Domů - Úvahy a postřehy - O lidech

Nechci dítě. – duchovní a eko rozhodnutí


Dozrála jsem k závaznému rozhodnutí. Toto rozhodnutí je zároveň rozhodnutí životní… jedno z nejdůležitějších, které člověk učiní, neboť ovlivní jeho další kroky. S partnerem jsme se rozhodli nemít děti. Těžko mohu dodat nikdy, přestože o to usilovat nebudeme, ale příroda si může najít cestu… Ovšem vzhledem k tomu, že v době našeho půlročního nechránění (a nikdy v životě jsem nebrala žádnou antikoncepci) jsem nikdy nepočala, nám připadá, že nad námi byla držena jakási „vyšší ochrana“ (která, doufáme, bude trvat nadále). Právě tak, jako nade mnou byla kdysi držena ochranná ruka nedotknutelnosti vůči povrchním mužům.

Dlouho jsem váhala se zveřejněním toho, že nechci děti, především proto, že jsem čekala na nějaké znamení shůry. Před jistou dobou jsem se odvážila ve stavu nejvyšší nouze požádat Boha a Bohyni o impuls, po kterém jsem volala… jako tonoucí sahá po stéblu. V nejistotě toho, jestli dítě opravdu chci (což bych měla vědět s takovou jistotou, jako jsem před svatbou z celého srdce cítila, že chci vstoupit do manželství, a právě s tím, kdo byl mým ženichem)… V pochybách, jestli ono váhání není jen nějaká moje (naše) svéhlavost… Oba dva jsme na odpověď čekali. A ke mně konečně památného dne 26. února 2014 znamení přišlo… a ne jedno. V minulosti určité mé významné životní okamžiky byly oznamovány různými způsoby, ať symbolem na nebi či v přírodě, snem, nálezem zajímavého předmětu, synchronicitou… či jakkoli jinak… stezky Boží jsou nevyzpytatelné… 22.11.2008, tj. v den spuštění těchto stránek, byla Praha poprvé za zimu zasypána sněhovou pokrývkou a také jsem v kině našla pozlacenou brož ve tvaru rybky… symboliku zlaté rybky netřeba objasňovat :-). Setkání s mým životním druhem mi ohlásila jak znamení na nebi, v přírodě a také ve snu… Potvrzení našeho rozhodnutí vzít se nám přinesl nejen pavouček štístko, který se procházel po sametovém polštářku, na kterém jsme si ve zlatnictví prohlíželi a zadávali výrobu snubních prstýnků, ale také velmi symbolické časy (11:11, 17:17), které se mi ten den ukázaly a kromě toho také můj sen. A konečně naše úvahy postupně se měnící v přesvědčení, že děti nikdy nechceme, mi byly potvrzeny zcela zvláštně, přišly odpovědi, na kterých jako by nevratně závisel můj, resp. náš vývoj, což byla změna oproti předchozím znamením… Při návštěvě u mé sestry, která má tarotové karty (a vždy jí je musím vyložit… na vykládání mám dodnes talent, ale karty už doma nemám, nutně je nepotřebuji), jsem jim položila prostou a pro mě tak velkou otázku: „Je mé rozhodnutí nemít děti v souladu se záměry mého ducha?“ Balíček 78 karet jsem zamíchala a vytáhla si jednu jedinou kartu. Byla to karta Svět nebo také Universum… mocná, završující a v souvislosti s volbou obecně nejšťastnější karta celého tarotu a zcela nezpochybnitelná odpověď. Neboť je sdělením toho, co je mým údělem a posláním, které mi stvrdil Vesmír sám. Nedokážete si představit tu úlevu! Připadalo mi, jako by ze mě čísi neviditelné ruce sňaly všechna pouta nerozhodnosti, váhání a pochyb. Teď se mé tušení stalo jistotou, v tu chvíli jsem se celá roztřásla. Vesmír mi sděluje, že v bezdětnosti je mé místo a jen skrze ni se stanu celistvou a pravděpodobně tak velmi prospěji Zemi, která tolik miliard lidí už nemůže uživit.

