Domů - Úvahy a postřehy - Duchovní

O samotě a pomíjivosti


Na Zemi máme od určitého věku přirozenou potřebu obklopovat se lidmi, uzavírat manželství, množit se, abychom teď a jednou nebyli sami. Navzdory tomuto počínání sami jsme. V jiných světech je naopak nehmatatelno a nic přirozené. Vesmír je ostatně stvořen především z ničeho (ale to odbočuji). Ve vesmíru člověk nenalezne, co by si mohl přisvojit, co by si mohl udržet a co by mohl prohlásit za své. A přesto sám nikdy není. Ve svém obelhávání a na útěku od osamocení o to víc oslavujeme pojmy jako láska, soucit, mateřství, příroda a podobně. Čím víc to však propagujeme, tím víc je to tu tragičtější. Já chci být součástí vesmíru, chci poznat ten dotek ničeho… toho se však dočkám až ve smrti, dřív se tomu mohu jen přiblížit. Do té doby se mi může jen stýskat po něčem, co ani nevím, jestli doopravdy existuje, jestli se to vrátí, jestli jsem si to jen nevysnila… Zbývá jen doufat a… nepromarnit zdejší příležitost.

Na hezké momenty partnerství či rodinného života se snadno zvyká, vznikne pak až závislost, ale stejně vše jednou skončí. Bylo napsáno mnoho tun papíru o příbězích lásky, rodinné ságy, bylo natočeno mnoho hodin romantických filmů. O zázraku zamilování se, o romantice, o naplnění. Jenže vše směřuje ke konci. Jako dítě jsem hltala Staré řecké báje a pověsti. Zaujal mě, ale příliš jsem nechápala, příběh Filemona a Baucis. „Proč si od bohů přáli něco tak divného? Proč nechtěli něco, co by jim udělalo teď radost?“ ptala jsem se tehdy zaraženě. Jenže dnes je chápu. Až dnes bych vyslovila stejné přání jako stařeček Filemon a stařenka Baucis. Svírá se mi hrdlo, když si uvědomím, že toho, koho miluji, mi vezme smrt. Nebráním se tématům o konci světa, protože pak bychom odešli spolu. Jak čas plyne, jsem se stále neklidnější, protože se ptám sama sebe: „Jak dlouho ještě bude naše společná cesta trvat, kolikrát si ještě budeme moci spolu povídat, kolikrát se budu smět schoulit do náruče svého milého?“ Nedávám nic najevo, častokrát před touto vyvstanuvší otázkou sama uteču, ale… Utéct jaksi není kam.

Podobně se ptá i matka s otcem, zda byl správný krok počít děti, respektive jak dlouho tento svět ještě vydrží, co tady pro děti zbude… Vždyť se stačí podívat na obraz dnešní civilizace a na velice znepokojivé vyhlídky do budoucna, ať už z jakéhokoli úhlu pohledu. Jistě, rodičovský pud je silný a většinou přebije hlas intuice. Ani se nebudu příliš divit, když mi napíše rozhořčený a dotčený rodič něco, co si za rámeček nedám. Jistě je jeho bytostným právem vyzdvihovat to, co všechno pro děti dělá, jak je miluje, že ony s láskou vše zvládnou atd. Jenže já jasně vidím, co ty maličké jednou čeká a je mi z toho úzko. Nejhorší to bude pro městem odkojená dítka. Já bych ve městě zkrátka děti vychovávat nemohla, ba co víc, nesměla. Á propos, uvedu tu jedno povzdychnutí, které jsem při pročítání netu našla na jedné diskuzi: „Co dělá to, že jsem ještě na světě? Co to je? U mě je to asi takto: 1) děti, 2) láska, 3) krása přírody ve spojení s mými neuskutečněnými sny. Děti jsem přivedla na tenhle svět a může se mi zdát milionkrát blbej a k nepřežití (stav lidské společnosti, ne svět jako takový)… ale už jsem to holt udělala a tak už jen kvůli nim nutno žíti a snažiti se.“

Právě to úsilí je zdroj neustálého utrpení, který se jen liší svou intenzitou. Ten neklid můžete svým úsilím a sny zakrýt, nepřipouštět si jej, utápět jej v radovánkách, v jídle a v alkoholu, ale on nikam nezmizí. Právě tak, jako nezmizí samota. Když tak poslouchám lidské osudy, seznávám, že my lidé máme tendence lepit následky namísto toho, abychom se potichoučku vrátili k příčinám. Nemám to však nikomu za zlé, nemám ani v úmyslu někomu radit, co má nebo nemá dělat. On už si každý stejně svou cestu vybral... Jen tu uvedu dvě podobenství. Ještě nenarozené děti v bříšku maminky nemají nic, nemají nikoho, koho by mohly chytit za ruku, jsou zcela odevzdané vyšší vůli. Taktéž každý usíná, aby ve spánku zažil stav nápadně podobný smrti, opět je sám, jako v matčině lůně, upadá do stavu bez ega, bez lpění… musí se vzdát, musí se s důvěrou ponořit do vln, jinak by neusnul. A člověk přes prožití těchto silných stavů (těch situací je víc, ale netřeba je všechny jmenovat) stále bojuje, stále chce něco uchopit, stále chce být důležitým a potřebným…

Dlouho mi tento článek „visel“ ve Wordu, než jsem jej doplnila a zveřejnila, protože jsem jaksi postrádala smysl nebo přesněji řečeno vyústění. Teď navíc můj vnitřní neklid slábne, protože vyvstávají nové začátky. Přesto jej sem po téměř třech měsících vkládám, berte jej, prosím, jako rozepsaný, s termínem dokončení neurčitým.


2.2.2011