Domů - Úvahy a postřehy - O lidech

Slušná řeč jako přežitek?


Poslední dobou si víc a pozorněji všímám toho, jak mluvím. Často mnou prolétne zamrazení při uvědomění si, co jsem právě vyřkla. Například slovo „zabít“, které jsem, jak jsem se s hrůzou přistihla, říkala bez mrknutí oka několikrát denně, a to ve smyslu povzdechu, respektive lamentace na někoho nebo nějakou situaci. A při zcela běžné situaci, při vaření nedělního oběda, mým nitrem otřásly tóny a barva tohoto slova. Chytila jsem se ohromeně za srdce, jímž ono slovní spojení pohnulo a od té doby to řeknu výjimečně a dost možná, že už vůbec. Těžko se popisuje, co to bylo za cítění, které to odhalilo, díky kterému jsem prožila zděšení nad tím, co jsem tím slovem vyslala do světa. Jsem si ale jistá, že tohoto cítění je schopen, ba zná ho každý. Některé proměny přicházejí v takovémto doprovodu burácejících hromů z prozření. Jiné za vánku, který si pohrává v korunách stromů i v kvítí na louce a sem tam nějaký lísteček odnese. Jsou to tedy proměny poznenáhlé, kdy má slovní zásoba košatí téměř zapomenutými výrazy. A naopak odlétávají výrazy, které nemají co říct. Nemá to nic společného se sebezapíráním, s hlídáním se, zkrátka s rozumovým rozhodnutím. Je to buď aktivní přístup, kdy bděle vnímám tok řeči a obracím se dovnitř. A přesto je to proces samovolný. Nebo je to přístup pasivní, kdy mi cestu ukazují lidé okolo, tedy obrací se ke mně zevní svět. A já jen přijímám.

První zmíněný jev je o výběru slov a jejich formulaci. Aby byla řeč přístupná všem lidem, prostá vulgarit a vycpávkových slov, vyjadřující skutečně to potřebné. Nebudu si nic nalhávat, sama jsem ideálu ještě daleko. Vím ale, že mě posilují chvíle, kdy se dovedu vyjádřit jasně, slušně a „zněle“. A i beze slov se mohu plně vyjádřit, stačí jen srdečný úsměv, záblesk vděčnosti v očích, zvláště k lidem neznámým, jen mihnuvším se na mých cestách. Naopak, co mě otupuje, jsou chvíle, kdy musím mlčet, když lidé okolo mě si říkají povrchnosti, urážlivá slova nebo banality, protože nevím, co si s nimi povídat. A také chvíle, kdy já sama mluvím prázdně či neslušně. V poslední době už třeba čím dál tím méně vyslovím „ženská“ nebo „mužský“ nebo „chlap“. Nejde mi to přenést přes rty. Něco v nitru mě zastaví a řeknu „žena“ nebo „muž“. Ty první výrazy mi teď přijdou hodně vzdálené, neuctivé… Většinou také při jejich užití následuje nelichotivé pokračování na jejich adresu. Možná je to jen můj subjektivní pocit, ale… Zkrátka tak už nemluvím a připadá mi to najednou zcela samozřejmé.

Druhý zmíněný jev, pasivní, ze světa přicházející, je zajímavější. To lidé ke mně mluví. Například to, že si dávám větší pozor na to, abych nemluvila sprostě, mi krásně lidé ukazují. Jak? Přede mnou tak nemluví. Je to jev, který nastal krátce poté, co jsem se začala oblékat do zahalujícího oblečení, dlouhých sukní a šatů. Takto jsem zjistila, že se mi změnilo vyzařování. Lidé (je to hodně znát hodně v práci, s lidmi, se kterými se stýkám každý den) se totiž hlídají, když jsou v mé přítomnosti. Buď se zadrhnou, když chtějí něco neslušného vyslovit, nebo se hned poté omluví. Není tak tomu vždy, ale opravdu velice často. Zvláště muži jsou obezřetní. Přitom nijak se neohrazuji, netvářím se pohoršeně, kolikrát se na sebe ani nedíváme nebo telefonujeme. Prostě to nějak vycítí. Lidé tedy velmi dobře vědí, co je správné a co ne. A především, je to pro mě velká motivace k tomu mluvit uvážlivě a tak, aby mě případně „nebyli museli v televizi vypípávat“. Je to pro mě škola života v pravém slova smyslu. Nic vlastně dělat nemusím a život v tu chvíli potřebné ukazuje sám. Nebo příhoda, která se mi stala před asi dvěma lety. Stála jsem v obchodě ve frontě u pokladny a ve vzdálenější frontě postával hlouček dětí, asi desetiletých. Pokřikovali na sebe a nadávali si, zejména kluci dívkám. Dívala jsem se na ně s velkým smutkem. Jeden klučina, ten nejagresivnější, se na mě v jednu chvíli podíval, naše pohledy se střetly a on vmžiku umlkl a zklidnil se. Říkám si proto, že výchova není jen v rukou rodičů a učitelů, ale všech dospělých, kteří mají jít příkladem a třebas i v tichu ukázat, co je normální a co hloupé.

