Domů - Úvahy a postřehy - Jiné

O moci přírody sytit a napájet člověka


Není tomu tak dávno, kdy jsem poprvé vyslovila větu o tom, jak se můžeme jít najíst a napít do přírody. Protože z pozorování vím, jak snadné je něco říct a jak se to ve skutečnosti má s uvedením do života, řekla jsem si, že bych to mohla vyzkoušet. Zrovna začínal poslední zářijový víkend, navíc počasí jako vymalované. Takže v neděli okolo deváté jsem vstala s odhodláním strávit tam tolik času, na kolik se budu cítit. Ovšem nebrala jsem to vůbec jako nějaký pokus o půst, o nějaké překonávání se, spíš odevzdání se do náruče přírody… kdoví, jak dlouho mě bude hostit. Ráno jsem odešla bez snídaně, jen jsem se trošku napila vody… s sebou jsem si nevzala nic k jídlu ani k pití… vždyť z Prokopského údolí je to ke mně domů, co by kamenem dohodil a nejdu tam hladovět, takže nějaké zkolabování snad nehrozí :-).

Cestou jsem se také pousmála nad automatičností mých činností, brzy po probuzení mi hlavou proběhlo, jak se těším na dobrou nedělní snídani. To, co mi nabídla ale dozrávající příroda, bylo o něčem jiném. Usadila jsem se na své oblíbené místo, odkud je výhled do půvabného údolí plného stromů. Opřela jsem se zády o sluncem vyhřátý kámen a nasávala jsem do sebe vše okolo. Protože jsem se tam usadila v dopoledních hodinách, nebyla široko daleko ani noha… jindy potkávám pejskaře i procházející se rodinky, ale ti všichni nejspíš připravovali oběd, takže jsem nebyla rušena.

Postupem času začalo slunce víc a víc hřát, takže jsem si zula boty, a vychutnávala jsem si dotek lučních trav a květin, chvíli jsem takto i odpočívala s nohama pohodlně opřenýma o kámen… a s pohledem utápějícím se v modři nade mnou. Vnímala jsem pozorně a přesto zklidněně, co se kolem mě dělo… každé stéblo, ptačí zpěv a cvrlikání kobylek, když kolem prolétávali motýli, když mi po ruce přeběhl pavouček, když mi vánek pročesával vlasy a zachvíval listí na stromech… i co se odehrávalo v mém nitru. Protože jsem neměla hodinky, sem tam jsem se podívala na slunce, které postupně vystoupalo k nejvyššímu bodu. Kupodivu jsem hlad ani žízeň necítila, sice pro žaludek to zřejmě bylo překvapení, takže se párkrát ozval, ale toť vše. Nepociťovala jsem ani slabost, ani únavu, právě naopak, vnímání bylo silnější a takové čistší.

Krátce po poledni jsem se zvedla v dobré víře, že si odpočinu někde ve stínu, přeci jen bylo už hodně teplo a nic jsem nepila. Ale neušla jsem ani pět kroků, když jsem se zastavila u jedné květiny, posadila jsem se k ní a odhaduji, že tak minimálně hodinu jsem u ní strávila :-). To už jsem pochopitelně opět tak různě polehávala na vyhřáté mezi… Jako kdybych byla s přírodou nějak víc spjatá, už od počátku jsem do ní zamířila s důvěrou, nic jsem si s sebou nevzala a nechala do sebe proudit… ani nevím, jak to nazvat… Prostě něco, z čeho žijí všichni tvorové a bytosti, nemusí do sebe cpát takové množství jídla a pití jako lidé a přesto žijí v takové rovnováze.

Jak se den překulil do odpoledne, začaly ke mně doléhat hlasy lidí, takže jsem se zvedla a popošla zase o něco dál (tentokrát víc kroků :-) ). Během chůze jsem už ale pocítila slabost. Nebyl to ten typický pocit hladu a žízně. Slabost, ale snad i to množství dojmů a určité přepětí, kdoví… Ale nebylo to nijak obtěžující, takže jsem pokračovala a posadila se na jedné malé voňavé loučce uprostřed keřů… do vysoké trávy, abych byla aspoň trochu ve skrytu. Jako vždy jsem chtěla sdílet kontakt se zemí, takže jsem si opět po chvíli na trávě ustlala a snažila jsem se nevnímat myšlenky, ale zato se ponořit a pozorovat stromy.

Postupně jsem si ale stále častěji uvědomovala sucho v ústech a taky hlava se začala ozývat, ne bolestí, ale jakýmsi tlakem nebo napětím. To už jsem si řekla, že je signál, že bych měla tělu přeci jen dát napít vody… ještě nějakou dobu jsem ještě byla v náručí přírody… vychutnávala jsem si ještě čas, kdy jsem byla její součástí.

Vrátila jsem se domů…po víc jak pěti hodinách… napila jsem se a připravila si něco k jídlu… s neuhasínajícím úsměvem, kdo je v přírodě jako doma, určitě chápe.

Příště tedy s sebou vzít vodu a něco málo k jídlu, to až budu cítit slabost, ale nejíst předem a opět zažít tu průzračnost. Kdo vstoupí s důvěrou a láskou… kdo ji pohladí fyzicky i srdcem… kdo ji vnímá jako dítě… kdo poslechne srdce, aby člověk drobátko pomohl… příroda ho přijme a dá mu najíst a napít… vstoupí do něj ticho, klid, radost. To vše pak sytí člověka ještě nějakou dobu poté… a to nejvzácnější si nese pořád.

A jako poetické zakončení dne… z rádia zazněla píseň Chválím Tě, země má. Kousek z ní tu zazpívám:

Dej vláhu rostlinám (Chválím Tě, země má)
Dej ptákům pít (Tvůj žár i mráz)
Svou přízeň dej i nám (Tvá tráva zelená)
Dej mír a klid (Dál vábí nás)



22.11.2008