Domů - Úvahy a postřehy - O lidech

Setkání s opravdovou ženou


Vrátím se o nějaký ten měsíc nazpátek, do dne, který nadobro změnil můj pohled na krásu člověka. Jako všichni i já přicházím do styku s obrázky ženské krásy dnešní doby, přestože si nekupuji žádné časopisy, nesleduji reklamy, přestože moje oblíbená dostaveníčka jsou jinde než v centru Prahy, v módních buticích nebo v nočních barech. Kupříkladu si z jedné cesty jasně vzpomínám na billboard s reklamou na nejmenované zlatnictví. Tváří byla Taťána Kuchařová a kromě ní se na papíře skvěl slogan „klenoty pro nejkrásnější ženy světa“. Tak svět považuje za nejkrásnější ženu ji… dobrá, nechám svět světem… svět bezchybného make-upu, sexy šatů a vyumělkovaného úsměvu…

Povím vám něco o krásné ženě. Setkala jsem se s ní v metru… Nastoupila a okamžitě jí jedna mladá žena sedící naproti mně uvolnila místo… ta žena nebyla těhotná, ani nenesla kufr, prostě ji slečna „jen tak“ pustila sednout. Bylo jí něco mezi 35 a 45 lety, ale věk není vůbec podstatný… jen abyste věděli, že obrazy uctívaných mladých modelek a hereček pokořila žena ve středním věku. Měla delší, rozpuštěné přírodně plavé vlasy, nenalíčenou tvář, světlé oči a drobnou postavu. Na sobě měla jednoduchý volný svetřík a džíny… v ruce svírala košík, do kterého se sbírají jahody… v něm si nesla květiny asi na zahrádku. Dívala se okolo sebe smějícíma se očima, třpytícíma se jako hladina horského jezera… tvář jí zdobil něžný, cituplný úsměv, na který se nedá zapomenout. Co vám nemůžu dost dobře popsat, je to, jak ji vnímalo mé srdce… snad jen, co se dá spatřit v očích dětí, na noční obloze, kdekoli v přírodě. Vstoupily mi slzy do očí… stačilo pár vteřin se na ni dívat a hned byl člověk zaplavený jejím světlem. Brzy vystupovala, neřekly jsme si jediné slovo a samozřejmě jsme se pak už nikdy nepotkaly.

Od té doby se dívám na ženy, které potkávám, i na sebe samou, jinýma očima… a i kdybych slyšela miliony lichotek, nezmůžou nic. Na ulici míjím dívky a ženy, jistě přitažlivé, takové, za kterými se muži otáčejí… ale ne krásné. Dívám se na sebe do zrcadla a připadám si tak malá. Jí stačily necelé dvě minuty, aby se mi oči zalily slzami, abych ji viděla jako zářivou královnu, i když ji neznám… klaním se jí. Nevím o žádné, která by vyzařovala takovou nesmírnou vnitřní krásu, jemnost a ženskost. Byla to skutečná žena. Žena, která v cizích lidech nevědomky probouzí laskavost a rytířství. Ve skrytu duše věřím, že kdyby v blízkosti seděl nějaký muž, i on by se hned zvedl a uvolnil jí místo. I skutečnost, že nesla květiny, hezky zapadá do obrazu ženství.

Jsem denně svědkem, co s lidmi dělá současná mediální masáž… už od útlého věku. V létě jsem jela tramvají a na zastávce nastoupily dvě holčiny, jedna se posadila na sedadlo přede mnou, druhá nad ní stála. Nebylo jim víc jak třináct… Jak vypadaly, mi vyrazilo dech. Bezchybně obarvené a uhlazené vlasy po lopatky, make-up, rty napatlané leskem, dlouhé řasy… jedna krátké šatičky, druhá módní šortky a top s hlubokým výkrojem na zádech. Obě si nesly kabelku, ujídaly z krabičky sušenky a chovaly se tak „samozřejmě“ a zároveň se rozpustile hihňaly. Typické lolitky. Divím se, že je rodiče takhle pustí z domu, že se nebojí, že by se jim s touto vizáží mohlo taky něco stát. No, nerada bych, aby toto pojednání sklouzlo k obligátnímu moralizování… Jen se pozastavuji nad tím, k čemu jsou donedávna ještě děti vedené… k provokativnosti, k ultrasebevědomí, k podmaňování výstřihy a kalhotami s pasem proklatě nízko. Přitom skutečná ženská krása spočívá v něčem úplně jiném… a přesto jaksi není k mání...