A to není zdaleka vše. Stále v úterý 26. února, jen o osm hodin později, jsem při cestě do práce popíjela čerstvou grepovou šťávu a rozjímala jsem nad nádherným výkladem, kterým se mi změnil život. Ačkoliv přesněji řečeno, osud si určuji sama, ale výklad mi potvrdil, že je to mé životní určení, že to není jen moje lidské rozhodnutí, ale také vyšší vůle, na jejíž hlas jsem tak dlouho, předlouho čekala. Nu a tak jdu, radostně přemýšlím, jakým směrem se můj život bude ubírat poté, co budu věnovat energii do duchovního poznání, místo abych ji dávala do pozemských vášní a starostí… kolik času budu mít na knihy, kulturu, přírodu, poznávání naší země, zvelebování statku a v neposlední řadě také na chvíle s milovaným. A najednou vidím na chodníku před sebou se něco blyštět. Zaostřím zrak a spatřím perlu! Přesněji řečeno náušnici s perlou. Připadá mi, že jsem přestala dýchat, a že se postupně zastavuje čas, tak, jak mi to dochází… vím, čeho je perla symbolem… toho největšího a nejhlubšího, k čemu se člověk může navrátit… Takřka okamžitě se mi vybavuje Ježíšovo podobenství o království nebeském: „Anebo je království nebeské, jako když obchodník najde jednu drahocennou perlu; ten obchodník je moudrý, jde, prodá všecko, co má, a koupí ji. Vy sami hledejte poklad, který nepomíjí, kde moli nejsou a kde červ neničí.“






Ta perla ke mně přišla jako dar! Domnívala jsem se, že je to „jen“ bižuterie, navíc mi přišlo, že ta náušnice je rozbitá. Ale kdeže! V kanceláři jsem si šperk prohlížela a náušnice rozbitá není a dokonce má i punc, řekla bych, že je z bílého zlata a perla je tedy s největší pravděpodobností pravá. Moje první perla v životě… Cítím, že ke mně přišlo tiché požehnání a zároveň závazek… Našla jsem se. Náušnici jsem uložila do krabičky mezi své nalezené poklady. Tato perla jest stvrzením mého poslání, které ke mně dorazilo odněkud zdaleka… Nekonečně děkuji Otci a Matce za ujištění, kudy se mám vydat a kudy ne. Už mě nikdo nepřesvědčí o opaku, žádný člověk! Mám jistotu svého určení, která se nedá nikde koupit, nikdo vám ji nemůže dát, a jsem naplněna dojetím a vnitřní silou až po okraj. Ale není to tak, že by ta znamení přišla zničehonic. Musela jsem si je zasloužit, musela jsem dospět k odhodlání děti nemít, dospět k jasným úvahám nad životem (ať sama se sebou či v rozhovorech s mým milým), musela jsem své rozhodnutí začít sdělovat svému okolí. Pak teprve začala přicházet vyšší potvrzení.

Prostupuje mnou však ještě něco. Zmínila jsem to ve svém letošním novoročním psaní. Teď už to mohu prozradit. Mám naléhavý pocit, že kdybych na svět přivedla dítě (děti), udělala bych velkou radost pokušiteli a měl by nade mnou vrch. Ta v novoročních řádcích zmíněná upoutanost se týká rodičovství, poskvrněnost se pak týká mateřské hrdosti a moci. Ostatně, Slepý Osel to psal právě na toto téma. Jedna z největších věcí, díky které na mě jako na ženu pokušitel nemůže, tkví právě ve vzdání se mateřské úlohy, cit mi to říká zcela jasně. Dala jsem ruce pryč od toho, co většina žen uskuteční, po čem touží a čím žije. Zavrhla jsem ustálený společenský model tzv. ženské předurčenosti. Nikdy jsem děti nechtěla (Jaký budou mít obraz o světě? Co jsme dnes udělali z velkoměst? Potkáte zde bezdomáče, smažky, zevlující cikány, graffitti, výkaly a vajgly, mraky reklam či výběrčích na charitu…) a vzdor sociálnímu a mediálnímu diktátu i vzdor zábleskům jakéhos mateřského pudu jsem své přesvědčení dovedla obhájit. Přišla ke mně Boží znamení a něco ve mně zlomila a nyní vím, že děti mým údělem opravdu nejsou. Nebudu sem přivádět další trpící bytosti, otroky pokušitele a systému a svou ženskou sílu vetknu do rozkvětu ducha. Pokušitel prohrál. To se nestává každý den…

