Domů - Úvahy a postřehy - Duchovní

O obrazech pomáhajících a dodávajících energii


Za tu dobu, co se pohybuji v duchovních kruzích, jsem slyšela spoustu poklon věnovaným všemožným předmětům. Ať už prý pomáhají, prozařují, dodávají energii nebo léčí. Zvlášť se zastavím u obrázků. Kolikrát už si myslím, že lidé už vyčerpali všechny možnosti slovních obratů oslavujících papír a barvy, ovšem zase a znovu se dočkám překvapení. Skoro mi přijde, že obrázky musí mít až zázračnou moc. Teď už jen promluvit. Nechápu, kde lidé vzali, že nějaký obrázek nebo mandala dodává energii. Maximálně je to výsledek jejich představivosti. Kdybych zkusila dát před svoje morče obrázek s „energizující“ mandalou, nebude na ni u vytržení zírat a rozplývat se, naopak. Odkráčí a nanejvýš papír ohlodá. Přesto má v sobě elánu neskutečně, ač už není žádné mládě. Odkud to asi tak bere? Když už pozorovat a trávit nad něčím čas, tak spíš nad takovýmto čiperným zviřátkem než nad neživým papírem. V Neffově románu Tma je líčeno, co by nastalo, kdyby najednou přestala jít elektřina – nefungovaly by žádné elektrické přístroje, rádia, telefony, baterie… Ocitli bychom se v jediném okamžiku ve středověku. Zajímalo by mě, kolik energie by dodaly a jak by komukoli z těchto uctívačů pomohly obrázky. Tipuji, že by byly použity na podpal.

Mým prvním pronájmem byl už zařízený byt. V obývacím pokoji visel na stěně velký obraz v dřevěném rámu. Na obraze byl namalován holý, osamocený strom v krajině, kde se schylovalo k lijáku a bouřce. Pamatuji, že když přišla na první návštěvu kamarádka, při pohledu na tento obraz prohlásila, že tak depresivní ještě neviděla. Proč prý ho nesundám. Pokrčila jsem rameny, vlastně mi tam nevadil. Dodala, že kdyby bydlela v tomhle bytě a ten obraz tam nechala, stačila by trochu horší nálada a hodila by si mašli. Zasmály jsme se a nechaly obraz obrazem. Teď s odstupem času mě tak napadá, že to byl jen její osobní pohled, její vlastní vnímání. Kdyby žila v Antarktidě, tam by třeba byla ráda za vyobrazený strom, je jedno, že bez listí. Nebo v poušti, kde pořád svítí slunce a je modrá obloha, najednou by jí ta šedivá obloha připadala optimistická :-). Jenže žádný obraz jako takový nemůže za něčí náladu, záleží zcela na posouzení toho kterého člověka.

Připadá mi, že tato nemalá skupina duchovních lidí jakoby se bála být sama se sebou. Proto když mají oči otevřené, často vyhledávají tyto druhy obrázků a nechávají se do nich vtahovat (takto o tom mluví)… Když oči zavřou, také vidí různé barvy a scenérie, tímto tedy předali žezlo fantazii. Ne nadarmo si navzájem, plni euforie, sdělují, že přesně to, co vidí fyzicky na obrázku, spatřili ve svých vizích. V hlavě, která jim dodá často učiněné poklady fantazie, po kterých touží - anděly, motýly, víly, úžasné světy, dokonalé prince či princezny. Tohle egu hraje do karet… Nemusím chodit daleko, sama jsem jeden čas byla v jednom opojení z toho, co jsem viděla, plně přesvědčená o tom, že tohle „je ono“. Je to o tom, co chcete a tedy co naopak odmítáte vidět, je to jako droga… uvězní vás. A čím skvostnější a častější byly vaše představy, o to tvrději padáte.

Když ono je to přeci tak krásné! Věřit tomu, že obrazy a barvy mají léčivou a nadpozemskou moc… Co je na tom špatného?? No nic samozřejmě. Jen, že když pozoruji, jak dlouho se to určitých lidí drží, je mi úzko z toho, jaké drsné probuzení je čeká.


22.11.2008