Domů - Úvahy a postřehy - O lidech

Jeden noční rozhovor


Potkala jsem se na internetovém chatu s osůbkou, která mě zaujala svou upřímností a statečností. Bez obalu totiž přiznala, že v sobě má spoustu zla a nenávisti. Ano, řekla to v době adventní. Ano, řekla to lidem, kteří dovedou do zblbnutí hovořit o lásce jako o tom nejvyšším stavu (což je… nesmysl, ale sama jsem to v sobě ještě úplně nestrávila, nejsem schopná to vložit do slov - zatím). Ano, nestyděla se říci, že něco neví a ptala se, s dětskou upřímností. Ano, i na dálku, i když tam byla poprvé, dokázala lidi cítit. A ano, už se s ní více nesetkám. Jak už to ostatně u takovýchto setkání chodí, alespoň v mém případě. Po dlouhé době jsem touto cestou poznala človíčka, který se nebál přiznat barvu. Lidé se z chatu postupně vytráceli, až jsme zůstaly jen my dvě. Občas někdo zašel, ale buď náš rozhovor cítil jako hloupé žvanění, nebo naopak cítil otevřenost, tak nechtěl rušit a brzy odešel.

Povídaly jsme si pomalu do ranního kuropění. Neznám jméno té osůbky, nevím ani, kolik jí bylo let. Ale vždyť to vůbec není důležité. Svěřila se mi, jak je zklamaná z duchovních lidí, kteří povídají o bezpodmínečné lásce a skutky o nich prozrazují něco jiného. Je unavená z lhaní si sama sobě, z her strachu schovávaného se za lásku. Odpověděla jsem jí, že právě proto prožívá zlo, nenávist, protože si nechala vnutit jen lež. Poradila jsem jí, ať nic nepotlačuje a hlavně ať už nebojuje, jinak její únava nepřejde. Je to krok od všech, všichni totiž bojují. Pokud přestane bojovat, zjistí něco překvapivého, její pohled se stane stále průzračnějším. Také však za to nedostane odměnu a nikdo jí nebude chválit.

Shodly jsme se na tom, jak jsou představy bolestné, kam vedou, shodly jsme se na tom, jak nás při změně postojů opustili „přátelé“, došly jsme k receptu na spokojenost, jež zní: být tady a teď. Když jsme měly na něco jiný pohled, vyjadřovaly jsme jej bez přesvědčování, tak jako tak jsme to psaly pro sebe samé. Zpočátku o sobě mluvila tak, že je zlá, na což jsem odvětila, že já taky. Stejně jako jí i mě přestalo bavit lhát si (naštěstí, protože jinak bych tuto bytůstku minula). Přitom jak s úctou ona povídala o svém bývalém vztahu, ač platonickém… Víte, o lidech zvyšujících laťku, trumfujících se ve vyčtených a opakovaných moudrech, mluvících pořád o důležitosti lásky (pro jistotu bezpodmínečné ;-) ) si myslím své. A tento noční rozhovor mě jen ujistil, že nejkrásnější je právě to nevyslovitelné.

Nikoho na světě nezajímám, nikdo mě nepotřebuje a je to tak dobře. A mám na mysli ryzí nezájem. Lidi sice zajímám, ale jen z hlediska závislosti, zvyku či stupňů hierarchických. Ať se to týká rodiny, partnerství, přátelství nebo zaměstnání, o nějaké potřebnosti pro svět ani nemluvě. Jak se říká, nikdo není nepostradatelný, to jen lidské ego vsugerovává, že to tak není. A protože vnímám zájem o mou osobu jako omezující, cítím se mezi lidmi osamělá. Přestože mám okolo sebe hrstku lidí, kterých si velice vážím, a kteří mi jsou oporou a vrbou. Tak jako tak je to pomíjivé, může se stát cokoli a může nás rozdělit a jednou nevyhnutelně rozdělí - smrt. Ale zpět k zájmu nezájmu. Opravdový nezájem prožívám třeba v přírodě. Kdybych do její náruče vešla či nevešla, nikomu by na tom nezáleželo, nikomu bych tam nechyběla, nikdo by neplakal, nikdo by nevyčítal, nikdo by se mě v přírodě nesnažil poučovat. Tam si stromy a květiny v tichu rostou, kameny jsou nehybné, hmyz a ptáci volně létají, mraky si plují… V přírodě jsem svobodná a svá, nacházím tam to těžko definovatelné, stálé, co mezi dospělými lidmi najít nemohu.

V předvánoční době, kdy si lidé vzájemně přejí šťastné a veselé, je to nezvyklé povídání, vím. Možná, že až o Vánocích strávím několik hodin sama v zimní přírodě, vrátí se mi klid do duše.


21.12.2009


***


Čerstvý poznatek:
Za tu poslední větu jsem o Vánocích dost zaplatila. No hlavně, že jsem přišla na recept na spokojenost (tj. být tady a teď) a pak na konci psaní křičím svou slepost do světa. Bodejť, z receptu se člověk nenají.


27.12.2009