A to už se dostávám k původnímu motivu tohoto psaní. V magazínu nejmenovaných novin vyšel šokující článek o tom, jak mezi sebou mluví děti a mládež. Při čtení se mi obracel žaludek, nahlédla jsem, do jakých krajností může mluva zajít. Raději ani nebudu citovat vulgarismy, které nová generace říká, jsou to opravdu strašné novotvary. Co (nejen) mě zaujalo, byla odpověď šestnáctileté dívky na otázku, proč právě dívky mluví sprostě. A totiž: „V patnácti se člověk začne kamarádit s klukama a chce se jim nějak vyrovnat.“ Tak a je to černé na bílém. Snaha o rovnoprávnost. Ta však není prvořadá a má být v něčem jiném, rovnováha je ve stejné důležitosti poslání jak mužů, tak žen. V tom, že se má doplňovat mužská aktivita s ženskou pasivitou, mužské rázné a viditelnější činy s konáním pečujícím a jemnějším, jaké přísluší ženám. Ne v tom, že se budou ženy snažit dohonit muže, nadto v takovýchto hrubostech. Žel, ženy se skutečně chtějí mužům vyrovnat, podmanit si je, čímž veškerou ženskost v sobě udusávají a právě mladé dívky jsou toho smutným odrazem. Je nabíledni, jak špatným vzorem jsou dospělí pro nastupující generaci.

A z čeho mě obzvlášť jímal děs, byly názory dospělých lidí, tzv. odborníků. Sexuoložka Hana Fifková má na mluvu teenagerů názor: „Slovníky se vyvíjejí a mění, a to nejen v oblasti vulgárních výrazů. Podstata zůstává stejná a nemyslím si, že jde o něco hrůzostrašného.“ Pokud žena nevnímá slova nejhoršího kalibru jako něco hrůzostrašného, pak se opravdu není co divit, kam jsme to dospěli. Celkové resumé článku bylo: „Čeština se zkrátka mění. Teď se tak prostě mluví.“ Vždyť čeština je tak bohatý jazyk a jistí lidé si prostě řeknou, že se s množící se vulgaritou a agresivitou v řeči nedá nic dělat a že je to přirozený vývoj. Pro mě to je jen vážné pobídnutí v tom mluvit libozvučně, slušně a jen tehdy, když mám co říct.

Uvedu zde ještě názor, který není z mé hlavy, ale přesto si zaslouží zaznít. Že takovíto lidé jsou slabého ducha, slaboši, kteří, aby zaujali, mluví hrubě a tlachají. Nic jiného ze sebe totiž nabídnout nemohou. Ale že sama jsem obětí svých představ o lidech, a proto trpím. Že článek je jen návnadou pro mě, abych se vytrhla z vnitřního klidu a abych se snažila něco ve světě měnit. Něco na tom je… proč mě trápí a nadzvedává tohle a něco jiného mě nechává v klidu (třeba závist, žárlivost, bohatství atd.)? Ne, nechci určovat, jak mají lidé mluvit, protože mám prožito, jak mentorování a donucování spoutává, a že si na to každý musí přijít sám. Přesto jen mlčky přihlížet nedovedu a snad vnímání a zkušenosti lidské bytosti, která si říká Kamélietka, mohou leccos napovědět.

Sama se třeba nevyhýbám některým drsnějším komediím. Mám ráda Daniela Landu (až na novější písně počínaje Touhou :-(… ale to odbočuji), který ve svých písních také nechodí pro jadrná slova daleko. Když však slyším soudobé písně, přesycené vulgaritami nejhrubšího zrna a s pro mě zcela odpuzujícími, tj. vyzývavými a surovými videoklipy, je tu obrovský rozdíl. Rozdíl jak v intenzitě a četnosti sprostých slov, tak (a především) v obsahu a poselství písní. Soudím, že Dan Landa se při psaní řídil heslem „na hrubý pytel hrubá záplata“… a jevy zdejší společnosti nazývá pravými jmény. Samozřejmě se dá donekonečna hloubat nad tím, kde je ona pomyslná hranice. Ale… když slyším, jak zejména mladí lidé mluví sprostě a neuctivě vůči druhému, vidím v tom udržovanou masku. Cítím, že zvláště dívky, ať si hrají na sebevětší drsňačky (ovšem i zde je potřeba říci, že i dívka s dredy může být úžasný člověk… chodila jsem jeden čas k mladičké kadeřnici, která nosila dredy, tuším, že i piercing a byla milá, hodná, upřímná… také to byla má zatím nejlepší kadeřnice… takže pozor na rychlé soudy podle vzhledu), ať už do sebe lijí alkohol, ať chtějí svým vzhledem upoutat za jakoukoli cenu nebo ať si se svým klukem vzájemně nadávají a vysmívají se, že takové jsou o samotě večer zlomené a pláčou. Samozřejmě to nevím, ale hlavou mi to občas problesklo, když jsem je pozorovala.

Jde asi o to odmítnout jít se stádem, každý sám si odpovědět na otázku, co je přednější, zda mít kolem sebe horu přátel a známých, zakoušet úspěchy a nedat najevo … (dosaďte si to, co asi tak lidé za hrubostí chtějí ukrýt) či zda umět stát proti všem a vědět, že poklady k vám přijdou třeba ne hned, ale takové, jak vy jste v životě opravdoví. Zda to, být moderní a draví, nebo být jedineční, avšak smířit se s tím, že mluva bude považována za zpátečnickou. A pochopitelně na rodičích leží převeliká zodpovědnost… upřímně, nemají jednoduchý úkol, zvláště pokud dítě vyrůstá ve městě. Přesto to jde. Kam však vede výchova změkčilá, vyzdvihující dítě na piedestal, a v základech i v důsledcích dítě zneužívající, se můžete podívat v již na těchto stránkách vloženém, znepokojujícím dokumentu Děti konzumu. Děti bez skutečného dětství se ocitají v šanc penězům, médiím, reklamám a hrubostem všeho druhu. Vše je provázané. Přehlížení dítěte či naopak nadržování dítěti na úkor partnera, vnitřního rozkvětu i vlastní sebeúcty se postupně projeví. A připravme se na to, že nastavení zrcadla bude bolestné.


12.7.2010