Domů - Úvahy a postřehy - Jiné

O pokojových květinách utvářejících domov a o tom, co si zaslouží


Rozhodla jsem se napsat tento článek z neutuchající potřeby vyjádřit mé vroucí přátelství s květinami a také z náhlého popudu podělit se o své prožitky a zkušenosti z pohledu ženy, která, jako se stará o pořádek a hřejivost domova, se stará i o naše společníky z rostlinné říše. Pokojové květiny, vlastně květiny vůbec a láska k nim mě provází skutečně od útlého dětství, především k fialkám, a to k těm nejběžnějším, nejprostším a pro mě nejkrásnějším, tedy tmavě fialovým s hladkými listy. Fialky, jak jsem se v dospělosti dočetla, působí příznivě právě na ženy a jejich činnost, ochraňují domov před negacemi a jsou vhodné zejména do ložnic. Není divu, jejich hebké okvětní plátky zastiňující samet a o nic méně hebkým chmýřím pokryté listy naznačují jejich jemnou a éterickou „povahu“. Proto je důležité se o ně patřičně starat, nepřelévat je, nenechávat na přímém slunci, nenamáčet často jejich listy, jinak se na nich udělají skvrny. Samozřejmě občasné rosení a sprchování nevadí. Mám doma jak tu tmavě fialovou fialku, tak tři květináče s mini fialenkami, s bílými květy.

Úvod patřil mým celoživotním přítelkyním, ale pozornost si zaslouží i další obyvatelé našeho domova. Předem se omlouvám stovkám dalších hrnkových květin, které z kapacitních :-) a jiných důvodů doma nemáme a mít nemůžeme, v tomto odstavci se budu věnovat jen těm „našim“, ale v dalších částech budu psát o rostlinách obecně… snad si tu tedy každý najde to své. Rovněž z dětství si „nesu“ náklonnost k zelencům, jednobarevným i žíhaným, jistě je každý znáte. Jsou to vlastně takové silnější traviny, z nichž vyrůstají šlahouny, které bíle kvetou a poté z nich vyrostou miminka těchto rostlin. Tyto květiny je třeba hodně zalévat, pokud zapomenete, připomenou se bledší barvou svých listů. Jsou však velice nenáročné, nenápadné a skromné, o to víc si jich vážím. A navíc, kdo to neví, tak žíhané zelence jsou velice vhodné u monitoru, neboť likvidují elektromagnetický smog. Díky jim! Další „trvalkou“ v mé blízkosti je scindapsus, tedy popínavá rostlina se srdčitými listy. Mám doma hned několik exemplářů, jeden je tmavě zelené barvy (myslím, že je to jiný druh, ale nevadí, říkám mu stejně…) a další dva jsou přímí příbuzní :-), oba svěže zelené barvy. Jeden scindapsus je převislý na nábytku, další se omotávají okolo kůlu z lýka, to se jim obzvlášť líbí. Opět hodně zaléváme, ale vydrží i nějakou dobu bez vody. Vlastně doma mám jenom odolné pokojové rostliny, žádné choulostivky… Vánoční kaktus je také jednou z nenáročných rostlin, jen mi nekvete, protože nemám doma místo, kde by bylo chladněji. Ale dělá mi radost i tak. Od jedné Angličanky jsem dostala k zakořenění zajímavý druh břečťanu, tady v České republice jinak k nesehnání, zvláštní barvy, lesku a struktury listů. Jeden čas mi skomíral, myslím, že to bylo nevhodným místem, ale už se vzpamatoval, ostatně i díky jednomu mému nápadu. K tomu se ještě dostanu. Právě teď o víkendu jsem mu pořídila malou pergolu, prý podporuje růst, tak věřím, že břečťánek bude mít radost :-). I tato rostlina je nejen ušlechtilé krásy, ale také užitečná, je jedna z nejlepších na očistu vzduchu. Od mé přítelkyně jsem dostala darem květinu, ale (chodím kanálama… :-))) ) nemůžu přijít na to, jak se jmenuje. Připomíná mi tlustici, ale nezdá se mi to, protože pije vodu jak zjednaná… Daří se jí u nás dobře a dělá v obýváku společnost mé milé sošce Strážkyni plamene. A ještě poslední dar – orchidej bíle kvetoucí, kterou mi věnovala má kolegyně k loňským narozeninám. Neměla jsem s pěstováním orchidejí pražádnou zkušenost, takže mi poradila, ať ji zalévám čím méně, tím lépe, přebytek vody vylít. Tak tedy činím, neumřela a žije na mém nočním stolku dodnes… Další šlahoun už vyrostl, tak teď asi jen čekat, až opět vykvete. A na závěr poslední květinu, kterou je fíkus benjamin. Ten je u nás také krátce, ale ač jsem se obávala, že se mu u nás třeba nebude líbit (vím z bývalé práce, že nesnese každé prostředí), tak je tomu přesně naopak. Za tu dobu se rozrostl naprosto neuvěřitelným způsobem, o víkendu jsem jej konečně přesadila do většího a je radostné sledovat, jak obráží stále novými a novými jasně zelenými lístky.


