Domů - Úvahy a postřehy - O lidech

Nikdy neříkej nikdy! … skutečně?


Toto úsloví jistě všichni dobře znáte. Přepokládám, že jste je aspoň jednou vyslovili. Někdo v dobré víře jako dobře míněnou radu, někdo životem vyučený toto úsloví myslí jako výhružku, někomu na mysli vytane tak nějak automaticky. Pro mě je to ve většině případů, kdy mi toto bylo řečeno, alibismus. Naposledy jsem spojení „nikdy bych neudělala… nikdy bych se nedopustila…“ použila při rozhovoru s mou maminkou, která mi okamžitě opáčila veleznámými slovy. Ovšem já se tentokrát rozhodla o tom víc popřemýšlet a popovídat si o tom. Výsledkem bylo, že jsem se jen utvrdila v opravdovosti svého ne názoru, ale přesvědčení toho, co nechci a nikdy neudělám.

Přemýšlela jsem, jestli konkrétně zmínit to, co jsem řekla, co nikdy! Ale vlastně proč ne, když je to pro mě naprostá samozřejmost. Tím je to, že bych nikdy svého nastávajícího nepodvedla. Je s podivem, že kdykoli se takto vyznám (samozřejmě kromě těch, kteří mě velice dobře znají), setkám se s úžasem a obdivem. Jenže já tohle neříkám proto, abych byla pochválena, pro mě je to zcela přirozené, ostatně sama od sebe to také neříkám, vždy to tak nějak vyplyne z rozhovoru (tentokrát to bylo inspirováno filmem Muži v naději, kde je oslavována nevěra coby „řešení“ problémů ve vztahu). Není to v žádném případě nic, za co by měl být člověk obdivován… nebudu teď rozebírat, proč... Lidi totiž zaráží i fakt, že jsem se v životě nikdy nevěry (fyzické, myšlenkové či virtuální) nedopustila, a nikdy jsem se nezapletla s někým ženatým. Možná je to i osud, nic a nikoho takového nepřitahuji. Prostě to beru tak, jak to je… Stejně tak jsem svému milému ještě nikdy nelhala, vždy jdu s pravdou ven a musím to každému doporučit. Pak totiž netřeba přemýšlet, co jste kdy řekli nebo neřekli, co jste přiznali nebo nepřiznali. Dlužno však podotknout, že on je možná jediný blízký, ke komu jsem vždy a za všech okolností pravdomluvná. Proto to ani nevnímám jako nějakou přednost, spíš má na tom zásluhu on. Nesoudí mě a vyzařuje něco, co mě povzbuzuje v otevřenosti a důvěře svěřit mu své nitro. Je bezelstný, a proto se mě může zeptat na cokoli a pokaždé se dozví pravdu. Pravda a věrnost spolu úzce souvisí a vždy, vždy je to záležitost obou partnerů, přátel, rodičů a dětí…

Pevný a průzračný životní pohled je velice důležitý. Téměř každý má v období dospívání životní ideály, které touží po zbytek života naplňovat. Jenže spousta z nich končí kdesi v propadlišti… jak se říká, život každého naučil :-(… A právě na základě těchto vnitřních selhání se člověk obrní úslovím „nikdy neříkej nikdy“. Zkuste se vcítit do tónů slova „nikdy“, které je vyřknuto s odhodláním, vroucností a jistotností, ne vzdorně nebo s opovržením. Nevím, jak pro vás, ale pro mne je to slib. Velký a slavnostní slib daný samotnému Bohu, jakou cestou touží člověk kráčet, resp. nekráčet nebo jakou ctnost naplnit. Slibuje to vaše duše, proto se to odehrává bez diváků, příprav a většinou i postupně a nevědomky. Nijak to pak člověka neomezuje, protože toto přesvědčení se stává (neřeknu jak rychle, já to se stopkami v ruce nesledovala :-) ) součástí vás samých, nemusíte si to tedy pořád připomínat a obávat se toho, že můžete i selhat.

Proto se nenechte znervóznit lidskými reakcemi. Nestyďte se za slovo „nikdy“, nezapomeňte, že v tomto světě jsou považovány za normální věci a situace, které vůbec normální nejsou. Pokud jsou vaše pohnutky pro „nikdy“ čisté, je zákonité, že budou narážet na odpor. Není to nic divného, ani svoji maminku za to neodsuzuji, prostě už nechala spoustu ideálů za sebou a dívá se na život svým subjektivním pohledem. Já však na ideály věřím, budu jimi protkávat svůj život a předávat je svým dětem. Jako v Nekonečném příběhu (berte, prosím, s nadsázkou) – věřit v čistý a dokonalý svět ideálů (pohádkovou říši?), aby jej nezničila Nicota.

P.S. Ne náhodou jsem tento článek vkládala pomocí šablony téměř tři roky starého článku o souzení. Vlastně je dnešní článek jeho volným pokračováním… A zároveň jednou z odpovědí na závěrečnou otázku.


11.3.2012