Domů - Úvahy a postřehy - Jiné

Zázraky pro všechny


Po delší době opět něco nového připíši… Ono ne, že by nebylo o čem psát, ale mám období, kdy se mi nějak slévají dny… čas jakoby se najednou změnil, vím, jen v mé mysli, ale stejně… Kolikrát ke mně někde na cestách nebo před spaním přijde inspirace, psala bych a psala, ale ono toho k sdílení je tolik, že si říkám, koho by to zajímalo… Znáte to, když chcete říci najednou hodně a nakonec je z toho zajíkavé vyprávění jakoby bez začátku a bez konce. Navíc jsou to takové prchavé nápady, myslím ve smyslu, že nápady lehce minulé se stírají přítomnými okamžiky.

Jak se říká, ty nejlepší věci jsou zadarmo. Nehodlám se zabývat jakousi hmotnou stránkou. Jen tím, že nejlepší věci jsou zcela nezávislé na nedostatku druhých, že jsou pro všechny bez rozdílu. Nechtějte je však vlastnit, uchopit, nelze se jimi chlubit, prostě vznikají a proměňují se jako vlnky na hladině. Jak chcete uchopit jiskru radosti v očích druhého? Jak byste si přivlastnili velké hejno nad Vltavou prolétnuvších racků, na jejichž křídlech se odráží hřejivě oranžový západ slunce? Nijak. Vše toto se odehrává uvnitř a v momentě, kdy o oněch zázracích začnete vyprávět, to podstatné z nich vymizí. V horším případě, čili pokud máte vlastnické sklony, si připravujete konec zázraku někdy v budoucnu. Nedovedu vysvětlit proč, ale je to tak. Schválně si toho zkuste někdy všimnout. Možná právě proto nejsem tak dlouho schopna něco sem psát, protože vše už tu je… proč vás mám vytrhovat ze zázračných okamžiků, které prožíváte? Skoro bych řekla, že smysl a rozkvět drobných zázraků dává jejich zahalení pro svět.

Život není odměna nebo trest, je jen jedna velká příležitost. Co ale nesnáším, je úsloví „něco za něco“. Namísto toho hýčkám vše, čeho se mi od života dostává, a že je toho nespočet… Třeba za penězi nemám potřebu se honit ani v nejmenším. Když chyběly, tak jsem se uskrovnila – a že těch období bylo, kupř. několikaměsíční nezaměstnanost ve spojení s tržním nájemným :-). Když jsou, tak na ně pohlížím jako dítě… padesátikoruny hážu do prasátka, beru to jako hru, ze které mám radost. Zkrátka s životem nekupčím.

A jsem si vědoma, že nic z toho není kdovíjak výjimečné, vždyť jsem jen malý človíček v tomto světě, s jinými světy se ani srovnávat nemohu. Přichází to ke každému. Nemám proto ani potřebu pět mnohoslovné chvalozpěvy, nešlo by to od srdce. Vzpomeňte si na pohádku Byl jednou jeden král, jak se Drahomíra a Zpěvanka předháněly, jak co nejzářivějším, velikášským hávem vyjádřit lásku k tatínkovi. A jak prostě odpověděla Maruška, jejíž srdce se zmateně pokoušelo najít odpověď, jak vyhrkla: „Mám Tě ráda… Mám Tě ráda…, jak jen dcera může mít ráda svého otce!“

Proto tolik opěvuji malost a skromnost. Chladnou mne nechává přemoudřelost a lichocení. Zato mne dojímají city a vroucnost. I ve zmíněné pohádce je tolik moudra řečeného, a přesto se mne více dotýká ona první, bezprostřední odpověď nejmladší princezny. Zázraky jsou skutečně pro všechny. A třešinka na závěr: nezkoušejte je hledat, ať se zbytečně nepřipravíte o překvapení. Dejte zázrakům šanci, aby si vás samy našly! Nezapomeňte, zázraky se odehrávají neviditelně, vskrytu a jen srdíčko je odhalí. Ostatně… zázrak… za zrak… :-)


18.3.2010