Domů - Úvahy a postřehy - Duchovní - Letnice

Letnice 2009


První střípek


Vydala jsem se po dlouhých týdnech do jednoho přírodního zákoutí, kde se mohu usadit ve svahu, opřít se o velké ploché kameny a odkud je vidět do údolí s korunami stromů. Je neděle - týden před Letnicemi a já si všímám, kolik zrovna kvete fialových květů… kromě toho i hodně bílých a žlutých, ale v tyto dny se příroda víceméně fialkoví. A když dojdu na ono místo, ani to tam nemůžu poznat… vypadá to jako v pohádce, usednu jen velmi opatrně, abych žádné kytičce neublížila, každé by bylo škoda. Nějakou dobu tiše sedím, nic mi nechybí, jen se nechávám hladit sluníčkem a pozoruji život v jednom květnovém odpoledni. Napadá mě, že bych si odtud mohla domů odnést kamínek… dívám se okolo sebe a zaujme mě jeden tmavě růžový. Nechám si jej a už se zvedám, že půjdu, když vtom mi srdce říká, ať se ještě poohlédnu po jednom. Dívám se, dívám, ale žádný není „ten on“. Ale už jej vidím, má oproti všem ostatním bílou barvu…vezmu jej a opět přichází jedno vnuknutí - ať oba kamínky přiložím k sobě. Učiním tak a překvapeně zjišťuji, že dohromady dávají tvar srdce. Níže přikládám i fotografii.

Tento příběh ještě není celý. Když se ubírám k odchodu, udeří mě do očí obraz toho, že tu nedávno měla dostaveníčko parta lidí, kteří bez mrknutí oka zavalují přírodu odpadky. Viděla jsem pohozené lahve od piva a vína, krabičky a nedopalky od cigaret, plechovky, plastové sáčky a krabičky… Je pro mě nepochopitelné už to, že někdo chodí do přírody bánit… Mlčky jsem vytáhla z malé kabely igelitovou tašku, ve které jsem původně chtěla odnést nákup, až se budu vracet. Ale tohle je důležitější. Chodila jsem na tom místě a v jednom kuse se shýbala pro nové a nové pozůstatky po návštěvě lidí. Úplně mě bolelo, když jsem viděla lahve a další odpadky poházené někde pode mnou… prostě si lidé vysedávali a z nudy zbytky házeli ze svahu dolů. Postupně jsem pro to všechno slézala a v duchu prosila svého duchovního průvodce, aby mě ochraňoval. Byla jsem totiž oblečená jen na procházku – dlouhé letní šaty a botky balerínky, sice sportovní, ale na slézání svahu opravdu nevhodné… nebylo by nic moc se skutálet z kopce dolů. Naštěstí byla nade mnou ochranná ruka a zvládla jsem kamínky, které se drolily pod mými kroky. Bez potíží jsem postupně vyčistila i strmý svah. A řeknu vám, taška byla napěchovaná k prasknutí.

Příroda je náš domov zde na Zemi, dá nám toho mnoho, a o to víc bije do očí i do duše, když se ono prapůvodno naruší a někdo naše milované místo znečistí a zahází. Je to jako v pohádce Pyšná princezna: „Už nikdy nešlápneš na kytičku, viď? Kráse se vždycky daří, když o ni pečuje ten, kdo ji miluje, Krasomilo.“ Ta bolest, co jsem cítila, byl můj osobní dojem, vyjádření mého vztahu k milému místu. Ale ani v té chvíli se neprobudil soudící hlas rozumu, jen srdce, které říkalo, co dělat. A tak to má být… naslouchat srdci a vše bude v pořádku.





24.5.2009


***


Druhý střípek


V pondělí jsem si oproti jiným „všedním“ ránům přivstala dřív, protože jsem byla objednaná k zubařce. Ošetření spočívalo jen ve vsazení lepší výplně do jedné ze stoliček, a tak jsem se na pondělní ráno těšila, protože jsem si říkala, že by bylo takové hezké ozvláštnění, kdybych si ráno vyrazila na procházku. Od zubařky, kterou mám kousek od domova, jsem zamířila do Prokopského údolí. Hned, co mě nohy zavedly na jednu z cestiček skrz přírodu, jsem pocítila, oč jiné je mé zamilované místo zrána oproti mým obvyklým denním nebo večerním vycházkám. Není krásnější nebo tak něco… ale je jiné. Svěžejší, rozezpívanější, jinak voňavé. Jestli tam poslední dobou nepotkávám zástupy lidí, tak teď tam projel jen jeden cyklista, ale jinak mi přišlo, že jsem tam sama. Procházela jsem se po mých oblíbených stezičkách, i když jsem si nemohla dovolit zatoulat se moc daleko, protože jsem pak šla ještě do práce :-).

