Domů - Úvahy a postřehy - Duchovní

Ušlechtilost a co jsme o ní zapomněli


Možná si více či méně častěji povzdechnete, co je tu jinak. Možná se rozčilujete nad tím, jak jsou lidé stále lhostejnější a sobečtější. A třeba si jen pokládáte otázku, z jakého důvodu se s postupující liberální dobou vytrácí cosi z morálky, z úmyslů, řeči a chování lidí. (Pokud vám chování většiny lidí připadá normální a nechápete, o čem to tu vůbec píšu, ani nemusíte číst dál, protože to pro vás bude jen snůška slov.) Nadpis napovídá, že jedním z klíčů otvírajících odpověď na tyto otázky je ušlechtilost.

Jak je možné, že jsme naši společnost dovedli do současného stavu? Je to tím, že jsme ztratili spojení se svou pravou, duchovní podstatou. Místo abychom planetu, kterou mnozí drze prohlašují za „naši“, zvelebovali, tak si jen její plody přivlastňujeme. Narozdíl od dalších obyvatel Země - zvířat, rostlin, přírodních bytostí – nejsme z velké části s to rozpoznat, natož se řídit, svou podstatou a určením. Mnohé vede heslo „žít a užívat“ a z toho vyvstávají normy jednání, zábav a přístupů k různým částem života, přitažlivost bulváru, úpadek vztahů, zrcadlo morálky odrážené ženami, mládeží, dokonce i dětmi. Ženy vůbec určují směr, budoucnost a právě o to žalostnější je obrázek, jaký se obecně naskýtá. Zmínila jsem přerušení spojení s duchovní podstatou. Znamená to, že lidé dali dobrovolně přednost rozumu a dali na pokušitelské našeptávání, jehož naléhavý a křičící hlas přehlušil jemný hlas citu. Lidstvo zapomnělo na srdce. A protože je nechalo zmírat, začala i ušlechtilost mizet. A co je neméně varovné, i když zákonité: lidé se dokonce ušlechtilosti, čistotě a slušnosti začali vysmívat a hanit ji. Ne všichni samozřejmě, jsou ještě nevinné a vychované děti, dají se potkat nesobečtí, ohleduplní lidé, stále existují zaměstnavatelé, kterých si jejich podřízení mohou vážit a váží, atd. Toho ryzího však ubývá.

Ušlechtilost je sice vzácná jako šafrán, ale stejně tak ceněná a je příznačným kořením pro lidské bytí. Vždyť ušlechtilost, to je také vnitřní krása. A ona sama se nedá naučit, nedá se koupit. Je potřeba poznávat, jak nezbytné toto koření pro náš život je, vydat se pro ně a s tím jak bděle poznáváme Pravdu, tak se i ušlechtilost bezděčně rozvíjí. Ona vyvstává z pohnutek čistého srdce, které je zcela neúplatné a násilím je nelze přemluvit. Ušlechtilost tedy vykvétá v srdci, odráží se ve vyzařování, pohybech, odívání a projevuje se v chování, činech a řeči. A něco takového se nedá obejít.

Může se zdát, že pojem ušlechtilost už lidem nic neříká. Při zběžném pohledu ano, lidé o ni neusilují, ani se jí nezabývají a, jak jsem psala výše, připadá jim dokonce zpátečnická a k smíchu. Ale kdesi uvnitř člověka je tento cit zakořeněn. Může být nesmírně hluboko, ale je tam. Je to krásně ukázáno kupříkladu v zamilovanosti, kdy je srdce rozkvetlé, k milované bytosti se chováme nejlépe, jak umíme, s láskyplnou úctou a druhého vnímáme jako rytíře či princeznu. Tento cit ale nemusí a nemá postupem času umírat, ale naopak má být prohlubován. Úkol o něj pečovat, aby stále žil, je především na ženě. Ta má, no spíš žel měla by mít dar jemného vyciťování, co je pravé a co je pochybné. Žena vůbec má být obrazem vznešenosti, křehkosti, jež dává muži sílu a inspiraci. Ušlechtilost nestojí vůbec žádné přemáhání, pokud jde člověk správným směrem, dostává se mu posily, pomoci a postupně se to stává přirozeným. Nemůže a ani nesmí to být o rozmýšlení, učení nebo o slibech, protože tyto postupy jsou rozumářství.





Něco místa bych chtěla věnovat lhostejnosti vůči tomu, co se okolo nás děje, k názorům druhých, k tomu, o čem se druzí baví. Rozhovory se mnohokrát vedou nejen bezcílně, ale dokonce i slova v nich řečená odporují zdravému cítění. Lidé totiž mluví na základě naučených frází a na základě vzorců, na které jsou ze světa zvyklí. A to při běžných rozmluvách. Například zlehčováním a podkopáváním pilířů lidských vztahů, přihlížením a smířením se se stavem společnosti, šířením senzací a hloupých vtipů atd. Ale, a to musím zdůraznit, velmi často to říkají automaticky. Když jsou však s láskou upozorněni, zarazí proud svých slov a uvědomí si, že v srdci to přeci cítí jinak… proberou se. Jejich další slova jsou uvážlivější a jemnější. Tomuto uvědomění říkám dotyk pracítění. A toto pracítění zažívá každý, právě jako má každý duchovní srdce (jistě, ne každý je má živé). Je to vlastně vzpomínka na ony nejušlechtilejší děje a hnutí, jakých jsme schopni, a které tu kdysi dávno, než lidstvo vlastní vinou kleslo, byly samozřejmé. Tato ušlechtilá pracítění tvoří i kouzlo pohádek, pověstí a bájí.

Pro rozvíjení této ctnosti je zapotřebí uvědomit si a plnit určení – v jednání a vyzařování, ve vztazích, v práci, při sportech, v oblékání - buď ženské nebo mužské. Také přijímat a nechat na sebe působit prostředí přírodních bytostí a prostředí lidí. Vnímat, jaké společenství plní skutečně svůj úkol a tak poznávat Pravdu, která nás obklopuje. Možná bude zpočátku bolet z pohledu, jaký se vám často naskytne, ale zároveň se vám dostane léku. A konečně, stoupat stále hlouběji. Do svého srdce, které jediné vám dá procítit světy lidskému oku neviditelné, v nichž žijí bytosti, jimž je ušlechtilost vlastní. Podotýkám, že to nemá nic společného s fantazií a jejími obrazy. Sama jsem ještě ani odlesk těchto království neviděla, jen vzhlížím k místům, kde panuje vznešenost, důstojnost a čistota. Takto inspirováni můžeme i my tvořit něco velikého a přetrvávajícího, ovšem začít musí každý sám u sebe.

Moc a síla této ctnosti je otisknuta v postavě Julie. Nemluvím nyní o postavě ze Shakespearovy tragedie, ale o postavě z filmu Panna a netvor. Netvora totiž přemohla a proměnila právě ušlechtilost a čistá krása...





16.10.2009