Domů - Střípky z mého života - Fotky

Trampské putování od Adršpašských skal ku Praze

Celý rok jsem se těšila na tento čas. Už začátkem roku, kdy jsem přemýšlela, co mě tak letos čeká, jsem se s radostí upínala na trampování a zážitky s ním spojené. Letos jsme plánování cest za poznáním pojali „zodpovědněji“ než loni. Za účelem pochytání co nejvíce zajímavostí jsme si v knihovně půjčili několikero bedekrů a můj milý studoval, kam by bylo nejlépe jet. Jednu oblast jsme si nechali na podzimní cestování. A teď, na konci června, jsme se vydali nejprve do kraje Královéhradeckého a poté pro velký loňský úspěch opět do Českého ráje. Tam toho máme ještě hodně k objevování… je to opravdu ráj zemí českých. Obávali jsme se špatného počasí, které jsme sice oproti loňsku zažili, ale v pravou chvíli bylo vždy slunečno. Opravdu, jako by obloha čekala, když potřebujeme, aby byla vymetená a blankytná… dovolila nám vychutnat si výhled či odpočinek, udělat fotky a pak se teprve rozpršelo. Pláštěnky jsme využívali často, ale zvykli jsme si na ně tak, že nám brzy déšť přestal překážet a brali jsme jej jako součást cesty.



Neděle 19.6.2011

Bágly sbalené, v nich většina potřeb z loňska, jen pár drobností dokoupených. Hlavně se musím při této příležitosti zmínit, že jsme si konečně pořídili foťák, takže fotodokumentace bude více než loni :-). Doma jsem pečlivě uklidila (abychom se znaveni vrátili do čistého), zalila květiny (aby se jim ten týden nestýskalo) a krátce po poledni jsme vyjeli vlakem směrem k Hradci Králové. Vystoupili jsme v pohraničním městečku Teplice nad Metují. Chvíli jsme na nádraží počkali, než ustane déšť. Pak jsme se vydali do města a na obloze se nám ukázala duha. Možná hezké znamení, ale to, co jsme zažili o hodinu později, o tom trochu pochybuji. Můj milý dostal sice chvályhodný, ale v naší situaci neproveditelný nápad. A to, že místo cesty údolím půjdeme cestou po hřebenech, kde zároveň najdeme místo k přenocování. Řeknu to jasně a výstižně: děs a hrůza slabý pojmy. Výšlap s několika kilogramy na zádech, za mrholení měnícího se v déšť, po kluzkých kamenech a kořenech, po úzké cestě se srázem po jedné straně, s neustálým šlapáním si na pláštěnku, s mokrým lemem sukně, za blížícího se soumraku a s vědomím nalezení vhodného místa k postavení stanu v nedohlednu mě dohnal k neřku-li hysterickému výstupu, po kterém jsme se konečně obrátili zpět a vrátili se do údolí. Chvíli jsme hledali jiné místo než na svahu (na vodorovném místě) u lyžařského vleku, ale nenašli jsme. Už padala tma, když jsme postavili stan, uvelebili se uvnitř a za zvuku padajících kapek deště jsme konečně padali do náruče boha Morfea.


Přivítala nás duha.



