Domů - Úvahy a postřehy - O lidech

Zajímavé ženy na konferenci TEDx


Nějak se mi teď daří vyhrávat. Sice tyto prožitky nejdou srovnat s těmi, když ke mně něco přijde, aniž bych o to usilovala, ale i z těchto mám zcela pochopitelně radost. V květnu se mi podařilo vyhrát vstupenky do Stavovského divadla na jedno z prvních představení inscenace Audience u královny (v březnu byla premiéra), v níž excelují Iva Janžurová, Jan Hartl, Taťjana Medvecká, Igor Bareš, František Němec a další herecké legendy. Jedinečnost a úspěch této hry dokládá fakt, že všechna představení do konce sezony jsou beznadějně vyprodaná a nově otevřené zářijové termíny jsou (až na posledních asi deset míst) již také vyprodané. Jsem moc ráda za tento kulturní zážitek, při této konverzačce jsme se nejen bavili, ale také jsem se mnoho nového dozvěděla o anglických novodobých dějinách. A teď jsem vyhrála jednu vstupenku na společenskou událost TEDx. Pokud jste o tom nikdy neslyšeli (a že o tom neslyšel nikdo z mého okolí), tak TEDx jsou mezinárodní konference na určité téma a – abych parafrázovala moderátorku večera – největší vzdělávací hnutí světa, věnující se myšlenkám hodným šíření. Každý rok jsou pořádány dvě takové konference na všeliká témata a právě letošní, květnový TEDx, je věnovaný ženám.




Na TEDxu dne 29.5.2015 tedy vystoupilo osm řečnic. Osm výjimečných, úspěšných a inspirativních žen, které svými příběhy, postřehy a radami chtějí podpořit další ženy a dodat jim odvahu k rozbití stereotypů a škatulek, do kterých jsou zařazovány. Na tento TEDx jsem se chtěla přihlásit, ale nějak jsem to zaspala a za pár dnů byl sál Lucerny opět beznadějně vyprodán. Nakonec jsem ale měla štěstí, jeden z partnerů tohoto setkání žen uspořádal soutěž, kterou jsem opět vyhrála díky své zajímavé odpovědi. Ušetřila jsem tedy peníze za vstupenku a na Women TEDx jsem se hrou osudu jako tak dostala, opravdu děkuji všemu a všem, co mě tak obdarovali. Nejvíce jsem se těšila na paní Liliu Khousnoutdinovou (na příjmení bych si zlámala jazyk, ale jistě poznáte, že to není Češka, i když česky mluvit umí), kdysi jsem s ní četla rozhovor, a protože se – stejně jako ona – zajímám o rozvíjení ženskosti, o přirozené porody a jako ona obdivuji a miluji východní zemi štěstí Bhútán, velmi jsem se na její přednášku těšila. Nebyla to však jen ona, kdo mě oslovil. Každá tak učinila svým osobitým způsobem. O přestávce byl pro všechny účastnice přichystán bohatý a chutný raut s doprovodným programem. Kromě pocitu spřízněnosti jsem si odnesla pozornosti partnerů, mnou vyrobený levandulový peeling na tělo a předsevzetí každý měsíc věnovat pár minut samovyšetření prsou.

Nyní ale tedy k postřehům jednotlivých přednášejících, které jsem si poznamenala. Jak si možná všimnete z počtu, neuvedu všechny řečnice, ale ne proto, že by nebyly zajímavé, ale chci tu uvést jen ty ženy, které mě skutečně z nějakého důvodu (důvodů) chytly za srdce (a u dvou z nich to bylo opravdu nečekaná čest je takto poznat). A naopak jsem vynechala ty, jejichž slova jsem si třeba poznamenala, ale pak zmínily něco ze své filozofie, s čímž se neztotožňuji. Samozřejmě, že je to jen moje osobní hodnocení. Chci ale, aby to tu bylo upřímné. Budu vše psát v pořadí, v jakém dámy na TEDxu vystoupily. Ještě bych chtěla připomenout další zajímavá vystoupení z cyklu TEDx, jejichž videa jsem již sdílela na stránkách, a to Heleny Máslové a Františka Fuky.




