Domů - Úvahy a postřehy - Jiné

První cesta na poušť


Jsem zpět v civilizaci. Po třech dnech a třech nocích v lese, v úplném osamění, ačkoli jsem očekávala, že bude o jeden den a jednu noc víc… ale osud tomu chtěl jinak. Tak trochu se obávám, že až se o mém rozhodnutí a zážitcích dočte moje sestra (která jako jediná z rodiny o těchto stránkách ví), zešílí… Protože jsem o mé cestě na poušť a mých důvodech pro ni řekla jen třem lidem (partnerovi, nejlepší přítelkyni a jedné mně blízké kolegyni) a mou rodinu jsem prozíravě zcela vynechala… zbláznili by se strachy o mě. Teď, s odstupem času, vlastně přemýšlím o očekáváních, s nimiž jsem na poušť šla. V Bibli a na webu Slepého Osla jsem četla o pokušiteli, který se na poušti dostává silně ke slovu, a toužila jsem tím projít. Předesílám, že nikde jinde jsem se o tomto procesu nedočetla. Až po mém návratu mi můj milý předčítal z knihy Zenoví mistři (jež, mimochodem, vychází z příběhů mistrů, kteří žili dávno předtím, než byla sepsána Bible…), protože až nyní jsem mohla vědět, o čem se tam píše, a musela jsem se smát, že zkušenosti ke mně přišly naprosto stejné :-)… a což, kdybych byla v poušti déle… Prapůvodně a vlastně nejmocněji jsem byla na poušť vedena duchem (právě tak, jako Ježíš, který až po dlení v poušti začal veřejně působit). Začala jsem být znechucena tím, že chci psát o něčem (teď mluvím o pokračování povídání o stvoření, konkrétně o Božské sféře), o čem vlastně nemám tušení, nepočítám-li opakování prázdných frází, které jsem si z knih zapamatovala rozumem a pociťovala je srdcem… Nechtěla jsem klesnout na úroveň instantně duchovních, nechtěla jsem psát s vidinou jakés takés odměny. Ať raději zemřu, než abych psala o Otci na základě strachu o svůj život! Přesněji řečeno se strachem o život ega. A to se sakra bojí o svůj život, to mi věřte. Ale co to plácám! Nevěřte, jděte na poušť a poznejte to na vlastní kůži. Doplnění k 2.10.2014: Jděte na poušť, až vám to řekne vaše srdce, ne dřív.

Pokusím se tu sepsat své zážitky, ale vězte, že ty záblesky skutečnosti, jež se mi ukázaly, vám nesdělím. A to ze dvou důvodů. Nehodlám vás obrat o vlastní poznání, které nikdy, opakuji nikdy, nenajdete na netu, v žádné duchovní knize, na seminářích, ve filmu, tak snadné to není! K tomu totiž dojdete jen a jen vlastní zkušeností. Ostatně, sama teď nemám vůbec žádnou chuť číst duchovní knihy, do té doby, než prozřu, odmítám číst evangelia. A druhý důvod je, že to vše je nesdělitelné a pokud jsem se snažila milému (ano, jemu ano, on má totiž cestu na poušť také za sebou) vše říci, zjistila jsem, jak je to vlastně plné rozporů, paradoxů, neuchopitelnosti… a tedy nevyslovitelnosti… kruh se uzavírá. Budou to tedy prožitky hodně podobné těm z trampů, toho, jak jsem trávila čas a spíše hodně poučení z přírody, tj. taková, která může objevit každý… leč ne každý má na ně čas.

Budu vše zveřejňovat postupně, po dnech. Ale bude to trochu jiné než jindy v mých reportážích z trampů, dovolených či nějakých akcí. Budu začínat večery a atmosféru každého příštího večera a noci vám předem přiblížím písní či skladbou. Ať víte, v jakém rozpoložení jsem ten který večer byla a na co se můžete v příštím psaní těšit. Pro první noc, tj. ze středy 21.5. na čtvrtek 22.5., je to tato píseň od The Rasmus, která svým symbolickým klipem i textem zcela odpovídá mým pocitům.