Ráda bych sem vložila mé odpovědi na připomínky těch, kteří dobrovolnou bezdětnost nechápou či přímo odsuzují. Rozhodně ne všechny níže uvedené poznámky jsem na svou adresu slyšela, ale co se tak dočítám v internetových diskuzích, tyto argumenty se omílají nejčastěji. Proto nabízím jiný úhel pohledu:


Vždyť mít děti je radost…

Nikomu to neberu. Pokud někomu děti radost přinášejí, pak ať je rodí, vychovává a pečuje o ně. Každý je jedinečný. Pro mě děti radost nejsou. Ty, nad kterými se mé srdce rozzářilo, bych spočítala na prstech rukou. Jen málo je dětských, čistých dětí. Neumím si s většinou dětí hrát, povídat si, nemám k nim vztah, nemálo setkání s dětmi vnímám jako antikoncepční… tak jakápak radost!


Kdyby takhle uvažovali vaši rodiče, tak byste tu vůbec nebyli!

Ale oni tak neuvažovali. Co by se stalo, kdybych tu nebyla? Nebyl by tu další člověk, který ubírá vzduch, který se podílí na drancování a zatěžování Země, který druhým lidem ubližuje, který v souladu s potravním řetězcem pojídá bezbrannější tvory (ať rostliny či zvířata), atd. Stvoření a příroda na člověku nezávisí a nikdy nezávisela! Má existence či neexistence je v porovnání s Boží velikostí jako zrnečko písku. A ještě k uvažováním mých rodičů: Neovlivním vůli jiných lidí a nikdo také nemá právo ovlivňovat moje rozhodnutí. Řešit minulé rozhodnutí, o které jsem se nikoho neprosila, mi přijde - eufemisticky řečeno - jako velice zvláštní argument.


Západní civilizace vymírá a to jen proto, že se někteří lidé rozhodli nemít děti.

Že západní civilizace vymírá? To mi už nikterak nevadí. Právě tím, že jsem se rozhodla děti nikdy nemít, si nemusím s nějakou budoucností dělat starosti. Nebudou po mně žádné děti a další generace, kvůli kterým bych měla cítit strach a nejistotu z toho, co je čeká. Jednoduše utínám řetěz znovuzrození, zastavuji kolo samsáry, a tím vlastně již beztak přelidněné a vyčerpané planetě uvolňuji místo a šetřím zdroje… a zodpovědnost mám nadále jen za svůj život. Nemusím už mít z budoucnosti nikdy žádné obavy, protože žádnou budoucnost nevytvářím. Tím však neříkám, že budu žít stylem „po nás potopa“, to vůbec ne.


Není normální nechtít děti!

Chápu, proč si myslíte, že je to nenormální. Říkají to většinou ženy, které jsou samy matkami, nebo které po dětech touží. Bodejť by neříkaly, že nejsem normální… a to nemyslím nijak ironicky. Byly by samy proti sobě. Navíc slůvko „normální“ mohu přeložit jako „to, co dělají všichni“. Přivést na svět dítě jen proto, že to dělá drtivá většina lidí, je velice nízký a člověka nedůstojný důvod. Odmítám žít podle nějakých šablon, jako je například model „škola – svatba – děti – vnoučata“, když se na to necítím. Takže pro (hádám) 93 % „normálních“ lidí budu nenormální. A to mám ještě štěstí, že žiji v dnešní liberální době, a že existují a přibývají s mojí volbou souznící (či ji respektující) dívky, ženy a muži. A navíc, člověk, na rozdíl od zvířat, vědomě myslí a je nadán duchem a talentem, tudíž se může uplatňovat jinde a jinak než rozením a vychováváním svých zmenšenin.


Mateřství je největší dar, děti jsou největší zázrak, bez nich život nemá smysl.

Už jsem to psala několikrát, mateřství (potažmo otcovství) rozhodně není a nikdy nebylo smyslem a důvodem lidského života. Posuzujete vše podle sebe… Připadá mi, jako byste chtěli těmito výroky sami sebe vyvýšit, okrášlit fakt, že jste sem děti přivedli a už s tím nemůžete nic dělat, jen se snažit, aby nemusely trpět tak, jako vy. Nebrojím proti mateřství jako takovému, které může a má být naplňující pro toho, kdo se pro ně zodpovědně rozhodl. Brojím proti lidem, kteří mně určují, co je údajný smysl života.


