Domů - Střípky z mého života - Fotky

Svatební cesta do Jiljí aneb toulky Českým středohořím

Letošní vandr byl výjimečný tím, že jsme jej poprvé podnikli jako manželé, ba co víc, byl vlastně od svatby naším prvním cestováním, takže jsme českou krajinou putovali s tím, že jsme na naší svatební cestě do Jiljí. Ještě jednu svatební cestu, tentokrát skutečně romantickou a relaxační máme na léto naplánovanou, opět v České republice, jinam se nechceme (nepočítám-li Slovensko) nejspíš nikdy podívat. Ale na to je ještě čas. Nemám ponětí, jestli má průběh svatební cesty na osud svazku manželského nějaký vliv či něco předurčuje… Když se na to podívám z hlediska viděného, pak se máme nač těšit, protože tamní příroda je člověkem turistou docela neprozkoumaná a tedy čistá, až divoká. Pokud z hlediska počasí, pak jsem také spokojená, krásné, slunečné počasí (vlastně jako v náš svatební den…), vlahé noci ve stanu, letní a tropické teploty (na venkově je to ale jiná káva než v betonovém městě!)…, ale zákonitě doplněné i bouřkami – ale to k partnerství a manželství patří, aspoň tedy k našemu :-D. Pokud se na náš vandr dívám z pohledu našich pocitů, pak velká námaha spojená s vysokými teplotami záhy vystřídaná úžasem z krásy a umu přírodních bytostí i lidí, který nám dal zapomenout na únavu a tíhu báglu. Nadto nám neviditelné síly s vyšší mocí přichystaly hned několik zázraků a překvapení… děkuji… děkujeme z celého srdce! Tak co závěrem úvodu :-)? Zvládnem to!



Sobota 16.6.2012

V poledne nás vlak dovezl do Ústí nad Labem, jako první cíl můj muž naplánoval zříceninu hradu Střekov. Tato impozantní zřícenina nás zaujala při cestě na Anifest v Teplicích, je totiž krásně vidět od železniční trati. Na Střekově mimo jiné potkáváme dvě svatby… no jo, sobota ve svatební sezóně :-). Poté se vydáváme směrem z městské zástavby listnatým lesem, jdeme lesními serpentinami, kde je příjemný chládek. Jdeme vlastně po naučné stezce, ale žádná naučná zastavení tam nejsou, tak nevím… Na louce za lesem krátce odpočíváme, svlažíme hrdla Kofolou v tamní hospůdce a vyrážíme dál. Naše cesta vede okolo vrchu Vysoký Ostrý Průčelskou roklí. Cestou dostaneme strach, jestli nás nedožene bouřka, za námi je vše černé, máme tedy dvě možnosti, zůstat v údolí a rozbít stan dřív nebo riskovat a pokračovat dál lesem. Vybereme si druhou možnost a naštěstí vzdušné bytosti drží bouři za námi a my jí „utečeme“. Z jedné vyhlídky se chvíli kocháme výhledem na Labe. S četnými přestávkami procházíme roklí, vidíme kamenné moře, divoké hvozdy, zvířata – srnky, myši, sojky, kunu. Přicházíme k potoku, chladíme si v něm uchozené nohy a taky zteplalé limonády. A také se něžně a s láskou obejmeme a políbíme, já vetknu pusinku i na srdce mého milovaného a vrátí se mi tolik hřejivé energie… Nicméně každá krásná chvíle jednou končí a my se po tomto osvěžení vracíme zpět na cestu netuše, jak těžká bude. Na informační tabuli čteme, že se zde často objevují mloci, které spolu s vážkami, raky a dalšími výjimečnými zvířaty vnímám jako jakési zvěstovatele čistoty, resp. čistého prostředí. Ostatně, po cestě jsem se omlouvala tamnímu kraji za mé domněnky, že tato část republiky je znečištěná (blízkost těžebních dolů a lomů…). Právě naopak, ale je mi velmi líto, co jsem si o tamní přírodě podvědomě myslela. K tábořišti vede cesta, kterou jsem záhy pojmenovala „cestou do pekel“, protože s blížícím se západem slunce, nachozenými kilometry a stále víc tížícím nákladem na zádech jsme absolvovali cestu úzkou lesní pěšinou, s velkým stoupáním, místy blátivou a s nepříjemným pocitem z lesa v zádech. Ne, v tomhle lese prostě přespávat nebudu. Kráčeli jsme tedy dál a konečně začal svítat okraj lesa. Vyšli jsme do blízkosti osady Němčí (nejvýše položené osady Českého středohoří, opravdu vtipné…). Najdeme mýtinu vhodnou k přenocování, postavíme stan s předtuchou, že bude pršet a možná bude i bouřka… žádná rosa, zdvihá se studený vítr… Při usínání skutečně slyšíme vzdáleně hřmění, poprvé za dobu našeho trampování dostanu strach, přeci jen jsme na vrcholu. Vysílám tedy modlitbu o naši ochranu, přijde krásná odpověď, ihned asi na půl minuty se stromy utiší a přestane do nich vát vítr. Ze spánku mě pak několikrát probudí světelné divadlo blesků, jsem ale tak utahaná, že se ven nepodívám. Opět v polospánku prosím: "Můj Pane a Paní, ochraňte nás." a skutečně párkrát zahřmí, ale bouřka samotná nejde přímo přes nás. Liják se ale spustí, což mi nevadí a opět usínám.