Jako první vystoupila Dita Přikrylová. Netušila jsem, že ženy hrály významnou roli v evoluci technologií, že první programátorky byly ženy, a že v 80. letech bylo v oboru mezi absolventy výpočetní technika 37 % žen. Dlužno dodat, že dnes je to pouze 9 % žen. Dnešní podíl dospívajících dívek a mladíků využívajících počítač a internet je úplně stejný, přesto ale máme absolutní nedostatek ženských modelů v IT. Dívky, které mají vlohy pro matematiku a technické obory, se většinou stejně přihlásí na ekonomickou fakultu či humanitní obory. Chybu hledejme ve stereotypech, ve výchově a ve vzdělání. A předsudky nejen dědíme, ale hlavně si je vytváříme. Přitom stačí jen změnit pohled, jakým se díváme na IT, například pro ženy tento obor zpřístupnit tím, že kurz nenazveme ryze technickými pojmy. Přestaňme si myslet, že informační technologie jsou jen pro kluky a začněme se vzdělávat, teď hned. Technologie totiž nepočkají a ženy sem patří.
Dita Přikrylová vyrostla v malé vesničce na Moravě, kde – jak genderový stereotyp káže – se od žen valný zájem o IT nečekal. Ona si však dobře uvědomovala, že holky potřebují technické vzdělání jako sůl, a že IT sektor bez nich o hodně přichází. Sama vystudovala informatický obor na Ekonomicko-správní fakultě v Brně a momentálně dokončuje druhé magisterské studium na Fakultě informatiky. U snění o tom, jak změnit pohled žen na IT a pohled IT na ženy, v jejím případě nezůstalo. Před dvěma lety vymyslela spolu s kamarádkami neziskovou organizaci Czechitas, která pro holky pořádá bezplatné workshopy, kvalifikační kurzy, letní tábory a přednášky zaměřené na programování, tvorbu webových stránek, datové analýzy a základy grafického designu.





Zprvu jsem si myslela, že přednáška paní Radky Máchové pro mě bude nepříliš zajímavá, protože letadly nelétám, a když mě a sestru vzal v dětství táta do Národního technického muzea, málem jsem při prohlížení exponátů umřela nudou :-). Je ale vidět, že rozhodně ne každá holčička k tomuto měla odpor, protože paní Máchová neměla v dětství typicky holčičí zájmy, měla radši šroubováky než kočárek, lepila a stavěla modely, až se v dospívání přihlásila na dopravní školu a létání se stalo jejím životem. Dnes je tato dáma již v důchodu, mluví klidně a melodicky a poutavě nám vyprávěla svůj příběh a postřehy. Pěkné shrnutí jejích zkušeností a povzbuzení pro nás všechny je, že když se jedny kariérní dveře zavírají, není to žádná tragédie, protože další, báječné, se otvírají. Opět, stejně jako paní Přikrylová, připomenula důležitost vzdělání a odvahy se vzepřít očekáváním společnosti. A také jsem se dozvěděla realitu života žen v arabském světě (s nimiž se mohla na svých cestách během let častokrát potkat). A to, že tamní ženy nejsou spokojené se svou pasivní a poslušnou rolí, kterou jim patriarchát určil, ale nemůžou nic dělat, musí být jen v domácnosti. Co mělo sloužit jako ochrana ženy, se mnohde scvrklo na pouhou roli ženy coby součást kuchyně a ložnice. Je to podobné, jako s hidžábem (tj. zahalováním vlasů nebo i tváře kromě očí, ale to už je nikáb). Ve starověku se urozené ženy začaly důstojně zahalovat krásnými šátky, aby daly najevo svůj vyšší společenský status a nyní, zejména v zemích, kam zasáhly pařáty demokracie dle USA, jsou ženy nucené mít nesmírně omezený pohled skrze mřížku burky. Nakonec musím zatleskat doprovodnému promítání autentických leteckých záběrů (samozřejmě filmových, takže jste měli pocit, že sedíte v kabině a užíváte si všechny ty otočky), zatímco paní Máchová povídala. Jeden povedený záběr přikládám, člověku se z toho až zatočí hlava, že? A to netrpím závratí :-). Ale můžeme vidět, že Země je skutečně kulatá :-).
Radka Máchová strávila posledních třináct let v čele světově proslulé akrobatické skupiny Flying Bulls Aerobatics Team, jediné skupiny na světě, která umí létat v tak těsné formaci, že by mohlo klidně jít o jediné letadlo. Létala s ní po celé Evropě, přičemž několikrát s nimi zavítala i za evropské hranice – do Egypta, Jordánska, Kataru, Bahrajnu nebo Saudské Arábie. A kromě Indie a Japonska se všude dopravili po vlastní ose – několikrát tedy přeletěli Středozemní moře. Několikanásobná mistryně světa ve skupinové akrobacii vystudovala letectví a leteckou dopravu na Vysoké škole dopravní v Žilině.