26.5.2014


***


Intermezzo


Napíši zde motýlí intermezzo. Dne 2.6.2014 ke mně dorazil dar, krásně symbolický, nečekaný a absolutně nepředstavitelný. Moje kamarádka Magda (jejíž úvahu o nebi jsem uvedla ZDE) je umělkyně, krásně maluje a kreslí, tvoří dekorace z drátků, z kamenů, z korálků, z hlíny a keramiky. A právě ona mi sama od sebe poslala krásného motýla z drátků. Pravda, před asi dvěma lety jsme si psaly a nabídla mi, že mi pošle nějaký dárek z drátků uvitý. Už jsem na to ale úplně zapomněla. A dnes, právě když dokončuji další část povídání z pouště, mi přišel balíček s tímto skvostem, na kterém jistě musela být mravenčí, přepečlivá a trpělivá práce. Nemůžu tomu vůbec uvěřit a samozřejmě jí mnohokrát a ze srdce děkuji! Přijde mi to jako zázrak. A zároveň v tom vidím silnou symboliku, kdy jsem si po mnoha měsících (Či letech? Nevím, čas mi splývá…) vyhledala píseň No Fear od The Rasmus (jejich písně, zejména z alba Hide from the sun, které je celé oděné v „motýlím“ hávu, jsem zejména v době mé temné noci duše hodně poslouchala) a zjistila, jak moc rezonuje s mým emočním naladěním prvého večera v divočině. Je to snad potvrzení toho, že cesta na poušť je cestou správnou? Nebojte, nehoním si ego, mám totiž ještě hodně co prožívat, čeho se vzdávat a co přijímat. Tato cesta na poušť rozhodně nebyla poslední. A právě i ručně a s láskou vyráběná motýlková brož mi prostě cosi naznačuje. Kdybych si to chtěla vysnít nebo naplánovat, nemohlo by to tak vyjít… hlavně proto, že to bylo v pravý čas a nebylo v mé režii, což je základem a podstatou. Samozřejmě sem musím fotografii mého osobního motýla vložit… pokusila jsem se co nejvíce napodobit jeden ze závěrečných obrazů výše uvedeného videoklipu. Tedy motýla v mých dlaních...





3.6.2014


***


Středa 21.5. až čtvrtek 22.5.2014


Záměrně jsem si pro tento proces vybrala zcela neznámé místo (ostatně, výraz „poušť“ nezbytnost neznáma zcela jasně vymezuje) abych se neměla čeho zachytit. Na úvod bych chtěla předeslat, že zde od této chvíle nenajdete absolutně žádné fotky, žádné citáty, nic. S sebou na poušť jsem si vzala vše, co si standardně balím na tramp, plus stan a plachtu (což jindy nosí v báglu manžel). Ale nevzala jsem si kromě mobilu a mapy nic k rozptýlení ega, tj. nepřibalila jsem si foťák (ale dlouho jsem rozmýšlela, zda si jej přeci jen nemám vzít…), natož knihu, časopis, texty. Obživu jsem si zabalila tak, abych vydržela… tři jablka, mungo fazolky k naklíčení (plus dvě mističky k postupnému „pučení“), čtyři bio kokosové tyčinky slazené rýžovým sirupem, mou oblíbenou čerstvou bio pomazánku (z červené čočky, jáhel, tempehu, mořských řas, kysaného zelí, celeru, mrkve a koření), dvě bio housky a bio suchary s čokoládou…, přesto jsem polovinu z toho přivezla zpět domů, stačilo mi velmi málo (nesnědla jsem dokonce ani ty čoko-suchary, které jsem předpokládala, že ve chvílích úzkosti zbaštím jako první…). Dále tři lahve o objemu 0,5 litru, sítko a ruční mixér na bylinky, ve kterém jsem „odšťavovala“ různé plané rostlinky a zpestřovala si jimi vodu ze studánky.

Nic jsem si příliš nepřipouštěla (radši…), v úterý večer jsem si vše potřebné zabalila, ale menší zlom přišel ve středu ráno. Konkrétně, když jsem jela s mužem do práce, když jsme se loučili, což bylo velmi emotivní. Když jsem užuž vystupovala z metra a rozloučili jsme se, dali jsme si pusu a podívali si do očí a pak si ještě zamávali. Ve vestibulu se mi ženou slzy do očí, měla jsem co dělat, abych se nerozplakala. Pomyslela jsem si: „Co když jsem svého milovaného viděla naposledy?“ Drželo se mě to celou pěší cestu do zaměstnání. Brzy se přiblížila hodina mého odjezdu. Odcházím dřív z práce, abych z Prahy vyjela v pět hodin. Přeci jen, jedu do neznáma a musím v klidu najít místo k přenocování. Na Hradčanské zrovna přijíždí autobus, který by mě za normálních okolností mohl klidně dovézt až domů. Ale mým dnešním cílem je Horní Bezděkov, takže nasedám do meziměstského autobusu. Je neskutečné vedro, což je jediným důvodem těšení se, až vystoupím a vstoupím do lesů křivoklátských. Jinak pociťuji hroznou tíseň na solaru, ego tíží, hrdlo se svírá, dech je rychlý. Musím se stále otáčet, dokud domy už nejsou vidět. Jdu stále dál od civilizace, potkávám ještě skupinu dětí a dvě ženy vedoucí poníka, poté pár cyklistů a naposledy, už u studánky U žlábku dvě paní a dva psy. Jedna z nich se mě mile zeptá, jestli jdu stanovat, tak s úsměvem odpovím, že ano, ale na další konverzaci nemám psychické síly, tak odcházím. Naberu si dostatek lahodné pramenité vody (v tom horku je to neskutečné blaho!), do potoka dám chladit pomazánku (první praktické poučení!), kterou pečlivě zatížím kameny, aby neodplavala a také, aby mi ji někdo nevzal.

