Domů - Úvahy a postřehy - Duchovní

O zvyku prosit… a tedy i děkovat


Trochu tu rozvedu zmínku o prosbách z Bezvýhradného přijetí. Kdo navštívil nějaké duchovní stránky, diskuze, kdo v knihkupectví zabrousil k regálům s knihami s touto tematikou, kdo někdy slyšel, co se říká v kostelech, nemohl si nepovšimnout, jak se to hemží slovy prosím a děkuji, ať už přímo nebo mezi řádky. Dokonce mi bylo v několika rozhovorech řečeno, že tohle je pokora. Že být pokorný znamená být vděčný a za vše děkovat. Nepřekvapilo mě, že jsem dostala i takovouto odpověď. Pobaveně jsem nadhodila, že já tedy Boha neprosím ani mu neříkám slova díků, jestli jsem tedy nepokorná. Následovalo vyhýbavé, že tak to není a pro jistotu i taktika lichocení :-))). Mně je jedno, jestli je ve mně pokora nebo ne, ale poznamenala jsem to, aby si dotyční něco uvědomili. Jenže asi ne… tak nic. Ale dost o pokoře, o které se mluví v jednom kuse, a tedy o níž jsem se od lidí dozvěděla desítky výkladů, ale viděla a slyšela jsem jen prázdná slova.

Vrátím se opět k prosbám a vděčnosti. O co se prosí… o splnění osobního přání, o navrácení vnitřního klidu a čehokoli s tím spojeného a o podobném příslibu do budoucna. A co znamenají tyto prosby? Že se člověk neumí odevzdat. Pokud bych o něco takového poprosila, prohrála jsem… otočila jsem se k Bohu zády. Důvěra zmizela v nenávratnu a místo toho převzala vládu ziskuchtivost a krátkozraké chtění. To, oč jsem kdysi prosila, bylo totiž jen a pouze o vlastních touhách a tedy nespokojenosti. Kolik se toho napsalo, o tom, jak máme právo a jaká je to krása prosit, že na to dokonce „ti nahoře“ čekají… Můžeme se obracet k Bohu, andělům, archandělům, nanebevzatým mistrům a kdovíkomu ještě (s jídlem roste chuť, takže řady těchto „čekatelů na naše prosby“ se neustále rozrůstají)… Často v zájmu altruismu žádáme o změnu a dobro pro celou planetu, ba vesmír… pro všechny, počínaje mravenečkem a konče Yettim. A pro jakés takés zklidnění svědomí a vyjádření odevzdanosti (sic) se říká dovětek „v souladu s nejvyšší vůlí“ nebo něco podobného. Lidi vůbec nevědí, co říkají… Pokud skutečně ctíme vůli nejvyšší, pak naše rty nemohou vyslovit přání, prosbu, modlitbu. Slepý Osel říká, že vyřknutím prosby se stáváme žebráky a já nemohu než potvrdit z vlastní zkušenosti. Stáváme se žebráky sami v sobě… To něco v nás je ochuzeno, strádá, v tuto chvíli je nespokojené a přeje si změnu. Začneme tedy škemrat a natahovat dlaň. Jenže právě tímto krokem jsme se ochudili, a to dost. Tím jsme uznali, že něco je špatně, že stojíme na nejistých nohou, a že máme strach.

Á propos, jako z udělání můj čerstvý prožitek… Byla jsem si po nějaké době sednout do restaurace s kamarádkami, se kterými se scházím už hodně let. Těšila jsem se na naše setkání. Od přítelkyň jsem ale vycítila od začátku jistou odtažitost, netrvalo dlouho a vyslechla jsem si jisté výčitky. Protože hašteření a dohadování nepatří k mým koníčkům, nenechala jsem se do toho vtáhnout a večer pokračoval ve veselém duchu. Druhý den večer jsem seděla doma a přemýšlela jsem, co se děje, že jako bych lidem ubližovala, co se děje, že se na mě druzí musí předem domlouvat a hrát divadýlko. Cítila jsem se sama. Teoreticky jsem mohla začít ukřivděně prosit o nové přátele a vůbec, navázat komunikaci kupříkladu s anděly, jako mnozí, přinejmenším proto, abych byla v tu chvíli „s někým“. Ale nic takového, užívala jsem si naplno samotu, ticho a po určité době už jsem si nemyslela a neposuzovala nic a nikoho. Když vtom zapípal mobil, ozvala se mi kamarádka, se kterou jsem se rok a půl neviděla, neslyšela… už jsem jí chtěla kolikrát napsat, že si někam zajdeme, ale říkala jsem si, že už na mě zapomněla… Vlila mi do žil takovou lásku a radost… nejde vylíčit to překvapení, když už jsem si myslela, že číslo na mě už asi i smazala.

