Domů - Úvahy a postřehy - Jiné

Prostá moudrost stromů, květin a tvorů ve volné přírodě




Taková lehce úsměvná momentka… před chvíli jsem se usadila u počítače, abych s vámi sdílela, co se skrývá a zároveň nabízí v otevřené náruči přírody. A zatímco jindy začnu psát úvod bez dlouhého přemýšlení, dnes tu tak zadumaně sedím a nevím, jak začít. A vtom mi to dochází… vždyť popud k tomuto psaní mi dala (jak už nadpis napovídá) prostota přírody, tak zkrátka ani nemůžu psát košaté úvody. Takže tímto postřehem jsem učinila mým „psacím“ zvyklostem zadost…

O kráse přírody se už popsalo mnoho papíru. Nemám v úmyslu se o tom rozepisovat, stačí vyjít mezi stromy, kameny, luční květiny, zurčící potůčky… Pobýt v souladu s tvory tam žijícími a s přírodními bytostmi o ně se starajícími… A na to, co pocítíte v srdci, beztak ani slova nestačí. Sama se v tomto všem utápím v beze slov, bez myšlenek… a jakými slovy mám vyjádřit to ticho, které se rozhostí. Proto budu psát o tom, co si z přírody odnáším (a co například si můžete odnést i vy) do běžného života.

Začnu skutečností, která bortí pilíře, na nichž stojí lidská mysl. A tou skutečností je, že příroda sama nic neočekává a nic neradí. A právě proto se za přírodou lidé vydávají. Lidé se v ní cítí svobodně a radostně, hledají v ní to, co nenachází ve světě, v civilizaci. Samozřejmě ne každý to takto prožívá, jsou lidé, kteří jsou po pobytu v přírodě unaveni, rozbolí je hlava, nohy nebo záda, vracejí se domů s ucpaným nosem a slzícíma očima kvůli alergii. Napadá mě jediná věc…, že pokud člověk přistupuje k tvorům, bytostem a živlům přírody s důvěrou a láskyplně, to samé se k němu navrací. Pokud vám toto začne kolovat v žilách, budete stále hlouběji nahlížet do podstaty přírody. A neduhy zmizí jako mávnutím kouzelného proutku.

Příroda neočekává od lidí nic. Sama o pomoc nevolá. Pokud do ní lidé zasahují, pak k nim zákonitě dolehne ozvěna. Pokud například člověku přijde jako dobrý nápad kácet lesy, dochází k narušení rovnováhy, v důsledku čehož ubývá vody, nečistí se vzduch, dochází k sesuvům půdy a podobně. Příroda lidi nepotřebuje, ale lidé přírodu ano, bez přírody by nepřežili (ostatně, už to, že spousta dnešních lidí tráví svůj volný čas v nákupních centrech, na ohlušujících koncertech, před televizí a u počítače, si vybírá svou daň v podobě civilizačních, neléčitelných nemocí a psychické nevyrovnanosti). Pokud naleznete ve stromech, květinách, zvířatech a nehmotných přírodních bytostech své bližní, pak se přirozeně začnete chovat vůči nim ohleduplně. Pokud uvidíte na louce pohozenou plechovku, pak není nic jednoduššího než ji sebrat a později vyhodit do popelnice. Ovšem nedělejte si iluze, že jste ti dobří, kteří vyslyšeli prosbu přírody. Copak je pro vás dobrý skutek, když se o někoho v rodině staráte, když onemocní? Nebo si myslíte, že je pomocí, když pro rodinu uvaříte večeři? Pokud se považujete za součást rodiny, pak je to přeci naprosto samozřejmé. A stejně tak to budete vnímat i v přírodě.
A navíc opakuji, příroda neočekává pomoc, nežebrá, abyste tu odhozenou plechovku zvedli a odnesli. Výmluvně mlčí a dopad lidských skutků vám ukazuje. Ani život od vás nic neočekává, i když vám bylo a je vtloukáno do hlavy, že ano. To, co máte a nemáte dělat, cítí každý ve svém srdci, jež to dá jasně najevo. Pokud žijete v tom, že se od vás něco čeká (jak se máte chovat, jací máte být), motiv vašeho jednání bude strach ze sebe samých a z odsouzení od lidí… a pohon vašeho jednání bude vidina oblíbenosti, vlastního zisku ap. A tedy i vy od lidí požadujete a vnucujete jim svou vůli. Podívejte se do přírody, která nic nečeká, a přesto vše dostává.