Na internetové mapě původně vybrané tábořiště nemůžu vůbec najít, tak jdu dál s tím, že vrátit se již nemůžu. Lesy temní a neodvažuji se tam vkročit. Nakonec se objevuje na cestě světlo a po pravé straně se ukazuje mýtina, a protože slunce se už „nebezpečně“ kloní k obzoru, rychle nacházím místo co nejrovnější a s co nejméně větvemi a drny. Z vedlejšího lesíka se ozývá hlasité bekání srnce, opravdu skvělé uvítání! Poměrně zkušeně stavím stan (taky jsem si to včera zkoušela doma v obýváku :-)), a snažím se nemyslet na přicházející noc, které se bojím. Stan ale přeci jen rozbiju, vymezím proti zvěři své teritorium, aby se mi v noci vyhnula. Provedu večerní hygienu, převléknu se na noc, namažu chodidla Alpou. Ve stanu volám muži a usedavě mu rozpláču do telefonu. Láme mi srdce, když slyším jeho hlas. Láme mi srdce vědomí, že je pryč ode mě, že dorazil z práce, je doma v bezpečí. Padá na mě tíha samoty, vydání se všanc, odloučenosti, možné smrti. Naříkám, co tu vlastně dělám, všichni lidé jsou doma v teple a já jsem tu sama se svým strachem… k čemu to všechno?? Milý mě láskyplně konejší, už to totiž zná, první dva večery jsou nejhorší. Ať poprosím víly o ochranu, říká mi, ať emoce zaspím, že ráno si budu připadat krásně. Vkládám tedy veškerou důvěru do rukou veškerenstva, snažím se nemyslet… a usínám…

V noci se budím několikrát za noc (budí mě šílené, hrůzostrašné sny a také asi zvuky noci), ale vždy se ve spacáku zachumlám a spím dál. Za kuropění mě budí ptačí ne zpěv, ale řev :-), je 4:25, ale opět se mi podaří usnout. Probudím se a venku je plné světlo, leknu se, kolik je hodin, ale je teprve 7:00. Převlékám se do denního, napiji se vody a vykouknu ven. Slunce začíná pomalu hřát (dnes má být 30 stupňů…), ale ještě si oblékám spodní thermo a mikinu. Nechám zevnitř i zvenku stan schnout, mezitím posnídám naklíčené mungo, neskutečně moc mi zde v přírodě chutná… Ještě nějakou dobu (dlouho, ale čas je mi už jedno…) ležím na karimatce nebo sedím na pařezu a vychutnávám si krásné ráno v přírodě, ptačí zpěv a šumění stromů. Když se přiblíží poledne, zvedám se pomalu k obídku, jdu nabrat vodu ke studánce (cestou sbírám mladé výhonky smrku na „limonádu“, nad studánkou (ostatně, ZDE najdete její fotografii) objevím loučku a tam natrhám i kontryhel a maliníkové listí), u studánky si také krásně ledovou vodou osvěžuji obličej.

Jdu nahoru na Vysoký vrch, v tamním bukovém lese se mi ale zalíbí, zastavím se a vnímám život. Tolik života na lesní zemi, maličkých tvorečků, kteří mi připomínají i mou malost v nepředstavitelné velikosti stvoření. Hlavou mi běhají stále myšlenky a vzpomínky, hlášky z filmů, úryvky z knih, co mi kdo řekl atd. atd. Přesto se stále nořím do krásy vůkol, nade mnou prosvětlené listí maluje přenádherné obrazce, do toho sem tam přeletí ptáci… idyla… Po nějakém čase dostanu hlad, tak nechávám batoh ukrytý za stromem a jdu jen s příruční taškou dolů pro pomazánku. Nahoře v lese si ještě lehnu, a když dostanu už velký hlad, naobědvám se a napiji se. Pak zanesu polovinu nesnědené pomazánky zpět k potoku a rovnou tam naberu vodu. Po návratu se posadím na březovou kládu obloženou choroši. Cítím se klidně a uvolněně. Odpoledne se tedy konečně :-) vydávám na Vysoký vrch, na který však vůbec nedojdu. Nejsem však sama, mladík a nějaká paní také bloudí, nemůžeme najít cestu. Zkouším stále hledat, zkouším různé pěšiny, takže mám Vysoký vrch docela prozkoumaný, ale začínám toho marného hledání mít dost, jsem popálená od kopřiv a je mi hrozné vedro (pochopitelně i v tropech stále - jak mula - táhnu svůj 70-ti litrový bágl). Takže to po čase vzdávám.

Na cestě se usadím na klády a opět přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta. Dívám se na borovicové šišky a jednu si vyberu, že bych si ji vzala domů. Prohlížím ji, ale po chvíli v ní najdu nějakého pavoučka, tak vše nechám být a šišku vracím zpět na zem. Borová šiška mi tedy dala jedno z duchovních poučení, v tomto případě poznání o nezasahování (Tao říká, že vrcholem konání je nezasahování). Zvolna se vracím dolů, opět do „mého“ lesa, kde se opět usadím na kládě s choroši. Od psaní poznámek mě vyruší chrobák, který se houževnatě dere spadaným listím a zkouší se dostat na asi 15 centimetrový vrchol spadlého kmene. Stále a znovu to zkouší, ale nedaří se a já odolávám pokušení mu „pomoci“ nahoru – opět je to lekce o nezasahování. V tomto čase je mi vše v přírodě blíž… držím palce výše zmíněnému broukovi, dva metry ode mě prolétnou škorpící se ptáčkové, nechávám mušky, ať se na mě podívají a letí dál. Zdola od studánky ke mně doléhá povykování dětí (dítěte?) a maminčin hlas. Je to příjemné, cítím jistou sounáležitost, nejen s rostlinami a zvířaty, ale také s lidmi, ač je nevyhledávám. Ale to už čas pokročí k večeru, takže zde povídání přeruším. Myslím, že není nutné rozebírat mou tehdejší náladu, kterou přiblížím písní od Secret Garden…





