Domů - Úvahy a postřehy - Jiné

Křehká zpodobnění věčných příběhů


Jak jsem už někde psala, stalo se u mě zvykem, že o sudých rocích věnuji vánočnímu času prostor nějaké pohádce. Ať už klasické či pohádce pro dospělé, ale s poučným přesahem. Jediná výjimka byla v roce 2014, kdy jsem ale klasické Vánoce vědomě a s ostatními neslavila a tedy jsem nedodržela ani tuto tradici. Letos je to ale jiné, navíc konečně bydlíme v novém domově, kde jsem nekonečně šťastnější než na předešlém místě. Protože je byt větší, máme kromě betlému (který je pro mě ale skutečným symbolem Vánoc) konečně i ozdobený vánoční stromek stejnými ozdobami, jaké znám ze svého dětství. Letos sem vložím tři umělecká díla, a to v baletním ztvárnění.

A protože se mými průvodkyněmi adventním časem staly labutě, ráda bych zde na prvním místě připomenula Labutí jezero. Pevně věřím, že příběh krásné princezny Odetty, kterou černokněžník Rudovous promění v labuť, zná každý. Labutí princezna v uměleckém obsazení, které zde vkládám, mi připadá nejcitovější, stejně tak choreografie jako taková. Už začátek, kdy Odetta kráčí přírodou, kde trhá bílé lilie, člověka bere za srdce. Symbolika se pak vine celým příběhem, který je kromě duchovního odkazu také poučením o tom, jak rozpoznat čistotu od přetvářky. Opravdovost už z podstaty svého pojmenování nemá co skrývat a na něco si hrát, kdežto faleš je obojaká, zpočátku cítíte (nebo spíš měli byste cítit) odpor, ale pokud nenasloucháte tomuto citu, dříve či později se ošklivě spálíte. Jak jsem psala už na začátku, krásné Labutí jezero se mě (a mého duchovního partnera) svou čistotou a nadpozemskostí hluboce dotýká a doufám, že i vás potěší tento umělecký a tedy i duchovní zážitek.





Další, ve všech ohledech klasický příběh (v činohře, v literatuře, filmu nebo právě v baletu) Romea a Julie, také nemohu vynechat. Nejlepší zosobnění Julie je nepochybně v podobě primabaleríny Alessandry Ferri. Diváka musí upoutat kontrast mezi nesmiřitelností dvou rodů – zhudebněno vážnou a důraznou hudbou prokládající vystoupení rodu Kapuletů – a čistotou dvou mladých lidí – tedy trylkující hudbou doprovázející první pohled Romea a Julie a jejich sbližování. Krásné jsou obrazy balkonové scény. Každému, kdo prožil zamilovanost, musí se vybavit vzpomínky a jihnout srdce nad tak něžným i vášnivým vyznáním odevzdanosti a lásky, která (coby osudová) byla na první pohled. Křehká Julie, tančící za svitu luny s Romeem… či pro Romea, mi v lehounkých šatečkách a s tak půvabnými pohyby a gesty, připomíná spíš poletujícího motýlka než lidskou bytost. A naopak neuvěřitelně opravdově je zobrazeno Juliino zoufalství, kdy je nucena k nechtěné svatbě poté, co se oddala Romeovi. Tragický příběh, který mě v této podobě opravdu očaroval…





Tak a nyní další zachycení krásy, citu a pohádkovosti. O Giselle to platí obzvláště. Autor baletu se inspiroval u básníka Heinricha Heineho a jeho pověsti o dívkách, které zemřou před svatbou a po smrti se z nich stávají bludičky, které muže, kteří k nim zabloudí, utancují k smrti. Musím opět vyjádřit obdiv k hlavním představitelům, Svetlaně Zakharově a Robertu Bollemu, kteří spolu tancovali i v Labutím jezeře. A samozřejmě samotný příběh… Krásná venkovská dívka Giselle, milující tanec, se zamiluje do mladíka, který je už zasnoubený se šlechtičnou. Poté, co se to dozvídá, tato zhrzená a citlivá dívka z nešťastné lásky umírá. Stane se bludičkou, ale rozhodne se svému milému pomoci a zachránit jej. Konec je silný, i když ne šťastný. Ale už jsem mnohokrát zmiňovala, že už od dětství mám smutné příběhy ráda, tuším, proč, ale jistě to nevím a nebudu ten důvod tedy ani psát. Ale tento balet je také můj velmi oblíbený, jistě i vy budete obdivovat duchaplnou hudbu, éterické šaty i emočně a zejména citově silný příběh jako z antické tragédie.





24.12.2016