Domů - Úvahy a postřehy - Duchovní

Paradox dobrého a zlého


Nedávno jsem se byla projít, byl to jeden z výletů „jen skočím do krámu“ a nakonec se to protáhlo na delší pobyt v přírodě. Pobídkou mi byl samozřejmě vnitřní impuls, ale svou roli sehrálo i počasí. Tím, že nebe pokrývala souvislá vrstva šedobílých mraků, a že bylo chladno. Obecně vzato, bylo ošklivé počasí. A to už se dostávám k meritu úvahy. Jak se věci a situace rozdělují na dobré a špatné, na žádoucí a nežádoucí, na krásné a ošklivé… mohla bych pokračovat. A podle toho, jak je lidé zařadí, utvářejí svůj život.

A od toho se vše odvíjí. Lidé si kupříkladu začínají podle tohoto přát… Každé přání vzniká z výše zmíněného rozdělení. Díky tomuto vzniká spokojenost či nespokojenost. Co si tak lidé nejčastěji, ať už sami sobě nebo navzájem, přejí? Zdraví, štěstí rodinné i osobní, lásku, hojnost, úspěch… A hned člověk vidí, jak na tom je… a to nejenom z těchto konkrétních přání, je to podivuhodně propojené s tím, co vidí u ostatních, co určuje společnost, k čemu vybízejí časopisy, reklamy a většina filmů, atd. Mrkne na svůj život a podívejme se… chybí tohle, tohle… Co s tím? Začne usilovat, začne zasahovat do toho, co je, tak, aby bylo, co „má být“ a mnohým toto snažení, tento „boj za lepší zítřky“ vydrží až do smrti. Přibývá lidí, které zaujala nabídka tzv. instantního duchovna, jak tomu s oblibou říkám. Tedy objevili „zemi neomezených možností“, kde mají pro tyto účely k dispozici různé magické obřady a zaklínadla, zářivé vize toto „dobré“ potvrzující, pozitivní afirmace nebo výklady z karet (ať už aspoň ví kdy, kde a jak se jim to či ono splní).

Ale abych se vrátila na začátek… Zjistila jsem, že i to, co je obecně „špatné“, je pro mě výzva. K přijetí této šance. Šla jsem tedy do samoobsluhy, venku takřka ani noha, maximálně lidé stejně jako já zaběhli do obchodu a laskominy si často s otráveným pohledem na oblohu odnášeli domů, do tepla a útulna. V půli cesty domů jsem se zastavila, podívala jsem se směrem k podzimnímu ráji, i když byl zčásti překrytý mlhou… a zamířila jsem tam. Výlet pohádkový… Díky té podzimní plískanici jsem i navzdory tomu, že byla neděle, málokdy někoho na cestičkách míjela. Vše bylo ještě ztišenější a jakoby snové. Ten den totiž nebylo špatné počasí (jak o něm mluvil každý), nebylo ani dobré… prostě bylo a každý měl šanci ochutnat.

Když přijde nemoc… proč hned panikařit? Stačí ji přijmout… je to příležitost pro zastavení se a odpočinutí. A ještě vás za to platí… blbě, ale platí ;-). Pokud se budete bránit tomu, co vám tělo říká, pokud ve vašich očích bude nemoc jako nepřítel, jen si ji přitáhnete znovu a dost možná i v záludnější podobě. Další situace - když docházejí penízky… především si brzy uvědomíte, kolik zbytečností jste si dopřávali a přitom se bez nich obejdete. Dále, můžete si zahrát hru, že třeba každou určitou minci dáte do prasátka… můžete znovuobjevit kouzlo prostých jídel. A další a další objevy na vás čekají. Když je nebe zatažené a fouká vítr… proč nadávat a vinit počasí ze své nálady. Co takhle provětrat si venku hlavu a nebo si uvařit čaj či kafe a vychutnávat si to, že jste pod střechou. A tak je to se vším… nesoudit, že něco je špatné a nechtěné, neutíkat. Tím, že začnete bojovat, se nejenom unavíte, ale jako přídavek si vás dřív nebo později ta situace opět najde. Jsou zákony, které zkrátka nelze obejít. Kdežto když život přijmete a otevřete mu náruč, jste najednou volní… nemusíte si už dělat s ničím starosti, přestáváte mít strach… do vaší duše se vkrádá mír, který jste předtím jen očekávali. Mír, který jste čekali až poté, co by do vašeho života přišlo to „dobré“.

Povídala jsem o vnějších okolnostech a nadhodím i téma vnitřního světa… Plný život podle mého nespočívá v dnešní době tolik využívaném a doporučovaném pozitivním myšlení (opět je tu ona spojitost pozitivní - negativní… dobré – špatné). Ale v přijetí a v nesetrvávání na povrchu. Pozitivní myšlení a vyzařování je taková slabá náplast, pod kterou se skrývá to, co ego vidět odmítá. Nejeví se mi jako nejlepší řešení potlačovat, napravovat a prozařovat takzvané negativní myšlenky a emoce… tyto obraty nejsou z mé hlavy, jsou jak u kořenů výchovy drtivé většiny rodičů, tak jsou to rady instantního duchovna. Platí opět (překvapivě ;-) ) to samé jako u nemocí – jakmile utíkáte, ono vás to pronásledovat nepřestane. Kam chcete utéci před sebou? Pletete si sami na sebe bič… ten na vás náhle a v pravý čas dopadne, můžete být v klidu :-). Stejně tak není pravé ořechové stanovit si to správné, nutit se do úsměvu a takto „pohodou a ctnostmi zahaleni“ kráčet. Copak tohle je nějaký život? Krátkozrace si určit hrdinu, viníka a podle toho, kdo se zrovna projevil, se buď chválit nebo si spílat a litovat se? Navíc když soudíte děje a sami sebe, podléháte i soudu ostatních. Kdežto když se na posuzování vykašlete, zničehonic vám přestane vadit, co o vás říkají druzí. A začnete mít pro druhé lidi pochopení, přestanou vás vytáčet tím, jací jsou… Takové, jací jsou, je začnete naopak brát… co se to s vámi stalo…? Vůbec se do toho nenutíte. Přijde vám to všechno najednou úplně přirozené. Není pak už co si přát, co násilně vylepšovat. Není právě tohle ta pravá úcta k životu?


30.11.2008