Někde uprostřed programu vystoupila již zmíněná a mnou radostně očekávaná Lilia Khousnoutdinová. Jsem ráda, že má očekávání tato temperamentní dáma dokonce předčila. Mnohokrát zdůrazňovala, že každá žena jsme jiná, odlišná, že to, co dělá šťastnou jednu, nelze přiřknout druhé či druhým. Je úžasné, že každá žena je jiná, i to, že může být pro někoho dalšího divná. Vůbec to nevadí. Ba co víc, mohla bych z rukávu vysypat jména historických ženských osobností, které hýbaly dějinami a utvářely je, a co myslíte? Právě ony byly svými současníky považovány za divné. Právě, že naši jinakost máme brát jako příležitost, máme se navzájem podporovat a obohacovat. Dávat sílu jedna druhé, protože ve chvílích, kdy jedna druhou pochválíme či se na sebe usmějeme, si předáváme oxytocin (hormon lásky) a zlepší se nám den. Ostatně, myslím, že paní Liliu mohu doplnit, že je to vlastně výsada nás žen a také velký dar pro nás. Skutečně, spřízněnost žen a ženských kruhů je pro každou nás velmi osvěžující a hladivá a stačí skutečně málo. Paní Lilia mluvila o tom, abychom se nenechali sevřít škatulkami, což je, žel, v České republice stále aktuální téma. Zmínila, že v jiných zemích je na výběr více možností, kde porodit, zatímco zde je to pouze porodnice. Stejně tak vám na gynekologii v cizině automaticky předloží mnoho alternativ antikoncepce, zatímco zde vám rutinně doporučí a předepíší tu hormonální. Všechna čest mé ženské lékařce, která mi nikdy hormony nenutila, a která plně respektuje mé rozhodnutí. Nikdy jsem hormonální antikoncepci nebrala a nikdy nebudu. O porodech paní Lilia mluvila více (vždyť i jako dula doprovodila již mnoho rodiček), ale mám toho tu o nich tolik, že se o tom nebudu už tolik rozepisovat. Ale přeci jen si neodpustím dvě pikošky. V Bhútánu, kromě toho, že nějaká v žena v každé rodině umí šít a vyšívat krásné motivy (jako šátek, který měla paní Lilia na sobě), se například standardně rodí dvojčata vaginálně. U nás, jak známo, se rodí pouze císařem, vaginálně to lékaři neumí. A druhá věc je, že my teprve nyní objevujeme bonding, zatímco v Bhútánu je to při přivádění dětí na svět neodmyslitelná součást. Když se Lilia ze zvědavosti ptala, jestli u nich dítě po porodu neodnášejí, paní vykulila oči a vyhrkla: „Ne. Proč?! A kam?! Dítě patří matce, je to její zodpovědnost. Přece se nebudeme starat o cizí dítě!“ Zasmály jsme se, ale je to zároveň docela smutné. Ráda bych letos navštívila jednu akci paní Lilie, takže vám pak na základě osobního setkání potvrdím, zda je to skutečně žena, která je se mnou na stejné vlně. Byla oproti mě naprosto ohnivý živel, ale vlastně bychom se mohly dobře doplňovat. Její přednáška byla skvělá!
Lilia se právě vrátila z expedice v Bhútánu, kde byla poznávat místní společnost a její náhled na gender a sexualitu. Nebyla to zdaleka její první výprava – pravidelně provází ženy i muže na cestách po posvátných pohanských místech spojených s ženstvím v Anglii, Francii a Asii. Kromě toho píše a vydává knihy, navrhuje šperky a organizuje předporodní kurzy. Na první pohled nesourodou směsici činností však pojí dohromady její největší vášeň – rozvíjení ženského potenciálu a pomoc ženám prožívat svět naplno ve vlastním těle. Původně vystudovala politologii a historii na univerzitě v Oxfordu. Dnes mimo jiné vede projekt Ženské příběhy, kde pomocí přednášek, prožitkových seminářů a poznávacích zájezdů provází ženy na cestě k pochopení a uctění svého těla (a jeho cyklů) ve všech fázích reprodukčního života. Spoluzaložila také první výcvik kněžek v ČR. Dnes žije v Londýně s manželem a synem, kde se věnuje studiu Gender & Development na London School of Economics.





