Domů - Úvahy a postřehy - Jiné

Pohádka o soli, o slzách a o Matce Zemi


Už před dvěma lety jsem psala v čase vánočním o pohádce, která je mi tolik blízká. Letos jsem několik dní před Vánoci přemýšlela, o čem bych psala letos. Jenže usilovnou snahou jsem k ničemu nedošla, na nic jsem nepřišla. Podnět ke mně přišel sám od sebe, na Štědrý den. Jedna pohádka v televizi zrovna skončila, tak jsme přepínali z jednoho kanálu na druhý. A vtom mě zarazila hudba (úžasná od Karla Svobody) doprovázející Libušku Šafránkovou putující přes hory a lesy. Tu hudbu znám z dětství… je to už tak dávno, kdy jsem ty tóny slyšela naposledy… i onu pohádku jsem nadobro zapomněla. Sůl nad zlato se sice už chýlila ke konci, ale i těch několik minut mi natolik učarovala, že jsem si ji prostě musela sehnat. A na Boží hod vánoční večer jsme si ji pustili celou. Takovýto nehmotný dar k nám přišel.

Teď jsem si uvědomila, že kromě silného příběhu, pohnutých osudů a vzácnosti na televizních obrazovkách mají Malá mořská víla i Sůl nad zlato další spojitost – lásku člověka a bytosti z jiné úrovně. Malá mořská víla milující pozemského prince byla nejmilejší dcerou krále všech moří. Solný princ, do kterého byla zamilovaná Maruška, byl syn vládce Podzemního království. Mocný pán Podzemní říše se musel v závěru pohádky sklonit před silou lidské lásky, která dokázala milovaného zachránit. Představitelé různých koutů přírodní říše nás poučili o nás, o životě, o darech Matky Země, která však každé pohrdání přísně trestá. A že těch přírodních bytostí bylo – víly a jejich bělostná matka, trpaslíci, bytost mající moc zastavit vodopád… A ty éterické lesní víly zkrášlené věnečkem z lučních květů měly tak barevné, lehounké šaty… a k Marušce promlouvaly tak zvonivě… Jsem tolik ráda, že zde byl ukázán svět, vznešenost, ale i odstup a nesmlouvavost nehmotných bytostí.

Jak jsou lidé bláhoví, když se spokojí s obyčejnými slovy, byť obratně a líbivě podanými, jak málo si všímají drobných gest… Vždyť stačilo, aby se král podíval, jak chladně se chovaly jeho nejstarší dcery ke svým ženichům a oproti tomu s jakým zamilovaným úsměvem a jak vřele svého ženicha představila skromná Maruška. Hned by poznal, že právě Maruška a Solný princ by zemi společně vládli laskavě a moudře. Jenže král se upnul k povrchnosti. Však také brzy poznal, co jsou jeho starší dcery a jejich vyvolení zač.

Princezna Maruška musí pro záchranu svého milovaného plnit těžké úkoly. Jedním z nich je i zkouška trpělivosti. Musí neúnavně nosit vědra vody do vyschlé studny. Vnímám tento úkol i symbolicky… má ukázat, kolik citu – vody je ochotna svému milému a lidem – studnici přinést. Přichází i těžkosti, únava, bezmoc a Maruška se rozpláče. Jenže v nošení vody do studny neustane. Dělá to z lásky. Objeví se i pokušení, a to věrně spodobněné. Paní, která Marušce zadala, aby studnu naplnila vodou, vykouzlí přelud. Přijede královská družina, princ začne Marušce skládat poklony a slibuje jí, že ji odvede do svého království, kde se stane mocnou vládkyní. Uondaná, ale v lásce pevná Maruška s díky odmítne. I přesto, že jí princ ukáže odraz v zrcadle, kde ona stojí v přepychové róbě a na hlavě má zlatou korunu. Ona však zůstane ve službě a zůstane věrná svému ženichovi. Je to velké duchovní poselství.

Bez soli se nedá žít. To, co je pro život nezbytné, často poznáváme až tehdy, když už jsme to ztratili. Maruška je hodná dívka, která ihned dokázala rozpoznat, v čem tkví skutečné bohatství. Dokázala ukázat moudrost, aniž by někoho přesvědčovala. Dokázala neubližovat. A jak to v pohádce chodí, přes všechno příkoří, kterého se jí dostalo, vše skončilo dobře.

Važme si proto nezbytné soli, slz z citu a štědré Matky Země. Už nyní se těším, až se vypravíme pod stan na dovolenou strávenou v přírodě naší země, která dovede naučit o mnoho více než knihy, samozvaní mistři a meditace. Třeba se nám opět ukáží bytosti přírody a potěší nás svými dary a pomocí. Já v ně věřím neotřesitelně a děkuji tvůrcům pohádky Sůl nad zlato, která nám i v tomto vánočním, vpravdě pohádkovém (ale ne o moc radostnějším) čase neviditelný svět připomněla.






26.12.2010