Domů - Úvahy a postřehy - Duchovní

O domovu


Dlouho jsem se odhodlávala k tomu napsat článek na téma domov. A to nejen o domovu coby místa, kde se schází rodina, ale také domovu jako vlasti. Vyburcoval mě k tomu projev zpěváka Daniela Landy, na jehož koncertě Vozová hradba jsem v pátek 25. 11. byla. Dan je jedním z mála zpěváků, kteří mají svůj domov rádi, a kteří se za něj bijí. Proto a nejen proto ho obdivuji jako člověka. Písničky od něj se mi pochopitelně moc líbí, často je poslouchám a zvláště ty burcující. Na druhou stranu má nejoblíbenější Danielova píseň je Tajemství… mile mě překvapilo, že na koncertě prozradil, že i on má Tajemství nejraději. Dan se živě zajímá i o staré legendy, o duchovní svět, o mystiku. Ale vrátím se k tomu, o čem je tento článek. Pokud chcete, začtěte se do Danielova proslovu (já si jej nenahrávala, ale naštěstí jej zveřejnil na svých stránkách a na Facebooku) na pražském koncertě, kde otevřeně mluví o vlastenectví, síle Čechů a o morálních a duchovních ctnostech, zkráceně – o ryzím charakteru.


„Vážené publikum, vážení kamarádi, dlouho jsem přemýšlel, co vlastně dnes říct. Není to jednoduchý úkol stát tváří v tvář plné obrovské hale a nést si batoh slibu, že v Praze něco zásadního, důležitého řeknu. Když vidím před sebou desetitisíce lidí, a to jsme ještě nebyli všude, když cítím, na jaké písně reagujete, na jaká slova, nezbývá mi než akceptovat fakt, že jsem jeden z mála, kteří mají tu možnost svolat mnoho lidí k určité jednotě.

Dnes večer jsme jednotni při poslechu písní, jindy třeba můžeme vybrat jiný důvod a být jednotni při jeho prosazení. Abych podtrhl smysl názvu našeho turné, husité si také vybrali myšlenku a byli dokonce schopni jejího prosazení i přes odpor celé tehdejší Evropy a i přes vojenské výpravy do Čech.

Dlouho jsem si lámal hlavu s tím, co vlastně můžu pro vás, nás, dělat. Kudy vykročit, jak správným způsobem využít obrovský potenciál, obrovskou možnost, kterou mi svojí přízní a pozorností propůjčujete. Přemýšlel jsem, co bych vám mohl nabídnout. Co vlastně já mám zajímavého, abych byl v něčem opravdu platný. No, a jelikož jsem naprosto nevyléčitelný a nepolepšitelný megaloman, napadla mě určitá možnost, jak přece jen ty husity v něčem následovat, samozřejmě ne v tom zlém.

Začal bych možná tím, že jsem přesvědčen, že historie není tramvaj bez volantu. Jsou doby, kdy se nám historie tak nějak přihodí, zatímco jindy se najdou lidé, kteří ji píší a tvoří. Vozová hradba připomíná ty, kterým se ji podařilo psát. Je mi teď jedno, jestli to byli zbojníci, či skuteční svatí bojovníci. Možná obojí. O to nejde. Závidím jim a připomínám je především pro jejich smělost a odhodlání.

Smrt jediného člověka se stala jiskrou, která pak rozpoutala tak nevídanou bouři, že její hromy slyšel celý tehdejší svět. Právě bych se u husitů v tomto inspiroval a našel odvahu stejně jako oni odlepit oči od země, zvednout hlavu k nebi říct nahlas světu: „My jsme tu! Žijem! Neumíráme! Ctíme, umíme vytvářet velký věci, jsme schopni velkých činů. Toužíme. Makáme na tom. Prostě to nebalíme!“

Nechci, abychom husity napodobovali v takových ohavnostech jako třeba upalování jinověrců ve stodolách nebo vypalování chrámů, ale ve schopnosti vytvořit sílu, která pohnula tehdy zdánlivě nepohnutelným. Oni nám jasně ukázali, že v jednotě a odhodlání síla bezpochyby je.

Takže já bych rád, abychom to byli právě my, dnešní ženy a mužové, kdo najdou v sobě tu odvahu. Hrdě se postaví a pokusí se vstoupit do dějin a napsat historii.

Nemohu se spojit se stavem, kdy se otevřeně hovoří o tom, že jsme ve světovém měřítku naprosto bezvýznamná zemička. Na to je u nás příliš velký potenciál. A tak mám potřebu zase jednou do světa zavolat, že my jsme středobodem Evropy! Jasně a nahlas!