Zřícenina hradu Střekov.



Hradní okno.



Tento obraz mne zaujal... Jmenuje se Přívoz u Střekova.



Svatba, resp. teď už fotografování na hradě.



Ještě pohled na Střekov z údolí.



Procházíme Průčelskou roklí.






Neděle 17.6.2012

Probouzíme se v osm hodin do chladného rána… já se tedy probrala už hodně časně zrána, ale opět jsem usnula. Sbalíme věci (první večer při převlékání a vybalování věcí na spaní a první ráno při převlékání a balení věcí zpět do batohu je to vždy takové „zahřívací“, kdy ještě nemáme systém a správnou efektivitu, ale brzy to zvládám levou zadní :-), a to i v šeru, je to pak radost…), já posnídám výhonky mungo a vyrážíme směrem do Němčí. I tady vidíme důkazy zdejšího čistého prostředí – strom (asi javor babyka?) zcela obsypaný plody, stejně tak kaštan v obci je silný a zdravý, nezasažený klíněnkou jako jinde, ještě stále tu kvetou nádherně sytě růžově šípkové keře. Docházíme do vesnice Rýdeč, kde si dáváme baštu v hospůdce – bramboračku (2x větší porce než v Praze za stejnou cenu!) a řízek, doplníme vodu, na cestu si koupím ještě nanuk a jdeme silnicí k poli, kde se chvíli usadíme. Jdeme pak loukou k lesu. Ohromí mě letním žárem vonící louka, nesmírně líbezně a sladce vonící jetel (původně jsem si myslela, že tu někde rostou měsíční jahody… taková to byla vůně!), pestrost a barvy… Nestačím žasnout nad tím, v jak krásné zemi české smím žít a kudy teď procházíme. V lese opět odpočíváme, díváme se korunou jehličnanů ke slunci… A vidím tolik života – pavučinky, hmyz, chmýří, ptáci (jak se díváme do slunce, tak jejich křídla zespodu září)… kolik příroda dá místa k bytí tolika tvorům na tak „malém“ prostoru! Zjistíme, že kousek od nás je špatně uhašené ohniště (v LESE!!!), mezi dvěma stromy, které tam po sobě nechali nějací degeni. Udělali jsme dobrý skutek a vše zachránili… hlavně můj milý se zachoval duchapřítomně… už vše nenápadně pokračovalo, stále jsme nacházeli pod jehličím řeřavé uhlíky… no strávili jsme záchranou lesa dobrou půlhodinu, kdy voda navíc nebyla v dosahu (vše smést na hromadu, očistit, případně odřezat kořenky stromů, nanosit okolo kameny). Když projdeme lesem, v následující vsi nacházíme zdroj pitné vody, takže doplníme zásoby v lahvích, opláchneme se, zchladíme nohy, já si umyji vlasy. Jdeme pak dále po zelené půvabnou kopcovitou krajinou Českého středohoří, přicházíme do vesnice Třebušín nacházející se pod vrchem Kalich (ten tedy nemáme v plánu navštívit, není na něm rozhled a strmý výstup za to nestojí). Dokupujeme zásoby a dáváme si v hospodě malou večeři (zrovna v televizi dávají Svatební cestu do Jiljí, opravdu dobrá synchronicita :-) ). Na další cestě si vychutnáváme krásný slunný podvečer, slunce hřeje, ale nepálí, vše je hezky ztichlé, vzduch voní… Míříme do další vesnice na nocleh, míjíme magicky osvětlený palouk s útlými kmeny stromů a krasohledem barev, kousek dál zahlédneme srnku… Ve vesnici ještě chvíli chodím v nízké trávě a chladím si tak rozpálené plosky… ááá, je to tak příjemné! Na jedné pastvině postavíme stan, vyřídíme večerní rituály a jdeme na kutě.