6.6.2014


***


Čtvrtek 22.5. až pátek 23.5.2014


Od studánky už hlasy neslyším, vydávám se tedy pro vodu, také si opláchnout tvář a ruce. Pak vyrážím k tábořišti, kde dělám oční cviky… Zde bych chtěla zmínit, že jsem na poušti nenosila kontaktní čočky, ale brýle, které jsou staré skoro jak já… čili vypadají hrozně, ale vidím přes ně nejlépe, i když dioptrie už opravdu neodpovídají. Vůbec jsem odložila své staré já – bezchybné vzezření, stravovací návyky, identitu (jak zaměstnankyně, tak příslušnice nějaké rodiny a manželku… snubní i zásnubní prsten jsem nechala doma). Na „mé“ mýtině se spokojeně usmívám, cítím se docela jinak než včera, vše je najednou přátelštější. Společnost mi dělá krásný motýl (který mi usedl na ruku a poté na tašku) a ptáci (u jednoho, asi datla, žasnu nad obrovským rozpětím jeho křídel, když proletí kousek nade mnou…). Motýl byl žlutý s černými ťupkami a musela jsem před ním doslova utéci, aby si na mě pořád nesedal a při mém úprku za mnou ještě chvíli letěl :-). V klidu a pohodě stavím stan, uvnitř nacházím za asi jen jedno kusadlo zakousnuté klíště a zlikviduji ho. Ještě si zavolám s milým, ale je to už rozhovor bez emocí, nadšeně mu vypravuji zážitky dnešního dne. Pomalu, ale jistě se ve spacáku přiodívám, až se zakutám úplně a usínám.

Spím tvrdě a nerušeně celou noc, ale zdá se mi bláznivý sen. Sen se odehrává ve sci-fi atmosféře, jsem možná na vesmírné lodi, ale jistá si nejsem, každopádně prostředí, život a oblečení není standardní. Jsem pozorovatelem tamního dění. Vidím mladou vůdkyni jistého reformačního, osvobozujícího hnutí. Pod záminkou účasti v soutěžní hře ji pozvou do TV studia. Je to uzavřená místnost, jen pár jejích nejvěrnějších je tam s ní. Postoupí do dalšího kola a vyzvou ji, ať si stoupne na vyznačené místo, ještě jí „laskavě“ pomohou s přesným umístěním. Najednou se začne měnit ve mně zcela neznámý kov… až pozdě přichází na to, že byla vlákána do léčky, ale nijak se nebrání, je odevzdaná, ale hrozně smutná, že všechno to snažení změnit systém a otevřít lidem oči dopadlo takhle. Její přívrženci jsou po její úplné změně v kovovou sochu v šoku, nezmohou se na odpor. Připomíná mi to příběh Ježíše, Johanky z Arku nebo Jana Husa. Hodně těžký sen a vážné poselství pro mě. Ostatně, probudím se v sedm hodin s lehkou bolestí hlavy… Výhoda života v přírodě je, že hlava brzy bolet přestane :-).

Kručí mi v břiše, těším se na snídani. Nechám na sluníčku prohřát spacák a suším stan, v mezičase chroupu jablko a v nádherném slunečném ránu rozjímám. Sedím na karimatce, nade mnou proletí nějaký dravec, v lesíku vedle jde asi srna, vedle mě proběhne s pískotem myšička (opatrně se postupně vzdaluje od své nory a zase se vrací, aby rychle přeběhla :-) ). Je neuvěřitelné, jak se mi vše otvírá, jak mi příroda ukazuje svá tajemství. Přijde mi na mysl František z Assisi, ten žil v přírodě tak dlouho, že není divu, že byl se zvířaty velký kamarád, a že se k němu s důvěrou obracela. Docházím k dalšímu duchovnímu poznání, které vám mohu sdělit. Uvědomuji si o to více, jak jsou lidé ohlupováni, že potřebují peníze, přitom to nejhlubší je zcela a věčně zdarma. Člověku kručí v břiše, ale necítí vůbec potřebu jíst, neboť duch je nasycen. Voda ze studánek je nejlahodnější na světě, a přesto zadarmo a vždy čerstvá. Společnost na poušti dělá to nejčistší pozemské, tj. příroda, se kterou postupně srůstáte… věci člověk tolik nepotřebuje. Jistě, ve městě má ego tolik příležitostí a možností bujet (ve společnosti jiných eg). Ale štěstí a svoboda čeká za branami města a pohodlí. A to vám píšu jen zlomek, neumíte si ani představit, jaký poklad najdete (a to jsem tam byla jen dobu krátkou, kratičkou).