Mám štěstí, že jsem se jednou v životě mohla s opravdovou, nádhernou ženou setkat a už ze mě společnost nemůže udělat stádní ovci… Protože pravá krása se nedá koupit za peníze, nedá se napodobit, nedá se hrát… z časopisových návodů a z reklam je mi do smíchu i do pláče. To, co žena, skutečná žena, vyzařuje, vás prostoupí čistotou, láskou a dojetím.

Zakončím toto povídání příhodným moudrem z pera Slepého Osla: „Krása ženy dlí v jejím srdci, zrcadlena v jejích očích a projevena v jejím doteku.“


22.11.2008


***



Vracím se k psaní, které je jakýmsi základním kamenem těchto stránek. Minulý víkend mě „zaujal“ článek v sobotních novinách. ZDE jej naleznete. Je to vlastně úvaha o tom, jak vyzývavě se oblékají malé holčičky, a o tom, jaké to může mít následky. Jaké skutečné důsledky to má a ještě bude mít, to už autorka nenapsala. Já je však napíšu. Nejprve bych ale chtěla připomenout proroctví Sibyly, královny ze Sáby, moudré ženy a věštkyně. Jedna z jejích věšteb se týká právě úpadku lidstva, který budou mít na svědomí ženy. Ano, my, ženy, které jsme měly být nositelkami důstojnosti, půvabu a čistoty. Tak tedy to proroctví o době úpadku:


Ženy sukní svých odloží a sukněmi mužů odívati se budou.
Nápojů opojných užívati budou, takže plodnosti jejich ubude a lidstvu zánik úplný hroziti bude.
A pak-li z ženy, nápoj omamný požívající, dítě se zrodí, tichému šílenství propadne.
Tyto děti pak nebudou více potomků míti.
Na rukou těžké a kamenné ozdoby nositi budou.
Jednou velmi dlouhý, pak krátký a v době, kdy bude lidstvu nejhůře, vlas kratší mužů nositi budou.
Rovněž ústa svá a oči mnohých pozmění, takže žena v té době sově se podobati bude.
A pak v té době mravnost dětí tak upadne, že matek svých poslušnými nebudou. Dítě nezná falše, nezná přetvářky a je-li nuceno těmto neřestem tváří v tvář se dívati, odvrací se od nich a nenávidí je. Nečiní pak rozdílů, zda faleš u své matky vidí a stejně tuto nenávidí.
Mnoho mužů manželky své, které jménem Hospodinovým do ložnic svých vedli, vyženou a pojmou manželky jiné.
Přijde doba, že z tisíce děveček jediné panny nebude, neboť děvečky panenství své už před zasnoubením mužům jiným za zlato a víno dají.
Přijde doba, kdy matky své dcery do měst vyženou, aby tam, prodávajíce své tělo a tak dobývajíce s muži cizími, statků pozemských nabyly.
Manželky s několika muži tělem svým obcovati budou, aniž pohoršení v domě sousedů svých činili, neboť i manželka sousedova s několika jinými muži, nežli s manželem svým, obývati bude.
Ó, králi Šalamoune, tak jako dnes živí se mužové národa tvého obchodem a obhospodařováním svých stád, tak přijde doba, kdy ženy prodejem těla svého živiti se budou.
Jejich lůna mateřská odumrou, přestanou ploditi a zmalomocní.
Jejich těla pomalu uhnívati budou.
Tak stane se v době té, kdy žena a muž před zákony plné rovnosti dosáhnou.
Bude to pro ženu doba rovnoprávnosti, ale i bezcennosti.
Tak jako nekladeš velké ceny velbloudu, kterého na tržišti od kupců koupiti můžeš, tak nemá a nebude míti ceny žena, která, byť tebe stejné úrovně, za zlato a víno se ti prodá.
Věz, že prvým tvorem Hospodinu podobným byl muž a posledním tvorem, který na této zemi zmírati bude, bude žena. Nebude to však žena z rodu tvého izraelského, která poslední z této země odejde, neboť před skonáním světa dávno již rod tvůj a veškerý Izrael vymře.
Poslední žena bude z rodu těch, kteří teprve po tisíciletích panství nad světem dosáhnou.