V prvním střípku jsem psala o tom, co jsem o víkendu postřehla…, že ve velké míře kvetou bílé a žluté květiny, ale především květiny fialové barvy. A tentokrát jsem snad ani nedýchala, když se na skalce, kterou jsem navštívila před týdnem, zničehonic přede mnou rozprostřel úplný koberec z fialkově zbarvených květin – skalniček. U kamenů, na které si jindy sedám, jich vyrůstalo tolik… přerůstaly na kamení, takže bych si na ně ani neusedla. Kromě toho mě fialková barva toho dne oblažila ještě na malé loučce. Všude kolem mě létali modrásci… já v nich nevidím barvu modrou, ale spíše právě fialkovou… ale je libozvučnější jméno modrásek než třeba fialásek :-). A na jednom malém travnatém místečku jich posedávalo a popolétávalo ze stvolu na stvol snad dvacet… jeden vedle druhého…

Ještě než jsem zamířila do zaměstnání, jsem si přisedla a pohladila jeden z mnoha bílých květů, které kolem kvetly a voněly. Vtom jsem si všimla kapky rosy na jejím lístečku. V ranních letních paprscích se třpytila a házela barevné odlesky. Plna radosti a dojetí se mi mimoděk vybavila slova známé básně, kterou vkládám, a se kterou se pro tento den loučím.



Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.
Po ránu, na louce, v létě,
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo.“



25.5.2009


***


Třetí střípek


V předminulém zastavení jsem psala o kachně ve skalách. Tentokrát jsem na procházce okolo rybníčku a co nevidím… kačenka si tam pluje a kolem ní tři malinkatá kačátka :-). Třeba to byla ta samá kachna, se kterou jsem se setkala před čtrnácti dny, kdoví... Kačátka byla jistě teprve nedávno vylíhnutá… ptáčátka byla tak drobná, že by se snadno schovala do dlaní. Ještě jedno překvapení mě čekalo… minulý víkend jsem v přírodě potkala spoustu malých šnečků, kteří se poprvé klubali ze svých ulitek… Tento víkend bylo deštivé počasí a tak jich bylo venku u cest opravdu přemnoho… jak velkých šneků, tak i těchto malinkých. Napadá mě, že je to poselství letošních Letnic… symbolicky vylézt z ulity rozumu, proklubat se skořápkou prázdných iluzí a odevzdat se hlasu srdce, naslouchat mu. Konečně se vzchopit a dělat dle toho, co řekne srdce, i když se to rozumu bude zdát nesmyslné a zbytečné, i když se to pokušitelskému hlasu ega bude zdát k smíchu. Vždy, když se řídíte svým srdíčkem, ať to nakonec dopadne jakkoli, nelitujete toho, co jste udělali a nechcete to vrátit zpět. Když do něčeho jdete cele, pak stojíte pevně a jistě. Podle toho (i když nejen podle toho) to poznáte. Sama jsem tento týden udělala krok, který jsem cítila, že mám udělat… bez jistoty, jak to dopadne… podstatné je, že jsem nezradila srdce. A není to vše, co jsem si uvědomila a prožila. Nejen se nenechat zastrašit pochybovačným a váhavým rozumem, ale i přestat doufat v druhé, že mi mohou pomoci a odpovědět na mé otázky. Nelze. Hledala jsem dnes potvrzení něčeho a dostalo se mi velké ťafky. A přitom to nebylo nic ubližujícího a zlého. Jen jsem dovolila, aby někdo zpochybnil hlas srdíčkový. Už to nedovolím… ta ťafka mě stáhla zase do ulity a tam se mi hodně těžce dýchalo. Vlastně, upřímně řečeno, já sama jsem srdce zpochybnila, ta slova byla jen prostředkem. Čím víc otevřu srdce, tím větší ťafku pocítím, kdykoli je opustím. Tato doba není lecjaká. Kdo vnímá onu naléhavost, kdo slyší vnitřní hlas a neposlouchá ho, doufaje v nějaké příští příležitosti, pak tomu mohu sdělit jediné – další příležitost už nastat vůbec nemusí. Stejně tak šnečci a kačátka, aby žila, musí vykouknout z ulit a vyklubat se ze skořápek, tak také člověk, aby žil, musí naslouchat srdci a jím se řídit.