Pondělí 20.6.2011

Probouzíme se v sedm hodin, stále prší, ale stále slaběji. Využijeme toho a rychle se teple oblečeme, sklidíme stan a brodíme se vysokou travou k cestě. Lavička na ní je kupodivu suchá (???), takže tam usedáme a posnídáme pečivo, které ještě z domova neseme. V Teplicích nad Metují nakoupím tatranky, pro všechny případy plastové lžičky a pro sebe ještě jedny náhradní ponožky. V kiosku u Teplických skal koupíme limonády. Oblastí Adršpašsko-Teplických skal vede naučná stezka, u první zastávky v Teplických skalách mě zaujme citát, který jako by vyjadřoval to, proč vlastně z města prcháme, abychom si nosili živobytí s sebou a kochali se přírodou. Citát je od Garyho Snydera: „Chození divočinou je velké dobrodružství. Je nejlepší meditací, je cvičením otevřenosti srdce – je dokonalým projevem ducha a pokory.“ Otevírají se před námi další a další výhledy na skalní útvary, obzvlášť se nám líbí v jedné jeskyni a také na Malém chrámovém náměstí. U jeho vstupu intuitivně položím ruce na skálu, v duchu se rychle pomodlím a na druhé straně kamene spatřím ve výklenku medailonky svatých… Po okruhu Teplických skal přecházíme 3,5 km dlouhou Vlčí roklí k Adršpašským skalám. V potoce u Stříbrného pramene chladíme nohy, já navíc Kofolu (inspirace od Homolků ;-) ), mému milému do potoka nechtěně spadne pomeranč a jedna ponožka :-D. Vlčí rokle dle mého svou krásou převyšuje naučnou stezku tamních skal, výhledy jsou stále krásnější. Všude se skví divoká příroda, chodíme po dřevěných chodnících (na jednom potkáváme ještěrku), pod námi jsou mokřady. Přicházíme do lesa, který nás natolik okouzlí, že batohy odkládáme a odpočíváme v korytu toho času vyschlého potoka… jsou to čarokrásné chvíle. Můj milý řekne zdánlivě obyčejnou větu: „Budu si číst.“ A když se zeptám, co, tak odpoví překrásně: „Budu si číst na nebi, co píšou mraky.“ Jdeme dále, na samotě u jezírka na hranici Adršpašských skal si odpočinu, respektive protáhnu namožené a unavené svaly „tancem s vílami“, a hned se mi pochoduje lépe. Plavbu po horském jezeře nevyužijeme, raději jdeme obdivovat vodopády…z vyhlídek se nám moc líbilo Velké panorama. Nakonec jsme se šli podívat k pískovně, kde jsme svlažili nohy a kde k nám připlavala kachna, která kolem nás neustále kroužila či chodila jako pejsek :-). Navečeřeli jsme se (já měla zelňačku a horkou griotku, mňam!), doplnili jsme vodu a ještě jsme se vrátili k pískovně, kde jsme se převlékli a vyčistili si zuby. Pak jsme se vrátili k altánku u parkoviště Adršpašských skal, vyčkali jsme do šera, pak jsme rozbili tábor a šli spát… žádná večerní rosa… hmmm :-(…


cesta Teplickými skalami



Vlčí rokle



ještěrka vyhřívající se na slunci



žebříky do Adršpašských skal



vodopád






Tento kámen mě hodně zaujal...



Milenci



Velké panorama



Starosta a starostová



Usínající pískovna v Adršpachu...




Úterý 21.6.2011

V noci kolem našeho tábořiště pochodovala zvěř, ale už z ní nejsem tak vyvalená jako loni. Probudila jsem se vcelku čilá, oblékla jsem se, upravila a vylezla ven na denní světlo. To bylo trochu šedivé a navíc začalo krápat. Uklidili jsme stan, v blízkém altánku jsme se uvelebili, posnídali jablko a pomeranč, já si obula druhé tenisky. Šli jsme na nádraží, ale protože byla lezavá zima, schovali jsme se v motoráčku, který nás měl odvézt opět do vnitrozemí :-). Padal na nás splín z nevlídného počasí, a protože bychom na přestupním nádraží museli čekat hodinu na přípoj, vystoupili jsme v Teplicích n. M. o stanici dříve a v samoobsluze jsme nakoupili jídlo. Na nádraží jsme se posilnili a vlakem s jedním přestupem jsme vystoupili v Olešnici. Prošli jsme několik vesnic, v jedné si dali obídek a zároveň tam doplnili vodu do čutor. Sešli jsme do údolí k Slatinskému mlýnu, kde stojí boží muka s novým obrazem z roku 2004, a kde jsem především natrhala první letošní lesní jahůdky, také listy pampelišek a kontryhele coby přírodní povzbuzovače. Světe div se, zatažená obloha se během naší cesty pomalu, ale jistě začala trhat. Takže kdy jsme se vydali již po lesní cestě Babiččina údolí, slunce už vesele probleskovalo korunami a ozařovalo hezoučké palouky, které sem tam vykukovaly z lesního podrostu. Docházíme ke strouze, kde doplníme vodu, opláchneme se a já si i myji vlasy. Dále „potkáváme“ tři majestátní, zdravé a silné jedle, do jejich korun je krásný pohled. Konečně přicházíme na Staré bělidlo – půvabné chaloupky, vrby u potoka, úly, zahrádka, ovečky… Dokonce přichází hezké znamení – u velikého stromu v údolí se podívám na hodinky v mobilu a je tam čas 17:17. Přecházíme k mlýnu a kocháme se okolní krajinou, Babiččino údolí předčilo naše očekávání, spíš jsem čekala, že budu zklamaná dle toho, co jsem slyšela. Jak vidno, není nad osobní prožitek. Procházíme kolem Ratibořického zámku. Ten je velmi citlivě a hezky zasazen do krajiny, kéž by si z toho vzali současní architekti příklad a nestavěli kupř. satelity, z pohledu na něž mě jímá hrůza. Vychutnáváme si chvíle odpočinku u splavu na vyhřáté mezi. Dojdeme na večeři do obce Zlič, která je hned za mostem a vracíme se opět na cestu kolem zámku. Posedíme na lavičce, díváme se na zapadající sluníčko. Nesmírně mě okouzlí krásné ozářené klasy na kraji cesty, což se mi kupodivu podaří věrně vyfotit a je z toho jedna z nejkrásnějších fotek, které jsem kdy pořídila. Á propos, na lavičce také ukusujeme topinky, které si z restaurace neseme. Je vymetená obloha a okolo nás mír a ticho. Rozbijeme stan, díváme se na mlhu, která však rychle opadá a jdeme na kutě.