Zjišťuji, že ego se stále bojí smrti. Kdybych si měla vybrat, jestli před bouřkou utéci do Prahy nebo vše přečkat v lese, tak ego se snaží lákat mě zpět, ale duch je silnější, navíc zde v ranní přírodě posílen. Proto žádám Otce o příznivé počasí, ale ne moje, ale Tvá vůle se staň. Letadla, která občas nade mnou proletí, už ani tak nevnímám. Beru to tak, že ptáčkům nevadí a zpívají, nic zde neposuzuje a já hřmot letadel už vnímám jako součást života zde. Čekám dlouho na to, až se mi milý ozve kvůli předpovědi, prozváním ho, leč marně. Z původních 10 hod., kdy jsme si domluvili, že si zavoláme, jdu ke studánce v 11 hod., protože už chci uniknout sálavému slunci a umýt se. U studánky nejen doplňuji vodu, ale také se myji, osvěžím nohy, umyji si vlasy a propláchnu mungo fazolky. Pak se konečně dovolám milému, dlouze diskutujeme, jak to mám udělat dál. Dle hodinové předpovědi počasí mám víceméně poslední možnost vrátit se do Horního Bezděkova a jet do Prahy nebo tu přenocovat a jet zítra nebo v neděli do cca 11 km vzdáleného Zbečna. Nakonec mi milý radí, ať zůstanu, navíc jsem si už včera pro bouřku vybrala příhodné místo v lese…

Jdu si odpočinout na mé oblíbené posezení v lese, ale strach neustále dotírá, začíná být dusno před bouřkou a já začínám být nerozhodná a zoufalá. Říkám si: „Ještě se můžeš vrátit…“ Připadám si jako v pohádce Nebojsa, kde hrdinu také vybízely hlasy, ať nechodí dál. Nakonec nevydržím a z peněženky vylovím minci: Panna znamená zůstat, orel vrátit se. Mince mi radí se vrátit. A já se hrozně chci vrátit, bojím se, co mě tu čeká, ne bouřky, tu mám ráda, ale dlouhé noci, lesa a toho, že by mi nikdo nepomohl. Podruhé za můj pobyt zde volám s brekem muži, který se lekne, jestli mě nebodla vosa nebo tak něco :-). Když zjistí, jak se věci mají, uklidňuje mě, že je to stále hra ega, že Ježíš šel v poušti taky tak daleko, až se už vrátit nemohl a pak ho démoni sami a rádi opustili…, a tak i já mám vytrvat a až už bude tak pozdě, že se prostě vrátit v žádném případě nebudu moci, tak také ego se unaví a bude dobře. Manželův hlas a rady mi pomáhají v těžké chvíli, já přestávám vzlykat a nakonec se rozhodnu zůstat. Nejhorší je možnost volby…

V předtuše blížícího se deště se ještě snažím usušit ručník a jeden sáček (v poušti jsem se naučila být ještě šetrnější k přírodě a snažit se hospodárně nakládat se zásobami, ne vše hned vyhazovat). Netrvá dlouho a začíná hřmět, takže rychle, rychle. Batoh schovávám pod plachtu (i když, není to potřeba, teď, před bouřkou, se opravdu nemusím bát, že by sem do hlubokého lesa někdo šel), balím nutné věci a jdu rychlým krokem (ač dusno je hrozné!) dolů ke studánce. Cestou ještě trhám kontryhel a jahodové listí na „limonádu“. U studánky mě čeká dobré znamení, u kapličky plápolají dvě svíčky, což mi v současné situaci připadá jako pro štěstí. Naberu vodu, umixuji bylinky, myji mixér, a co nejrychleji jdu, až skoro běžím, nahoru. Beru batoh a mažu nahoru do lesa, protože hromy se ozývají čím dál častěji a blíž.

Intuitivně vybírám místo dle klíče, který mi milý poradil, tedy s menšími stromy. Vyhazuji větve a šišky a stavím stan, který pro jistotu ještě zajistím kameny. Nemám vůbec čas se bát. Ještě zkouším nechat doschnout ručník a propocené triko, ale brzy začne krápat… Bytostní s bouřkou počkali, jsem za to moc ráda a ještě (v poušti poprvé a naposledy) poprosím Otce o ochranu, ať vše, co mě čeká, přežiji. Věci, co mám ještě venku, naházím do stanu, vlezu dovnitř a už začíná liják a silná bouřka. Je teprve půl třetí, ale zde prozatím vyprávění přeruším. Další prožitky jsou na samostatnou kapitolu, proto vkládám třetí a poslední píseň. Zemitou, vážnou a předpovídající další putování do pouště… v pravý čas...





