Domů - Úvahy a postřehy - Duchovní

O hříchu


V květnu jsem v Teplicích zhlédla několik pohádek v rámci Festivalu animovaných filmů. Nejvíce mě oslovila ta mně již známá. Království květin. Tak se hodinový film jmenuje a vypráví o holčičce, která neublížila květinám, neuvila si z nich věneček a za odměnu mohla poznat tajemství podzemního království. Pohádka se promítala v menší zámecké budově s příznačným jménem Zahradní dům. Seděli jsme tam společně s jedním párem a s maminkami a dětmi. Bylo nás tam dohromady asi deset. Do této komorní atmosféry přispěla svým vyprávěním i sama autorka (velice vlídná starší dáma), která se pousmála při pohledu na sedadla, na kterých sedělo několik holčiček a jen jeden chlapeček. Říkala, že ta pohádka je skutečně spíše holčičí. Pobavilo mě, že děvčátko sedící v první řadě před námi celou dobu promítání nehnutě sedělo a zaujatě sledovalo plátno, kdežto její bráška se evidentně nudil :-). V pohádce se malá Anička dostává do království, ve kterém se květiny zrozují, kde si povídají, tančí a kam odcházejí, když uhynou, setkává se také s královnou Flórou. Zažívá tam kouzelné, ale i nebezpečné chvíle a je jí ukázán život rostlin a drobných zvířat tak, jak jej neznáme.

Proč o tom píšu… Protože i mně něco stále víc a víc brání utrhnout si v přírodě květinu. Je to prosté. Raději nechám pampelišky, sedmikrásky nebo šeříky v klidu si kvést a růst. Pokud slouží k obživě, pak je to něco jiného (např. se to týká i prvních dvou jmenovaných kytiček). Je to ale o momentálně se probouzejícím novém pohledu. Nejsem si jistá, co je dobré a co špatné. Jestli je to jen proto, že jsem citlivější, nebo je utrhnutí kvítku skutečně bráno jako rozmar. Nevím. Jen bych vnitřně zchudla… pro chvilkovou radost. Přesto v mých očích není ten, kdo utrhne květinu, zlý. Můj postoj ke květům, o které chci pečovat tím, že je snad jen dlaní a očima pohladím, vyvstal poznenáhlu z hloubi duše. Napadá mě paralela s vegetariánstvím. Mám s tím zkušenost. Maso mi zdánlivě nescházelo. Nicméně poté, co se objevily první varovné záblesky zdravotních potíží způsobených nedostávajícími se prvky obsaženými v mase, nešlo jinak než se k masité stravě po roce vrátit. Ale o co jde… jedna slečna mi povídala, že je vegetariánkou (doplňuji: tichou a nezaujatou) už dvanáct let a nemá žádné problémy. Shodly jsme se, že záleží na tom, co komu vyhovuje, jak to sám cítí. A zase od kohosi jsem slýchala řeči proti „masožravcům“, jež hraničily až s fanatičností. Ovšem stejné odsuzování, jen vůči jiným jevům, dělám i já, onu Achillovu patu mám i já. Vnímám velkou provázanost… všichni jsme na jedné lodi a nikdo a nic mi nedává právo stát nad lidmi coby soudce a určovat, co má kdo dělat. A je mi líto, kolikrát si někoho slepě zařadím do určité škatulky. Ostatně, už v dalším odstavci si pod sebou tak trochu podřežu větev. Jenže… i to na tyto stránky patří.

Nuže, jdeme na to, teď něco o tzv. špatných činech či hříchách. Co mě vždy vytáčelo do běla, byla nevěra. Dost jsem se rozčilovala a lidi, kteří se jí dopustili, jsem odsuzovala. Už ne. Na druhou stranu se k ní nestavím souhlasně. Mám dojem, že promiskuitní lidé nebo ti, kteří spáchají nevěru (ať fyzicky či v myšlenkách a představách – na tom nezáleží), ze všeho nejvíc podvedli sami sebe. Protože člověk, který opravdově miluje, nedokáže podvést partnera. Ať se jej snaží svést sebenádhernější bytost. A tak jen v nevěře lidé bláhově utíkají od budování společné cesty, od bdělosti. Jenže… neutečou. Alespoň takto to na mě působí. Ale už se nemohu zlobit jako dříve, píšu to tu, protože toto jednání nechápu. To samé krádež. Před dvěma lety mi ukradli peněženku a přijala jsem to… jak to říct… šlo to tak nějak mimo mě. Okradená jsem se necítila, má kamarádka řekla, že jsem něco jen splatila. Ano, také to tak cítím. Proč tomu člověku spílat? Vždyť co získal? Pár stovek? Hm. Ovšem rozplakalo mě, když mě v obchodu ošidila prodavačka o pár korun… zvláštní. Také jsem se nerozčilovala, jen mi stékaly slzy nad tím, co jí to přinese, že obrala člověka, takového jako ona sama, pracujícího, o peníze. Další hřích: závist. Podivuhodným faktem se mi jeví, jak mnozí s neobyčejnou rychlostí a jistotou druhého ocejchují nálepkou „on jen závidí“. Dřív jsem to říkávala také, ovšem po sebezpytování a přiznání, že sama závidím, už jsem v klidu. Od té doby nikoho nevidím jako závistivého, a to vážně. Možná mám štěstí na lidi. Možná mi však taky není co závidět, můj život je trochu jako z jiného světa. Ale nejspíš je to proto, že se mi změnil úhel pohledu a už ani nevím, co vlastně závist je a jak ji poznám.

