Domů - Úvahy a postřehy - O lidech

Zlatokopectví žen nebo hulvátství mužů?


Než se začnu zabývat otázkou nastíněnou v nadpisu, nejprve vás seznámím s tím, v jakém prostředí jsem jako dítě vyrůstala a co tedy utvářelo můj charakter. Moje maminka zastávala většinu domácích prací, přesto byl pro mě naprosto běžný pohled na tátu, který vaří jídlo, myje nádobí nebo žehlí (ať oblečení či průšvihy :-)). Do mé paměti se navždy vryla situace, kdy jsme se sestrou vystupovaly ve školním představení, spolu s ostatními dětmi jsme čekaly, až se rodiče a příbuzní usadí v hledišti. Mamka byla tehdy asi nemocná, protože se přišel podívat jen táta. Stál v uličce, zatímco se místa k sezení plnily a já se ho udiveně zeptala, proč se nejde posadit. Odpověděl mi nezapomenutelně: „No musím přeci počkat, až si nejdřív sednou ženský.“ Právě tak pro mě bylo normální, že otec vždy platil účet v restauraci, že i pro nás, ženskou část rodiny, objednával u číšníka námi vybrané nápoje a jídla. Otec byl pro mě vzor mužnosti a galantnosti a nesmírně si jej vážím za to, jaké hodnoty mi do života předal, a že i díky jeho příkladu jsem se našla v ženskosti. Rozhodně jej neadoruji, protože vskutku svatý není, ale co se etikety a úcty k ženám týče, jsem a vždy na něj budu pyšná.

Proto mě strašně překvapilo a poměrně i znepokojilo, jak se role obrátily. A nevím, jestli je to dobou nebo proměnou společnosti. Četla jsem článek, ve kterém se rozčilovala jedna žena, jak si vyšla na rande, muž koupil lístky do kina a chtěl po ní, aby zaplatila popcorn. A konsternovaně jsem pak četla diskuzi, kde všichni zúčastnění dotyčnou ženu pranýřovali, že je obyčejná zlatokopka, a že přeci každý ví, že je normální o náklady se dělit. To, co jsem považovala za slušné chování, se, nevím kdy (asi jsem musela být na jiné planetě), otočilo o sto osmdesát stupňů a vypadá to, že teď je to naopak znak vypočítavosti. A právě to, že žena za sebe bez mrknutí oka zaplatí, ji v očích muže a společnosti povyšuje.

Takže si to shrňme. Žena dneška je emancipovaná, nezávislá a ambiciózní a vlastně se má cítit přinejmenším nepatřičně, pokud má být od muže pozvaná. V důsledku toho muž o ženu vlastně nemusí vůbec usilovat, naopak si jí musí testovat, nakolik je vhodná do postele a do vztahu, což pozná během chvilky tím, jestli iniciativně zacvakne útratu (přinejmenším symbolicky…). Žena je dokonce na sebe a na své chování hrdá! Předesílám, že tyto názory nejsou z mé hlavy, to mi jedna taková mladá žena před časem sama prozradila. Že je hrdá na to, že nikdy nemusela být žádnému muži za pozvání vděčná, že mu nemusí být nic dlužná. Už tehdy jsem na ni koukala jako z jara. A nyní jsem si názory takto stavěných mužů (sic!) mohla přečíst v emotivní a obsáhlé diskuzi k výše zmíněnému článku.

Osobně jsem se s takovýmto mužem nesetkala (podotýkám, že teď nemyslím oběd s kolegou, tam si každý platí své). I když, možná jsem se s jedním, se dvěma o útratu podělila, myslím sice, že ne, ale odpřisáhnout si to netroufám, je to už hodně let zpátky. Za čím si však stojím je, že naprostá většina mužů, se kterými jsem si vyšla do restaurace, kavárny / čajovny, do kina nebo na výlet, vzala útratu za mou maličkost zcela samozřejmě na sebe. Vím, že jsem se někdy nabídla – pokud se jednalo o přátelské setkání -, že něco přispěji, ale můj návrh byl více či méně důrazně zamítnut a já nikdy nikoho nepřemlouvala. S kolegyní jsem to probírala, protože se mi nechtělo věřit, že za sebe ženy opravdu teď platí, ale je to tak. Vlastně jsem prý měla štěstí na lidi. Nevím proč, ale zdráhám se to přijmout. To, že mě muž pozve, beru stále jako společenský úzus, jako něco, co by mělo být zcela samozřejmé. Pro muže má být přeci výsada za dámu zaplatit útratu, za kteroužto pozornost dáma rytíře odmění úsměvem, poděkováním a vlídností. Připadá mi jako velká škoda, o co se muži i ženy okrádají, oč materialističtější a rozumovější jsou jejich vztahy, oč hlouběji je pohřbívána nejen etiketa, ale i mužskost a ženskost jako taková. To ženám nevadí, že podporují buranství, lhostejnost a citovou plochost mužů? Není jim líto, že nepoznají kouzlo chvíle, když jejich ženskost probudí v muži kavalíra? Nedochází jim, že blahosklonnost při placení účtu není ani náhodou projev rovnoprávnosti? Ta totiž tkví v něčem zcela jiném. A muži už nechtějí ochraňovat a hýčkat svou princeznu? Bojí se snad, že si žena objedná ty nejdražší pochutiny, že jejich pozvání zneužije? Netuší, že čeho se obávají, to si přitáhnou a tedy se ocitají v začarovaném kruhu? Ony totiž právě předsudky vedou ke špatným zkušenostem.

Obávám se, že na tomto obratu ve společenském chování tyto otázky a tato úvaha nic nezmění, protože pokud to lidem přijde jako normální (a dle internetové diskuze i mého průzkumu v okolí to tak je), pak se toho moc dělat nedá. Pokud se ženy hrdě bijí v prsa, že ony na tom nejsou tak špatně, aby za sebe nemohly zaplatit, ba že by snad měly cítit vůči muži nějaký dluh, pokud takovou roli trpně přijaly, pak mé naladění nebudou nikdy chápat. Budou mé postoje v lepším případě považovat za naivní či romantické, v horším případě pro ně budu zlatokopka či potvora. Já k přijímání těchto milých projevů galantnosti od mužů byla vedena od malička (a nesnesla bych tedy ani jít životem po boku muže takto negalantního a nevšímavého), což mnohé (pravděpodobně pokud jsou z rozvedené rodiny nebo pokud v otci neměly mužský vzor) nepoznaly, nejsou na to zvyklé. Ale já na oplátku nechápu je, protože netuší, oč přicházejí.


22.3.2015