Jeden z mnoha výhledů na České středohoří... tento měl to štěstí, že jsme to zachytili.



Tato louka tááák krásně voněla... letně sladce, jahůdkově.



Takhle jsme dali dohromady to neuhašené ohniště.



Vrch Kalich.



Líbil se mi ten průhled...



Kontrast světlé a tmavé.



Se srnkou z očí do očí.



Půvabná česká krajina za večerního slunečního pohlazení.



Mít takovýto výhled od stanu... co víc si můžeme přát...




Pondělí 18.6.2012

V noci mě na chviličku probudí bekání srn, ale jsou daleko a jsem už na ně z vandrů zvyklá, takže hned zase usínám. Probudím se v sedm hodin, celá rozlámaná, ale krásně vyspaná, nabitá novou silou. Opět mě do nového dne vítá ptačí zpěv, jdu nový den pozdravit i já (den jak sen…), kochám se krásným výhledem, potěším se květy šípkových růží, uzobnu si lístek dobrého kontryhele, nedá mi to a i si o samotě prozpěvuji, zatančím… Muž se mezitím vyhrabal ze stanu a začíná ho balit, takže se milému pomůžu, upravíme se, nasnídáme a vyrážíme na další putování. Procházíme hezkou polní cestou, jenže zabloudíme, protože pěšinka zelené je neznatelná a značka není vůbec vidět, takže jdeme jinudy… Je to vždy otravné se zase vracet… Pak už ale jdeme dobře, projdeme lesíkem a vydáváme se opět do polí. Všimnu si, jak moudří byli naši předci, kteří stavěli boží muka, pocestným znaveným cestou bylo vždy nenásilně naznačeno obrátit mysl k Bohu a zapomenout tak na tělesnou únavu… třeba slovy „Pochválen buď Ježíš Kristus.“ Cesta je opět příjemná, slunce poránu ještě tak nepálí. Potkávám fialovou květinku (i jsem vám ji musela vyfotit, najdete ji dole)… široko daleko jedinou okolo lánů obilí… Představuji si, že ji opečovává víla – starší paní s šedivými dlouhými vlasy, éterickými dlouhými fialkovými šaty, s kloboučkem tvaru i barvy květu… jako stařenka bydlící za devatero řekami, devatero horami, devatero lesy… hodná babička dlící v chaloupce na samotě… Vyprávím to i svému milému a je to krásné zpestření na cestě. Pak přicházíme do vesnice, kde na nás – ZÁZRAK! – čeká autobus, který nás pohodlně odveze do o několik kilometrů vzdáleného městečka Verneřice. Zde nakoupíme v útulné sámošce připomínající staré dobré časy a jdeme dále. Podél potoka vidíme hodně krásných (a rozlehlých… v dřívějších dobách byl tento kraj bohatý a významný) domů, také stáda krav s telátky. Začíná se dělat opět horko, navíc asfalt sálá o to víc, takže jsme rádi, když dojdeme k parkovišti u Bobří soutěsky. Bobří soutěska jsou vlastně meandry Bobřího potoka v lesích, čistého tak, že v něm žijí pstruzi. Dojdeme k prvnímu vodopádu, kde strávíme dlouhý čas. V tropickém dni je to totiž úžasná příležitost k osvěžení, navíc jsme tam, vzhledem k tomu, že je pondělní poledne, sami samotincí. Je to navíc ideální místo pro odpočinek, meditační, tišící, až mystické. Voní to tam sytou „kamennou“ vůní smísenou s hlínou, miluji tuto vůni… ostatně jako kameny samé, jeden oblázek si z potoka vylovím a nesu domů. Dosyta si osvěžíme nohy i obličej v chladivé vodě, chladíme limonády, dáváme si studený oběd a na kamenech si vychutnáváme tamní atmosféru, nechaje myšlenky odplouvat stejně jako pěnu na hladině. Po nevím jaké době zase vyrážíme, za dalším vodopádem, prýštícím z výšky. Člověk může postát v jeho blízkosti a krůpěje a chladná vrstva ho příjemně osvěžují. Já se u vodopádu dokonce vykoupu… zapomněla jsem doma plavky, takže se ve vodopádu opláchnu v rouše Evině, ale nikdo jiný v lese není a voda je nesmírně osvěžující a nabíjející… je to nezapomenutelný zážitek a zkušenost zároveň. Doplníme vodu a jdeme dál, je to už o poznání horší cesta se spoustou kamenů, bahna, komárů (vyřeší to moskytiéra na hlavě, díky za ni!)… ale co naplat, projít to musíme. Konečně se vzdalujeme od potoka a tedy i od bodavých průvodců a jdeme hezkou cestou s hustým podrostem. Světlo je tady opravdu krásně jasné, často fotíme. U chatové osady, tedy v pokoseném poli, se uvelebíme, necháme na slunci prohřát a provětrat spacáky, já uschnout ručník. Pozorujeme přitom dravce hledajícího kořist. Na cestě do Kravař vidíme boží muka s překladem německého nápisu:

Ježíš naklonil hlavu
A zvolal ještě slova:
Otče, přijmi mou duši,
Je dokonáno.

Ó pane, v tvém věčném království
je vše po právu, je vše po zásluze!
Jednou se otevře poutníkům brána
k věčnému pobytu.

Pak čeká dobré blažený trůn,
za šlechetné činy šlechetná odměna.

(Dali postavit František a Terezie Sieglovi, majitelé mlýna v Janovicích 1843)

V Kravařích si dáváme véču a (díkybohu) točenou Kofolu. Čekáme na trávě, až se přiblíží západ slunce (ten ale v tuto dobu letního slunovratu přichází hezky pozdě :-) ), já na lavičce pod sebou cítím pohyb krtka, zajímavý to pocit. Je úchvatný západ slunce a ještě hodinu po něm oblaka, je příjemné dívat se na panorama vesnice a kostela a nebe. Nu a pak už jdeme spát.


Zděný most nad Bobřím potokem.



Kampak? Tampak... K vodopádům.



Blížíme se k Bobří soutěsce.



Odtud voda padá dolů... a my si zde příjemně osvěžili nožky.



A sem padá... a my si tu dali oběd.



p

Stíny malují...



Další lesní vodopád.



Jedinečný pohled, že? A ještě si představte neustávající vodní spršku plnou energie.



Cesta ke světlu.



Klasy... Klasy krásy...



Letní večery jsou oranžové!



Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou!




