Domů - Úvahy a postřehy - Duchovní

Není důvod se bát


Minulý týden se staly dvě události, které se mnou mohly pořádně zalomcovat. V jednom případě jsem se nedala už od začátku, v tom druhém jsem tomu zpočátku propadla, ale balanc jsem opět vyrovnala. Paradoxně se obě události dají popsat coby zhmotnění lidmi oblíbeného úsloví „nejdůležitější ze všeho je zdraví.“

Poklidně jsem spala, když jsem se někdy ve čtyři nad ránem probudila. Ale nebylo to klasické probuzení, ale rychlé, náhlé a přesto nenásilné probrání. Připadalo mi, že mě někdo vzbudil a já vmžiku byla zcela bdělá. Okamžitě mě zaujaly zvláštní zvuky jakéhosi klepání. Znělo to zvláštně a s očima otevřenýma jsem pozorně poslouchala, přemýšlela jsem, jestli to není třeba z radiátoru (který byl beztak vypnutý) nebo zvenku. Ale ne, znělo to v místnosti, blízko mě, ty zvláštní, ztišené a nepravidelné zvuky mě obklopovaly. Věděla jsem, že to není jen tak. Když jsem to už nevydržela a posadila jsem se, klepání okamžitě ustalo. Chvíli jsem ještě čekala, pak jsem se napila a zase jsem usnula. Ráno jsme se probudila zvláštně unavená a s divnými pocity. Intuitivně jsem si udělala bylinkové čaje, začala jsem užívat osvědčenou lichořeřišnicovou tinkturu a do práce jsem si vzala bezovou šťávu. V práci se přidal pocit vnitřní zimy, začala jsem být schvácená a citlivá, zkrátka, během pár hodin bylo jasné, že na mě něco leze. Doma jsem se naložila do vany a pak jsem zaplula do peřin. Ale bylo mi lehce a dobře na duši, tušila jsem, že to zvládnu. Druhý den mi bylo už znatelně lépe, ale přesto jsem ještě udržovala marodící režim. A den nato jsem byla už naprosto fit.

Díky bytosti, která mě jako mávnutím kouzelného proutku vzbudila a ochránila tak před tou druhou, jsem se nemoci vyhnula. A věřte, vzhledem k minulosti je to pro mě velký zázrak. Mám takový dojem, že kdyby se „zaříkání“ povedlo do konce, nejspíš bych to zdravotně odnesla víc. Takhle jsem navíc pochopila vše dřív, než to vůbec mohlo propuknout. Chtěla bych tedy říci tři poznatky. Můžeme se cítit jakkoli osaměle, ale je nad námi držena ochranná ruka a ochraňuje nás zvláště tehdy, když jsme bezbranní. Minimálně v některých (ne-li ve všech) případech není nemoc projevem nějakého vlastního charakterového či duchovního nedostatku, jak nás zastrašují a poskvrňují mnozí slepí duchovní a léčitelé, ale důsledek skutků astrálních bytostí. A za třetí, nechce se mi věřit, že bychom s bytostnými měli bojovat, ale stačí jen projevit svou bdělost a tedy dokázat, že jsme otevřeni i jejich řeči. Ostatně, jak křišťálově jasně se mi teď ukázalo, že to mi asi můj ochranitel jemně a beze slov sdělil… probudil mě, tj. ukázal na potřebu bdělosti.

Druhou událost tu jen krátce shrnu. V zaměstnání pracuji na určitém projektu, který je víc než dobře placený (což se mi při kratším úvazku víc než hodí), leč v pátek jsem se dozvěděla, že je možné, že projekt skončí a půjdu na jiný, placený hůře. Byla jsem z toho zpočátku zdrcená, protože jsem do toho dala vše a připadalo mi, že to přišlo vniveč, a že se asi budu muset chodit pást. Ale nejprve mě hodně povzbudila a dodala motivaci kamarádka. Ta mě, mimo jiné, rozesmála nechtěnou taneční figurou, a dobrou hodinu jsme v rámci jazykového rozvoje strávily konverzací v angličtině (docela slušně se mi zavařily mozkové závity)… neboli, abych citovala Tři oříšky pro Popelku: „Po hodině tance - chvilka konverzace!“ „Á, konverzá…“ :-D Pardon, že vás obtěžuji vlastními vzpomínkami, které připadají vtipné nejspíš jen zúčastněným… ;-)

Ale když se tedy vrátím zpět k tématu, tak po hezkém a příjemném odpoledni jsem vše s prací prostě odevzdala osudu. Zvláště po tom prožitku s bytostmi. Vím, že jsem opatrovaná, takže pokud si nevydělám, tak je to pro mě z nějakého důvodu potřebné a tak to nechám být. Vždyť jsem byla v tom týdnu tolik obdarovaná… to mi nestačí? Přijala jsem tedy vnitřně budoucnost, ať to dopadne jakkoli. (Dnes jsem se od nadřízené dozvěděla, že projekt pokračuje…)

Co tedy závěrem… Po probuzení uprostřed noci jsem se cítila zvláštně, ale rozhodně jsem se nebála. A i když mě informace o snad hroutícím se výdělku zasáhla a oslabila, vzpamatovala jsem se, opět jsem se postavila na nohy a strach jsem opustila. A to bych chtěla předat i vám. Není vůbec třeba se bát tím strachem oslabujícím a spoutávajícím, tj. strachem vyvolaným představami. Takový strach má velkou moc vás semlít. Hlas svého duchovního průvodce jsem neslyšela už celou řadu let. Když se ale ozve nezpochybnitelným způsobem, pak nemůžete jinak, než pociťovat v nitru důvěru. A věřit, že budete takto ostražití i při další zatěžkávací události.


20.2.2017