Domů - Úvahy a postřehy - Duchovní

Co je nad svobodnou vůlí?


Pohádky mají šťastný konec. A každá pohádka, která se do mého života vepsala, byla dílem nechtění, splývání, nezasahování… a pokaždé, pokaždé to bylo o překvapení. Tento měsíc se mi splnil jeden dávný sen. Ne, nebudu vám slibovat splnění snů a každé představy, kterou si bláhově vymyslíte. Tohle je totiž o něčem jiném. Já na ten sen pozapomněla. A až když se mi splnil, s úžasem jsem si uvědomila, že jsem si to vlastně kdysi vysnila. Naprosto nečekaně a „nechtěně“ jsem vyhrála v tombole na vernisáži pobyt v pětihvězdičkovém hotelu. Kdysi dávno byl takový pobyt jedna z věcí, které jsem chtěla alespoň jednou v životě zažít. Postupně jsem ale poznala jiné než jen viditelné a uchopitelné části stvoření a tuto vizi štěstí jsem nechala plavat. A co se nestalo… :-) Má báječná přítelkyně může dosvědčit, jak mě spontánně napadlo vhodit svou vizitku do osudí a nechtělo se mi věřit, že se štěstí usmálo právě na mě. Takže někdy v lednu, únoru či březnu příštího roku na mě a mého milovaného čekají neobvyklé laskominy, relaxační procedury v útulném hotelu a pokoj plný květin jako pro princeznu. Takovýto přepych zažijeme prvně v životě a myslím si, že zároveň naposled, protože jedna taková noc stojí astronomickou částku. Nic jsem nečekala, nechtěla vyhrát a stalo se… Obdobné příhody se mi v tomto měsíci staly několikrát, až jsem byla vybídnuta, abych si třeba vsadila ve Sportce. Okamžitá odpověď zněla: „Jenže to by už bylo chtěné a už bych to udělala s plánem vyhrát. Takže bych nedostala nic.“ A tak to je, kdo se za ničím nehoní a nezasahuje, ten je miláček Štěstěny. A ti druzí se jen vyčerpají na duchu i na ideálech.

Je opravdu to pravé ořechové analyzovat a plánovat si život? Ptát se sám sebe nebo se ujišťovat, že člověk vedle nás je ten pravý nebo pravá, jestli se nějaké přání opravdu splní, afirmovat si v jednom kuse, jak prožíváme jen štěstí, zdraví a lásku, přesvědčovat Boha i lidi o své nehynoucí přízni? Existuje totiž „něco“… půvabně skryté pod rouškou ticha, vložené do nejprostších činů a gest, tušené v přítomnosti. To „něco“ však příliš lidí nepřitahuje a nezajímá. Lidé chtějí slyšet komplimenty a slova ujištění, touží mít moc rozhodovat o svém životě a připadat si v tomto mraveništi důležitými. Ne, že bych byla nějaká světice. Jen vzkazuji, že si mohou všichni svá zbytečná, vše vysvětlující moudra, slávu a hierarchii ve společnosti strčit za klobouk. Protože o kolik větší sílu má to „něco“! I přesto, že to s vámi může sdílet jen tolik lidí, kolik byste spočítali na prstech jedné ruky. Jen ti nejbližší, přesněji řečeno ti, kteří jsou nejblíže tomu, jací za branou očí doopravdy jste. Nebudu tu jmenovat, kdy a kde všude se ono hřejivě skromné „něco“ nachází, protože kdo to prožívá, ten ví. Kdo ne, nechť si počká na vlastní zkušenost. Otázky a odpovědi by jej jen rozptylovaly… protože, jak jsem již zmínila, žádné lidské slovo to není s to vyjádřit.