boží muka



pohled do rozložité koruny jedle



vílami opečovávaný pramen



Viktorčin splav



včeličky



Staré bělidlo



zápraží chaloupky



vrby



okna starých časů



Ještě jedno ohlédnutí...



cesta



Babiččin pomník



u mlýna



socha Boženy Němcové



západ slunce u Ratibořického zámku



Zlatými paprsky ozářené klasy a neopakovatelný moment...




Středa 22.6.2011

Naprosto hrozný den, ze kterého nemáme ani žádné fotky, to snad mluví za vše… Zmíním jen pár milých momentek a také závěr dne, který se kupodivu vyvedl, ačkoli byl apokalyptický. Ještě v Babiččině údolí vidíme čápa, jak svou vznešenou chůzí prochází mokřady a snídá. Cestou vlakem do Jaroměře mě upoutá zajímavě fialové pole – snad je to len? Vydáváme se do Josefova, kde stojí (sic!) zajímavá pevnost, a kde zbytečně zabijeme několik hodin. Pevnost stojí za starou bačkoru, grrrr!!! V horku se vydáváme již do Českého ráje, kde se ještě v hospůdce navečeříme, a když vycházíme ven, slyšíme zvuky bouře. Já bouřky miluji, tak si to patřičně vychutnám. To však nevím, že tato bouře bude neskutečně silná a jak jsem psala v úvodu, „apokalyptická“. Můj milý tedy bleskově zjistí, kde je nejbližší kemp, jdeme cca 2 km do vesnice Březka. Jen co dojdeme do naší chatky, začínají padat první velké kapky. Pro trampy je možná ostuda vyspávat v chatce, ale brzy se spustí neskutečně silný liják a to ještě netušíme, jaká ohromná bouře ještě přijde. Jsme tedy za chatu rádi, nevím nevím, jak bychom to ve stanu zvládli – a to jsme už docela zocelení. Volá mi i mamka, celá vystrašená, jestli jsme živí a zdraví a má radost, že budeme spát v suchu. Jdu se vysprchovat – ta úleva se nedá popsat slovy, jsem za proud teplé vody a voňavý sprchový gel tak vděčná! – a také vyperu oblečení. Hned jak skončím, vypadne proud. A není divu! Čekáme před umývárnou, až ustane největší slejvák, sledujeme úchvatné divadlo blesků a hromů, které se před námi odehrává. V restauraci si ještě dáme pití, popovídáme si s číšnicí, jak jde život a cvrkot a jdeme spát.