Díky takovým lidem jako jste vy, nás převálcují cikáni, muslimové, obyvatelé třetího světa… Nemáte žádnou zodpovědnost vůči národu.

Ano, nemám vůbec žádnou zodpovědnost. Žádná zodpovědnost a povinnost mít děti neexistuje! Vůči vlastním rodičům, vůči přírodě, vůči tzv. ženskému poslání, ani vůči společnosti či národu! Či snad dokonce státu, který nadto stále jen vymýšlí, jak člověka vysát.


V každé době se děti rodily, i v mnohem horších dobách, než je ta naše!

A v každé době byli dobrovolně bezdětní lidé. Zkuste si něco o těchto lidech přečíst. O to víc se klaním velkým ženám historie, které byly natolik silné osobnosti, že se vzepřely tehdy zcela povinnému údělu. A svým působením (ať už v jakékoli oblasti) dokázaly víc, než ty miliony dalších, které rodily jeden hladový krk za druhým. Jistě, právě mezi těmi dětmi se občas našel právě nějaký ten velikán… netvrdím, že mateřství je zbytečné poslání. Ale rozhodně ne jediné.


Je to jen proto, že jste sobci, jde vám o pohodlí, kariéru, cestování, užívání si života…

Tento krátkozraký pohled nehodlám nikomu vyvracet. Zkuste se ale jen lehce zamyslet nad tím, že u rozhodnutí nemít dítě může stát hlubší důvod než ten, jaký jste mi z vašich pohnutek přiřkli. Naše současné důvody jsou duchovní a ekologické (a kdoví, třeba časem poznáme další…), ale vy, kdo jste nás takto ocejchovali, se je možná nebudete snažit pochopit, v tom případě radši zůstaňte u vaší volby, která je, mimochodem, jen ve vašich očích nesobecká, ano?


Jednou se probudíte, uvědomíte si, že děti chcete, ale bude už pozdě a nebudete na tom už moci nic změnit. Abyste toho jednou nelitovali…

Opět to mohu obrátit. Právě tak může litovat a pochybovat ten, kdo na svět děti přivedl. Ale ten nejenže na tom, stejně jako já, nemůže nic změnit a čas vrátit zpět, ale navíc má doživotní starost o svého potomka a možná bude muset v budoucnu přihlížet tomu, jak se jeho dítě trápí, ničí, trpí nemocemi… Já si to, pokud k fázi litování svého rozhodnutí vůbec kdy dospěji, budu muset srovnat jen sama se sebou. Dospělý člověk má mít přesvědčení a jistotu toho, co chce nebo nechce - v přítomnosti, protože od toho se odvíjí budoucnost.


Vždyť jaký pohled je lepší než na krásné, roztomilé miminko!

Hm, já nevidím roztomilé miminko. Vidím dítě, které bude odmala přijímat chemii ve formě očkování a jídla (a jednou možná i hrůzných čipů), které bude plakat při nástupu do školky, které budou učitelé ve škole nutit učit se šedá fakta nepotřebná k praktickému životu a věci, které ho nebaví, ale učit se je musí. Vidím dítě, které do hloubi duše zasáhne každé ostré slovo či nepochopení od rodičů či jejich špatná nálada, dítě, které se bude snažit se mamince a tatínkovi zavděčit, aniž by tito mu vždy dali to, co v danou chvíli potřebuje. Vidím dospívajícího, který se trápí duševní úzkostí, kterého náročné studium jen obírá o životní energii, kterého přehlížejí či šikanují spolužáci, kterého okolí vábí k vyzkoušení cigaret, drog, vzepření se rodičům. Vidím dospělého, který se ve svém neštěstí snaží zbavit se toho, co na jeho duši napáchali jeho rodiče, učitelé, média a takzvaní kamarádi. Vidím dospělého, jak se snaží vypořádat se s vzorci chování, které chtě nechtě v dětství přijal (něco, jak zpívají Pink Floyd o cihlách ve vlastní zdi – viz známý a všeříkající videoklip níže), který je zároveň tlačen k tomu žít podle diktátu, který určila společnost dané doby. Vidím dospělého, který musí dělat to, co je od něj od státu očekáváno… platit daně, jak se na daňového poplatníka, kterým od okamžiku narození je, sluší. Samozřejmě si všichni namlouvají, že právě jejich dítě bude od tohoto osvobozené, že bude žít v láskyplném světě, případně, že právě jejich dítě svět změní k lepšímu, že právě jejich dítě bude nejúžasnější, nejkrásnější a nejchytřejší… Že s jeho výchovou a vývojem nebudou žádné nebo jen minimální problémy, když přeci je (bude, bylo) tak krásné a roztomilé miminko…





Ale co po vás zůstane, když nebudete mít děti?