15.6.2014


***


Pátek 23.5. až sobota 24.5.2014


Bylo dobře, že jsem neposlechla mince (vida, i ty má v moci pokušitel)… Kdybych minci poslechla, na cestě by mě zastihla bouřka a byla bych pěkně zmoklá. Nyní jsem tedy schovaná ve stanu, pomalu se tam zabydluji a uvažuji, co budu ty hodiny do večera vlastně dělat. V každém případě ego se naprosto zklidnilo, teď, když už opravdu není návratu, je zticha. Můj milý měl pravdu, byla to jen jeho hra a zkouška pro mě. Až, když už není návratu, se ego vzdává, musíte se zbavit veškeré, opakuji veškeré naděje a svou důvěru a odevzdanost dokázat činy. Necítím teď vůbec žádný strach, co cítím, je napjaté očekávání toho, co bude následovat. Bouřka trvá asi půl hodiny, hodně prší, ale podstatné je, že já jsem v suchu. Když bouřka a déšť odejdou, vyjdu ven okapat stan, jenže opět se přižene déšť, takže zase mizím ve stanu.

Ale nudu si zpestřím tak, že si budu nadlouho pamatovat, jak může být nicnedělání fajn. V dalším mezičase, když neprší, se totiž zajdu podívat, kde je vlastně cesta, abych ráno trasu zbytečně nehledala. Nu a vydám se maličko jiným směrem s předpokladem, že na cestu se tak jako tak dostanu, že nemám jak zabloudit. Jenže zabloudím. A to i přesto, že se zpočátku ohlížím za sebe, abych stan měla stále na očích. Nevím, jestli jste někdy bloudili v bukovém lese, ale v prostředí takřka stejných stromů, kamenů a souvislé vrstvy spadaného listí, tedy vzhledem k minimu záchytných a orientačních bodů, je zabloudění pořádná polízanice. Ale zatím jdu stále dál, k cestě stále nedocházím, zato se přede mnou objeví krmelec, který jsem v několikerých mých objevných výpravách zde nikdy neviděla. Znejistím, ale stále obezřetně se vydávám zpět, opět „přímo za nosem“, směrem, jakým jsem sem, do neznámých míst došla. Jenže… stan stále nikde nevidím. Mimochodem, jak jsem si pochvalovala, že můj maskáčový stan nikdo nemůže vidět, jak krásně splývá s okolím, tak teď se mi to šeredně vymstí. Ať se rozhlížím, jak se rozhlížím, stan prostě nikde nevidím! Dlužno dodat, že jsem si s sebou nevzala zhola nic, ani mobil, vše jsem nechala ve stanu, jsem pouze v sukni a tričku. Cestu zpět prostě najít musím, vím, že v noci bude pršet a zima a přenocování někde v krmelci bych mohla zdravotně hodně odskákat. Začíná se mě zmocňovat opravdové zděšení, ale snažím se uklidnit a opět se, ač nerada, vrátit zpět ke krmelci jako výchozímu bodu. Zde zhluboka dýchám, pud sebezáchovy mi velí nepodlehnout panice a rozumně uvažovat. Rozhodnu se, že zkusím cestu v jiném úhlu, který by mě logicky měl dostat ke stanu z jiné strany a blíže. Rychle dýchám, ale snažím se být co nejvíc klidná, jdu a neustále se rozhlížím, abych stan nepřehlédla. Naštěstí stan v jednu chvíli spatřím, nedovedete si představit, jak moc si oddechnu.

Jsem celá šťastná, ale nedám si pokoj a tu cestu chci najít, takže se ji vydávám hledat, ale tentokrát jdu opravdu směrem, jakým jsem sem původně přišla. Pro jistotu si už ale s sebou beru mobil :-). K cestě samozřejmě v pohodě dojdu, ještě se po ní vydávám na mi známé rozcestí. Zpátky cestu ke stanu bez problémů najdu, podařilo se mi objevit a stanovit si záchytný bod – spadlý kmen břízy. To už se ale pomaličku začne šeřit, je 18 hod., navíc začíná opět pršet, tak zase zalézám, asi už na noc. Sním mističku mungo fazolek, trochu se napiju vody, ale musím s ní šetřit. Na kotníku nacházím klíště, čili opět probíhá likvidace. A pak už chystám vše na noc. Vzpomínám na milého a zase se mi po něm moc stýská a těším se na něj. Pomalu se zachumlávám do spacáku a usínám.