Úterý 19.6.2012

Ráno je zatažené, chladnější než včera, ale je to příjemné oproti vedrům. Z pole mladé kukuřice, z našeho dnešního tábořiště, jdeme rychle na nádraží. Já jsem fantasticky vyspaná, už rozumím pojmu spánek spravedlivých. Jedeme vlakem do České Lípy, kde dokoupíme zásoby a pošleme pohledy našim rodinám. Dopoledne se spustí déšť, ne nijak silný, ale přesto čekáme pod střechou. Po poledni se vydáváme na kraj města. V krámku, kde nakoupíme jídlo na oběd, mě lidé „litují“ a prodavačka mi vyjádří obdiv, že tak malá a štíhlá nese tak velký batoh. „Vidíš? Hlavně, že jsi pro mě letos koupil nový bágl v největší ženské velikosti a konečně někdo uznal, jaká je to dřina! Já si říkala, proč na mě lidi tak koukají a usmívají se… asi ze soucitu…“ to byla moje slova k milému :-). Začíná se dělat teplo, slunce protrhalo mraky, ale to nás nevzrušuje, protože procházíme okolo rybníka a vcházíme do lesa. Kráčíme do přírodní rezervace Peklo (název si možná údolí možná zasloužilo tím, jak je zarostlé… ale je tam krásně!). U studánky doplňujeme vodu. Kolem celého údolí teče Robečský potok, tyčí se kolem vysoké a majestátní pískovcové skály, roste hustý a svěže zelený podrost, celou scenérii korunují vzrostlé i popadané stromy. Vidíme i několik ještěrek. Jsou tam i průchodné jeskyně, jejichž stěny jsou krásně zdobené přírodním zvětráním. Dáváme si tam oběd (já po x letech rohlíky s máslem a vysočinou, neb tento salám vydrží i vysoké teploty), vnímáme krásu a také vůni kamenů a jehličí. Procházíme po lesních cestách, prkenných chodnících i lávkách. Upoutá nás strom, nádherný, silný, osvětlený jasem slunečních paprsků a mě napadne, jak nádherný musí být ráj, jak nádherný Strom života. A jak překrásný musí být Strom poznání, ostatně to byl ráj archonty zbudovaný, protože jen oni mohli dát do středu edenské zahrady zakázaný strom, symbol utrpení lidstva… to vše mnou proběhlo při pohledu na ten výjimečný strom. U ze skály tekoucího pramene vlévajícího se do romantické tůňky si chladíme nohy, já myji vlasy, opláchneme se. Krátce před východem z Pekla ještě odpočíváme, můj milý se z legrace skutálí na cestu, jako že už nemůže a v tu chvíli do lesa přicházejí mladí turisté :-D. U osady Karba je nádherná kaplička s obrázky Madony, Ježíše, se soškami andělů a sousoší poslední večeře Páně, žel přímo tam svítí slunce, tak nefotím. U jedné chaloupky roubenky vidíme slepici s kuřátky. Na cestě k vesnici Zahrádky se tyčí železniční viadukt, který kdysi zachránil pekelské údolí před zničením. Při vstupu do Zahrádek vnímám ducha místa, vesnice je opečovávaná, ostatně ne náhodou se uchází o titul vesnice roku. Tamní zámek je hezký, ale nepřístupný, koncem 90. let z něj udělali hotel a v roce 2003 vyhořel. Ve vsi jsou krásné roubenky a památné stromy. Kráčíme 300 let starou lipovou alejí, po obou stranách jsou lány obilí. Chceme někde přenocovat, jdeme tedy polem ječmene ke kostelu a hřbitovu, pod nímž najdeme vhodné místo k postavení stanu.


Vstupujeme do Pekla...



Nalevo pískovcové skály, napravo les a potok.



Zarostlý břeh, zajímavě prosvícený.



Tůňka.



Další zákoutí pekelského údolí.



Strom, který mě přivedl k úvahám o Stromu života... Ještě krásnější byl naživo...



Trocha jehličnatého lesa.



Pekelské údolí ve své kráse.



Krásný železniční viadukt klenoucí se nad údolím Pekla.



Květy ve svahu.



Zámek v Zahrádkách.



Socha Sv. Barbory v zámecké zahradě.



Rozmluva stromu, světla a zeleně a já měla štěstí být u toho...



Zdravé a silné... takové jsou dřeviny na čisťounkém venkově.



Jedna z roubenek v krásné vesnici Zahrádky.



Na kraji vesnice hlídá anděl s mečem plamenným.



Prastará lipová alej.



Ze staré lípy raší nové ratolesti.




