Domů - Úvahy a postřehy - Jiné

Druhá cesta na poušť


Od svého jarního pobytu v poušti jsem byla přesvědčená do pouště se vrátit. Bylo to mé nezlomné rozhodnutí, takže jsem si na jeden zářijový týden vzala dovolenou s tím, že odjedu daleko, kde je však v blízkosti studánka, a kde se opět podrobím zkoušce odevzdanosti, vytrvalosti a opuštěnosti. Vše vycházelo, bylo hlášeno nadprůměrně teplé a slunečné počasí, v práci jsem vše stihla v pořádku odevzdat, nakoupila jsem a připravila vše pro přežití v přírodě, našla jsem příhodné místo k poustevničení.

Ale dál se moc rozepisovat nebudu. Protože vše stálo takříkajíc proti mně a mým záměrům. Poprvé jsem jela k Labským pískovcům (které mě, mimochodem, ohromily svou majestátní krásou a musím se tam někdy vrátit), podruhé na to samé místo, kde jsem dlela na poušti na jaře. Leč v obou místech mě přivítalo mokro po předchozích dlouhotrvajících deštích. Totálně podmáčená půda, jakou jsem nečekala. Dále absence mobilního signálu v prvním případě a přemnožení komáři v druhé lokalitě. Dva dny jsem se s nadějí nořila do divočiny, v lesech křivoklátských jsem strávila půl dne rozjímáním a laděním se na taje přírody. Ale prostě to nevyšlo… Ze středečního výletu na Říp vím, proč jsem na poušť tentokrát neměla jít, ostatně, co mi bylo sděleno na Řípu, se dozvíte z příslušného povídání.

Ale došla jsem ještě k jednomu a velkému poučení. Víte, na nynější pobyt v přírodě jsem nebyla vedena duchem, jako tomu bylo před pár měsíci. Tehdy jsem nepřemýšlela, neplánovala, prostě jsem věděla, že na poušť musím, za každou cenu. Byla to cesta naprosto přirozená, naléhavá a ze srdce. Tehdy jsem si řekla, že v září půjdu znovu. Prostě jsem s tím žila celé léto, vzala jsem si jeden týden v září dovolenou a bylo to. Jenže to nebylo srdce, to nebyl duch, co mě do ústraní volal. Bylo to rozhodnutí rozumové. Ano, musím uznat svou chybu a zároveň opravit svá slova v povídání z minulého pobytu (původní slova na začátku a na konci jsem přeškrtala a celé to doplnila novým poznáním). Nikdo by neměl jednat na základě cizí zkušenosti! Omlouvám se tedy a stydím se za původní velká, přechytralá slova a výzvu, že každý duchovní musí jít na poušť. Ne, člověk má tohle cítit vnitřně. Člověk musí naprosto intuitivně, nezpochybnitelně a z vlastní vůle vědět, že se má odebrat do ústraní. Jeho duchovní srdce (a případně nehmotný duchovní průvodce) jej povede, bude mu dodávat sílu a přičaruje vše tak, aby se to zdařilo. A já už vím, co je to naplánovat takovou cestu rozumově a vůbec, jaké jsou důsledky ryze racionálních plánů, zejména co se duchovního života týče.

Proto nemohu slíbit, za jak dlouho a na jak dlouho se vydám příště na poušť. Nevím to a až to ve mně dostatečně vyklíčí, vydám se tam a, bude-li to třeba, opět se o tom rozepíšu. Teď mám jiné věci na práci, souběžně s krátícím se dnem se ve mně naplno probudil knihomol, cestuji, detoxikuji tělo, docházím dalšího poznání (často jsou jím zajímavě nastavená zrcadla), a - abych se pochlubila - soutěžím a vyhrávám :-). Až budu cítit tohoto všeho přetlak, sbalím si svých pět švestek a vyrazím nejen ochutnat osamocenost, strach ega i naprosté souznění s přírodou. Jsem zvědavá, čím mě ono „příště“ obohatí.


2.10.2014