Mým posláním je naplňovat vůli mé Paní a mého Pána, protože hlavně Jim vděčím za všechna požehnání, kterých se mně, nám dostává. Kdybych trochu chtěla, mohla bych si silou vlastní vůle a „svých“ schopností přičarovat mnohé. Ale nechci. Pro ty, pro něž žiji – ať dlí kdesi vysoko nade mnou (a přece při mně) nebo pobývají na Zemi v mé blízkosti (a o nichž píši v předchozím odstavci) – je oběť nechtění a odevzdání se na úkor svobodné vůle něco zcela nicotného. To je pro mě opravdové naplnění. A vím, že této oběti nikdy nezneužijí, právě tak, jako já nezneužívám je. Je to jednota a důvěra.

Svobodnou vůli využívám samozřejmě každý den při běžných činnostech, ale i ve vypjatějších okamžicích. Například při bolesti nebo záblescích počínající nemoci vědomě přeladím na optimistickou notu, svobodně si vyberu podpůrné léčící kroky a skláním hlavu s přiznáním si chyb, kvůli kterým neduh přišel. Ve chvílích radosti a pohody jsem však zcela bez vůle, do ničeho nezasahuji. Proto tak trochu nechápu výroky, jak svobodná volba je jeden z největších darů, co do života dostáváme… Zvířata vůli řízenou myslí nemají a řekla bych, že žijí spořádaněji než my, lidé. Nemístnou důležitost svobodné vůle považuji za klam. Ostatně, ne nadarmo se tento termín v duchovních kruzích využívá i jako promyšlená a manipulativní zbraň (jako vždy se s ní páchá jen dobro…). V jedné české komedii je to pěkně ukázáno. Mafiánská rodina nutí sňatkového podvodníčka, aby si vzal jejich dceru, která se do něj zamilovala. Muž se brání, ale otec rodiny opáčí: „Podívej, každý má právo svobodně si vybrat. Buďto se s naší Eliškou oženíš… nebo dostaneš nakládačku.“ Takže asi tak… Zas jsou tu ty váhy dobra a zla, odměny a trestu… Poměrně nedávno jsem prožívala tak silné štěstí, že jsem myslela, že se mé srdce horkem a citem snad… rozskočí. Tehdy jsem byla cele bez vůle, a přesto to bylo to nejsvobodnější a nejkrásnější, co jsem do té doby zažila.

Nezavrhuji svobodnou vůli, ale nikdy ji už nebudu vyzdvihovat a mluvit o ni jako o jediném vodítku nitě osudu. Když už, tak pravím, že každý má to, co si zaslouží. Je to malounko sdělnější. On totiž život není o moci svobodné volby, ale především o charakteru každého člověka. To je totiž další stupeň nad svobodnou vůlí a právě ta lidská vůle na něj nedosáhne a nedá se jej vědomě obejít, ať si říká kdo chce, co chce. Charakter je v zásadě neměnný a neotřesitelný, vždyť není daleko od pravdy, že je už v dětství zřejmé, co právě vyrůstá za člověka. Charakter vyjadřuje to, jaký kdo vlastně uvnitř je. V charakteru je vložené svědomí a morální zásady. Například člověk se silnými vnitřními základy nikdy neudělá v opilosti něco nepřístojného, co by se příčilo jeho zásadám (proto se mohu jen smutně pousmát výmluvám o nevěře „pod vlivem a nechtěné“). Charakter je silnější než alkohol a zároveň, jak se říká, ve víně je pravda. Jak málo tedy stačí, aby se člověk „vybarvil“ :-). Charakter tedy není možné měnit vědomou (tj. svobodnou) vůlí, ne. Jsou ještě další úrovně určující, jakou krajinou se životní cesta bude ubírat, ale to už by bylo na delší povídání. To až časem. Když do života nezasahujete, přichází více spokojenosti. Ruku v ruce s tím však odcházejí lidé, kteří jsou jinde, přetrhávají se vazby se starými zvyklostmi, s naučenými postupy a poučkami. Přesto se už nemusíte bát, že je něco v nepořádku, nemusíte být na pochybách. Vy se totiž odpoutáváte od mysli a necháváte kouzlit život sám.


28.10.2010