Domů - Střípky z mého života - Fotky

Vandr křížem krážem za sluníčkem – Vysočina, Česká Kanada

Letošní jaro bylo nezvyklé sychravé, slunce jsme si neužili, zato déšť byl tak vytrvalý a silný, že způsobil v celých Čechách povodně. Týden před naším trampem naopak panovala neskutečná vedra, tropické teploty 40 stupňů nebyly ničím výjimečným. Zkrátka teplotním výkyvům jakoby se u nás zalíbilo a my lidé (ač jsou někteří přesvědčení o své božskosti, ha ha) proti tomu nemůžeme nic dělat, jen se přizpůsobit a snad se zamyslet nad svým chováním nejen vůči přírodě. Ta nepotřebuje nás, ale my přírodu potřebujeme. Byli jsme neskutečně vděční, že jsme nejeli o týden dřív, protože nevím, kolik bychom toho ušli. Moc ne, ve vysilujících vedrech trvajících celý týden bychom spíš kolabovali. První dny trampu byly teplotně příjemné, ten zbytek ještě příjemnější, protože bylo chladněji. Ano, jsme raději, když se teplota drží okolo 20 stupňů (a klidně i níže), protože se mnohem lépe chodí, nejsme vyčerpaní, nemusíme tak často pít a těžký batoh se snáze nese. Tento tramp jsme zasvětili dvěma oblastem naší země, a to Českomoravské vrchovině a České Kanadě. Bylo tam krásně, odpočinuli jsme si od starostí a ruchu města, sice za cenu fyzické únavy, ale co je to proti půvabům přírodních děl, milým lidem, které jsme potkali a proti opravdové svobodě, kterou trampování přináší? Poprvé jsem si uvědomila, jak nechci zestárnout… bude se mi po těchto dlouhých vandrech stýskat. Můj milý opět dokázal, že je muž do života, ve dne se postaral o spoustu věcí, pomáhal mi, a v noci se moc ve stanu nevyspal, protože měl potřebu mě chránit proti případnému nebezpečí noci. Jsem přesvědčená, že právě a jedině s ním s klidem v duši přečkám každé špatné časy, které, jak nám intuice říká, na lidstvo přijdou. Nemějte strach, nejen vaši blízcí, ale i příroda se o vás dokáže postarat, právě tak, jako Bůh dá útěchu a lásku takovou, jakou nikde jinde nenajdete. Možná to zní pateticky, ale věřte mi, že právě dlouhý a stálý pobyt v přírodě vám to stvrdí víc než tisíce slov… Doufám, že vás povídání i fotky přenesou tam, kde je nutné naslouchat přírodě i srdci, abyste ve zdraví přežili.



Sobota 22.6.2013

Vyjeli jsme v poledne směr Světlá nad Sázavou, naším cílem byla stanice Smrčná. Po proudu řeky Sázavy procházíme přírodní rezervací Stvořidla, která jsou nazývána „perla Posázaví“. Už jsem je jednou navštívila, na škole v přírodě, mohlo mi být nějakých osm, devět let a už tehdy mi učarovala. A i nyní jsem okouzlena, jsou přesně taková, jaká si je pamatuji. Sázava krásně hučí, plyne přes obrovské žulové balvany, kterých je zde naseto velké množství. Létá tu hodně modrých vážek, ptáčkové zpívají, slunce hřeje, prostě atmosféra léta, jak má být. Cesta je stíněná, vede lesem, ale přesto se často zastavujeme a osvěžujeme se jak v Sázavě, tak ve strouhách, které lesem protékají. V řece je voda jako kafe a přesto osvěžující, je příjemné v ní chladit nohy, zatímco ve strouhách teče voda ledová, ale je o to více povbuzující. Miluji kameny, takže neodolám a položím se na velký, vyhřátý balvan, dívám se na nebe nebo mám zavřené oči, poslouchám zpěv řeky a přitom si chladím nohy, větší pohoda snad nemůže být. Když se pak kochám a vzdávám dík za tento den, všimnu si, že mi po paži špacíruje pavouček štístko :-). Brodit se proudem k jednotlivým kamenům je dobrodružství, musíme se s milým často vzájemně jistit, abychom do řeky nespadli :-). Je to vlastně nádherné prožívání sounáležitosti, jaké se ve městě nedaří tak snadno… v euforii se proto co chvíli objímáme… Víte, jak a proč vlastně Stvořidla vznikla? Pověst praví, že jednomu místnímu sedlákovi se vůbec nedařilo, tak uzavřel smlouvu s ďáblem. Ten měl sedlákovi deset let sloužit a na oplátku se mu sedlák upsal duší. Čert se skutečně činil, sedlák zažíval úrodná a šťastná léta. Když uplynulo deset let, sedlák dostal strach a svěřil se své ženě. Ta mu poradila, aby stavení vykropil svěcenou vodou. To tedy udělal a skutečně, čert na něho nemohl. Čerta to ale hrozně rozzlobilo, chtěl se sedlákovi pomstít. Posbíral proto v lomu obrovské množství velkých kamenů a chtěl zasypat sedlákova pole, která mu teď tak vynášela. Jenže než stihl na pole doletět, blížil se ranní úsvit a čerta opouštěla pekelná síla. Postupně tedy těžké kameny odhazoval, padaly do řeky a do údolí. S prvními ranními paprsky čert své úsilí vzdal a už se neukázal. K přírodní rezervaci patří i les… kouzelný, čistý, plný kamenů a kapradí. Také ale komárů, naštěstí je stíhám likvidovat dřív než oni mě :-D. Procházíme cca 2 km volnou chůzí, konečná část cesty vede přes louku, na které se suší a krásně voní seno. Stavíme se v kiosku na malé občerstvení a přecházíme lanový most k železniční zastávce Stvořidla. Odtamtud se vracíme do Světlé nad Sázavou a zamíříme do obce Putimov nedaleko Pelhřimova. Hledáme místo k utáboření, nakonec je najdeme na poli, na kterém nás ale neustále otravují komáři, takže rozbití stanu, čištění zubů a vybalování věcí na noc se snažíme zvládnout v co nejkratším čase. Už převlečení a připravení na spánek ještě nějakou dobu čekáme na ochlazení vzduchu, které přichází se soumrakem. Pak se otočím na bok a okamžitě usínám.