Vyobrazení výchovy dětí, toho, jak matky budou své dcery prodávat, vskutku není při pohledu na dnešní situaci podobnost čistě náhodná. Na obranu žen však musím podotknout, že v ulicích potkávám i ženy a dívky, které jsou oblečeny a upraveny skutečně krásně. Že v ulicích potkávám matky, které se o své děti zajímají, smějí se s nimi a jednají s nimi láskyplně. Že vím o vnímavých ženách, které si všímají nádhery a pomáhají jí na světlo tohoto světa. Znám ženy, které nalezly a nosí v sobě přesvědčení tak pevné, jak je to jen možné, nenechají se zviklat a tak mají ochranu z nejvyšších úrovní. A potkávám děti, zvláště právě ještě nevinné holčičky, které zpozorní, když kolem nich projdu, oděna do dlouhé sukně či šatů (o tom více ZDE ve starším článku). Jedna neznámá malá dívenka mi dokonce řekla něco, co se dotklo mého nitra, a co mi dodalo povzbuzení nepřestávat. Až mi přijde, že si její slova snad ani nezasloužím, ale v každém případě si je budu pamatovat celý život.

O to více je mi do pláče, když vidím, jak duše holčiček jsou beze studu zašlapávány. Ony totiž jen následují své rodiče. Své vzory, své bohy!!! Kéž by si to dotyční dospělí uvědomili, dřív, než bude pozdě… ba ne, lžu si sama do kapsy, ono už pozdě, žel, je. Jak je v článku napsáno, holčičky své maminky napodobují. Ovšem uklidněním onoho „odborníka“ snad nemůže, zeptá-li se svého podvědomí, věřit nikdo. Ty maminky, které ve svých dětech podporují marnivost a podbízivost, na svých bedrech ponesou nepředstavitelnou tíhu. Vinu však má celá společnost toto přijímající a nic s tím nedělající. Výzva se týká především a hlavně nás, žen, my musíme vzít do rukou osud dětí, Země, vztahů, lidství a lidstva. Jak kdysi napsal Slepý Osel, už kvůli Evině zlomyslnosti. Sil, směrů a prostředků k tomu máme dost, jen nebýt pohodlné. Možná nechápete. Já to taky kdysi nechápala.


24.4.2011


***



Dvakrát ročně se v Berouně konají hrnčířské trhy… přesněji řečeno, na jaře jsou to řemeslné trhy, kde jsou nejen hrnčíři a na podzim ryze hrnčířské, kde je umělců tohoto řemesla drtivá většina. Jezdíme tam s rodinou, na letošní podzimní jsem jela se svou maminkou. A mezi různými krásnými výrobky pro mě i pro mé blízké jsem si domů přivezla skvost. Je jím ženská kamenná soška. Domů jsem si ji vezla v náručí… těsně před domem jsem si všimla, že se po ní prochází pavouček štístko… povznesla mě velice. Níže přikládám fotku. Nejprve mě napadl název Královna ženskosti, ale to mi přijde troufalé… Ji, stejně jako Boha, nelze spodobnit. Pak mi však vyvstalo jiné jméno, padnoucí k této sošce jako ruka do rukavičky. Strážkyně plamene. Ona totiž stráží a ochraňuje plamínek svíčky.