Květina podporuje Strážkyni plamene... a naopak...




Teď jsem mluvila „jen“ o rostlinách mého domova, tedy o tom, co vás vlastně vůbec nemusí zajímat. Chtěla jsem však dát prostor a představit ty, jež jsou mi stálým zdrojem inspirace, radosti a souznění. Ne nadarmo se říká, že rostlinám máme dávat najevo lásku a přízeň. Ony to nejspíš opravdu vnímají… Nenaplňuji tím všechen svůj volný čas, nepovídám si s rostlinami dennodenně, nehladím je pomalu vždy, když kolem nich projdu. Ostatně, ani s péčí to nepřeháním, občas je zapomenu zalít, nikdy jsem je nehnojila, nerosím je každý den… Přesto mám dojem, že pokojové květiny mají radost, když jim věnuji pozornost, když je jednou za měsíc osprchuji a ony se mohou čistě a volně nadechnout. Těší je ale i vyjádření radosti z jejich růstu, vývoje a krásy. Nic z toho si nebudou nárokovat, ale poznají, kdo je má rád. Mám k nim vztah jako k domácím zvířátkům, v žádném případě je tedy nepovažuji za něco míň hodnotného nebo vnímavého. Jsou to živí tvorové, proto je chválím a povzbuzuji. Teď o víkendu jsem si tak prohlížela můj žíhaný zelenec. Ten několik let živořil, protože jsem jej měla dál od světla a ve stísněném prostoru. Teď si ho však hýčkám a zrovna jsem si říkala, že by si také zasloužil omladit (tj. otrhat slabé kořínky a slabší listy a poskytnout mu čerstvou, výživově bohatou zeminu), protože kořenový bal už vyplnil celý květináč. Ale zjistila jsem, že mu vyrašil po dlouhých letech šlahoun, ze kterého budou další rostlinky. Měla jsem tak obrovskou radost, tolik jsem se na tuto chvíli těšila! Hned jsem se s květinkou pomazlila, pohladila její listy a slíbila jí, že ji omladím až za měsíc, ať toho na ni není moc.


Malý zázrak. Šlahounek se klube na svět. Schoulený jako miminko...