K tomu je ale zapotřebí obřích činů, velké odhodlání, veliké odvahy, nezměrná vytrvalost a síla. Ale já nevěřím, že my jsme generací pokrčených ramen. Věřím, že z lásky k bližním a našim dětem jsme schopni neuvěřitelných taškařic, které možná mohou posadit na zadek celý svět. Já tomu stále věřím.

Když jsem se zamýšlel, čím bych mohl posloužit, chtěl jsem být opravdu poctivý a nevynechat nic. Takže začneme u toho, že mě mnoho lidí přemlouvalo, abych šel do politiky. Takže politický vůdce? To by byla smrtící chyba. Hned z několika důvodů. Jednak impulzivní lidi jako já do politiky nepatří. Je to o průser. Za další jasně se ukazuje, že na vině není jenom celý tento bludný korupční politický systém, ale i naše vlastní pohodlnost, zakrnění a žití na dluh na úkor našich dětí. Nevěřím, že politickou cestou jde opravdu něco změnit. Na to je stav příliš vážný a morálně nemocná není jenom politika.

Zákonem se totiž láska, úcta, hrdost, nebo třeba sebevědomí nedá nařídit. Nedá se nařídit láska k ženě, láska k dětem a k zemi už vůbec ne. Zákonem nenařídíte zodpovědnost, touhu v životě něco dokázat. Takže nejen politická a právní situace a její představitelé jsou tady na vině. Chybí mezi námi jedinci velkých formátů jako Baťa, Komenský, Tyrš, Karel IV., Foglar a mnoho dalších, kteří se snažili naší zemi vtisknout nějaký charakter, duch velikosti. Který si tu nakonec podepsal jako vráska moudrosti na tváři země.

V úctě k těmto jménům bych rád přivedl na svět cosi, co by je spojovalo a navracelo na myšlenkový trh. A proto je třeba jasně odmítnout politickou cestu. Protože tam by nám svázala ruce, možnosti by byly velmi omezené a na jádro skutečného problému by se stejně nevztahovaly.

Navíc nechci být původcem nějakých zneužitelných politicky orientovaných hord, za které vlastně nikdo neručí a jejichž receptem je třeba spálená zem, vymkne-li se to kontrole. Mojí touhou je opak. Pryč od toho. Takže to jsme opustili pro mě nebezpečnou cestu politické jednoty.

Potom tu existuje další obří hybná síla, je sice poněkud zastaralá, ale jmenujme ji. Nelekejte se… Je to síla náboženských explozí, jinde ve světě si v tom vesele frčí. Tato síla byla také příčinou mnoha podstatných světových proměn, husity nevyjímaje. No a tak mě kdysi napadlo se vší vážností revitalizovat templářský řád, ovšem ukázalo se, že se lidé s mými vlastnostmi na vážnou cestu náboženských lídrů opravdu nehodí. Že je to spíš o průser a o zmatení veřejnosti.

Takže politická síla ne, náboženská také ne, tak co tedy? Mám zůstat opravdu jen zpěvák, který jednou za tři roky napustí do svých věrných dvě hodiny koncentrovaného vlastenectví a dobrodružných příběhů, abyste vydrželi veseleji skřípat další roky zubama?

No, možná by to nebylo úplně málo, ale přece jenom je to promarnění potenciálu. Na víc fakt nemám? Takže ptal jsem se sám sebe, kdo bych pro vás chtěl být, kdybych měl třeba kouzelnej proutek nebo kouzelnej prsten. Protože zřejmě nikdy nepřestanu mít uvažování malýho kluka, nekladl jsem si té otázce žádný limity. Kdo bych chtěl být, kdybych měl třeba všechno k dispozici, včetně třeba moci americkýho prezidenta, anebo větší. No… a pak bych chtěl být snad jenom třeba čaroděj. Největší mág, jaký jen jde, abych společně s vámi dokázal kousky, které by se daly přirovnat opravdu k zázrakům a probudily naši zem ke skutečnému morálnímu růstu. Jednota desítek tisíc lidí, to je nezanedbatelná síla.

V současné době obcházím zajímavé a nezpochybnitelné české morální a další autority, jejichž jména se dozvíte, a radím se s nimi o dalším postupu. Jediný bezpečný způsob, kterým já mohu nabídnout nějakou konkrétní jednotu, to je hra. Jiný bezpečný způsob neexistuje. Jen ve hře totiž nejde o život, ale o radost a o výsledek. To je opravdu ta nejbezpečnější cesta, jak svolat tak velkou sílu, kterou máme podle mého odhadu k dispozici. Nepodceňujme hru jako formu cesty. My totiž nejsme hrdinové, ale zahrajeme si na ně. Nejsme velcí mužové a ženy, ale pojďme je zkoušet představovat ze všech sil. Možná se to některým podaří, možná vypěstujeme ty pravé, co přijdou po nás. Nemusíme totiž Evropě a politikům hrát roli tupého stáda ovcí. Naopak můžeme představovat třeba velikého a silného draka. Protože když cítím z pódia Vaši sílu, připomínáte mi spíš toho draka, než ty ovce.