Středa 20.6.2012

Probouzíme se až okolo osmé hodiny. Začíná pršet, vyčkáváme a vyplácí se, pršet přestane. Vše sbalíme a jdeme (zacházkou, grr!)… dlouhým hřebenem směrem k Jestřebí na vlak nebo autobus, který nás doveze k našemu dalšímu cíli. Cestou lesem kouknu na borůvčí, postesknu si, že touto dobou už byly borůvky a hle – už vidíme modravé a sladké plody, takže podpoříme regeneraci těla :-). Už jsme dost unavení, tak jsme rádi, když po cca třech kilometrech dojdeme na kraj vesnice Jestřebí, na jejímž okraji, hned naproti autobusové zastávce, je motorest, přesněji řečeno útulná roubenka s terasou – pergolou obsypanou květinami, které se zde zároveň i prodávají. Na toaletě, kam si odskočím, narazím na umyvadlo, ve kterém jsou vysypané kostky ledu a plátky citronů a limetek… to vidím poprvé, vypadá to opravdu dekorativně. Potřebuji zvýšený přísun železa, pročež si objednám svou oblíbenou pochoutku – kachýnku s červeným zelím a knedlíky, manžel si dá kuřecí směs se zeleninou. K tomu Kofolu, domácí citronádu, zaslouženou hostinu korunujeme já cappucinem a manžel štrúdlem. Nějakým zázrakem stihneme včas zaplatit a vyrazit na zastávku, kam za minutu přijíždí autobus směr Bezděz. Ano, vyrážíme na hrad, cesta vede po horké silnici, jen málo stíněné stromy. Ale pole je makové, já mám máky moc ráda, tak se nemůžu nabažit. Batohy necháváme naštěstí v infocentru v údolí, kdybychom je měli vláčet do toho krpálu k hradu, asi bychom zkolabovali. Jen pomalu razíme nahoru, okolo cestu ve svahu musí být stovky myší :-). Hrad je pěkný, než zpustl, resp. vyhořel, byl jistě krásný, jak dokazují stavební a tesařská zdobení. Nejkrásnější z celého hradu je kaple, je v ní prý čistá energie, hlavně u bývalého oltáře. Tam někdo může cítit pozitivní vibrace, já však jako vždy u těchto staveb, kde průvodci mluví o pozitivních zónách, necítím zhola nic. Kaple je plná symbolů – strom života (jeden je s ještěrkou plodnosti, když tím vchodem žena projde, do roka prý otěhotní :-) ), květy, různé a nikdy se neopakující druhy listů zdobící sloupy… Z Bezdězu jdeme na vlak, kterým jedeme do Doks u Máchova jezera, které sice není mé oblíbené místo (nikdy jsem tu nebyla, ale něco mě silně odpuzuje, asi záměry sem jedoucích lidí…), ale chceme pobýt jednu noc v chatičce a vysprchovat se, a hlavně, podivné dusno nám napovídá, že přijde bouře. Máchovo jezero se mi opravdu nelíbí, mé pocity se potvrdily, je vše i takové šedivé, lidé jsou nepříjemní, městečko ošklivé… ne, už se sem nikdy nechceme vrátit! Oba se těšíme, až odsud odjedeme. V noci se ale opravdu spustí silný liják a bouře, jsme rádi, že jsme pod střechou.


Tak zde jsme se výborně naobědvali... restaurace v Jestřebí.



Na Bezděz je cesta, jako žádná ze sta...



Makové pole pod Bezdězem.



Stoupání ke hradu.



Bezděz



Schodiště a la šnek.



Vitráž v okně.



A ještě aby vynikly barvy...



Výhled do podhradí.



A výhled do hradu.



Starodávná síň.



Česká standarda.



V kapli.



Strom života s ještěrkou plodnosti.



A magický vchod :-).



Oltář zasvěcený nejprve archandělu Michaelovi, pak Panně Marii.



Krásná a precizní výzdoba sloupů.









Tak v takovýchto barvách a atmosféře se nám ukázalo Máchovo jezero.




