Domů - Úvahy a postřehy - Duchovní

Přání matkou činu


Minulý týden mi maminka poslala těsto na Vatikánský chléb štěstí. Pro ty, kdo o tom ještě neslyšeli – jedná se o těsto, které dostanete darem od někoho blízkého, každý den přidáváte přísady dle receptu, ke konci těsto opět rozdělíte na díly, které rozdáte, a ze zbytku upečete svůj chléb štěstí. Tento chléb splní tomu, kdo jej pekl, přání a přinese do domu štěstí. Namítala jsem, že těsto nechci, protože jsem jej již před několika lety pekla. Maminka odpověděla, že to přeci nevadí, že ona Vatikánský chléb štěstí peče už potřetí. Á propos, vždy si něco přeje, což se podle mě nemá. Jenže já jsem vzala za své větu uvedenou v receptu, která říká, že tento chléb se peče jednou za život. Důvěřuji tomuto doporučení. Když se mi těsto ocitlo v kuchyni, málem jsem se nutila k tomu, abych je zadělala. Ne! Takhle ne. Pamatuji se, že když jsem onehda chléb pekla (mmch, povedl se, byl výborný a slaďoučký), byl to pro mě do té doby nepoznaný pocit míru, který nyní zažívám při pečení chleba, ale i při úklidu či při péči o květiny (později o tom napíši něco víc než těchto pár slov). Těsto jsem zadělávala s láskou. Teď bych k tomu přistupovala lhostejně a s pocitem, že musím. A protože se nechci do ničeho nutit, tak jsem těsto prostě vyhodila.

Ale tato příhoda mě přivedla na zajímavou myšlenku. Vatikánský chléb štěstí skutečně vaše přání splní. Tedy pokud nečekáte zázraky na počkání a nemožné do tří dnů :-). Jde tu však o to, že s jídlem roste chuť. Proto opatrně se zahlcováním vesmíru svými tužbami. Proč? Napovím slůvkem, které jsem zde na stránkách ještě nenapsala, neboť jím šetřím jako vzácným kořením… a tím je pokora. Pokud se na pokoru zadíváme hlouběji, přijdeme na to, že by si člověk vlastně vůbec přát nemusel a neměl. Neboť vše je tak, jak má být. Ale protože jsem člověk chybující a omezený a nebdělý, i já prosím za splnění svých snů. Pokud své přání myslím skutečně vážně (což je maximálně dvakrát, třikrát za deset let :-) ), nespokojím se pouze s vyřknutím přání. Buďte ujištěni, že velká část vašich přání není myšlena z ryzího přesvědčení a z hloubi duše. To, zda se tato přání plní, nechám na vašem úsudku… stačí totiž, když si uvědomíte, zda pro splnění přání také něco děláte nebo jestli o tom maximálně jen žvaníte s ostatními či létáte s hlavou v oblacích. Zvláštní kapitola je splnění přání, na něž jste již zapomněli (může to být i sen z dětství), ale ukázalo se, že se splnilo… pak to vidím jako cosi důležitého, co vám do života mělo přijít, co je spojeno s vaším osudem. Ale zpět k meritu věci.

Takže kdo si něco přeje, musí především pro vyplnění přání něco udělat. Místo toho, abyste se na přání soustředili a usilovně čekali na splnění, tj. střídal se u vás pocit naděje a zoufalství, buďte takovými, abyste si to zasloužili. Nemusíte být hned „Mirek Dušín“, postačí, když se budete chovat tak, jako kdyby vám splněné přání už padlo do náruče. Když to shrnu, buďte naprosto sebejistí v tom, oč žádáte… Lidé duchovně zralí nečtou pseudoduchovní knihy a o svých darech nemluví. Lidé šťastní v práci mají spoustu koníčků a neproleží celý svůj volný čas na gauči. Lidé finančně nestrádající si nekoupí chléb v Lidlu jen proto, že je levný, ale vyjadřují sebejistotu koupí kvalitního a výživově hodnotného chleba. Lidé ve vztazích spokojení se k druhým chovají ohleduplně a s úctou. Lidé zdraví své tělo dobíjejí energií, střídmostí a životosprávou. Samozřejmě to jsou jen mé obecné úvahy, určitě vám život ukáže mnoho jiných cest. Můj milý říká, že na nevinného nikdo nevytáhne nůž. Já zase třeba seznávám, že věrný člověk nedostane žárlivého partnera.

Tím, že se budete chovat podle toho, o co jste požádali, se zbavíte mnohých svých zlozvyků a nehezkých vlastností. Mohou to být i drobnosti, ale divili byste se, jaký význam má to, že začnete sledovat, co a hlavně jak mluvíte, jak se chováte v nejobyčejnějších životních situacích, či zda doma nemáte nepořádek či léta stejné uspořádání nábytku a doplňků. My lidé máme zažito, že jsme ti čistí, že se nám něčeho nedostává nespravedlivě, a že to ti druzí se musí změnit. Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu… Krásný příměr k lidským stížnostem vidím v jednom z Přikázání, a to: „Cti otce svého i matku.“ Nejspíše se vám zdá, že je to přikázání směřované k dětem, ale je to právě naopak. Rodiče, to vy se chovejte tak, aby si vás vaše děti mohly vážit. Pokud jsou rodiče skutečně úctyhodnými vzory, pak si jich jejich děti budou vážit zcela přirozeně a samozřejmě. Když se do tohoto přikázání ponořím hlouběji, zjistím, že jeden jediný člověk (respektive v tomto případě dva lidé) může takto změnit celé generace. Takže kdo nenachází poznání, partnera, zdraví, přátele, hezké bydlení atd., nechť se chová tak, aby k němu to, po čem touží, mohlo přijít.

Pokud se začnete vědomě (a později i nevědomě) měnit, pak dojde k jistému dominovému efektu. Nejprve se přestanete užírat tím, že se vám něčeho nedostává, protože svou pozornost a energii budete směřovat k bohulibějším činnostem, tj. k proměně sebe sama. Pak následuje zapomnění na sebe sama. Přestanete být ve svých očích důležití, protože podstatné je najednou něco jiného. Poznáváte velikost a majestát Stvoření. Vidíte dokonalost v hvězdách na nebi i v mrkvi, kterou krájíte na večeři. Stojíte v úžasu, když porovnáte sebe sama s tvory v milionech světů, které existují, nebo když porovnáte délku svého života se stářím a rozlehlostí vesmíru. A v souvislosti s tím své přání vlastně hodíte za hlavu, s neuvěřitelnou lehkostí. Přestanete tolik usilovat a to je sakra zapotřebí. Kolik z vás se setkalo se zkušeností, že teprve až člověk přestane hledat, pak teprve to přijde?

A tradičně nebude chybět moudrá věta na závěr, která tu však ještě nezazněla, a kterou si s dovolením půjčuji od mého duchovního partnera: „Člověk je v porovnání s velikostí Boha jako zrnko písku na poušti.“ Na to by člověk neměl zapomenout.


26.3.2011