Domů - Střípky z mého života - Fotky

České Švýcarsko

Druhá část dovolené roku 2010 se odvíjela poslední červnový týden v Českém Švýcarsku. Hory, jak známo, jsou balzámem na duši. Dobrodružství jsme si také užili, ba až adrenalinového (a tím nemyslím jen opět krkolomné výstupy na skály). Počasí bylo opět dokonalé, teploty mezi dvaceti a pětadvaceti stupni nám připravily příjemné putování, kdy nám nebylo horko a přitom vůbec nepršelo. Obec Doubice, kde se nacházel náš dočasný domov, je usazená v malebném údolí… ovšem signál tam není a i internetové spojení bylo hodně o štěstí a trpělivosti.



Sobota 19.6.2010

Z Prahy jsme měli v plánu vyjet něco po poledni. Tabule na nádraží však oznamovala hodinové zpoždění našeho vlaku. Naštěstí jel brzy vlak jiný, který však v přestupní stanici Děčín nenavazoval na další. Byli jsme si vědomi toho, že do hotelu musíme dorazit do šesti hodin, ovšem čas se nám začal povážlivě krátit. V Děčíně samozřejmě žádný vlak nečekal, tudíž jsme skončili na nádraží autobusovém, kde jsme hodinu a půl čekali na spoj do Rybniště. Zde si dovolím citovat z knihy od Miroslava Skály Svatební cesta do Jiljí (film jsme shlédli ihned po návratu z trampování a u mnohých scén jsme měli záchvaty smíchu, něco je opravdu prověřené a nesmrtelné… v momentě, kdy na mladý pár útočí roje komárů a oni nepříčetně a bleskově balí stan a věci, jsme oba brečeli smíchy, uměli jsme se vžít do jejich kůže :-))). Na straně 30 výmluvně popisuje naši situaci: „Odjezd vlaku, kterým jsme mohli pokračovat v cestě, byl jízdním řádem stanoven o pět minut dříve než příjezd onoho, s nímž jsme sem přibyli. Představa cestujících, kteří se ženou z druhého nástupiště na třetí v naději, že jejich další vlak odjede trochu později, než stanoví jízdní řád, musí v každém člověku, který má jen trochu smysl pro humor, vyvolat příjemné vzrušení. Podle zákona potměšilosti věcí tyto vlaky oproti jiným odjíždějí na vteřinu přesně. Zmíněná skupina prchajících lidí, ve které jako na zlost nemá nikdo smysl pro humor, se pak odebere s nadávkami do čekárny a oddá se tam ponurosti. Ničemu jinému se tam oddat nelze.“ Tak naštěstí přítel smysl pro humor měl, nicméně já byla rozmrzelá a z hloubi duše jsem si oddechla, když jsme dorazili do Rybniště. Odtud jsme pochodovali do tři kilometry vzdálené Doubice.

Neděle 20.6.2010

Výlet k Pravčické bráně, k největšímu skalnímu mostu v Evropě. Očekávaný náročný výstup se však ukázal mnohem jednodušším, možná to však bylo i díky naší dobré kondici. Atmosféru u Pravčické brány kazí nekončící davy lidí k ní proudící… už to, kolik se za pobyt u ní a za vyhlídky platí, ač jsme našli v Českém Švýcarsku krásnější přírodní skvosty a dostupné zdarma. Zpátky obcházíme celé skalní bloky, občerstvujeme se velkými, šťavnatými borůvkami, ke kterým neváháme sejít z cesty. Scházíme do vesnice Mezní louky, přejíždíme do hraniční obce Hřensko. Tam jsme šokováni množstvím vietnamských stánků… kouzlo hezké tamní architektury je tak zcela pohřbeno. Jediné, co nás zde rozesmálo, byl ptáček, který nejprve jen vypadal, že se v říčce Kamenici opláchne. Vzápětí však vystřelil do vody obdivuhodnou šipku, která mě dostala do kolen :-)) a začal si pod vodou hledat potravu, neustále se v proudu potápěl a zase vynořoval. Šikulka.