Opravdu, nejlepší věci jsou zadarmo. Za prvé, když prosíte, musíte také poděkovat. Za druhé, když prosíte, stáváte se otroky tohoto přání a snu, jste nervóznější a sklíčenější, když se to neplní. Dále, když poprosíte a ono se to splní, okovy zůstávají… Proč? Třeba proto, že už nemáte v srdci to čisté a nevyprositelné… třeba proto, že si nemůžete s radostným úsměvem říct, jaká se vám to stala krásná náhoda (jako když se mi v onu chvíli ozvala dávná kamarádka), pak pro vás v každý okamžik platí určitý plán, něco předem nalinkovaného… třeba proto, že to není ten překvapivý dar (porovnejte rozumovost sepisování seznamu dárků nebo přímo jejich zakoupení, přičemž dárce je pouze zabalí a na druhé straně srdečnost nečekaného, nezištného obdarování)… A především, okovy zůstávají také proto, že spokojenost není trvalá a při další příležitosti se opět budete doprošovat, protože neřešíte kořeny vašeho trápení. Ne nadarmo bylo řečeno, že váš Otec ví, co potřebujete, dřív, než ho požádáte. Vše je vám dáno zadarmo a v pravou chvíli. Nelze s tím kupčit.

Lidé se uchylují k tomu, že děkují… opět Bohu, andělům atd. Děkují prý i každý den, každý večer za to, čeho se jim dostalo. Protože když si přáli, je namístě také poděkovat. Co kdyby o něco přišli, co kdyby na ně jejich pomocníci náhodou zanevřeli… Povím vám, že jsem přestala děkovat… srdce mě do toho nenutí a už vůbec nesoudí… nejsem o nic ochuzena a necítím se být pro to méně milována. Slova nejsou to nejdůležitější… myšlenky je utkávají… mnohá jsou naoko a svádějící. Andělé nestojí o naše prosby ani o naše poděkování… Ono to totiž pracuje trochu jinak. Ve chvílích, kdy toužíte prosit a děkovat, zkoumejte pozorně, odkud ta touha vychází… když na to přijdete, zklidnění a odpoutání se přijde tak nějak samo. Dočkáte se překvapení, a pokud budete poctiví, nebudete už utíkat k dosažení svých osobních cílů a tužeb (byť to děláte pod rouškou šíření lásky a světla do celého světa…).

Podezřelé mi přijdou další věci, například to, že se vždy prosí a děkuje jen za pozitivno. Opět ono vnitřní rozdělení na dobré a špatné. Sice jsou dávány i rady, ať lidé děkují i za to špatné, ale ruku na srdce, x-krát vřelejší díky jsou za to pozitivní. Dále… existuje mnoho, mnoho rad, návodů a formulací těch „kouzelných slůvek“. Dejme tomu… Někdo vám nakuká, že andělíčci jsou tu proto, aby vám pomáhali a dodali vám naprosto vše, po čem právě prahnete. Můžete si přečíst bezpočet příběhů, které dokazují, jak stačí jen lusknout a vše se hrne přímo do naší náruče. Nuže a s vidinou pohádkového štěstí se začnete učit a praktikovat rituály a modlitby, pokročilejší dokonce s anděly nebo podobnými bytostmi mluví, vidí je a nechává se jimi léčit a energeticky posilovat. Ani si nevšimnete, že vaše prosby a poděkování začínají hraničit s posedlostí, kolik času a energie věnujete těmto rituálům, jak vás to zatěžuje. Projeví se to na těle i na Duchu, ale proč se nad tím zamýšlet…

Znám lidi, kteří při každé příležitosti prohlašují, jak děkují Bohu za to či ono. Je mi velice líto, ale neznám toho, jehož následná slova a život jako takový by ukázal, že by nacházel nebo nalezl vnitřní klid. Dodám ještě, že to souvisí (mimo jiné) i s tím, že tito lidé prosazují víru. Víru, že bude lépe… jenže to vyústí v nastavování si stále vyšší laťky a pocitu, že teď, v této chvíli je něco špatně. Naproti tomu kdo je prost proseb a díků, nemusí věřit. Poznal, že je o něj v každou chvíli postaráno, vše plyne přirozeně, tudíž na sebe neupozorňuje. Zato je pln důvěry... důvěřuje celou svou duší.