První věc, která je podle mě důležitá, je aby naše jednota měla nějakou osu, středobod, na který se navíjí. A protože za největší problém považuji, jak už jsem uvedl, náš hodnotový systém, rád bych, aby mezi námi vznikla určitá dohoda. Dohoda o tom, kdo jsme, nebo o tom, kdo chceme být a k čemu směřujeme.

A tak jsem se jako čaroděj rozhodl, že se pokusím nalézt bájný klíč od hory Blaník, ve které spí voje rytířů připraveni vyrazit na pomoc, až bude Čechům nejhůř. Vede je jejich legendární král, posvátný princip. A tak jsem hledal symbol našeho vzkříšení, mýtickou smlouvu, která by jako naděje vzhlížela vysoko k nebi, klíč k Blaníku. Tato myšlenka se mi zhmotnila jako veliký kámen, velká kamenná stéla, která bude brzy vztyčena a zaražena do země na posvátném místě. Menhir, kámen starých čarodějů a druidů, kteří je kdysi vztyčovali jako posvátné úmluvy se zemí i nebem. Do naší stély bude vytesáno 14 hodnot, a jeden základní princip. Tyto pojmy budiž naší smlouvou, naším základem pro činy příští.

Nahoře u nebe nejvyšší hodnota láska, věrnost, síla, touha, spravedlnost, šlechetnost, statečnost, čest, píle, odhodlání, jednota, pravda, pokora a moudrost. Základní hodnotou u země je víra. Ten z nás, kdo zarazí tuhle stélu hluboko do své duše, odemkne legendární Blaník a probudí toho, kdo je tak netrpělivě očekáván. Tím bych začal. Zkusíme to? Věříte mi? Na mých stránkách www.daniel-landa.cz se 1. 12. 2011 objeví první indicie do naší Hry. Jaká bude a do kolika levelů se dostaneme, záleží jenom na nás. Na všech. Mojí touhou je společně s Vámi změnit dějiny."



Danielova slova mi krásně odemkla komnatu, kterou chci dnes otevřít. Víte, láska k vlasti nám trochu uvadá… Vypadá to, jako bychom se styděli za to, že jsme se narodili v České republice. Když vezmu takový paradox, že lidé neumějí pořádně mluvit a psát česky (rozuměj: spisovnou češtinou) a na druhé straně se hrnou do studia cizích jazyků, protože je k tomu nutí společnost a trh práce. Když srovnám plat IT manažera „hovořícího“ jen anglicky (případně dalšími řečmi) a technickými termíny a plat švadleny nebo košíkáře coby zástupce tradičních řemesel, vidím další paradox. Když si v souvislosti s Čechy mnozí, ne-li většina vybaví závist (Může mi někdo vysvětlit, proč se tato vlastnost vžila jako naše národní? Takovou nebetyčnou blbost totiž lidé běžně mezi sebou šíří! Já ji zatím u žádného Čecha nerozpoznala, tak kde je problém?), případně pivo a rakovinu tlustého střeva jako česká prvenství, místo toho aby si vzpomněli na naši lásku k pohádkám, tvořivost, historii a bohatou češtinu.

Národní hrdost je něco, k čemu člověk může dospět věkem, ale mnozí lidé lásku k vlasti cítí málo nebo vůbec. Nelze doufat, že tento charakterový rys lidem kdosi vpustí do žil. Jde o to začít sám od sebe, vnímat a rozvíjet jemná niterná rozechvění, která se nám právě v této předvánoční době přímo nabízejí. Když se člověk zaposlouchá do národních vánočních koled, prohlíží si krásu, propracovanost a různorodost ručně vyráběných betlémů, když vidí děti, jak píší dopisy Ježíškovi, musí, prostě musí něco hezky českého v srdci cítit. Obdiv takové krásy a slovanské jedinečnosti v něm zároveň probudí i hrdost na fakt, že se narodil v této zemi a tedy pocítí i lásku k této zemi.