Jenže se probudím za dvě hodiny a nemůžu zabrat. Stále prší, ale je mi hrozné vedro. Právě asi kvůli horku jsem se probrala, nedošlo mi, že les skvěle izoluje, a že tedy i navzdory chladné deštivé noci mi je mnohem tepleji než při přespávání na mýtině pod širým nebem. Jenže nemůžu zabrat, dělám si starosti kvůli dešti, protože plášť stanu několikahodinový déšť (víceméně v kuse pršelo čtrnáct hodin) nezvládá a občas mě zastudí dešťová kapička, za mou hlavou se udělal malý rybníček, takže dělám protipovodňová opatření – místo zatížím lahví s vodou, ať se ta louže nerozlévá dál. Jestli si myslíte, že jsem v hluboké noci za zvuků dopadajících kapek deště rozjímala, nořila se do ticha či něco takového, tak jste na velkém omylu. Chtělo se mi strašně spát, ale usnout jsem nemohla… hrozné. Vůbec, ale vůbec jsem necítila strach, byla jsem v jakémsi zvláštním otupělém vesmíru, takže, když jsem s klidem někdy v jednu ráno otevřela stan, abych trochu vyvětrala, beze stopy vzrušení a bázně jsem koukala ven do černočerného lesa. Bezesná noc je teda síla, ač čas běží rychle… Hlavou se mi, navzdory mé únavě, honily různé myšlenky, mimo jiné jsem si vzpomněla i na film Záhada Blair Witch, ale myšlenky na tento film odehrávající se ve stejných exteriérech jsem si zakázala s tím, že přeci nejsem duševní masochistka :-). Kromě různých vzpomínek jsem si samozřejmě nadávala, že proč jsem měla tak pitomý nápad sem vůbec chodit, jestli mi to za to vůbec stálo, a že se na to můžu taky vybodnout. A že ráno jedu domů, protože stan je durch a spacák začíná být taky navlhlý, přičemž není vůbec jisté, zda ve dne bude svítit slunce, aby se dalo vše usušit. To je jeden důvod, dalším je to, že baterie v mém mobilu byla takřka vybitá. Třetím důvodem mého plánovaného dřívějšího odjezdu byla ubývající voda. V noci jsem cítila žízeň a jít ráno ke Žlábecké studánce pro vodu nepřipadalo v úvahu. Už předtím byl prostor u studánky bahnitý, natož po mnohahodinovém lijáku… A když jsem si představila cestu z kopce (a pak do kopce) mokrou vysokou travou a rozbahněnou půdou, variantu jít dolů pro vodu jsem zavrhla. Velká únava po probdělé noci mi v rozhodování také pomohla.

Nakonec se mi podařilo za ranního ptačího švitoření ještě na hodinu a půl usnout a probrat se okolo šesté. Naštěstí pršet už mezitím přestalo! Koukla jsem se do mapy a zjistila, že když půjdu do nejbližší vesnice, že by teoreticky mohl jet nějaký autobus do Berouna. Voda mi pomalu docházela a vidina jejího doplnění byla v nedohlednu. Zavolala jsem muži, který mi zjistil spojení do Berouna (a brzy po položení telefonu baterii došla šťáva úplně…). V sedm jsem tedy zabalila suché i mokré věci do batohu, zakousla jsem slaďoučkou kokosovou tyčinku a posílena vědomím, že neprší, že brzy budu v mně známém Berouně, a že dnes už budu spát v pohodlné posteli, jsem vyrazila na cestu. Jak jsem avizovala, šla jsem jinudy než spodní bahnitou (a teď po mnohahodinovém dešti ještě bahnitější) cestou. Vykračovala jsem si po zpevněné cestě, vychutnávala jsem si ranní atmosféru lesního oparu, deštěm omytých trav a svěžího, po bouřce vyčištěného vzduchu. Cítila jsem únavu po probdělé noci, ale nebylo to tak strašné, jak jsem si v noci myslela, navíc byla zima, takže se mi šlo pěkně, navíc, když jsem později šla po silnici, ta šla krásně z kopce. Po nějaké době jsem vyšla z chladných lesů. Přede mnou se rozprostřel celý kraj a já si připadala jako král. Měla jsem vše jako na dlani a po dnech strávených v lese ten pohled na údolí s poli a loukami byl jako krásná odměna. Slunce občas probleskovalo, takže jsem zabočila na polní cestu a sundala si thermo vrstvu a trochu se upravila, protože jsem se blížila do vesnice. Počasí bylo opravdu nevyzpytatelné, občas slunce, občas zataženo a dokonce i drobný déšť. Ale ten přišel, až když jsem už seděla v autobuse mířícím do Berouna. Tam mě chladný vzduch jen popohnal, došla jsem známou trasou na nádraží a s úlevou a naplněním z prožitých zkušeností jsem usedla do City Elefant a blížila se ku Praze.

A jaké jsou čerstvé závěry z pouště? Milovala jsem hlad, kdy jsem jej cítila, kručelo mi v břiše, ale přišlo mi velká škoda svůj lehký stav plašit jídlem… měla jsem hlad, ale neměla jsem potřebu se najíst, protože příroda mně a každé bytosti dá dar naplnění, nasycení a uvědomění, který ve městě nezažijete (ač náhody přijímám, není náhoda, že můj historicky první příspěvek na stránky byl právě na téma O moci přírody sytit a napájet člověka). Matrix si s vámi hraje zlomyslnou hru, archonti vás vedou jakou loutky a přitom máte tak nesmírnou moc! Lidský duch nepotřebuje jíst většinu toho, co „civilizovaní“ lidé jedí. Jak praveno bylo: „Nejenom chlebem živ je člověk.“ Lidé se přejídají, respektive nesmyslně zajídají svou frustraci. Rozhlédněte se okolo sebe, pohlédněte na tak ohromné množství velrybovitých lidí a uvidíte panoptikum lidského utrpení, smutků a závislostí.