Lidé jsou zvyklí čerpat rady pro svůj život z knih, z kurzů a přednášek. To, co v přírodě obohacuje, je oproti tomu živé, člověk to vidí všude kolem, procítí onu čistotu stvořeného na vlastní kůži. Inspirací je každá procházka a každé posezení či poležení v přírodě. Nic se tam nehodnotí jako to správné, nikdo vám tam nebude radit, co byste měli nebo neměli dělat. Zvířata nic nestudují, mláďata se v raném věku dovídají vše potřebné pro život, a pak už sbírají vlastní zkušenosti. A z nich se učí. Čerpají ze života samého. U lidí je to přesně obráceně… lidé mnoho let studují ve školách (přičemž velká část učební látky je pro život beztak nepoužitelná), pak se vzdělávají v průběhu života, duchovní lidé hltají příslušné knihy a semináře, mnozí rodiče chtějí řídit děti, ať jsou jakkoli staré… Pravdu nám nic v přírodě nesdělí slovy, zato pokud budeme srdcem vnímat a pozorovat život a cvrkot (jak příznačné :-) ), dozvíme se toho nejvíc. Ty nejcennější odpovědi pro život se dozvíme jen tehdy, když budeme tiše. Jsou totiž vetkané v celé přírodě, v dějích tam probíhajících a v tichu je prostupujících. Kdo bude myslí zkoumat a ptát se, přehlédne a přeslechne třeba...

Třeba stromy a keře na jaře… některé už kvetou, jiné, třebas stejného druhu, mají ještě nerozpuklá poupátka. Žádná rostlina se s ostatními nepoměřuje, nesoutěží. Tiše rozkvete, rozvoní se… vlastně co o tomto ještě povídat… Vhrnou se mi často do očí slzy, když vnímám větve, listy, kvítky a v nich zabydlené pavoučky smysly i srdcem, když rostlinu zahřívám dlaněmi, když se do rostliny vcítím. Také si v tento čas můžete všimnout, jak kupříkladu šípkové keře nebo jabloně zdobí už nové listy a květy. A přesto tu a tam je z loňského roku už vyschlý šípek či jablko. Co si z toho odnáším… nelpět na minulosti, na vzpomínkách… ale žít dál, nechat opět rozpučet květy, když přijde jejich čas. To uplynulé ještě nějakou dobu zůstává (stejně jako loňské plody jsou v koruně spolu v mladými květy), ale postupně osud přináší nové šance… pokud je ze strachu apriori neodmítáme.

Co dojímá lidské srdce, je ptačí zpěv… a opět, je to onou prostou a čistou radostí, která zní v tónech z ptačích hrdel se linoucích. Narozdíl od uznávaných zpěváků nepotřebují ani hudební vzdělání či průpravu, ani noty, ani hudební nástroj, ani peníze, ani publikum a jeho potlesk. Nechávají rozehrát radost, bezstarostnost své duše. Ono i malinké děti to cítí, a proto se utiší brzy a spí klidně, když jim maminka zazpívá ukolébavku. Nezáleží na tom, jestli má maminka talent… pokud zpívá srdcem, je to to nejcennější, co může v tu dobu svému dítěti dát. Jak by Země vzkvétala, kdyby lidé konali ze srdce, právě jako ptáci… kdyby nepracovali s nechutí a rutinou, pouze kvůli penězům, zajištění budoucnosti a iluzi úspěchu. Ostatně, jak praveno bylo: „Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí.“

Občas mám tendence vyhýbat se v životě „nepříjemnému“, třeba člověku, od něhož čekám útok. A přece stačí změnit vnitřní postoj, nepřistupovat k této situaci či střetnutí s obavami, se soudem, s osobní zaujatostí. Jak to funguje, vidím třeba při večerní procházce, kdy krajem začínají létat komáři… někteří lidé zběsile máchají rukama a snaží se je odehnat. Tím si však moc nepomůžou. Kdežto kolem mě když začnou komáři poletovat, s úsměvem je pozoruji, připadá mi, jako by tančili takový vzdušný taneček :-)). Neberu je zkrátka jako obtěžující nepřátele. A oni okolo létají, doprovázejí, ale nebodají. Nebo kopřivu když pohladíte s něhou a laskavostí, nepopálí vás. Záleží na přístupu… kdo neubližuje, není mu ubližováno.

Tak, to je pro tentokrát vše. Až se opět něco dozvím, na tomto místě se s vámi podělím. Ačkoli to, co tu píši, se nevyrovná osobnímu prožití a doteku Matky Přírody.





25.4.2009