30.12.2008


*****


Nastal čas, abych po prožitých zkušenostech napsala další poznání. Přání a modlitby mají velkou sílu. To však neříkám nic nového, je to známo po staletí. Jaké semínko zasadíte, takové vzklíčí a takové sklidíte. A právě záměr, prvotní popud k modlitbě je to, o čem budu psát. Zač prosíte, s čím se obracíte k Bohu? Jestli jsou to osobní, prospěchářská přání, touha po něčem lepším, snaha napravit druhé, je toho kořenem sobectví. Pomyslete, jaké plody z takovýchto proseb sklidíte. Moc modlitby je velká a o to větší je břímě, které jednou ponesete, pokud si od prosby slibujete výhody sami pro sebe. A nejen na sebe toto břímě nakládáte. Totiž každý krok, který uděláte, není jen váš… ano, můžete si nakrásně říkat: „To je přeci můj život, moje svobodná volba.“ Avšak toto není projevení svobody, je to omyl vycházející z pohodlnosti a nezodpovědnosti, který zákonitě plodí omyly další. Lidé sebevědomě žádají něco lepšího a pokud se jim to vyplní, pak nadšeně horují pro odříkávání takovýchto „modliteb“. A tím pádem na světě lidí nespokojených a toužících a ženoucích se za muškou jenom zlatou neubývá. To jen pro příklad (a těch pohledů je víc), jaký dopad může mít a má „nevinná a svobodně zvolená“ prosba o splnění osobního přání… předává se to dál a dál… slepí vedou slepé.

Co ale, když nastane situace, ze které neumíte najít východisko? Může to být něco skutečně vnitřně vyčerpávajícího a ubližujícího. Ovšem nepředstavujte si dosazení se do role oběti, která prochází jakousi zkouškou. Popisuji situaci, kdy jste určitým způsobem svazováni myslí a jejími výplody, a kdy vaše myšlenky ubližují druhým. Pokud jste tedy jedni z těch, kteří jsou si vědomi, že kroky, které děláte, ovlivňujete svět, byť myšlenkově. Uvědomujete si, že nemusíte nic udělat ve hmotném světě, a přesto myšlenkové, pocitové či duchovní proudy vámi vysílané se dotýkají světa. Takže, abych se dostala k meritu věci… Cítíte, jaké důsledky vaše počínání bude mít, kolika nic netušícím lidem ublíží, ale už nevíte kudy kam. Vůli osvobodit sebe, tedy i druhé, z pout máte, jenže nevíte jak. Proto se obrátíte s prosbou k tomu, kdo u vás požívá úctu a lásku nejhlubší, jaké jste schopni, k Bohu. Modlitba, o jaké nyní píši, vyjadřuje doznání a přesvědčení, co jistojistě způsobuje vaše počínání. Požádáte o pomocnou ruku, s důvěrou, že vám je v této výjimečné situaci podávána a s odhodláním tuto posilu nepromarnit. Jak přesně má prosba znít, to vám poradí vaše srdce. Stačí ji pronést jednou a netřeba ani slov. A děkovat za posílení a za ochrannou ruku opět ne slovy, ale neopakováním chyby.

Co jsem před nedávnem prožila a prožívám, mi dalo jasný směr, a to dát vale všem představám, všemu očekávání a usilování. Je to, jako když na nebi spatříte duhu nebo padající hvězdu… tyto úkazy nepřichází tehdy, když o ně prosíte. Ty pravé věci přichází tehdy, kdy je vůbec nečekáte, a právě proto rozechvívají lidská srdce. V tom tkví jejich půvab. Postupně přicházíte na to, že vám je vše dáváno, vše, co potřebujete. Jste vždy spokojeni s tím, co je a důvěřujete natolik, že už necítíte potřebu prosit a žádat o splnění svých přání. Když se odevzdáte s plnou důvěrou, bude k vám přicházet to, co si skutečně ani představit nesvedete. A srdce pak natolik přetéká, že vám slova díků připadají nadbytečná, vyrušující. Cit plynoucí z nalezeného skvostu vám od té doby koluje v žilách. A tento cit projevíte především činy… jinak to ani nejde.


12.4.2009