Láska k vlastní zemi, hrdost na národní bohatství a těšení se na návrat domů, pokud člověk krátce či déle pobyl v cizině, nepochází jen tak odněkud. Kdesi hmotně daleko a přesto nablízku těm, kdo mají otevřené srdce, dlí bytost zosobňující lásku k domovu, takové to niterné hnutí, které nás váže k pojmu domov… a to jak k domovu, kde se schází rodina, tak i k rodné zemi, a také k domovu duchovnímu, odkud jsme na Zem přišli. Lidé to rozechvění můžou přehlušit, ale čas od času se jim připomene. Neřekla bych, že láska k vlasti je nějaká ctnost, podle mě je to cit, který dělá člověka člověkem. Proto je i posilován z vyšších světů, právě od ženské bytosti, o které jsem se zmínila. V tom pozemském měřítku to vnímají, nebo měly by vnímat ženy a podle toho tento cit vkládat do svých domovů. Právě ženy jsou paní domu a strážkyně rodinného, domácího krbu. To, co ony samy vyzařují, se odráží také na stavu, pořádku a voňavé útulnosti „hnízd“. Láska k rodné vlasti se v činech projevuje mnoha způsoby – někdo tím, že se s čistým svědomím podílí na veřejných záležitostech, jiný neúnavně oživuje dávné, národní tradice, další míří za poznáním čistě po vlastní zemi a někdo další podporuje prodej domácích výrobků a potravin. A jsou mnohé další cesty… Nu a pouto k domovu, který leží mimo tuto planetu, je možno vyjádřit jen produchovněním svých myšlenek, citů, projevů a činů. Prostě vítat opravdovost, city a obrazy z míruplných krajin ráje a ty vnášet do tohoto světa. Vyjádřit tak dík za zázraky, které k nám přicházejí právě jako připomínka těchto krajin, za všechna požehnání shůry. Neznamená to stát se „Mirkem Dušínem“, ale mít na paměti, že ty mimosmyslové vjemy lásky, míru a vroucnosti k nám nepřicházejí „samy“. A podle toho se pak snažit chovat.

Den předtím, než jsem zveřejnila toto psaní, jsem cestou z oběda zašla na vánoční trhy konající se nedaleko mého pracoviště. Už několik dní jsem se chystala koupit tam mému milému jeho oblíbenou pochoutku – valašský frgál. Když jsem jej kupovala, paní prodavačka mi nabídla, že když si koupím zboží alespoň za sto korun, dostanu dárek. Souhlasila jsem a koupila jsem dva velké frgály a jednu čtvrt. Navíc jsem zjistila, že ořechové frgály, které jsem koupila, dostaly ocenění, tuším, za vynikající chuťové vlastnosti od společnosti Klasa, tj. národní značky kvality potravin. Navíc jsem dostala krásné české dřevěné ozdůbky na stromeček nebo chvojí. Opět zapracovala synchronita :-) – podpořila jsem tuzemské výrobce a dostala jsem hezké české vánoční ozdoby. A můj milovaný si pochutnal a po frgálech se jen zaprášilo :-).

Daniel Landa v závěru svého proslovu vyslovuje touhu změnit dějiny. Co má paměť sahá, jsme dějiny naší země měnili, ale veskrze k horšímu. Proč jsme se naši zem a naše bohatství rozprodali? Proč jsme se zaprodali šelmě v podobě Evropské unie? Proč se necháme uplácet těmi movitějšími a vychytralejšími? Proč se ke všemu stavíme stylem „po nás potopa“? A zkuste mi někdo namítnout, že to ne my, ale to politici! Je pravda, že normální člověk do politiky nejde nebo tam nevydrží. Ale můžeme dělat jiné věci, které jdou dělat v plošném měřítku. Začít žít v co nejmenší závislosti na bankách (které politiku více než hodně ovlivňují). Přestat žít ze dne na den, přestat trávit dny v zábavách, hospodách, obchodních centrech, protože to vše jen otupuje, ale raději se věnovat svým nejbližším. Nenechat se zdrtit únavou a zhnusením, ale utužovat mezilidské vztahy (tedy ty, které si to zaslouží), mít jasně stanovené životní hodnoty a umět žít skromně. Mnozí možná netušíte, jak moc státu vyhovuje rozvrácená společnost hovící povrchnímu a sobeckému životu, střídáním partnerů, nevěrám, přesčasům, zanedbávání výchovy dětí, přehlížení dospívajících a žití na dluh. Z člověka žijícího sama pro sebe se totiž snáze ždímají peníze a energie. Takže si stačí uvědomit, jak velkou moc máme my, občané této země. Že ji nevyužíváme, nebo lépe řečeno promrháme zcela nesmyslným směrem, je jen a jen naše blbost. A za blbost se platí! Jen škoda, že za dnešní blbost budou platit budoucí generace…

Ale dost… Abych vám přiblížila, jak naši předkové dokázali rozhlásit svou hlubokou lásku k rodné zemi, napíšu zde úryvek z Máje. A to i včetně krásné pasáže z Cirkusu Humberto, nad kterou, když jsem viděla po letech, jsem uronila pár slz. To je o o naší vlasti, o domově… Vnímáte také v těchto verších tu vznešenost, tu potřebu pokleknout před pomyslným králem a královnou země, která je s vámi nerozlučně spjatá? Necháte to jen proplout nebo vás to bude inspirovat?

Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém, dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou!






15.12.2011