To mě netrápí. Není mým zájmem zachovat rod, ale žít přítomně tak, jak nejlépe dovedu. Pravděpodobně budu budoucími generacemi zapomenuta. Nohu za krk si kvůli tomu nedám.


Jaká škoda, že právě inteligentní lidé se rozhodnou nemít děti a zahodí tak svůj genetický potenciál…

Inteligentní lidé se mohou realizovat jinak, než jen fyzickým rozmnožováním. Může to být velkými činy např. na poli vědeckém a badatelském. A co třeba osobní růst, duchovní rozvoj a opravdové poznání? To, na co ženy (a to se mohou prohlašovat za duchovní) nemohou mít tolik času, energie a motivace, protože to vše více či méně obětovaly na oltář mateřství. To, k čemu se většina mužů také často ani nedostane, protože musí vydělávat peníze na děti a rodinu.


Takoví lidé by neměli dostávat důchod, není to spravedlivé.

Stát nás sdírá z kůže tak jako tak, čili trochu počítám s tím, že důchody mé generace Y budou připomínat spíš almužnu. Je také pravda, že za současných podmínek budu mít výhodnější důchod než ženy, které porodily dítě či děti. To je, panečku, „podpora“ rodiny! Čas strávený na mateřské se jaksi do počtu odpracovaných let nezapočítává… Takže konkrétně toto je vůči lidem přinášející státu další daňové poplatníky opravdu nespravedlivé. Co však nechápu je, proč by mi cizí lidi měli vyčítat svou vlastní volbu. Pracuji, poctivě platím daně, nikoho nešidím, takže mám na důchod nárok jako všichni ostatní. Ovšem jestli v budoucnu nějaký důchod bude, toť otázka.


Kdo se o vás postará a kdo se o vás bude zajímat, až budete staří? Zůstanete sami…

Mám si snad pořizovat dítě jen kvůli tomu, aby se o mě jednou někdo postaral a jezdil za mnou? Řekla bych, že právě tento důvod je vrchol sobectví. Zajímavé také je, jak lidé spoléhají na to, že o ně vlastní děti ve stáří budou pečovat. To vidím při pohledu na domovy důchodců, hospice a LDNky. Život na člověka neustále nakládá víc a víc povinností a je vcelku pochopitelné, že lidé dnes nemají čas, prostředky a energii se věnovat svým stárnoucím rodičům (nehledě na to, že při zvyšování věku novopečených maminek se tyto pravděpodobně budou muset kromě rodičů ještě starat o vlastní děti, které dost možná budou v mladém věku nezaměstnané). Věřím a důvěřuji Božské prozřetelnosti, že bude vše v pořádku, že o mě bude postaráno… a samozřejmě si budu peníze, jež bych investovala do dětí, odkládat na vlastní zabezpečení ve stáří. A mám také pro případ nemohoucnosti a nesvobody v starobním důchodu připravený plán B… ten je pro mě však natolik osobní, že si jej nechám pro sebe.



Zmínila jsem, že si muži (kvůli finančnímu zabezpečení rodiny) často nenajdou čas na duchovní rozvoj. Ale je u nich rozhodně větší šance, že jako většina žen nepropadnou instantnímu, slibujícímu duchovnu, ale že se otevřou Pravdě. Asi jsem to ještě nikdy nezmínila, ale duchovní, kteří mě na mé cestě nejvíce ovlivnili a nakopli, byli muži, a to v naprosté převaze. Vím, moc se to neslučuje s mou emancipovanou osobnostní základnou, ale, žel, je to tak. Jak smutné, když říkám, že ženy mají větší potenciál přiblížit se Bohu a svou vnitřní krásu a duchovní poznání šířit do světa, právě tak, jako květ rozdává svou vůni. A když druhým dechem musím dodat, že mí největší duchovní inspirátoři byli muži. Kromě Ježíše, Lao-c’ či Jana od Kříže, tedy velikánů, kteří zde na Zemi již nepobývají, pak čtyři muži, které jsem měla (či ke svému štěstí stále mám) tu čest poznat v životě (o duchovním partnerovi píši ZDE, stránky dalšího duchovního muže jsem uvedla ZDE a níže, s Oslovým svolením, vypisuji jeho nesmrtelné úvahy k tématu dětnosti a bezdětnosti). Proč jsou muži duchovnější, proč je tolik duchovních mudrců a mistrů - mužů? Protože nejsou okolím tak silně podněcováni svůj potenciál zaměřovat a priori na touhu ega žít za každou cenu a otisknout se do další bytosti. Neplýtvají tolik cennou duševní a zejména duchovní energií do obav, vštěpování výchovných mouder či prvotní zodpovědnosti – to vše zahrnuté do pojmu „péče o dítě“. Jsou zkrátka svobodnější než ženy, nedělají si starosti o zítřek… samozřejmě, otcové jsou přirozeně více zahnáni do kouta a jsou závislejší na systému víc než bezdětní muži. Ale ženy to mají těžší, je na ně vyvíjen mnohem větší tlak než na muže.