Pondělí 21.6.2010

Vydáváme se na delší výpravu, z Rybniště nás autobus odváží do stanice Panský. Jdeme na Vlčí horu, kde se nachází rozhledna a hlavně hranoly magnetovce, tzv. varhany, v jejichž blízkosti dochází k vychýlení střelky kompasu – vyzkoušeli jsme. Odtud scházíme po hezké lesní cestičce a na jejím úbočí si všimneme malé myšky. Ta nás po chvilce také zmerčí, zaleze do nory, ale já, vybavena patkou chleba pro nasycení podobných zvířátek, ulamuji malé kousky a kladu je ke vstupu do nory. Opět ztichneme a zakrátko se objeví myší čeníšek, který začne chléb okusovat. Zase zaleze, a když čekáme, jestli si nevezme další kousek, objeví se pár centimetrů ode mě, kde má další výstup. Zem je asi hodně prokutaná. Proběhne kamsi dolů, takže jí rozdrobuji ještě několik kousků a jdeme k Veroničině studánce. Je to jeden z nejčistších pramenů v okolí a voda chutná opravdu lahodně. Přecházíme dvě vesnice a cesta nás přivádí do Kyjovského údolí. Netušila jsem, že to je taková krása. Stezka je lemována skalisky obrůstajícími mechem, kapradím, podrostem z všelijakých květin, klenbu tvoří zdravé stromy, po pravé straně protéká čistá říčka. Opravdu vřele doporučuji, pokud do této části naší republiky zavítáte, Kyjovské údolí rozhodně nevynechejte. Lezeme i ke Kyjovskému hrádku, odkud je kouzelný rozhled. Ovšem kam se těším nejvíce, je Jeskyně víl. Předčí všechna má očekávání. Je z ní pohled do zeleně, skýtá klid a moc hezky se v ní odpočívá, ze stropu neustále padají kapky vody, což v člověku probouzí cosi posvátného. Jak Jeskyně víl vypadá v zimě, se můžete podívat na netu, např. zde, zde a zde. Tato jeskyně je ledová, tj. právě ona kapající voda v zimním období utváří krápníky, jejichž nádheru nelze ani vypovědět. Ostatně, v zimě se právě sem chceme vrátit, snad budeme mít štěstí a krápníky zde najdeme. Určitě sem případné fotky vložím. Nechtělo se nám odtud vůbec odcházet, ale museli jsme… Otevírají se před námi další a další zákoutí Kyjovského údolí, chladíme nohy v ledově chladné říčce, o něco dál v ní vidíme plavat a skákat stříbřité pstruhy. Cesta zpět do Doubice je nejprve namáhavá, do kopce, po kamenech a vyhýbat se blátu, ale to ještě netušíme, že naše radost z následné pohodlné lesní cesty nebude dlouho trvat. Ze zelené totiž sejdeme a v naději, že nás tato pěšina dovede do vesnice, jdeme kamsi do lesa. Zpočátku jsem klidná, ještě krmím chlebem mravence, ale postupem času začnu panikařit. Přítel by nás rád z lesa vyvedl, ale neví jak, protože žádný záchytný bod nemůže na mapě nalézt, pak se jakž takž zorientuje pomocí okolních kopců. Najde azimut, ale cesta pořád pokračuje… v lese se brzy začne stmívat, máme hlad, spěcháme na večeři a já trnu strachy. Naštěstí potkáváme žlutou značku a ta nás ještě půl hodiny vede lesem, ale pak nás dovádí do Doubice, uf… Opět se slovo „zkratka“ nevyplatilo :-) – teď se tomu smějeme, ale v tu chvíli nám do smíchu nebylo.