Čtvrtek 23.6.2011

Ráno se probudím už v šest hodin, vyhrabu se ze spacáku a z postýlky, jdu se vysprchovat a umýt si vlasy. Noční bouřka vyčistila vzduch a slunce začíná kraj hladit. Balíme věci, zajdeme na snídani a odcházíme do Prachovských skal, které jsou co by kamenem dohodil. Než tam dojdeme, stačíme se ještě namlsat malin a třešní, které rostou podél cesty. V jednom stánku u vstupu do areálu Prachovských skal si schováme těžké batohy, neseme si s sebou jen to nejnutnější. Později se ukázalo, že to byl moudrý čin, protože cesty na vyhlídky nepatří k nejsnazším. Ale věřte nebo ne, jak jsem loni šílela z každého schodu a žebříku a bála se na ně stoupnout, tak teď jsem vše zvládla bez mrknutí oka. Mému milému se to povedlo, překonala jsem svůj strach a získala sebejistotu! Nejprve se vydáváme do Císařské chodby, která je podle průvodce nejmalebnější část celých Prachovských skal. A skutečně, je tam nádherně. Připadá mi tam, jako by se zastavil čas, jako bychom měli našlapovat opatrně, abychom přírodu nerušili. Máme to štěstí být v této části mezi skalami sami, takže dojem je ještě mocnější. Víte, mám pocit, že stejně cokoli napíšu, nebo i když sem vložím fotografie, nemůže to vystihnout to pravé kouzlo. Jak podotkl můj milý: „Ten pocit krásy stejně nevyfotíš.“ Takže poradím jediné – Prachovské skály jsou místo, které stojí za to navštívit. Navštívíme všechny vyhlídky a zabrousíme snad do všech koutů této oblasti. Střídají se místa s vysokou vlhkostí a chladem s plošinami silně vyhřátými sluncem. Každý zdejší kámen je tepe silnou energií, věřím, že toto místo dokáže i uzdravovat. Dokonce nás tato oblast i pohostí – sladkými borůvkami. Po několikahodinovém poznávacím výletu se vracíme zpět do informačního centra, kde si koupíme další dřevěnou magnetku na lednici (máme už i z Adršpašských skal a koupíme si jednu i zítra na Troskách). Vyrážíme směrem ke zřícenině Trosky, jdeme lesními cestami, na kterých nás stále provázejí pískovcové masivy. Několik kilometrů jdeme do Újezda pod Troskami, kde už úpím bolestí nohou. Ano, chytře nosím jedny boty dva dny po sobě, takže má chodidla úplně hoří. Proto dojdeme na konec vesnice, přítel se chopí chladivé Alpy a nožky mi namasíruje. Á, to je blaho! Únavy mě to ale nezbaví, ostatně, oba už toho máme pro dnešek dost, takže usedáme na kraj silnice za místní farou a hřbitovem, přítel zkoumá terén, kde by bylo nejlépe postavit stan. Nakonec jsme se shodli na kraji pole hned u silnice (kde projedou zhruba dvě auta za hodinu :-D ) a u hřbitova. Mě kupodivu přitahuje právě ten hřbitov, právě prostředí hřbitova mi vždy přináší uklidnění a zkrátka – cítím se tam dobře. A ještě jedna maličkost, zhruba kilometr vzdušnou čarou od nás jsou Trosky, takže o hezký výhled máme postaráno. Stan postavíme zdárně, já usnu prakticky hned, co se zachumlám do spacáku, přítel prý usnul až někdy k ránu. V noci mě na minutku probudí bouřka, ale oproti včerejší je to slabý čajíček.


Přicházíme do Císařské chodby.






Jedna z vyhlídek Prachovských skal.



Trosky vypadají tak blízko... po přiblížení ;-).



pohled do údolí



symboly



ach...












Na této vyhlídce jsme hodně dlouho poseděli, výhled stál skutečně za to...



Ještě jedno ohlédnutí za pohádkovými skalami.