Možná si říkáte, proč se vlastně tolik rozepisuji o intimním rozhodnutí jménem dobrovolná bezdětnost… Za prvé proto, že chci dát veřejně najevo svůj postoj, aby i pokušiteli bylo naprosto jasné, že to myslím zcela vážně. Sice to tvrdím prakticky odjakživa, že děti nechci, takže rodina a přátelé to nyní přijali víceméně s klidem, ale nikdy to nebylo takto definitivní. Za druhé proto, že k tomuto uvědomění a k této cestě životem je třeba velkého a správného odhodlání… protože toto rozhodnutí znamená zároveň také zapřít sama sebe (tj. své ego), jak praví Kristus. Nestát se otrokem ženské (a posléze mateřské) pýchy, strachů, nadějí, vášní a tužeb je sice pro srdce a duchovní směřování povznášející, ale zároveň je slibem odmítnutí normálního života (tedy života dle normy), zavržení přirozeného instinktu, tj. i těch záblesků mateřských pudů (které se ozvou jen občas a čím dál méně, ale potlačit nejdou, mohu je pouze proměnit). Jak jsem psala v předchozím odstavci – pro zdravou, plodnou ženu je výzvou, ale i zkouškou vzdát se největšího lákadla tohoto světa, systému a společnosti: vzdát se početí a porození „svého“ dítěte. Nedělám si naděje, že by se ego a pokušitel nebránili. Je mi jasné, že, jak už to bývá, přijdou zkoušky (např. jedna kolegyně – dvojnásobná matka mi sama od sebe, aniž by o mém rozhodnutí věděla, řekla, jak si člověk až s dětmi uvědomí, jak měl předtím nudný život) a návnady (např. se ke mně na ulici z kočárku nakláněl a natahoval ruce úplně cizí chlapeček). Více těchto situací popisuji ve zvláštním odkaze (viz konec stránky). Štěstí přeje připraveným, takže toto mé dlouhé psaní mi dává a bude dávat odvahu. Nu a třetím důvodem je, že jde skutečně o volbu životní a zavazující. Tak, jako na stránkách odkrývám své duchovní postoje, přijde mi přirozené vypsat se ze svých pocitů ohledně dobrovolné a záměrné bezdětnosti.

Zároveň musím uznat, že ke mně dřív přicházely informace povzbuzující k naplnění mateřské úlohy… opět v různých znameních. Tedy informace si protiřečící, ze kterých si člověk teoreticky může vybrat možnost, jaká se mu hodí. Milý mi to vysvětlil jednoduše, člověk vidí vždy to, co chce vidět a vnější svět mu dává a člověk přijímá zprávy, které zapadají do jeho momentálního vnitřního světa. A může se to dít i ve spánku, kdy sny odrážejí to, na co v bdělém stavu zaměřujeme pozornost. Vše však určuje směřování ducha, tj. duchovního srdce. Vím, že Pravda se pozná bezpečně podle toho, že je věčná… iluze jsou pomíjivé. A upřímně řečeno, nalezená pravá perla ve zlatém šperku má větší a trvalou hodnotu - na rozdíl od různých „nenáhod“ odkazujících na mateřství, které pochopitelně přicházely během festivalu Týdne respektu k porodu či ve specifických emočních obdobích mého života. A až u mě nastanou pochyby ohledně bezdětnosti, pokušitel se bude hooodně snažit, aby přišly znamení či odpovědi opačné, takové, jež mě budou svádět z cesty úzké a zarostlé na cestu pohodlnou, kterou jdou mnozí…