Úterý 22.6.2010

Po včerejším náročném a vypjatém dni plánujeme klidnější program. Příliš se od Doubice nevzdalujeme :-), vyjdeme na vrch Spravedlnost, odkud je pěkný výhled. Vracíme se do vesnice, kde si u penzionu Stará hospoda prohlížíme (případně si hrajeme) masivní dřevěné sochy a prolézačky. O kus dál krmím kachny. Dáváme si oběd a poté volným procházkovým krokem míříme na nedalekou Vápenku, což jest přírodní rezervace. Oba se shodujeme, že zde na nás dýchlo něco čistého. Nachází se zde spousta bukových hájů, travin, poletujícího chmýří, kapradin, ptáčků a motýlů. Na zpáteční cestě si na rybníce všímám něčeho podivného, smýkajícího se na hladině… je to plavající užovka, jen hlavička vykukuje.

Středa 23.6.2010

Už včera se mi objevily dosud neznámé zdravotní potíže, kvůli kterým chodím jen se sykáním, takže dneska zůstáváme v hotelu. Naštěstí nám žádný výlet neodpadá, na jeden den jsme právě nic naplánováno neměli. Jen přítel jde pěšky do pět kilometrů vzdálené Krásné Lípy do lékárny nakoupit léčiva. Také hojně využívám plané hojivé rostlinky… děkuji milému za jeho péči i za natrhání bylinek a přípravu odvaru (a také tamním přírodním bytostem za silné léčivé účinky horských rostlin). Z Krásné Lípy přinese spoustu letáčků pro turisty a také malý, milý dáreček pro mě. Za odměnu jej pozvu na oběd, dáváme si i zmrzlinový pohár. Celý den odpočívání mi ale pomůže… také přeperu nějaké prádlo, poklidím… povídáme si, plánujeme další cesty, čteme si a posloucháme hudbu.

Čtvrtek 24.6.2010

Cestou do Rybniště se postarám o mravenečky v tamním mraveništi, kde jsme svědky svatebního letu nových královen. Mravenci si chlebové potravy kvůli této velké události moc nevšímají, ale později snad přijde k chuti. Čekáme na autobus. Přítel mě rozesměje, to když kolem nás projede nákladní auto, které zvedne vítr, jež odnáší jeho kšiltovku o pár metrů dál. Můj milý, dosud mě objímající, mě ve vteřině odstrčí, předvede ve vzduchu něco mezi přemetem a hvězdou a kšiltovku chytne. Výkon je to opravdu ohromující, mám záchvat smíchu, přítel poté také, stejně jako musel rozesmát okolo jedoucí řidiče :-). Vystupujeme v Jiřetíně pod Jedlovou, kde nejprve navštívíme místní informační budovu, ve které koupím další poctivý dřevěný hřeben (z bukového dřeva) a sponu do vlasů (z březového dřeva) od mého oblíbeného výrobce. Pak jdeme do Štoly Sv. Jana Evangelisty. Zde se v dávných dobách těžily rozličné rudy, nyní jsou její některé chodby zpřístupněny, průvodce vám podá podrobný výklad a zmíní, že do těchto míst chodí celé zástupy astmatiků, kterým zdejší klima dělá dobře. Odtud stoupáme k mému dalšímu vytouženému poutnímu místu na Křížové hoře. Prohlížíme si křížovou cestu z masivních bílých kamenných bloků, kapličku, kocháme se výhledem. Ovšem nejvíce jsem okouzlena sochou světlé bohyně… zahalená, s vážnou tváří stojí na půlměsíci pod baldachýnem z hvězdného nebe, jež podpírají sloupy. Celé místo je lemováno divokým rostlinstvem a stromy. Cítím se opravdu hezky, navíc je zde pumpa s proslulou čisťounkou vodou vyvěrající z pramene, kde doplňujeme vodu a já si oplachuji obličej a ruce. Vycházíme na horu Jedlová, kde si vychutnáme i krajinu z rozhledny. Zpět jdeme společně se školním výletem, hlouček asi čtrnáctiletých dívek nás považuje za cizince, takže na nás mluví všelijakými jazyky, my se na ně usmíváme a hodně je šokujeme, když na ně promluvím česky. Ale brzy se z toho vzpamatují, pořád se na nás otáčejí, mávají nám a povídají si s námi… nic hlubokomyslného, řeči pro onen věk typické, ale smějeme se s nimi :-). Do Jiřetína však přicházíme se zpožděním, vlak nestihneme, mně se už zase začíná ozývat bolest, takže přítel objednává taxi, které nás doveze až na doubickou náves. Cestou do hotelu ještě trháme léčivé rostliny, část si v kloboučku nesu už z Křížové hory.

