Domů - Úvahy a postřehy - Duchovní

Cena osobního štěstí


To, co pro lidi představuje štěstí, je ona známá „muška jenom zlatá“… A jako za onou muškou se tedy všichni ženou. Je to vlastně součást, smysl zdejšího života, řekla bych. Jednoho večera jsem dumala nad tím, o čem vlastně tak sním a jak si to své štěstí představuji. A díky tomu jsem se zničehonic viděla tak novýma očima a byla jsem otřesená… jak strávit nové poznání – zůstat sedět nadále jako přimrzlá snad až do soudného dne nebo v největší samotě brečet s obličejem v dlaních nebo ze sebe všechno samou úlevou vykreslit, vypsat, vydýchat venku v mrazu. Připadá mi, jako bych byla doposud opilá a teď se probírala do kocoviny.

Všechno, na čem jsem budovala svou ideální budoucnost, je závislé na něčem zvnějšku… na tom, že o tom budou vědět lidé okolo… ještě hlouběji: že o mně budou vědět lidé okolo. A prohlédla jsem, co tohle štěstí znamená. Dostatek v mých vizích je a vždy byl pouze odraz nedostatku ostatních… moje přání byla totiž jen a jen osobní. Když se vydám směrem k příčině usilování o takovéto naplnění, dojdu po sebevětších oklikách k touze a následně ke strachu. Když se zaměřím na cíl těchto přání kdesi v dálce, spatřím čistě můj vlastní prospěch. Jak je možné, že jsem to dřív neviděla… něco jsem o tom četla, ano… jenže teď je to tak jiné, najednou mám před sebou holou skutečnost, vidím sebe samotnou, svoje sobectví. Laťka je hodně vysoko… obzvláště západní člověk nebude snít a své štěstí vidět v krajíci chleba… co je to za úspěch a štěstí, když si tohle může dovolit každý. Přirovnání doplním tím, že proto a nevyhnutelně jsou utvářeny stále nové a nové delikatesy pro naše mlsné jazýčky, jen abychom byli víc a víc zmámeni a nespatřili to pravé.

Osobní štěstí je v tom, díky čemu jsme pro druhé zajímaví, v tom, že máme navrch, v čemkoli, co na nás obdivují. Každý spěchá, aby tu mušku jenom zlatou ulovil právě on, vždyť o čem jiném by byl život než o tomto usilování a hře na štěstí. Vidím najednou, že tuhle hru hraje celý svět. Bože, jak jsem mohla být tak slepá?! Slepá vůči trápení ostatních. Jak jsem se přiživovala na utrpení druhých. Moc dobře jsem si uvědomovala, že sleduji vlastní cíle, ale nemohla jsem si pomoci. Co by ze mě zbylo, kdybych tu nic nevlastnila, nebudovala, nezažívala co nejvíce chvil rozjařenosti s kýmkoli nebo čímkoli, co mi onu euforii dodávalo, nemohla se o fantastické vzpomínky podělit… Lidé toto dělají celá staletí, tak nač se tím trápit.

Vlastní já každého neustále pudí k shromažďování pokladů na Zemi. Ovšem k tomu musí vynakládat úsilí, aby si ten poklad udržel, ačkoliv toto úsilí je marnost sama (jak praveno bylo, takovéto poklady ničí mol a rez a zloději je kradou). Jenže, ego se nechce odevzdat, vzdát se svých plánů a tužeb, ztratit se… ego zákonitě existuje právě díky odvěkému strachu ze zapomenutí a ze smrti. Tohoto strachu se lidé podvědomě snaží zbavit skrze naplněné sny přetékající štěstím. Ovšem to je jen zacpání si uší před pravdou a útěk od myšlenek na pomíjivost a nestálost stvořeného. Štěstí uznávané tímto světem je vše lichotící egu. Štěstí uctívané tímto světem je vše, co je hodnoceno jako krásné, co si můžeme přisvojit, a co přichází skrze věci stvořené. Aby nedošlo k omylu, i většina takzvaných nadsmyslových zážitků k nim patří. Pocity, které přicházejí po uvědomění si vlastního stupně na „duchovním žebříčku“, po vizích a snech, po cíleném posílání světla a lásky, po vnímání energií, bytostí a podobných vjemů, však brzy vyprchají… takže usilujeme znovu o další zážitek. A to se už dostávám k tomu, co jsem už trochu nakousla, že každý takovýto zisk je pomíjivý. Vše na tomto světě tvořené, ať na úrovni hmotné (živí tvorové, věci) nebo nehmotné (myšlenky, vzpomínky), a ať už jste k tomu připoutaní sebevíc, má svůj začátek a konec. Je to přirozené, každý vnímá, že co přichází z tohoto světa je nejisté, nestálé… ale já člověka žije z tohoto napětí, zvyšuje to jeho hodnotu, přináší pozornost druhých lidí… a proto neustále usiluje a zároveň se vysiluje… chodí v kruhu s nekončící touhou a nadějí za svými sny pozemskými a pozemsky oceňovanými. Opakuji však, platí, že nic z takto získaného bohatství vám nezůstane. Buď se vytratí ještě během vašeho života nebo se rozplyne v okamžiku vaší smrti. Dívám se na tento běh s bolestí a pochopením současně… ztrácím důvod věnovat energii tomuto závodění.