Hodně jsem o cestě bezdětnosti přemýšlela, hledala informace a zkušenosti jiných, čerpala z historie, všímala si mého postoje k dětem, toho, jak reaguji na dětský pláč a povyk. Spousta lidí říká, že postupem času se biologické hodiny začnou ozývat. U mě ne. Kristova léta se neustále blíží a můj přístup k dětem obecně (neplatí samozřejmě na všechny…) je stále vlažný… Můj muž si mého rozhodnutí ohledně dětí velice cení, o to víc, že je pěstován kult dítěte, oslava těhotenství, s ohledem na představy mých příbuzných a vzhledem k faktu, jak obtížné je pro rodiče zajistit dítěti vše potřebné jak po materiální, tak po nehmotné stránce života, a to po dobu minimálně dvaceti let. Je velice důležité, aby se partneři shodli a podporovali ve společné cestě a své největší pozemské „děkuji“ šeptám právě manželovi. Bohatě nám stačí vzájemná láska, k souznění nepotřebujeme doplněk v podobě naší zmenšeniny. Z jedné internetové diskuze jsem si zapamatovala hluboké doznání jedné maminky. Znělo přibližně takto: „Vím, že rozhodnutí mít děti už nemůžu vzít zpět. Nelíbí se mi, že jsem děti přivedla do tohoto světa, ale i když já bych chtěla žít úplně jinak, musím se snažit už kvůli nim tento svět budovat.“ Této paní bych za její upřímnost přála co nejmenší trápení, nevídám a neslýchám často, že by se žena – matka odvážila takto veřejně vyznat.

Ta nejmenší miminka mají víc práv než kdykoli později. Miminko se většinou může narodit v termínu, kdy chce a tak rychle, jak chce (samozřejmě to není vždy pravidlem… viz vyvolávané porody a další lékařské zásahy, neřku-li nejhrůznější ze všech – umělé oplodnění) a je o něj s láskou pečováno a v nejútlejším věku na ně brán největší ohled. A tím to hasne, děťátko je pak navždy vržené do dospělého světa, jeho svoboda je otloukána představami jiných o tom, jaké by mělo být. Má v sobě spoustu rozmanitých přání s věkem a vývojem se proměňujících, které se ve stáří smrsknou do jediného: chtít v klidu umřít. A ještě něco. Narozením je zároveň předurčena smrt. Jsem si vědoma pomíjivosti hmotného světa, kterýžto fakt je Matrixem záměrně odsunutý do pozadí a vyvyšuje se iluze štěstí, touhy, obdivu a naděje. Před pár dny jsem se (těžko říct, zda to byla náhoda…) dočetla v jednom neznámém evangeliu, že Salómé se ptala Ježíše, jak dlouho bude smrt na tomto světě při síle. A Ježíš odvětil: „Dokud vy ženy budete rodit děti.“ V dnešní době duchovní očisty a silného, neobyčejného dění na Zemi jsou tato slova víc než naléhavá. Nechci tím říci, že (potenciální) rodiče jsou špatní, každý ať činí tak, jak mu říká srdce, ale chci dát povzbuzení váhajícím, že to není tak, jak všichni opakují…, že pomalu jedinou radostí a smyslem bytí je mít děti.

Bezdětnost přináší spoustu výhod, které teď nebudu všechny vyjmenovávat, víceméně jsem vynechala výhody zdravotní a materiální a zaměřila jsem se na klady (a mé důvody) duševní a duchovní (či chcete-li filozofické)… a to klady nejen pro mě, ale také pro svět a nenarozené bytosti. A na závěr, jak jsem slíbila, slova k tématu od velkého člověka v mém životě – od Slepého Osla:


Každé spojení je iluzí… Matka myslí si v domnění, Bohyně jsem dávající život a rodící… to je pokušení veliké a líbivé. Muži to mají vykompenzováno zabíjením… rozhodovat o něčím životě je tedy pro ega nejsladší věc co může být… ať už je to dítě, žák, podřízený, oběť.