Lidé také odrazují od samoty v přírodě, protože, jako městští tvorové, vidí všude bezďáky, feťáky, cikány, podomní prodejce a podle toho tedy soudí. Jenže co by takovéto existence mohly v přírodě krást? Koho obírat? Koho napadat? Koho otravovat? V přírodě jste celému stvoření jedno. A žádné nekalé živly tam nenajdete, protože co by tam oni asi tak dělali? Ti se realizují právě ve městech a u lidských obydlí. Vědí, proč. V práci se na mě dívali zčásti jako na hrdinku, zčásti jako na blázna. I mužští kolegové mě obdivují, že jsem to dala, protože i oni by se báli přespávat sami v lese. Ale nikdo nedovede pochopit moji motivaci poznat sebe sama a svůj strach (o duchovních pohnutkách jsem se jim samozřejmě nesvěřila), nikdo z nich by do toho nešel. A to i přesto, že si oddechli, že jsem nebyla v rubrice Černá kronika :-D, ale že jsem v klidu přežila i bouři a déšť (mimochodem, na Křivoklátsku to bylo mírnější než v Praze, zde padaly i kroupy…), jsem živá a zdravá, nadšená a na duchu posílena.

Ježíši tento proces trval 40 dní, já mám za sebou sotva desetinu toho… i za něj jsem ráda, dozvěděla jsem se o egu tolik, kolik se v běžném životě nemám šanci (a ani nikdo další) dozvědět… Až když se vzdám pohodlí, obdivu ostatních, své identity (Kamélietky, manželky, zaměstnankyně, obyvatelky Prahy…), ego začne bojovat v plné síle. Ono hrozně chce žít, nevíte ani, jak moc… V poušti to má těžké, o ego se v přírodě, tj. v Království Božím, nikdo nezajímá. Až na jediný moment (už jsem jej zmínila) vůbec nevyslovím žádnou prosbu či modlitbu… „jen“ velebím Otce v pokojíčku svého srdce, beze slov, citově. Také nikdy nic nevizualizuji, nemedituji (víte, jaké je dobrodružství sledovat brouka nebo rostlinky sem tam prorůstající spadaným listím?), život v přírodě je meditace sama.

Jak jsem napsala v úvodu, neřeknu vám vše, k čemu jsem na poušti došla, jaký poklad jsem objevila. Nemohu. Ten poklad se vám totiž musí otevřít sám. Chápete, jak lehké, přímo směšně snadné je odejít z tepla, bezpečí a pohodlí domova, zábavy a rozptýlení města, pozornosti, obdivu a vazeb druhých lidí? Pokud se považujete za duchovní lidí, pak je to dokonce nezbytné. Ne proto, že to říkám já, ale ve smyslu, že váš duch to ke svému posílení a rozkvětu potřebuje. Doplnění k 2.10.2014: Už se neodvažuji tvrdit, že na poušť musí každý. Mě osobně to nesmírně obohatilo, opravdově jsem prožila věci, o kterých lidé maximálně slyší nebo čtou, ale nemám právo nikomu určovat, co má a nemá dělat. Kdo je připraven, toho jeho duchovní srdce osloví tak, že jeho volání nebude moci odmávnout. A až tehdy se má odebrat do ústraní. Nebudete první ani poslední, kdo tento krok udělá, ale pokud vám mohu radit, nechlubte se tím předem své rodině a svému okolí. Čím méně lidí to bude vědět, tím lépe pro vás. Ale stejně by mě zajímalo, kolik lidí se tímto bude inspirovat a odejde bez cíle do přírody, kde bude jistou dobu víceméně na tom samém místě :-)… Vzhledem k tomu, že znám pouze dva takové lidi (včetně mě), tak mám slušný obrázek o síle a strachu lidského ega. Opravdu se nedivím. Tam zažijete věci, které překonají i zážitky s terapií tmou. Ne, že bych jí prošla, ale vím, že při terapii tmou jste stále v pohodlí, máte zajištěnou střechu nad hlavou, vodu na pití a mytí, jídlo i každodenní konzultace. V poušti se na nic takového spolehnout nemůžete. Pravda, měla jsem alespoň výhodu „přítele na telefonu“. Každopádně něco z toho, co ke mně přišlo (například o čase), znají lidé z různých duchovních pouček. Opakují to prázdně, co si načetli, co jim kdo řekl. Ale až prožitkem se to stane součástí vás. A už nebudete mít chuť to šířit dál. Čili by se dalo říci, že vše to, co máte naučené, co jste si přečetli, co jste někde slyšeli, co jste viděli v nějaké meditační vizi, není pravda. Vy si čtete Bibli nebo knihy, které na ni odkazují a opakujete to, co nechápete… nemůžete, protože jste se nevydali jako Ježíš vstříc smrti a opuštěnosti (je 12:34)… návod v Bibli máte, ale raději se spokojíte jen se slovy. Nyní ale mohu zdůraznit to, co první řekl Kristus… Co řekl o kříži, který musíte na sebe vzít a následovat jej. Co řekl o duši, kterou, abyste nalezli, musíte nejprve zavrhnout. Tyto dva kroky učiňte a budete blíže osvobození.


20.6.2014