Domů - Úvahy a postřehy - O lidech

Co se skrývá v pravosti

Byla jsem se s kamarádkou projít v Praze na Vyšehradě. V jednu chvíli jsme stály u tepaného plotu, za kterým se zelenala zahrádka. Blízko plotu kvetlo i několik růží. Přítelkyně okouzleně vnímala vůni květů, kterou k nám lehce přivál vítr. Zauvažovala, jak je neuvěřitelné, že ač se výrobci kosmetiky snaží sebevíc, nemůžou do voňavek, krémů, přípravků do koupele dostat tu skutečnou vůni růží. Chvilinku jsme si o příčinách povídaly. Toto její krátké, ale prožité zamyšlení mě nakonec inspirovalo k tomu, že jsem usedla k počítači a psala.

Je to proto, že v růži je ryzost… jen skutečné květy růže jsou jedinečné. Všechny postupy, snažící se z růží získat vůni, ztroskotávají. Nikdy to nebude ono. Růžový květ, svou barvou, vůní, hedvábností a rozvíjejícím se půvabem, je dílo Boží… a dar přírody, obklopený vílami, které se o květiny starají v souladu se všemi dalšími bytostmi. Dokonce i když růže odkvétá, je krásná a její okvětní plátky poletují vzduchem a zdobí zem. Tato krása je totiž pravá, jedinečná. Kdo se pokusí po ní vztáhnout ruku s jiným než čistým úmyslem, nic trvalého a naplňujícího si neodnese. Ať se lidé pokouší napodobit její vůni jak chtějí, nikdy se jim to nemůže podařit… Když si někdo růži utrhne, začne květ brzy zmírat, ať se snaží uchovat ji všemožnými způsoby. Natož když k ní někdo přistoupí troufale a bezcitně, to se pořádně poraní o její trny, jež ji chrání.

Nabízí se srovnání s lidmi, jejich záměry a směřováním. Lidem je předkládán určitý obraz toho, co je správné, normální a přinášející ovoce úspěchu a štěstí. Jeden příklad za všechny: sebevědomí – slovo často omílané, a přesto nepochopené. Sebevědomí je vědomí sebe sama, tedy vědomí své skutečné podstaty, toho, kým skutečně v hloubi jsme. Lidé z tohoto vcelku jednoduchého pojmu udělali pokřiveninu, směs dravosti, průbojnosti a stavu být tak nějak nad věcí. Lidé v hloubi chtějí být tím, kým jsou, k čemu byli stvořeni, ale nedovedou naslouchat srdci, tak se raději vrhají do násilného pozměňování sebe sama, k onomu modernímu sebevědomí. Hltají rady v knihách a časopisech, chodí na kurzy, přizpůsobují se ideálu mluvou, výrazem ve tváři, činnostmi, pojímáním zábavy. Ti duchovnější pak opakují afirmace, odpouštějí si, chodí na kurzy, pracují s čakrami, kameny a meditací. Toto všechno jsou dočasné berličky. Někdo si i najde svůj vzor, který místo aby mu dával inspiraci a zažehl jiskru, tak se stává jeho modlou, od níž jen vše odkoukává. Vše jsou jen pokusy o „napodobení vůně růže“, jež jsou předem odsouzeny k nezdaru. Protože takto se omílá jen z povrchu, vnějškově, kdežto to opravdové a pravé vyvstává z hloubi nitra.

Růže je po celý svůj život taková, jaká ve skutečnosti je. Nebude se nikdy snažit o to, aby měla květy kalíškové jako tulipán, ani aby voněla jako lilie. Nemá potřebu na nikoho zapůsobit, jen naplňuje to, proč byla stvořena. A kdo se srdcem ztratí v její nádheře, toho oblaží výraznějšími barvami, ušlechtilostí a jemností. A toto si člověk zachytivší, ale nepřivlastňující si její hlubší krásu nese s sebou dál.