Ženy jsou převážně matky rodičky… stavitelky těl dalších a dalších obětí tohoto kola samsáry. A ty mají zas jiné pudy naprogramovány… zkrátka… je to všechno tak precizně strategicky zajištěno, že vše… doslova vše co je na tomto světě slouží jen jednomu účelu… a to aby člověk měl kde žít, co jíst, skrze co se rozmnožovat… aby dílo pánů tohoto světa (vášně a touhy) mohlo vzkvétat a dlužní úpis člověka tak narostl… až na věčnost…


Pro muže je mája symbolizována krásnou ženou… a pro ženy… je symbolizována korunou královniny moci a nejlépe v království s jejím dítětem.


Dítě je pro ženu takové pouto s tímto světem… a dokud jí dítě nezabijete, nedokáže se odpoutat od svého snu ve snu natolik, aby se mohla duchovně probudit. Proto žádná velekněžka, žádná vědma, žádná čarodějnice neměla děti, jinak by přišla o své schopnosti.


Žena, která je mužem, už nerodí… žádné další nové trpící bytosti. Která matka však dokáže porazit tu vášeň rodit? Jedině ta, která prohlédla a uviděla mnoho utrpení způsobené pomíjivostí v tomto světě, uviděla, své milované pacholátka zmučené, zkroucené v bolestech, shrbené ve stáří, umírající a propadající peklu. Taková žena obdrží soucit, taková žena si své rodidla raději nechá vyoperovat. Raději spáchá sebevraždu, potratí. Což samozřejmě se knížeti pekel nelíbí a své zákony upravuje, a mladé ženy vybízí a motivuje je… jen to tu jako ve velkovýchově dobytka. Fuj! A jak pravil Ježíš: Budou dny, kdy řeknete: "Blaze břichu, které nepočalo a prsům, které nedávaly pít." Proto matky čím dál více budou plakat nad utrpením svých dětí, protože podmínky se budou zhoršovat. Zkrátka rodí se jen nové a nové utrpení. Na konci civilizace je vždy veliké utrpení. Proto hledejte raději nejprve království nebeské, než abyste se pak dívali na tu spoušť a utrpení své i svých milovaných. Neboť utrpení matky mající dvanáct dětí bude 144 000 krát větší než utrpení ženy, která neporodila. Co učiní tedy Ježíš? Naplní ji duchem, protože žena nachází naplnění jen v plození. Ale jakmile je naplněna duchem, pak je v daleko větší extázi vymaněná z moci žádostivostí, které ji využívaly jen k plození svých obětí.


Praví mistři nemají děti…


Žena neumí milovat… muže… když onemocní její dítě… lítá kolem něj jinak než když onemocní její muž. Mezi mužem a ženou… lásku od ženy nikdy nečekejte… ta si ji schovává jen pro své dítě… vy budete vždy až daleko daleko na druhé koleji. To je to co jsem poznal… žena lásku k muži jen předstírá… za lásku k němu považuje své přání mít dítě… zrovna s ním.


Mnohé matky se radují ze svých dětí, skládají si poklady tu na zemi, a přitom neví, že rozšiřují jen utrpení všech zúčastněných.


Všechny ženy si myslí, že až budou mít dítě, budou už mít něco… co všechno vyřeší a jejich emoce zklidní… nebo argument na podporu svých požadavků. A tak všechny ženy uhánějí chlapa k tomu, aby to bylo co nejdříve… aby jim to dal. A když je to tady… zjistí se, že to nepřineslo to, co se od toho očekávalo. A tak, když už má ty závazky, prý ze společensko etického hlediska neodložitelné, leč z duchovního hlediska lze odložení ospravedlnit a svou prací na sobě vynahradit… ale to svědomí ze společenského selhání by nesmělo být tak silné… tak o to více žena se závazkem stahuje k materiálnosti a přízemnosti a vyžaduje od muže odpovědnost a sebeobětování… a tak se pak člověk díky tomu, že žena nezvládá své pudy, celá společnost hroutí… a muž neví, kde mu hlava stojí. To je asi to nejlepší jak si partnera přisvojit… dát mu závazek odpovědnosti… tedy přikovat ho k sobě dítětem. Pak už není cesta zpět ke svobodě snadná a laciná… a tak se v rodinách děje to co slýchávám… a z toho vyrůstají další předpojaté generace…




A na závěr, ZDE píši a postupně budu psát, co se dělo po rozhodnutí nemít dítě… takový deník, dá se říct.


13.4.2014