Domů - Úvahy a postřehy - Duchovní

Bezvýhradné přijetí


Toto píšu v době, kdy jsem zmítaná v proudu života… toho, jak ho vnímá ego… tedy toho, co ho nejvíc ohrožuje. A to je konec života. Za pár hodin se dozvím zprávu, která do mého doposud pokojného žití smrtelnou ránu buď zasadí nebo ne. Tři dny a tři noci mého vyčkávání se chýlí ke konci. Nejkritičtější byl první den… první noc jsem o poznání víc hodin bděla než spala. Ale před vytouženým usnutím, kdy jsem byla už skoro šílená těmi nekonečnými minutami a střídáním paniky a naděje, mě oslovil a něco mi pověděl důvěrně známý hlas. Ten, který ke mně mluví vždy v pravý čas, v kritických okamžicích. Uklidnila jsem se (neřekl mi, jak to dopadne, to je jasné).

Jak to probíhá… Inu, není to pro ono „já“ blažený pocit, když zjišťuje, že je tu najednou tak reálná šance ukončení. A ono se začne bránit, chce ochromit klid, abyste začali bojovat s jakýmsi neviditelným nepřítelem. Děsí se vidiny, že by mohlo přijít o to své, co tu budovalo. Hlavou vám létají miliony myšlenek, vzpomínek, představ, lítosti a vše se rozlévá v slzách po tvářích. Co bude dál? Proč zrovna já? Zasloužím si to, právě teď? Daří se mu, zaplaví vás strach. Hned na začátku jsem si řekla, že o tomto nikomu nepovím, nechtěla jsem dělat starosti a přivolat bezesné noci své rodině, svým přátelům… uchýlila jsem se, jako vždy, do samoty. Co změnilo tenký led v pevnou zem v těch nejtěžších okamžicích, bylo ticho. Uvědomila jsem si citelně, na vlastní kůži, pomíjivost i poznání toho, že právě tohle je doba prověřující to, co jsem doposud hlásala a za čím jsem si stála. Co se mi vlastně může přihodit…? Došla jsem k tomu, že strach je přeci jen přirozená reakce mysli, je to strach ne ze smrti jako takové, ale z toho, že všechny představy o budoucnosti se mohou v jednom jediném okamžiku zbortit jak domeček z karet. Je tu ale přeci něco, co toto převyšuje.

Zůstala jsem pevná ve svém srdci… v tichu… má ústa nevyslovila jedinou prosbu, jedinou modlitbu, jediný slib. Rozum sice házel jednu palčivou otázku za druhou, dožadoval se odpovědi nebo znamení odkudkoli, ale srdce zůstalo ztišené a nepozorovaně tak podávalo stéblo mně jako tonoucímu. Co si vlastně přát, za co prosit… vždyť to je zase ono „chci! chci to lepší a pokud možno hned!“. Bylo psáno: „Nebuďte jako pohané; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ a také „Hledejte především jeho království a spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno.“

Najednou pochopíte marnost peněz, marnost politiky, marnost toho osobního, co pro vás bylo důležité, co je okolo vás, dosavadní trápení, marnost toho, co si kdo myslí… vše je smeteno. Ano, toto poznání je o těchto chvílích poměrně známé, ale zkušenost je nepřenosná. Tomu říkám, panečku, škola života. Ve chvíli, kdy právě život je v ohrožení.

Víte, jednou se mi zdál sen o vlastním umírání, hodně jsem se pak touto otázkou zaobírala, povídala jsem si o tom s lidmi, kteří se tohoto tématu neděsili, sdělovala jsem ostatním své postoje. Zároveň s tím jsem vždy poznamenala, že je mi jasné, že přijde zkouška toho všeho. Přesto jsem tvrdila, že se nebojím. Hm… je to tu. Ale úplný klid v mém nitru není… Po počátečních mučivých okovech je odevzdání se snazší a snazší, ale rozum stále útočí střídavě s nadějí a s pochybnostmi a třaslavým, lítostivým hláskem se doprošuje (a mezi tím vším zbabělé: Oh, ještě ne!). Jenže kdo mě nikdy nezradil, je onen blízký hlas a srdce. Jak bych mohla zradit to, co ke mně vysílají, a zdroj toho všeho... Přijímám to, co je mi dáno, přijímám, co jsem zasela svými předchozími činy, přijímám smrt. Nic přeci nekončí. Jediné, co tuší svůj konec, je právě ono „já“, o to vehementněji se brání. V pořádku, tak to bývá. Ale už se jen zpovzdálí dívám, vnímám sice ten boj, ale k představám mysli se nevážu a nitro naplňuje hlas jiný.

A závěrem… Ego to na vás zkouší i jinak než panikou… Pokouší i hlas, který se s nečekaným nadšením upne k zářivé (jak jinak) budoucnosti, který slibuje, že, jestli to dopadne dobře (hmm, kladení si podmínek :-) ), člověk změní svůj život, jak bude žít plněji atd. Kdepak planá slova plná růžových snů a vábivých slibů do mlhavé budoucnosti… Kdepak… podle srdce a skutků poznáte je. A toto pak plodí zasloužené ovoce.

Tak a teď tedy opravdový závěr… Tohle vše se událo na přelomu října a listopadu. V tu dobu jsem napsala i toto… vyznání?... svědectví? A nejen pro sebe. Je možné, že nechápete, o čem jsem to psala, je to možná nelogické a nesouvislé, kdoví... jenže, psala jsem své niterné pocity a prožitky. Paradoxně právě tato zkušenost mi dala takovou úlevu od osobních starostí a představ, o jaké se mi předtím ani nesnilo. V noci jsem sedla k počítači a vše jsem ze sebe vypsala, jak mi přišlo na jazyk... a teď je to živé připomenutí. Tak tedy... doktorka mi řekla, že jsem zdravá. Co se dělo poté: když jsem odcházela z ordinace a šla jsem ulicí, cítila jsem horko rozlévající se ze srdce… vdechovala jsem vůni spadaného listí… S vědomím toho, co je věčné a co pomíjivé, co je pravé přijetí, a že jsem právě dostala příležitost. Ovšem doma se žádné patetické rituály plné vděčnosti nekonaly… ani žádné bujaré oslavy do kuropění. Uvařila jsem si oběd a potom jsem dokreslila podzimní obrázek. Život jde dál... a žitím, skutky, city a tichem budu děkovat.


27.11.2008