Další řečnice, paní Lenka Bártová, mě naprosto okouzlila svou optimistickou a srdečnou povahou a skvělými momentkami ze života (ostatně, podtitul tohoto TEDx bylo „Momentum“). Při jedné z nich (a nepopírám, že i díky přednesu paní Bártové) jsem se zasmála skutečně od srdce, a tento moment si budu pamatovat vždy, stejně jako tu příhodu ze života, která mi stále přihrává na tvář úsměv :-). Doma mají coby pomocníka a společníka pro jejich postiženou dcerku asistenčního psa – border kolii. A skutečně, pes je všeuměl. Maminka koupila dcerce adventní kalendář, pejsek vzal valašku – čímž prokázal, že pes umí používat nástroje -, kalendář shodil a… Vyžral dvacet čokoládek a čtyři si schoval pod pelíšek :-D. Mám také zkušenosti, tentokrát s mlsnými morčátky, jedno z nich bylo, stejně jako já, šalenec do bílé čokolády či Kofily, kterou mi okousalo vždy, kdy jsem tabulku neprozřetelně nechala na zemi, kde jsem si četla. Ale já to neumím vyprávět tak humorně. Ohledně dětí (a nejen postižených) zde v České republice mají blbouni nemístné otázky, což například v Thajsku neexistuje. Nikdo se vás tam neptá: „Už umí chodit? A kdy bude mluvit?“ Ach jo, kdyby se tak lidi starali o podstatné věci. Ale i paní Bártová se hodně poučila sama o sobě, že také soudí druhé lidi, například zírající stařenka v autobuse nemusí odsuzovat, ale může pochválit a velmi mile povzbudit (řekla jí, že její dítě vypadá jako andílek). Platí tedy, že člověk soudí druhé podle svého stavu mysli. Tím bych povídání mohla zakončit. Jsou mi sympatičtí lidé, kteří dovedou přiznat svoji omylnost a osobní slabost… a paní Lenka takovým člověkem nepochybně je.
Lenka Bártová je fundraiserkou organizace Raná péče EDA, která bezplatně pomáhá dětem se zrakovým či zrakovým a kombinovaným postižením. K práci pro Ranou péči ji přivedla osobní zkušenost – s dcerou Eliškou byla klientkou Rané péče od jejích pěti měsíců. Podle vlastních slov jejich rodinku Elišky postižení nijak neomezuje, jezdí na hory, na výlety, všechno v doprovodu Sama, jejich asistenčního psa.


2.6.2015