Pátek 24.6.2011

Zřícenina hradu Trosky jako by nás vzala pod svou ochranu, ráno je malebné, já jsem krásně vyspaná. Jen záda z ležení na tvrdé zemi mě bolí, ale to je každé trampské ráno. Jen co se hodí na záda bágl a vyrazí se, je bolest svalů pryč ;-). Po ranních rituálech zaujmeme formaci na silnici :-D a jdeme s plnou polní na Trosky. Cesta je to příjemná, slunce svítí, ale nepraží. Dokonce se po kraji silnice červenají jahůdky, takže trháme a zobeme. Také vidíme na silnici slepýše, ani se nehne, dělá, jak mu velí instinkty – cítí ohrožení, tak se dělá mrtvým. Zkoušíme před něj dát rozptýlení (viz foto níže :-D ), ale s ním to ani nehne, vidíme však, jak očima vše sleduje. Můj milý do něj trochu ťukne klacíkem, aby ho nepřejelo auto a v tu chvíli se začne rychle plazit do trávy. Závěrečné stoupání k hradu je setsakramentsky těžké. Trosky znám, už jsem zde asi před patnácti lety byla a nechápu, proč si nepamatuji výstup po schodech na věž Babu a na rozhled z ní. Po přečtení brožurky s pověstmi o tomto hradu a při krátké zmínce o historii se však dočítám důvod – tuto vyhlídku zbudovali v roce 2000, což jsem ještě nezažila. Takže jsem teď viděla něco nového. A výhled opravdu stojí za to. V pověstech jsme se dočetli, proč se jedné věži říká Panna a té druhé, nižší a rozložitější věži Baba. Pannu totiž obývala mladičká šlechtična a Babu její babička. Obě však byly znesvářené, mladší Barbora totiž konvertovala ke kališníkům, zatímco stará Markéta byla horlivou katoličkou. A i když žily takto odděleně, stále si z oken věží nadávaly a spílaly. Váže se k tomu i pověst o pokladu, příběh lásky i beznaděje… Můj milý si brožurku koupil, aby se něco dočetl právě o pokladu a o tajných chodbách, které vedou pod hradem a k hradu. Moc ho to zajímá… třeba jednou něco nalezne. Když jsme se pokochali výhledy, scházíme opět dolů, kde nás stihne liják, takže doběhneme dolů k restauraci. Tam počkáme do jedenácti, až otevřou a dáme si obídek a navrch kávičku a štrúdl, mňam! Původně spěcháme na nádraží, ale nějak nestíháme a bloudíme, tak nakonec jdeme pomaleji a po jiné turistické stezce. Relaxuji v lese, kde vše šumí a voní po dešti. Pak přecházíme po loukách, kde se začínají slétat hovada. Ta nesnáším, takže navzdory krkolomné a bahnité cestě seběhnu dolů z kopce tak rychle, že je to možná na rekord a navíc ani jednou neuklouznu. Tomu se říká pud sebezáchovy :-D! Naše další kroky vedou typickým českým venkovem, moc hezká procházka. Dojdeme do cílové stanice, zalezeme do autobusové zastávky, já se chvíli procházím bosá po trávě, ale přiženou se opět dešťové mraky a spustí se liják a bouře. Nakonec se, kvůli takovémuto vrtkavému počasí, rozhodneme naše putování ukončit. Nestihli jsme Kost, takže v srpnu bychom si ještě udělali trampský víkend, když bude pěkně a dáme ještě Hruboskalsko. O tom zde určitě napíšu.
Ještě zmíním myšlenku, která mě napadla, když jsem po dešti na nádraží fotila v odrazu kaluže sluníčko: „Někdy se místo na zatažené nebe stačí podívat na umělecká díla, které vytvořil déšť a najít tam slunce.“ Fotku níže máte. Byl to krásný týden, jsme přírodou oblaženi a nesnázemi zoceleni. Máme zážitky, které nám nikdy nezmizí. Ta myšlenka o dešti jako by vystihla poselství našeho putování. A tím bych povídání o červnovém trampu ukončila.


pohled od našeho tábořiště na Trosky



jedna z vnitřních bran



věž Panna



věž Baba



výhled do kraje





Zviřátka


Kachna nesmí chybět :-).



vážka



ovečky v Babiččině údolí



páč - pardon, čáp :-)



Slepýš na lovu :-).



ovečky pasoucí se pod Troskami





Co příroda vykouzlila


Okolo Hradce...



... v malé zahrádce...



... rostou tam tři růže...



Když stín kreslí na kámen.



Dvě fotky tříštící se vody ve strouze - také v nich vidíte postavy?








Momentky


chlazení limčy



Zaujaly mě tyto sluneční hodiny na jedné chalupě.



Déšť vymaloval slunce...





26.6.2011