Domů - Úvahy a postřehy - Duchovní

Hudba v životě protkaná


Tóny doléhající k našim uším mají vliv, jehož sílu jsem začala objevovat hlouběji až v poslední době. Nejprve lehkými zaťukáními intuice, pak mimoděčným nalézáním nových zákoutí světa hudby (třeba i objevením mladičkého, duši hladícího radia, které podává můj hudební šálek čaje, navíc s minimálním podílem reklamy a nicneříkajících slov). Následovalo pozornější sledování dopadu muziky na život můj i druhých a zároveň působení zákona přitažlivosti stejnorodého. Hudební díla i „díla“ si nevybíráme náhodou. V určitých obdobích či situacích nás vábí hudba, která odpovídá našemu naladění, tedy v tíživých časech spíše ta tesknější, v období láskyplném, veselém, při oslavách zase písně radostné a chytlavé, a kupříkladu při četbě tóny klidné nebo přímo tóny ticha. Ticho je vůbec hudba naplňující ducha, kterou však nelze vyjádřit žádnou melodií, vzniká pohroužením se do nitra.

A právě tak to platí i naopak, že písně ovlivňují náš život. Jako na náš život má velký vliv to, v jakém národě, náboženských zvyklostech a rodinném zázemí se narodíme, tak také to, k jakému stylu hudby lneme. A i lidé, jež si stěžují a nepřipustí si, že výše uvedené skutečnosti nejsou rozmar osudu, uznají, že muziku si každý volí zcela vědomě, v tomto životě. A to jak styl „základní“ – jestli hudbu vážnou, relaxační, lidovou, jazz či moderní, ale i každý ze stylů se dá štěpit na další části… A tato volba o člověku a jeho životě hodně prozradí. U zcela mladých lidí to ještě není tak znatelné, přeci jen se ještě rozkoukávají a více či méně obezřetně si volí za „svůj“ určitý hudební směr. Rodiče by však neměli brát na lehkou váhu, když jejich dítě ledva odrostlé neustále poslouchá metalovou nebo gothic hudbu… temné tóny, jimiž plní své nitro, nevěstí nic dobrého. Po překročení jistého prahu se však každý napevno rozhodne, kudy se vydá.

Pokud se kupříkladu zaměřím na klasickou vážnou hudbu, vidím rozdíl mezi mnou a mou maminkou. Má ve veliké oblibě chrámové skladby od Johanna Sebastiana Bacha, kdežto na mě jsou příliš stísněné. Ačkoli od tohoto skladatele si ráda sem tam něco poslechnu, z oblohy vážné hudby na mne svítí jiná hvězda. Je jím Antonio Vivaldi, jehož tvorbu vnímám jako otevřenější a čišící radost ze života. Mohu tu uvést jednu také chrámovou skladbu, nad níž však mé srdce jásá a dojímá se. A abych se vrátila k vlivu na toho kterého člověka, moje mamka si v hlavě nosí dost nevyřešeného, bojí se rozhodnutí a podobně, na druhou stranu je velice starostlivá a je klidnější. Bachova hudba má dle mého tu moc člověka zklidnit a „zastavit“… Hudba Vivaldiho je o něco jinačí. A takto bych mohla pokračovat dál.





Nejenom povaha, temperament a sklony člověka se skrze hudbu odrážejí, ba co víc, hudba napoví život jako takový. Když si promítnu lidi z mého života a jakou hudbu upřednostňují, promítám si zároveň i jejich životní pouť. A jakou hudbu, jakého vyznění a jakých slov poslouchají, takovou nacházím v jejich osudech spojitost. To samé platí pochopitelně i o mně. Z některých spojitostí mi popravdě až zatrne. A i pokud se odpoutám od osobních promítnutí, pak se stačí podívat, co se dnes až na vzácné, světlé výjimky tvoří za hudbu masově poslouchanou. Písně, ve kterých si interpreti vybíjejí svůj strach, hněv a utrpení, ať se na to díváme z pohledu melodií, textů či videoklipů. Nehledě na texty písní, jež nejsou ničím jiným než důkazem morálního úpadku. A dokonce při zaposlouchání se do „nevinných“, známých děl možná velmi překvapí, co se nám vlastně takto leje do hlavy ze sluchátek. A stačí pozorovat důsledky, v jaké míře jsou lidé ovládáni emocemi a strachem a jaký to má vliv na jejich činy. Ale abych se podívala na hudbu i z druhé strany, pak se zamysleme nad tím, jak se v období Vánoc hodně lidí mění, jsou k sobě ohleduplnější… i na to má blahodárný vliv působení koled a tónů klasických. Hudbu si do svých životů vybíráme svým citem, a proto je její působení tak zřejmé a silné.

A na základě těchto poznání jsem se rozhodla změnit hudební tvář na těchto stránkách. Určité sekce úplně ruším nebo pozměním, nejspíš to pro vás ani nebude patrné, novým čtenářům vůbec ne :-). Nejzásadnější to bude pro mě, protože tyto stránky, se vším, co tu zveřejňuji, působí do života víc, než jsem si kdy předtím mohla domyslet. Jsem za to ráda, protože jsem to tušila a za tím účelem jsem je zakládala - mít se kde svobodně vyjádřit, sdílet a následně pociťovat v životě. A nelze jinak než spolu s prožíváním rozvíjet i tyto stránky a je-li třeba, bořit mosty, přes které již nechodím.


22.7.2009


***


Vyfoceno 16.8.2012 okolo jedenácté hodiny v noci. Vyfoceno samospouští...
Je tak zachycena duše tance, volnosti a nové krve v žilách.
Kterážeto skladba byla toho příčinou? Tato:






17.8.2012


***


Kdybych potkala kouzelného dědečka a mohla bych si zvolit jedno přání, které by mi splnil, přála bych si vrátit se do roku 1994 a prožít turné The Division Bell. V té době jsem se - vzhledem k svému věku - zajímala o jiné věci než o úchvatné rockové písně Pink Floyd. Vím, že se mi to nikdy nemůže splnit. Ale moci se vrátit v čase, zaplatila bych i desetitisíce, abych mohla v takřka meditativním stavu vnímat celou svou duší nadčasové tóny a slova a fascinovaně sledovat největší a nejkrásnější světelnou koncertní show v dějinách lidstva. A zejména u mé nejzamilovanější písně High Hopes. Tato píseň mistra Davida Gilmoura a jeho ženy Polly Samson ve mně vyvolává cosi takového rozměru, že to nejde slovy vyjádřit. Od počátečního vážného vyzvánění zvonu po závěrečnou symfonii pronikající až do hloubi srdce...





16.3.2014