Domů - Úvahy a postřehy - O lidech

Souzení coby neodchylný bumerang


„Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“
Francois de La Rochefoucauld



Souzením míním slova, myšlenky a zásady jednání, jež jsou osobní, tedy do kterých člověk dává své emoce, své naučené vědomosti a především ty, k nimž ho nutí pýcha. Každý vnímá sám (i když si to nemusí, přesněji řečeno nechce přiznat), jestli při vyjadřování se k tomu, co se děje, ho ovládá chuť to druhému „nandat“, jestli jeho záměr je jeho ponížit a sebe povýšit. Něco jiného jsou nezaujatá vyjádření, při nichž člověk cítí klid.

Pro příklad mohu uvést výrok, se kterým se setkal každý, úsloví o Božích mlýnech. Někdo to vysloví s postojem „spravedlivého soudce“. Zmítají jím však osobní emoce, však tento výrok také říká s jistou dávkou rozhořčení, či s falešnou soustrastí vůči druhému. Ovšem jiný člověk se k tomuto výroku staví s klidem, bere ho jako fakt. Ostatně, ne jenom tehdy, kdy se mu to hodí, naopak, je pro něj jedním z vyjádření zákona zvratného působení, který platí bez výjimky pro každého. Vnímáte ten rozdíl?

Slova o tom, že jak soudíme, tak také budeme souzeni, nejsou varování před soudem, který přijde po smrti (takový ten křesťanský obraz svatého Petra u nebeské brány). Soudem si člověk projde za života. Kdo odmítne připustit, že jde o bumerang, jež on sám vyhodil, může se zlobit, může se nespočetněkrát cítit uražen, zklamán, ukřivděn. Oproti tomu, jak to prožívá ten, kdo není líný a ješitně se nebrání tomu, co se v něm odehrává, kdo se nebrání pravdě… Ten bude ohromen tím, jak se mu ukázala neomylnost „toho“, co protkává a utkává život. Vzpomene si, jak dříve vyslovil se zadostiučiněním slova soudící druhého. A nejen to, byl do této chvíle na sebe hrdý.

Ovšem bumerang se vrací, a to často tak přesně, že člověk vyslechne po čase na svou osobu naprosto shodná slova, jako kdysi vyřkl. To samé platí o přesvědčení o bezchybné morálce, vědoucnosti či čemkoli dalším, co si člověk o sobě myslí. Dle toho soudí nejen sebe, ale pochopitelně má tyto měřítka i na druhé… a brzy zjistí ke svému úžasu, že dělá to samé, za co ostatní soudil, ač byly jeho zásady „sebelepší“… nebo mu někdo ukáže jeho „pozitiva“ v takovém pohledu, ze kterého, jak se říká, není dobře po těle.

Je to příležitost k probrání se ze sebeklamu. Člověk cítí, jak silně na něj zpětné účinky působí. Například ona posuzující slova, jež se k vám vrátila, vás začnou hodně pálit. Čím plamenněji jste soudili, tím silnější ten plamen je. Zpočátku nevíte, co s tím, snažíte se z jeho dosahu dostat, ale nejde to. Nebraňte se, nemávejte nad tím rukou, protože pokud to uděláte, ten žár jen ztlumíte. Nelze se ho zbavit. Dokud se do něj nezadíváte, nepřijmete, zůstává ve vás. Ovšem v momentě, kdy si uvědomíte, že to, co jste si vyslechli, nebylo myšleno proti vám osobně…, že jste jen kdysi s osobním zaujetím soudili, a proto jste i teď zákonitě pod vlastním osobním soudem…, pak se ten plamen nezhasí, ale už vás nebude pálit… začne vám planout srdce. A už neviníte ani sebe, ani ostatní. Jste volní. Protože prožitek, který se vám rozlévá v žilách, nepropustí ani myšlenku, ani žádnou emoci.

Vrátím se k úvodnímu citátu, který zazněl ve známém českém filmu. Ty dvě věty nejsou o obviňování sebe či druhých, nejsou o lítosti, o sebemrskačství, jak by se to mohlo brát. Citát je o provázanosti dějů, o tom, že nelze oddělit jedno od druhého. Kdo nedopustil osobní soud, ten se skutečně s lehkostí vyrovná s tím, jaké mínění mají druzí. Nemůže mu totiž být ublíženo, když sám neubližuje… A ještě něco… jen ten, kdo soudí, se cítí být posuzován a také má potřebu druhým i sobě odpouštět.

Na čím vyšší piedestal stavíte sebe, své postoje a principy, o to více vás budou důsledky pálit. Ať už si je vyslechnete od druhého, nebo si na ně přijdete sami ze života. Za poslední dobu jsem si tímto procházela poměrně často, až je to k neuvěření… ať už to přišlo jakoukoli cestou. Jakmile se stanete otevřenějšími, pak ten plamen poznáte stále snadněji a v kratším čase. Je to jako objevovat nové tajemství života, jeho zákonitosti… zpočátku trvá nějakou dobu, než najdete správný klíč od té komnaty, ale postupně ty dveře přestanete před sebou zamykat… a třeba jednoho dne zjistíte, že dveře od komnaty se před vámi samy otevírají.

O tom, jak je zbytečné soudit, a snažit se někoho měnit… jak oproti tomu působí naše činy a to, jací jsme uvnitř… o tom jindy. To už je jiný příběh. Jedna z odpovědí je zde: Nikdy neříkej nikdy! … skutečně?


14.5.2009