Pokud k rostlinám budete přistupovat jako ke kamarádům, jako k rovnocenným živým tvorům, pak vás mnohonásobně a nečekaně budou odměňovat. Samozřejmě, když to nebudete chtít vnímat, tak prostě můžete jen přihlížet jejich růstu a pečovat se o ně. Když do starostlivosti ale dáte duši, obohatí vás to. Jistě si vzpomínáte na pohádku Pyšná princezna, v níž byla ukazatelem stavu lidského nitra květina. O tu se musela princezna starat, v mysli jí hladit a v srdci si s ní zpívat. „Bojíš se o květinu nebo o sebe?“ Ruku v ruce s tím, jak se staráme o květiny našich příbytků, takový máme vztah k rostlinstvu volné přírody, o tom, co v přírodě vnímám, jsem už před pár lety psala zde. Věřím, že nebude dlouho trvat a napíšu další článek, tentokrát o rostlinách zahradních (květinách, bylinkách, stromech, keřích, zelenině i ovoci). Máme s mužem vizi zahrady permakulturní, tj. životního prostoru pro rostliny, kameny, zvířata i lidi a samozřejmě přírodní bytosti, který je trvale udržitelný, čerpá z odedávné přirozenosti a součinnosti v přírodě. Na takovou zahradu člověk působí jen v souladu s ní, místo toho, aby znásilňoval její rozmanitou tvář, hubil „škůdce“ a „plevel“, jak je tomu, žel, u většiny moderních zahrad. A dnes ráno ke mně přišlo potvrzení, článek se zářným příkladem takové moderní zahrady, ve kterém její majitel přiznává, že zahradě musí obětovat spoustu času, úsilí a jistě i peněz. Ostatně, už ten nadpis „Nejhorší pro anglickou zahradu je české jaro, léto, podzim a zima“ dokazuje absurditu a umělost tohoto typu zahrady. Taky u mě vyvolal pobavený úsměv, no, posuďte sami.

Podělím se s vámi o poznatek, který doporučuji každému, kdo chce udělat radost svým květinám, je to totiž přirozené, jednoduché a zadarmo :-). Začala jsem u rostlin zkoušet, jak tomu od začátku říkám, Pláničkovu metodu. Spočívá v tom, že k pokojovým květinám umístíte kámen. Já tyto kameny vkládám při přesazování přímo na dno květináčů, kam „normální“ lidé dávají střepy a případně, pokud se mi zdá, že květině něco schází, vyberu intuitivně vhodný kámen a ten položím volně na zeminu. Mám zkušenost, že květiny se vždy vzpamatují, a pokud ne, stačí vybrat jiný kámen… reagují prostě každá na jiný nerost, proto tomu neřeknu jinak než Pláničkova metoda :-). Mám to vše ovšem vyzkoušené pouze s neopracovanými kameny, všechny tyto kameny jsme nasbírali ve volné přírodě… ať už chalcedony, růženíny, křišťály, opály či „obyčejné“ křemeny. Právě křemen si moc dobře rozumí právě s břečťanem… Myslím, že není problém, pokud využijete i kameny koupené a třeba i tromlované, ale přímo z přírody, vašima očima objevené a vašima rukama sebrané a omyté kameny mi přijdou takové čisté, nezatížené přepravou, obchodem a neznámým, cizokrajným působením.


Pláničkova metoda v praxi.




Hrnkové květiny vděčně a vždy jedinečně zkrášlí váš domov, navíc bez jejich bolesti, jako je tomu u řezaných květin. Zde bych dala výjimku křehkým liliím nebo pivoňkám, které, pokud je pěstujete, může omlátit prudký déšť, proto je často lepší před tušeným lijákem nechat jejich krásu vyniknout doma ve váze. Jinak je mi ale řezaných květin líto, když je člověk uřízne, stanou se květinami umírajícími. A to nemluvím o tom, v jakých podmínkách musí vyrůstat a kolik častokrát až otrocké práce se za jejich krásou a zářivými barvami skrývá. O něco lépe jsou na tom květiny "vlastnoručně" a s láskou vypěstované na vlastní zahrádce… Přesto mám však názor, že květiny jsou nejpůvabnější na záhonech. Také má každá květina, ať už pěstovaná v květináčích, truhlících či na zahradě, svou vílu, která se o ni pečuje, podobně, jako nás chrání naši duchovní průvodci. Právě ta radost, kterou můžete z květin v určitých okamžicích zachytit, je řečí právě víl. Proto si člověk nemá přisvojovat plné zásluhy na tom, jak jeho květiny prospívají, nestará se o ně totiž jen on sám.