Kamínkové srdce, kachní pírko, okvětní plátek šípkové růže



30.5.2009


***


Čtvrtý střípek


Dnes jsem doma dělala práci, kterou jsem dlouho odkládala, takže ven jsem se dostala až v podvečer. Ale nikam jsem nespěchala, přes den bylo pod mrakem a tušila jsem, že teprve, až se bude blížit večer, sluneční paprsky prohlédnou skrz mračna. A skutečně, nebe pokrývala oblaka, která nevěstila déšť, občas problesklo slunce, vítr příjemně vál. Vydala jsem se stejnou cestou jako předchozí den. Poseděla jsem opět nahoře na kameni… jako jindy okouzlená rozmanitostí květin, ale dnes jsem se víc dívala na nebe. Jak jsem zmínila, bylo pod mrakem, ale nade mnou se mraky rozehnaly. Když jsem po chvíli opět pozvedla zrak, na onom místě, kde se mračno rozestoupilo, se z nebeské modři a bílého oblaku vytvořil symbol. Ovšem, co velikého obloha ukázala, to si nechám pro sebe… nedám v šanc to, co lidé dokázali znesvětit a pošlapat.

Sedím dále, když vtom se modř uskupila do tvaru trojúhelníku. Hned jsem věděla, co to znamená. Zvedla jsem se, s úsměvem a díkem jsem se rozloučila se těmi, kdo se mnou sdíleli chvíle na skále a vyrazila jsem směrem k rybníčku. Je tam totiž na jednom místě pokosená tráva… do tvaru trojúhelníku, který přímo září do daleka. Šla jsem neomylně k němu… už jsem u něj postála včera, ale ještě bylo brzo… dnes byl ten pravý den, i proto, že nepršelo, a tak jsem si mohla ve středu obrazce nejen postát, ale i lehnout, aniž bych prochladla.

Nejprve se ke mně dostala rada, jako povzbuzení. Pak jsem se v duchu pomodlila… už si vůbec nepamatuji, kdy naposledy jsem vyřkla modlitbu… její slova užívám jako vzácné koření. Snad proto, že je jen neodříkávám, že o nic neprosím, že se za nic neomlouvám… že chci Boha oslovit a právě v tento den nemohu jinak… Slova mnou jen neprocházejí. Když už se nemodlím beze slov, pak s celého srdce a s plným prožitím, protože Boha ošálit nelze, pozná, kdy je to jen z přání být „zbožným“ a „dobrým“. Cítím postupně, jako by mě něco nadnášelo, duchem jako bych byla nad zemí. Jak mě někdo hladí po hlavě, jemně, nehmatatelně. Jemný vánek mě pohladí po tvářích. Otevřu oči a nade mnou se uprostřed šedobílých mraků utvořil veliký kruh z oblaků smetanově bílých, jasných. Při pohledu na tento obraz nejsem schopna jediné myšlenky, jediného pohybu, slova… vlastně ne, dojata a přemožena do hloubi nitra neslyšně zašeptám „Můj Pane… má Paní…“. Opět oči zavírám a cítím, jakoby na mě spočinula velká dlaň, ze které do mě proudí to nejčistší a nejlaskavější, co jsem schopna přijmout. Nemám ponětí, kdo mi tuto sílu předává, ale zná mé nitro, dává mi tolik, kolik mohu unést a právě tolik, abych euforicky nelítala v oblacích. Nemohu ani dobře popsat, co se děje, nevím ani, jak dlouho ležím na zemi… postupně si však uvědomuji víc a víc své tělo, doléhá ke mně ptačí zpěv… vracím se do svého vědomí. Otevírám oči, mraky jsou opět jednolité. Ještě několik okamžiků sedím na zemi a pak se zvolna vracím domů. Dostalo se mi tolik síly… mrzí mě, že toto povídání zakončím takto neurčitě, ale je toho až příliš, než aby se to dalo popsat slovy… Takové tedy byly letošní Letnice…





























31.5.2009