Už od malinka je nám vštěpováno, že štěstí je třeba si zasloužit, že se na něco máme těšit, že na nás splněný sen čeká kdesi v dálce, ta cesta může být sice namáhavá, víc či míň, ale věř, mé dítě, že za to budeš odměněno… třeba už zítra… máš naději, miláčku, doufej, že možná už zítra se Ti Tvůj sen splní. Všimněte si, že malým dětem stačí tak málo k bezbřehé radosti a ke smíchu, nemají pojem o čase, tedy neteskní po krásných chvílích minulých ani se nebojí ztrát v budoucnosti. Ovšem dostává se jim vzoru myšlení, jaký vládne ve světě a v jehož područí se ocitnou. To mnou procházelo o Vánocích. I to, že lidé žijí o Vánocích spíše příběhem mudrců z východu než zrozením Ježíše. Spíše je tráví obdarováváním drahocennými dary než rozjímáním nad prostotou a skromností, v níž přišel na svět (ostatně, od mých dětských let mě víc dojímá vůl a oslík, kteří nemluvňátko zahřívali, zatímco příběh klanění tří králů mi v srdci nikdy neožíval… něco mi na tom prostě nesedí…). A co dítě vidí v rodině, to přijímá za své… Takže přání Ježíškovi se utěšeně rozrůstají, ostatně, dospělí se také nechtějí nechat zahanbit. No, to jen takové vánoční intermezzo.

Došla jsem k tomu, že prostě nemohu být šťastná skrze něco, co ostatní činí nešťastné. Skrze něco, co způsobuje v životě mém i ostatních takovéto napětí. On mi i život sám teď dává ochutnat, jak je štěstí vnější vrtkavé a pomíjivé, opravdu jak na zavolanou... a co naproti tomu skýtá ponoření se do sebe sama. Když o tomto všem vyprávím druhým lidem, někteří se brání a zacpávají si uši, jiní vesměs souhlasí, také vidí svět jako jedno velké kolbiště, ale druhým dechem dodávají, změnit to nemůžeš, tak na tohle poznání zapomeň, nemysli na to… takhle se o Tebe nikdo nepostará, musíš se za sebe bít. Jenže takové štěstí mě nemůže naplnit tím, co hledám… tím, co je povznášející a nesobecké, co není ovlivněno okolními podmínkami, které jsou proměnlivé jako aprílové počasí.

Chápu nadevše, že naděje je v člověku zakořeněna velmi hluboko, navzdory zkušenosti, že splnění jeho snu nepřineslo ono závratné, trvalé štěstí, a aby toho nebylo málo, pak naopak vyschnutí pramene štěstí přinese člověku trýzeň. Tohle je to niterné poznání, které smetlo všechny ty takzvaně tíživé starosti, jako by prach to byl. Cukerín, na kterém jsem si léta pochutnávala, se díky hlubšímu vhledu proměnil v ovoce hořké. Něco se změnilo a zpátky to už vrátit nejde. Někdy cítím vinu a bolest, když si vzpomenu na své dosavadní jednání… to však nic neznamená. Podstatné je, čím člověk prosytí myšlenky, slova a činy současné.


2.2.2009