A právě na závisti, ano, na tom (jak je všeobecně pojímán) zavrženíhodném a negativním citu, jsem vyzrála dost, ač to nikdo nepoznal. Téměř každý duchovní člověk radí soustředit se na lásku, na dobro, na pozitivno, na krásu, … Ach jo. To vše přichází v pravou chvíli a především samo od sebe. Podvědomí nikdy nikdo neoblafne. Chcete jen brát a nechcete obětovat nic ze sebe. Proto na těchto stránkách záměrně nepíši o Bohu, o lásce, o štěstí a pomalu přestávám psát i o srdci. Prostě buď to je cítit bez upozorňujících slov anebo ne. Kdo chce, může si o tom všem přečíst na x jiných stránkách. Už jste někdy viděli zamilované človíčky, aby si spolu povídali o lásce? Já ne. Vidím jen, jak si cit vzájemně dokazují beze slov. Ale zpět k tématu hříchů. Takže úplně chladnou mě nenechává třeba ta nevěra, stále se dokážu rozplakat pro pár drobných. A proč? Co mě ještě pálí? Až najdu odvahu otevřít ty v nitru na sto západů zavřené dveře, budu se i na nevěru a krádež a na mnohé další věci dívat očima neposuzujícíma, neodsouzejícíma, pokojnýma. Jako se mi to stalo se závistí. Vždyť jak říká staré přísloví: poctivého ani kopřiva nepálí.

Mohla bych tu poučovat, co kdo má nebo nemá dělat, ale několikrát během psaní jsem i chtěla, ale vím dobře, kam to nakonec vede. K trpkému poznání toho, jaká jsem uvnitř já sama. A že mě k tomu napravování žene hněv a zlost a touha napravovat svět. Sepsaných rad a návodů je tu už za ta staletí tolik a stále se v lidech nic nemění. V dnešní době už teprve ne. Svět lidé nemohou změnit, teď už to dokáže jen Syn Člověka. Snad jedině příkladem mohu jít. Vlastně nechci už nikomu radit, i kdyby mě někdo náhodou poslouchal. Stačí, že vnímám, jakou bolest, jaké trápení si ten který člověk svým jednáním přivolává. A není to o práci mysli. Spíš je to pohled smutný, kdy nevím, co dělat… ten člověk na to bude jednou sám. Vidím… ne, cítím ten děj budoucí. Někdy to ti lidé poznají, když se mi podívají do očí a jsou na rozpacích, někdy se snaží se omluvit, i když ode mě neslyšeli jedinou kritiku. V tu chvíli je mi jasné, že oni nejsou zlí, jen… šlápli vedle. A kdo o sobě může říct, že on ne, hm? Pokud je někomu křivděno, mám potřebu jej povzbudit, byť jen úsměvem. Nedokážu bojovat… Ani za svět bez hříchů.


3.6.2010


***



Tato část je tak trochu mimo mísu, ale když tu byla řeč o vegetariánství… našla jsem na diskuzi k Malé farmě (pořad v České televizi o vzniku a vývoji ekofarmy, který nadšeně sleduji) tento krátký příspěvek a především reakce. Lidi, tohle mi nesmíte dělat, já se smála po mnoho minut :-D. Třeba vás také pobaví.

Ahoj, vaše farmaření je moc prima, jen kdyby se to obešlo bez toho zabíjení, ale to je asi součást tohoto života. Bio styl mě samotného láká. Dalo by se vyžít z rostlinné stravy? Je možné živé tvory nechat žít (třeba je prostě nechovat) a přesto nemít hlad? Půda. Země může dát člověku všechno. Nevím sám. Díky.
- já myslím, že i rostlina je živý tvor...
- No- a když vyjedou kombajny, tak to je masakr...


20.10.2010