Čtvrtek 21.6.2012

Ráno si dávám příjemnou sprchu, zabalíme věci a jedeme dál. U Mácháče potkáváme labutí rodinku a musím uznat, že labuťák svou rodinu neúnavně chrání, neustále vyráží proti kachnám, aby je snad ani nenapadlo se k labuťátkům jen přiblížit. Dojdeme na nádraží, vlak nás doveze do České Lípy, kde přesedláme na autobus, který nás vysadí v dalším, posledním cíli, kterým je Sloup v Čechách. Zde se já těším na Modlivý důl, má drahá polovička na skalní hrad a pustevnu. Tam vyrážíme jako první a toto místo mě zcela ohromí. Z různých míst, která jsme už navštívili, se toto vyrovná snad jen Malé Skále v Českém ráji. Vůbec celá krajina je zcela zvláštní, kdysi byla i obývaná Kelty a je prostoupená určitým tajemnem. Skalní hrad skýtá velké množství zákoutí a skalních místností určených k rozjímání, květinového potěšení, na samotném vrcholu můžete spočinout ve společnosti stromů a obejmout přitom kraj viděný z ptačí perspektivy. Nejvíce mě zaujala síň s Getsemanskou zahradou, ostatně, fotografie hovoří za vše. Když hodíme minci pro štěstí do jedné svatyně, na stěně naproti nám se ihned rozzáří světlo jasných slunečných paprsků… i my jsme se asi Sloupu v Čechách zalíbili. A to nejlepší nakonec, při vstupu na hrad nás vítá podmanivá hudba, a to skladba, která nám hrála při naší svatbě, konkrétně při odchodu od oltáře, kterou je Imagine od Johna Lennona. Úplně mě to dostane, je to jako dar, jako šťastné znamení... Vyslechneme ještě další skladby – Haleluja ze Shreka a také mou nejoblíbenější skladbu z Amélie z Montmartru. Tu jsem nahrála a sem i vkládám… Amélie z Montmartru je můj takřka osudový film, takže o to víc mě potěšilo slyšet jeho tóny v skvělé akustice a atmosféře hradní kaple. Bohatě také mladé a talentované muzikanty odměníme, zaslouží si to. Z hradu odcházíme míruplně naladěni, opravdu všem návštěvu tohoto kraje doporučuji, pohladí na duši. Jo, a na Sloupu v Čechách jsem konečně sehnala další do naší sbírky dřevěných magnetek, takže už má své místo na lednici a bude nám každý den připomínat tuto návštěvu. Z hradu míříme do lesů, navštívit nedaleké obnovené lesní divadlo, ve kterém se skutečně hrají divadelní hry, zvláště pohádky. Nedivím se, pro děti je to tu opravdový ráj – všude pískovcová skaliska a tedy i písek, průchody skalami, dřevěné kulisy, věže, bludiště kamenů, stromů a kořenů… hraje si jich tu hned několik a vůbec mi jejich křik a pobíhání nevadí, protože tady na to mají právo… hezky si tam prolézáme my i děti a těšíme se z vzájemnosti, občas k sobě něco prohodíme a je nám fajn. Odtud míříme do Modlivého dolu, který však na tamních trasách (okolí Sloupu v Čechách je přímo prošpikované jeskyněmi a vyhlídkami) není vyznačen. My se tedy vydáme po silnici, brzy odbočíme po červené a stoupáme Modlivým dolem ke kapli a poutnímu místu zároveň. Je vytesané ve skále po vzoru svatyně v Lurdech. Na jeskyni s Pannou Marií tiše shlížejí mohutné skály a stromy. Odtamtud se vydáváme do prudkého kopce a zase z prudkého kopce dolů :-), obcházíme různé vyhlídky a scházíme pomalu dolů k vesnici. Blížíme se k zastávce a přemýšlíme, jestli tady stanovat. Jenže se ochlazuje, nebe se zatahuje, takže po krátké poradě a při zvážení toho, jak jsme už unavení a uchození, rozhodneme se vrátit do Prahy. Další den bychom těžko zvládli, odpočívat, to ano… Ale vzhledem k mrakům tušícím déšť jsme to zabalili. Nechtěli jsme poslední den řešit sušení stanu… Ještě v Novém Boru, odkud jsme vyjížděli, jsem se zašla podívat ke kostelu, u kterého mě z autobusu zaujala krásná socha ženy. Musela jsem si ji vyfotit, je to jedinečné zachycení krásy, co myslíte? V momentě ale, kdy jsem z okénka autobusu zahlédla bělavé pásmo hlavního města, se mi do očí nahrnuly slzy… uvědomila jsem si, že zase vjíždíme do vězení asfaltu, betonu atd., ale co naplat, jednou jsme se do Prahy vrátit museli.


Labuťák...



... labuť a labuťátka...



... a celá rodinka pohromadě.



Další kachní fotka do sbírky... Osm kachňátek měla, mamina :-).



Přicházíme k skalnímu hradu Sloup v Čechách.



Lev vytesaný ve zdi síně Getsemanské zahrady.



Výjev Getsemanské zahrady.



Detail anděla a Ježíše Krista.



Olivová hora.



Hvězdné nebe.



Symboly vytesané ve skále.



Grota Boží hrob.



Grota Zmrtvýchvstání.



Grota Půst.



Barevné skleněné tabulky se všemi ročními obdobími.



Východ z jedné z místností na světlo.



Zde se natáčel vstup do pekla v pohádce S čerty nejsou žerty, vzpomínáte?
Napovím: "Máchale, Tebe čeká šibenice!!!" :-)))



Sedátko? Ne ne, původně to byla polička na svítilnu :-).