Pátek 25.6.2010

Po snídani vycházíme z Doubice po nám již známé žluté značce, kterážto nás v pondělí vyvedla z hlubokého lesa. Dnes má být již poměrně teplo (a to jsme se opravdu o fous vyhnuli třicetistupňovým teplotám), takže na písčité lesní stezce si zouváme boty a rozmazlujeme nohy na příjemném a chladivém povrchu. Tentokrát les působí přátelsky, korunami stromů probleskuje slunce, okolo nás zpívají ptáci… Přicházíme k prastarému a úctyhodnému Třípackovému buku, na němž je připevněn obraz Nejsvětější Trojice. Podobný obraz spatříme na dalším buku asi o kilometr dál. Příroda je tu rozmanitá a borůvčí se nám postará o svačinu. Jak se blížíme k Úzkým schodům, skály jsou čím dál zajímavější. Úzké schody znamenají kovové úzké žebříky ve skalních průchodech, opět dobrodružství. Následuje Rudolfův kámen, na ten je nejnáročnější výstup z celého pobytu, pískovec všude sešlapaný, já už jsem dost unavená, slunce připaluje… Ale výhled je uchvacující. Přecházíme po hřebenech, upoutá mě několik přírodních zákoutí, některé uvádím níže. Na proslulou Mariinu vyhlídku však přicházíme už zcela uondaní, potěší nás, že výstup na ni je snadný. Po odpočinku v dřevěném altánku na skále scházíme do Jetřichovic. Moc už toho nenamluvíme, těšíme se na jídlo a pití, které nás tam čeká. A odjíždíme do naší vsi, abychom se připravili na zítřejší odjezd.





Strážce hor se sovím doprovodem.


Pohledy na mohutné skalní masivy


Pravčická brána









Skála připomínající bájnou pyramidu.



Krkolomná cesta na Kyjovský hrádek.



Rozhledy do širého kraje


Pestrobarevný výhled ze Spravedlnosti.



Od Pravčické brány.



Na Křížové hoře - jako když se díváte do pohádky...



Hrad Tolštejn u Jiřetína pod Jedlovou, "ukouslý" kopec... už jsme nezvládli.



Dvě fotografie z rozhledny na Jedlové.






A dvě z vyhlídky na Rudolfově kameni.






Cesta na Mariinu vyhlídku.



Cesty i cesty necesty


Schody na Kyjovském hrádku.



Blížíme se k Úzkým schodům...



Naivně jsem doufala, že to jsou ony...



Ach ano, tak zde jsou, nebyl žádný med je zdolat...












Kterak se jde na Rudolfův kámen...






Mariina vyhlídka - zdá se to spletité, ale byla to cesta pohodlná...



Lidská díla


Poutní místo na Křížové hoře.






"Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte!
Plačte nad sebou a nad svými dětmi."









Dřevěná díla v Doubici.















Poznáváte přátele Ferdy mravence?



Přírodní zákoutí, na která nikdy nezapomenu


Čarokrásná Jeskyně víl... ty bílé tečky jsou kapky vody.






Část Kyjovského údolí...



...s pstruhonosnou říčkou.



Přípomíná mi to velkou bytost v plášti nabízející dary.



Shluk květin na pastvině.



Jeden z buků na Vápence.



A ještě jeden bukový háj tamtéž.



Starý Třípackový buk v lese nedaleko Doubice.



Tahle nějak může vypadat pohádkový les...



Brána z kamenů.



Nazvala jsem jej: Kámen, který vypráví příběhy.



Jakoby tu kdysi byla keltská cesta.



A na závěr... krmení kachen.





9.7.2010