Připomíná, co má každá žena střežit jako nejvzácnější drahokam. Je to Světlo, Pravda a Čistota. Ne však bojem, ne silou, ne aktivitou… Pravá ženskost je totiž z přirozenosti jemnější, slabší a pasivnější než mužskost. Víte, když se na tu sochu dívám, vidím ryzí ženskost a krásu. Je nepodbízivá – má dlouhé šaty a zahalené tělo. Je prostá - všech jásavých barev, ozdob, vědoma si toho, že není všechno zlato, co se třpytí. Je důstojná – jak oděním, tak mírumilovným výrazem ve tváři a vznosným držením těla.





Strážkyně plamene. I když má své místo jinde než u počítače, teď tu se mnou je. Sleduji plamínek, který ona chrání se zavřenýma očima… Ona jej chrání svým srdcem, něhou. Přesto svou vznešeností a vnitřní silou dokáže i bez boje odvrátit každého od úmyslu ten plamen uhasit. Nikdo se toho neodváží!

Jak vnímáte ženskost vy? Podle mě jí tu na Zemi je málo… připadá vám to také tak? Pro mě je ženskost to, jak vidím tuto sošku… a té se tu… nedostává.


13.9.2011


***



Můj první článek na těchto stránkách jsem už v roce 2008 věnovala coby poctu ženě, která byla a je pro mě ztělesněním ženskosti v celé své hloubce. Den, kdy jsem ji v metru spatřila, mi změnil život a mě samotnou. I přesto, že jsem ji viděla poprvé a naposledy, na ni nikdy v životě nezapomenu. A dnes, v předvečer svátku čistoty a ženskosti mám to štěstí napsat pokračování. Právě dnes jsem potkala výjimečnou mladou ženu či dívku. Byla nádherná, vyzařovalo z ní něco něžného, skromného a čistého. Měla opálenou, nenalíčenou, ale zcela čistou pleť bez poskvrny, jako z alabastru. Vše z ní sálalo ušlechtilostí – její profil, neuvěřitelně útlé a jemné dlaně (pochopitelně bez nalakovaných nehtů), vlasy uvázané do prostého drdolu, čelenka s nenápadným, ale tolik symbolickým sněhobílým květem. Byla oblečená do smetanového svetříku, tyrkysové sukně z látky připomínající vzdušné šaty víl, přes rameno měla ručně dělanou kabelku, nic módního ani křiklavého. Když vystoupila, mně vstoupily slzy do očí. Nevím, jestli jsem na ni neměla nějakou vzpomínku třeba z minulého života… Netuším, proč mě setkání s ní tak dojalo. Ale věřím a modlím se, aby mě toto setkání změnilo, tak jako před lety.

Významnost chvíle podtrhlo znamení, které jsem potkala po cestě z metra. Když jsem o křehkosti a čistotě této mladé ženy s pohnutím uvažovala, pohled mi ulpěl na velkém plakátu s nápisem: „Křehkosti, Tvé jméno je žena.“ Opět se cítím tak malá a chybující, protože když vidím tak ušlechtilou bytost a poté ke mně přijde takové poselství, tak se musím stydět za některé své jednání. Zítra jsem si vzala v práci volno, abych mohla den věnovat prožitím, které mi pomohou opět připomenout si ženské ctnosti. Velké prožití jsem měla už dnes. Dvěma neznámým, ale jedinečným ženám svého života nyní věnuji tuto píseň, která svým textem zcela vystihuje to, co mi bylo dovoleno zažít. Jen a pouze jim tato píseň patří. A dnešní čisté dívce patří mé dnešní slzy a city, které nemohu dost dobře slovy vyjádřit. James Blunt zpívá o neznámé ženě jako o andělu. A víte, že ta mladá kráska vystoupila právě na Andělu?





6.9.2016