Domů - Úvahy a postřehy - Duchovní

Východní pohled na tuto dobu


V těchto dnech si pročítám knihu Tajemství Tibetu, která je rozdělena do sedmi knih a pojednává o duchovní stezce, o klamech i skutečnosti. V jedné z úvodních kapitol jsem našla něco, co mě velice zaujalo, totiž zmínku o věkách slunečního systému. Tyto věky jsou podle indické mytologie čtyři – zlatý, stříbrný, bronzový a černý. Nu a žijeme právě v černém věku, který započal válkou v Mahábháratě roku 3102 před Kristem. Tento věk je charakteristický mravním úpadkem, materialistickými názory a klamem. Tyto tendence jsou náplní prostoru a pokud lidé nebdí a nebrání se jim, jsou strháváni. Pak se to projevuje příslušnými názory a skutky - podlostí, chtivostí, pokrytectvím, využíváním bližních, drsností v mluvě, touhou po majetku a po splnění vlastních přání (jak častý motiv, na základě kterého se lidé obracejí k Bohu ve svých modlitbách).

Musím připustit, že tento pohled mi je bližší než v dnešní době uznávaný „západní“ příchod věku Vodnáře. Všechny ty zvěsti o stále se šířící se bezpodmínečné lásce, zvyšujících se energetických vibracích, vzdálených dimenzích a indigových dětech nějak nejsem schopna brát vážně, dokonce mi přijdou jako pohádka na dobrou noc. Zabývám se v souvislosti s očekávaným příchodem Vodnářského věku určitou myšlenkou… Totiž, že lidi drží „nad vodou“ v této době právě naděje, že jednou bude lépe. Udržují si své sny, pracují na sobě, aby se dostali duchovně výš, aby byli připraveni na ten „vyšší věk“, navazují myšlenkový kontakt s bytostmi z jiných úrovní a světů… a chovají v srdci hřejivou naději na zúročení své práce, jejíž symbolická uzávěrka se uskuteční v prosinci roku 2012.

A já se jen ptám: co budou lidé dělat, až se rok 2012 překlene a vzývané a slibované pozitivno nepřijde? Věk Vodnáře je tu opěvován už několik desetiletí (kdysi jsem četla i přesný údaj, kdy byla takováto éra na západě poprvé zveřejněna, kdy „vznikla“, žel nepamatuji si to, ale to vlastně nevadí), tudíž by vzývání a šíření lásky mělo být přeci jen ve světě znát… a ať se rozhlížím, jak chci, výsledky nevidím. A to nejsem žádná pesimistka, vím, že se ještě najdou lidé, jež nezištně pomohou nebo potěší, a také špetka lidí, jejichž hledání se nezastavilo u astrálních bytostí a omílání povrchních oduševnělých rad. Ulpívání na vizi nadcházejícího věku na této planetě, která se pozvedne a bude naplněna světlem a všeobjímající láskou (ha ha), jejíž šíření je měřítkem duchovní zralosti, je hýčkáním ega a snahou změnit svět. S tímto vzýváním nového věku se mi nabízí paralela s očekávanou apokalypsou, jejíž předpokládaný příchod byl postupně protkáván mnoha staletími, aniž by v oněch dobách skutečně nastala.

Oproti tomu východní kultura říká něco jiného. Nenabízí zlaté vize budoucnosti, ale šanci na probuzení se a dává pokyn k bdělosti. Nehladí po hlavinkách, nezapřísahá, jak duchovně rosteme a jak nás čekají zářné zítřky coby odměna za naše snažení. Mám zkušenost, že toto vše člověka jen ukolébává a vybízí k lenosti… probuzení nepřichází v dobách závratného štěstí, ale v dobách utrpení, kdy ego slábne, člověk si uvědomí svůj bídný vnitřní stav a místo odsuzování ostatních a posílání lásky se v pokoře hrouží do svého nitra. V souvislosti s tzv. černým věkem je záhodno poznávat vlastní pokřivené postoje a úmysly vedoucí ke slovům a činům… člověk nestačí žasnout, co je v sobě schopen skrývat a potlačovat. K tomuto nám jistě pomůže i pozorování ostatních lidí, zjišťování, co nám na jejich jednání konkrétně vadí a podobně. Vše potřebné máme kolem sebe, ovšem jen skrze zvnitřnění vidíme pravdivě. Zkuste se zamyslet nad tím, jestli není čas odložit sny o vyšších světech a zážitcích, ale podívat se na sebe a na svět průzračným pohledem bez přikrášlování. Jeden člověk mi řekl, že pohled východní je až moc tvrdý, ať právě charakteristikou i dobou trvání. Inu, co člověk, to názor, nechávám na vás, jak tento náhled přijmete… Přijde mi to však přinejmenším jako zajímavý kontrast k všeobecně platnému pohledu.


30.3.2009