Domů - Úvahy a postřehy - Duchovní

Mystérium lidského skonu


Pozemsky ode mě odešel jeden můj příbuzný. Prožila jsem v předchozích třech dnech tolik posvátně neobyčejného, že o tom napíši i na stránky, samozřejmě do duchovní sekce. Jsem si vědoma, co se děje po smrti hmotného těla. Vím z duchovních knih i z vlastního prožitého vidění, že pro šťastnou pouť zesnulého z tohoto světa by pozůstalí neměli přespříliš naříkat. Aby jej zde nepoutali. Přesto jsem v prvních hodinách po oznámení této smutné – a nyní vím, že ve skutečnosti převeliké – události vzpomínala a plakala hodně. Každou chvíli mi ale můj vnitřní hlas (nebo můj duchovní průvodce) připomínal, že není dobré, abych tolik bědovala. Blízkému zesnulému jsem posílala světlé myšlenky, jeho pozůstalé manželce posilující energii, protože ta teď trpí nejvíce, do vyšších světů prosebné modlitby beze slov. Zapálila jsem plamínek dvou svíček. Jednu z nich drží má ušlechtilá soška Strážkyně plamene, druhou stráží dvě sošky víl.

Protože jsem toho času ve stavu nemocných, zapřísahala mě i moje maminka, která mi náhlý skon našeho H. oznámila, abych moc neplakala, protože se teď nesmím vysilovat. Moc jsem nevěděla, jak to udělat, všechna moje činnost toho dne ustala a nebyla jsem z vlastní vůle schopna vzpomínat a myslet na nic jiného. Samozřejmě mi zrudly oči, rozbolela mě hlava a vůbec se mi přitížilo. Proto jsem prostě musela, musela vypnout. Pustila jsem si tedy komedii, kterou jsem už roky neviděla, a to skvělý Eurotrip (ZDE je chytlavá ústřední píseň „Scotty netuší“ v podání rozjetého Matta Damona :-)). Osvobozeně jsem se smála po celou dobu a zapomněla na zármutek. Mé city se nezměnily, ale právě smích možná nejvíce pomohl.

Uvědomila jsem si spoustu věcí. Za prvé moc nechápu, proč mají lidé tendenci říkat a psát po úmrtí někoho blízkého, že to člověku připomene, že si má vážit toho, že má vedle sebe milující osoby. Mně toto nepřišlo na mysl ani jednou. Řeknu to upřímně a drsně: Na to, abych milovala blízké lidi a vážila si jejich přítomnosti, opravdu nepotřebuji, aby někdo umřel. Natož, abych to ostatním připomínala a radila. Brrr! Ale přišlo ke mně poznání toho, že jsou lidé hloupí, když ubližují druhým. Přiznám se, že to zažívám. Naštěstí po našem odstěhování se na krásnější místo mi spadla jedna těžká obruč. Přesto mi ale jeden člověk hrozně a nepochopitelně uškodil. To, že (jako vždy) spravedlnost odpověděla velmi brzy – jestli vás to zajímá, tak do čtrnácti dnů -, kdy ta osoba zažila naprosto přesně to, co mi udělala a ještě bolestněji, je jedna věc. Ale to, že lidé (žel se to týká i dalších lidí, které jsem nyní potkala) mají vůbec vůli a chuť ubližovat, to jsem si nyní uvědomila v ještě absurdnějším světle. Lidé drazí, na světě je spousta utrpení a k tomu jen tak ze zášti či z jakého důvodu druhým záměrně ničit životy je něco tak dementního, že se pro to ani nemohu zlobit. Jen vrtím hlavou a dávám při tom oči v sloup.

Včera se se mnou přišel náš milý H. rozloučit. V sobotu jsme s milým velmi brzo vstávali, protože jsme jeli na „naše“ hrnčířské trhy do Berouna. Mamka s námi tentokrát nejela, byla mimo Prahu a utěšovala naši příbuznou, která smutně prožívá odchod svého muže. Když jsme se vrátili, můj muž hned zapadl do postele a dospával. Já jsem se uvelebila pod peřinou na rozkládací pohovce v obýváku, koukala jsem se na film či jsem si četla. Z ložnice se začaly ozývat kroky. Říkala jsem si, že už muž vstal. Dlouho jsem si kroků nevšímala, milý ale stále nevycházel a zvuky kroků se přerušovaně stále ozývaly. Nakonec jsem vtrhla jako velká voda do ztemnělé ložnice, zahalasila jsem něco vtipného, ale slova se mi na rtech zadrhla. Můj milý stále spal. Zavřela jsem dveře a bylo mi jasné, kdo tam chodil (šouravě, jak bylo jeho zvykem), kdo mě přišel ve svém jemnohmotném těle navštívit. Hned jsem zase zapálila svíčky, se slzami (nyní už vděku a dojetí) v očích jsem se s ním i já rozloučila, omluvila se mu za svůj nářek prvého dne a otevřela jednu moudrou knihu na kapitolách o smrti. Můj duchovní partner ví jistě, o jaké knize mluvím (Ve Světle Pravdy – poznámka pro ostatní). Kniha mě naplnila klidem a poznáním vážnosti těchto dní.

Měla jsem a mám zesnulého moc ráda, a i když mi bude chybět, nikdy nezapomenu na jeho hlas i skvělé historky (jen je škoda, že je nevydal knižně…), na to, jak mě měl rád a vždy na mě byl hodný. Teď ale potřebuje naši pomoc ve svém trápení právě nejbližší pozůstalá, ke které budeme jezdit častěji, nakupovat a pomáhat jí a samozřejmě ji přivádět na jiné myšlenky. Skon lidského pozemského těla a odchod ducha do astrálních světů je velké dění a pokud se nenecháme úplně strhnout zármutkem (který je přirozený, ale ve velké míře škodí všem), je toto prožívání velkým darem pro pochopení tajemství života. Protože smrt patří k životu.


8.5.2016