Domů - Úvahy a postřehy - Jiné

Cit bytosti z nejhlubšího dna moře


Toto psaní bych ráda věnovala pohádce mně nejbližší, kterou je Malá mořská víla. Skoro každý miluje Tři oříšky pro Popelku, jistě, skončí to krásně, Popelku si princ odveze na svůj zámek, kde žijí šťastně až do smrti. Postupem času si mě však jednou provždy našla pohádka z jiného soudku, ve které vidím sílu citu. Tolikrát slýchávám nebo čítávám o osudové lásce, kteroužto se lidé rádi chlubí. Příběh takové osudové lásky je však ukázán jen v této pohádce. Pro mořskou vílu byl pozemský princ jejím osudem, jejím životem. A tedy do té míry, do té hloubky, že neváhala jej několikrát zachránit, a že nakonec pro jeho vlastní štěstí zemřela. Když se ke mně dostanou příběhy osudových vztahů, napadá mě, zda by i tito partneři obětovali to, co ona bytost z mořského dna.

Vznešenou mořskou princeznu však k čarodějnici a jejímu lektvaru proměny nedohnala jen zamilovanost, ale i její snění a touha. Od chvíle, kdy prince poprvé spatřila, rozehrála se její představivost na plné obrátky. Sama si jednou posteskla, že by dala vše, co má, za naději, že ho ještě jednou uvidí. Mořská čarodějnice dobře věděla, že z nešťastné princezny může vylákat vše, co si přeje. Protože hned poznala, že víla je ovládána nadějí. Čarodějnice si tedy dává za přeměnu zaplatit, tím, co vnějškově činí vílu krásnou oním jedinečným a nenapodobitelným, tedy hlasem. Že si od víly vezme její krásný hlas, není jen čistě pro její vlastní potřebu, je to také lest, protože mořská čarodějnice zná lidi. Ví, že nedokáží naslouchat hlasu srdce a poslouchají jen to, co slyší jejich uši. Víla po celou dobu strávenou s princem byla němá, mluvila však svým srdcem, ale její vyvolený nic z toho neslyšel. Byl jí očarován, cítil něco něžného, co vyzařovala, ale… Její hlas jí také přinášel radost, tak ráda zpívala. Ale teď se vzdává této své radosti. A dále jí čarodějnice dává do vínku bolest, kterou víla cítí při každém svém kroku na zemi. Fyzickou bolest, která jí připomíná, o co vše přišla, o svůj pravý domov, o svůj klid, o svou bezstarostnost. Navíc se mořská víla dovídá svůj ortel… jestliže nezíská princovu lásku, pukne jí srdce prvého rána po jeho svatbě s jinou.

Král všech moří se chce princi a jeho zemi pomstít, ale jeho nejmladší dcera se prince zastane, prosí svého otce o pomoc. Mořský král však narozdíl od lidí vnímá čistotu jejího citu, a proto její přání plní a zapomíná na svou zášť. Malá mořská víla činí prince opravdu šťastným, zcela zapomíná na sebe a ztrácí se v jeho úsměvech a smíchu. Jednoho dne však dochází k tomu, co zpečeťuje její osud, ke svatbě jejího milého s půvabnou pozemskou princeznou. Konec je jiný v Andersenově knize pohádek a jiný ve filmové podobě.

V obou verzích malá mořská víla dostává nůž, kterým má zabít novomanžele. Ve filmové pohádce ji její otec navíc zapřísahá, že princ s princeznou tak jako tak zahynou, že nechá jejich loď roztříštit o skály. Proto ať neváhá a zachrání se jejich smrtí alespoň ona. To je ale nemožné, kdo miluje cele, vzdává se sám sebe pro druhého. Kdyby se takto zachránila, jak by pak mohla žít, když žila jen pro něho… Nešťastně zamilovaná víla tedy odmítá a dokáže, že její cit přemůže moc. Proměňuje se v mořskou pěnu, ale dá vykvést květům na hladině a zvrátí osud, který páru přichystal její otec. V knize to končí poněkud jinak. Víla i celý mořský svět očekává, že na hladině přibyde o něco víc pěny… Protože mořské víly nemají duši, nejdou do nebe. Ovšem tato mořská víla do nebe vystoupí, zatím bude žít ve vzduchu… a za tři sta let vstoupí do ráje, za to, že se obětovala.

Filmovou pohádku od Karla Kachyni dávají v televizi maximálně dvakrát za deset let, zatímco jiné opakují do zblbnutí. Nu což. Když o tom teď přemýšlím, vlastně se nemůžu ani zlobit, je to důkaz, čím toto (také vpravdě umělecké) dílo je. Je jako vzácné koření, jehož čas sklizně přichází jen za určitých okolností, a pro které se dlouze putuje. Pro někoho je to pohádka depresivní, pro někoho smutná. I já mám na konci v očích slzy, ale nejsou to slzy smutku, ale jsou jen takovým slabým odrazem hloubky tohoto příběhu. Je to pro tu nevyhnutelnost a také pro odevzdanost křehké bytosti. Cítila a žila nesobecky a nezištně, obětovala sebe samu, i když sledovala, jak její milý navléká snubní prsten jiné princezně, a tedy když věděla, že této princezně patří jeho srdce. Princezna si zamilovala i jeho němou přítelkyni právě tak, jako ji měl rád i on. Ale k sobě patřili pozemský princ a pozemská princezna. Láska malé mořské víly byla navzdory všemu až do konce čistá… a nezasahující, snad i proto, že si uvědomovala, že sama není z lidského světa.

A ještě na závěr sem vkládám něco málo z této pohádky, škoda, že jako doprovod nezní originální hudba z filmu, protože ta má hodně do sebe, ať do melodie víla zpívá nebo ne.






23.12.2008