Jak bylo praveno, strom poznáte po ovoci. Sami tedy prožijete, jestli jste se dali cestou pravou či nepravou, protože dostáváte jen to, co si zasloužíte. Nejspíš i vy znáte lidi, kteří se navenek staví silnými, a přesto jsou vnitřně nejistí a nešťastní, jak poznáte z náznaků. Nebo někteří, mluvící hodně slov, jsou vzdělaní a vážení, ale jejich slova nejsou živě moudrá, navíc jejich činy prozrazují, že slova jen opakují, ale v žilách jim nic z toho nekoluje. Protože jim to nejde od srdce. Ovšem pokud se necháte vést čistým vnitřním hnutím, přesvědčením, pak se nejenže před vámi vše začne otevírat, ale odrazí se to i na vašem okolí. To neznamená, že budete potkávat jen spřízněné duše, a že nepřijdou těžší časy… Nebudou však pro vás bolestné, dostane se vám nepředstavitelně posily. Mimo jiné také ustanou výkyvy euforických x depresivních období, protože spolu s pravostí se přestanete unášet pocity, vášněmi a strachem.

Vše falešné a pokřivené bude spíš dříve než později odhaleno, ať to poznáte ve vašich krocích nebo u druhých. Odevzdáním se Bohu skrze srdce v mžiku rozpoznáte pravost od plagiátu, vycítíte, jací jsou lidé ve skutečnosti. A stejně jako královská růže se svými trny i vy budete chráněni formám přebývajícím na Zemi, které se snaží květu vaší duše uškodit. Protože co naplat, zákon přitažlivosti stejnorodého působí a člověk se svou vyzařující ryzostí se stává pro pokřivené lidi nesnesitelným. Ale hlavu vzhůru, jak se pravdivě říká – odvážnému štěstí přeje. Takže závěrem… co se tedy skrývá v pravosti? Skrývá se v ní život sám, čistota a hloubka. Pravé hodnoty, rozhodnutí a pohnutky jsou vždy spjaté s citem, který do života vnese jen požehnání.


7.8.2009


***


Dnes se podělím o čerstvou zkušenost. Prolistovávala jsem se svými webovkami ve snaze najít nějaký odrazový můstek pro to, co chci v krátkosti sdělit. Nechce se mi načínat další článek, když mohu navázat na nějaký starší a rozvinout nějaké dávnější poznání. Tentokrát se tedy zabydlím v tomto článku o pravosti. Právě se mi potvrdilo, jak výjimečná je dnešní doba. Nechci tu kázat, co má kdo dělat, čili říkám o sobě, že si nesmírně vážím doby, do které jsem se narodila, a ve které žiji. Zrychluje se práce Božích mlýnů a lidé se ukazují takoví, jací skutečně jsou. Jde už čím dál hůř hrát si na někoho jiného (rozuměj lepšího). Já si to dnes prožila a díky naslouchání srdci jsem si ušetřila mnohé nepříjemnosti a zklamání. Jistá žena, v duchovních kruzích asi vcelku vážená, se mi ukázala v takovém světle a projevila se takovým způsobem, že už se nemusím ptát, proč jsem z ní měla už od počátku zvláštní pocit a držela jsem si vždy odstup. Opět se mi ukázalo, že se nemám a nesmím zlákat všeobecnou pověstí dotyčného, oblibou jeho seminářů, blýskavými duchovními řečmi. Takoví lidé si dokáží okolo sebe shromáždit i velké množství příznivců, dokáží si hrát se slovy a s vtipy. Jenže. V první řadě je prozradí cítění vlastního srdce, v druhé řadě pak jejich projevy pozorně vnímané a ve třetí řadě jejich slova a činy vůči tomu, kdo je nehladí po hlavince a nezahrnuje pochvalami, nýbrž kdo se ptá a jde do hloubky. A pak už vám zazvoní zvonec. Jenže je to velká úleva, mé srdce to vnímá jako jisté přetržení řetězu, okovů… možná tento pocit taky znáte. Je to tedy úleva a zároveň samozřejmě posila do dalších dnů, kdy můžete jen žasnout, jaká moc vám byla ve stvoření nabídnuta a jak bezchybně Boží zákony fungují. „Děkuji, Pane“ může napsat kdokoli, aniž by to vypovědělo o hloubce jeho citu… Proto to dokáži hlavně činy a pevností v důvěře a cítění.


11.6.2012