Na vrcholu skalního hradu najdete takovouto vybranou společnost stromů a nebe.



Jen se posadit a rozjímat...



V kapli... Překrásné, že?



Výjev jako z nadpozemského chrámu...



Náš skvělý průvodce a muzikanti.



A zde je slíbená skladba "mého nitra".



Východ z hradu Sloup... Moc děkujeme za všechna prožití!



Lesní divadlo.



V lesním divadle... tedy v jeho chodbě.



Kulisy...






Výhled na Sloup v Čechách.



Skalní útvar Medvěd.



Stoupáme Modlivým dolem.



U poutního místa.



Povídání...



Detail na tepané výzdobě.



Panna Maria






Les ve světle.



Čedičová skála.



Výhled do kraje... se světelným sloupem, který však na fotce nevynikne...



Koníci.



Strom ve sklářském městě Nový Bor.



Každý den jsme nachodili zhruba 12 kilometrů. Manžel schytal dvě klíštata a další po něm lezlo, já ani jedno, zato pár komárů si na mě smlslo. Počasí bylo nejstálejší a nejpříjemnější ze všech našich dosavadních trampů. Co to tak po sobě ale čtu a z fotek, tak to vypadá jako idylka sama ne nepodobná procházce růžovým sadem, ale věřte, že tak to není. Nebyl žádný med nosit těžký batoh (já 70-ti litrák), lámat si hlavu s tím, kde večer složit hlavu (byla to však jedna z mála starostí na cestě, na rozdíl od dnů ve městě), rozčilovala jsem se často nad maličkostmi a trucovala, občas jsme zabloudili… Navíc jsme měli v plánu spíš odpočívat, ale prostě duch zvídavosti a poznání v nás žije a my chtěli vidět a zažít… Proto jsem asi i onemocněla jakousi střevní potvorou (únava a velká fyzická zátěž mají za následek horší imunitu…), už jsem zdravá, ale nedovedete si představit, jak jsem vděčná za to, jak je mi teď dobře. Toho dobrého na cestě však bylo jistojistě víc, máme krásné vzpomínky, zážitky a těšíme se moc na naše další dobrodružství! Letos na podzim si ze všech našich tříletých trampských dobrodružství v přírodě, ale i z „normálních“ dovolených, chceme nechat vyrobit velkou fotoknihu… je to zážitek jiného rozměru vidět minulost před sebou na fotopapíru… Doufám, že vás fotky těší stejně tak jako mě, a že vás přenesly do míst, kde příroda a její bytosti moudře kralují a kde lišky dávají dobrou noc :-).



Momentky pro zasmání


Ivan Mládek: "Trpaslíci dali Sněhurku do takové skleněné rakve..., kterou tam na ni měli už připravenou..." :-D
Zde najdete celou pohádku ;-).



CO JE???



Že by snad číhala na nějakého opeřence?



Přesličky. Vypadá to, jako když jedete ve velké rychlosti a koukáte na stromy :-)





Obrázky s kouzlem okamžiku... alespoň pro mě


Vlídná sámoška vypadajíc a voníc jako za starých časů.



Chaloupka jako z pohádky...



Pro babičku jako z pohádky...



Slépka se šesti kuřátky.



Má oblíbená scenérie u lipové aleje za blížícího se západu slunce. Byl to krásný večer.
Jak poznamenala bystře má sestra, je to jako z filmu Jízda... (Neřídí nikdó!!!) Proto se mi to asi tak líbí. :-)



Květina, která mě potěšila svou krásou,
domácí citronáda osvěžila v parnu
a cappuccino dodalo sílu a pohladilo chuťové buňky.



Dva stromy...



Zvěčněná krása...



... a ženskost.





Kvítečkové království


Tahle krása rostla na starém zdivu Střekova... Nevíte, jak se tato květina jmenuje?



Bodláčky jako odměna po náročném výšlapu.



Půvabná zahrádka u jedné chalupy.



Šípkové květy za večerního světla....



... a za světla ranního.



To je ona! Tato květina mi povídala pohádku o dobré víle, která o ni pečuje.



Makové pole.



Maková panenka.



Růže na hradě Sloup.





Třešinka... ne, borůvka na dortu :-)


Slaďoučké borůvky.





Vzácné foto nakonec


Krasohled do posvátného háje... v nedělní podvečer...





8.7.2012