Pro ženy jsou květiny velikým darem, protože z nich mohou čerpat mnohé pro jejich další bytí, právě tak jako z volné přírody. Kromě toho, že jejich zalévání a opečovávání je pro ženy vhodný druh spočinutí, tak mohou vnímat i drobná poznání pro sebe sama. Když pohladí listy a květy, pocítí jejich hebkost (mluvím tedy za sebe, kdo pěstuje kaktusy nebo aloe, asi by měl jinou zkušenost :-) ), kterou proudí životadárná síla. Jaký to příklad pro ženu, kdo jiný než ona by měla prociťovat a šířit něhu, radovat se z leckdy až nehmatatelných maličkostí, intuitivně vnímat, zkrátka prožívat tak, jak muži nedovedou. Životadárnou energii by měla dávat najevo tvůrčí činností, vůlí po smysluplném poznání (tím nemyslím nějaké adrenalinové zážitky…), bystrou čilostí a spontánností, ale i tím, jak dokáže oživit domov, uklízením, zkrášlováním, vyhazováním nepotřebných věcí, organizací domácnosti. A jako květiny zkrášlují a oživují mlčky a radostně, tak i žena by tyto neměla dělat s nechutí, naopak, s vnitřním naplněním, i když tyto domácí práce nejsou často tak vidět... Ostatním členům domácnosti to může přijít, jako by se úklid prováděl „sám od sebe“, ale tyto práce jsou nepostradatelné pro celou rodinu... Stejně, jako není vidět, jak rostlina roste a vzkvétá… Pokud by ale uvadala, poznali byste to bezpečně, a naopak, jako když odjedete na týden dva na dovolenou a po návratu se nestačíte divit, jak vám květiny v bytě obrazily… Jen to oko běžného smrtelníka :-) to prostě nepozná. Květiny jsou také zcela odevzdané, přijímají vše, co k nim přichází, nechávají na vás, jestli na ně nezapomenete a nenecháte je svému osudu… Ale právě pro jejich bezbrannost, pro jejich slabost, pro jejich pasivitu se o ně staráte a rádi staráte! I žena, pokud ani ona nezačne vládnout silou a aktivitou, vždy nad sebou bude mít ochrannou ruku, a to jak z výšin nadpozemských, jak od jí nejbližších lidí, tak i z jí samé, tedy díky její intuici, vyzařování a cudnosti.

Nedokáži vysvětlit, proč, ale u tohoto psaní mám pocit jistého dluhu, že jsem stále o pokojových květinách nenapsala všechno… Jako u každého přátelství by se dalo hovořit dlouho, předlouho, ale to skutečné zůstane nevyřčené, snad jen vepsané do kořenů, listů, stonků a květů květin… Ale však co. Mí čtenáři mi rozumějí.


19.7.2012


***



"Rozvíjej se, poupátko, nejmilejší z květů,
od rána až do noci budeš vonět světu.
Láska jako květina žene do poupěte...
ten, kdo lidi miluje, tomu nejvíc kvete."
(Blízko květů jsem vyfotila i vílu, která jinak hlídá u květináče...)



3.11.2012


***



Beru to jako dárek k dnešnímu čtvrtému výročí založení webu.
Můj vánoční kaktus poprvé rozkvetl... jedním jediným květem...
Ten květ si vybral místo u velké šišky a u voňavé včelí svíčky...



22.11.2012


***



Zdál se mi sen, ve kterém jsem cítila, že jsem květinou a proklubala jsem se na světlo. Byla jsem bílou fialkou, kterou jsem před časem zasadila na svém nočním stolku. Věděla jsem, že jsem ještě skrytá a uviděla jsem, jak mě někdo odkryl plnému světlu. Ráno jsem se probudila a během dne jsem si vzpomněla na sen. Přišla jsem ke květináči s fialkou, ale novou rostlinku jsem neviděla, pouze velký mateřský list. Intuitivně a bez váhání jsem ale odhrnula hlínu. A tam zazářila maličkatá fialka, aby doplnila své dvě družky, které se už pomalu košatí okolo. Musela jsem vám to, obzvláště nyní, na Valentýna, vyfotit, vpravo je ona hrudka zeminy, pod kterou se květinka ukrývala před světem. Fialka fialenka moje milovaná, snová…


Bylo jednou miminko fialky a sen se potkal se skutečností.



14.2.2015