Les u Stvořidel



Stvořidla






Malebný výhled do okolí toku Sázavy.



Kapradiny byly všude...






Světlo probleskující lesem.



Odpočívali jsme na kameni a měli jsme tento výhled.









Rozjímám u řeky.









Hra kapradí, světla a lesního potůčku.






Stvořidla při pohledu doprava...



... a doleva :-).



Lanový most přes Sázavu, za ním je železniční zastávka.



Pole s nejšťavnatější zelení na světě!






Neděle 23.6.2013

Spalo se mi hezky, nic mě ze spánku nevyrušilo. Probouzím se nádherně vyspaná asi v sedm hodin, ale ještě nechám milého spát… V předtuše, že nás čeká horký den, jsem ale počkala jen asi půl hodiny a pak jsem vstala. Vykouknu ze stanu, obloha je sice zatažená, ale z předpovědi vím, že se to má brzy vybrat. A opravdu, než se připravíme na nadcházející den, už na nebi prosvítá blankytná modř a vzduch se začíná rychle ohřívat. Sbalili jsme tedy všechno naše živobytí do batohů a vydali se na cestu. Naše kroky vedou na vrch Křemešník. Zde bych chtěla poznamenat, že jak Stvořidla, tak Křemešník jsem si dovolila naplánovat já, ale nebojte, zbytek trampu už má ve svých rukou, jako každý rok, milý. Jdeme do vesnice Proseč pod Křemešníkem. Přiběhne k nám pro pohlazení pejsek, nadšený, že může poznat nové tváře :-). Na úpatí Křemešníku se nostalgicky zastavím u tábora Slunečná paseka, známého z románů Jaroslava Foglara (byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že můj muž v dětství nečetl žádnou jeho knihu a ani komiksy Rychlých šípů, škandál! :-) ). Ještě před stoupáním k vrcholu odbočíme k Stříbrné studánce ukryté v hloubi lesa u křižovatky lesních cest. Doplníme vodu a také se opláchneme a osvěžíme nohy. Jedny z nejkrásnějších chvil trampování jsou právě u studánek, nejlépe, jsou-li takto v lese a mohu si tak snadno představit, že jsem se vrátila v čase několik staletí nazpět a stojím před bytostí strážící pramen právě tak prostá a nedotčená moderní civilizací, abych se mohla sklonit před štědrostí přírody a poděkovat za osvěžení. Voda ze studánky je lahodná, čistá, hladivá. Vrátíme se zpět na červenou a stoupáme lesem čím dál výš. Je teplo, ale protože jsme stíněni stromy, jde se nám pěkně. Na místě, kde je vyhřáté jehličí, si uděláme přestávku a procházíme se po jehličí bosýma nohama, přírodní masáž plosek nás pěkně probere. Kráčíme dál, tu a tam vidíme prchající veverku, ale to už jsme na naší další zastávce, u Zázračné studánky. Zde se osvěžíme opět lahodnou vodou a pročteme si zajímavosti o tomto poutním místě a o moudrých rusalkách a dalších bytostných, kteří mají studánku a okolí na starosti a pomáhají lidem:
Zázračná studánka je pradávnou, nepochybnou příčinou vzniku tohoto poutního místa. Pramen vyvěrá periodicky obvykle okolo Vánoc (nikdy nezamrzá) a přestává téci v létě (červen, červenec). Podle místní tradice voda věstí zlé časy, jestliže začne pramenit v jiný čas. Stalo se tak např. v dobách epidemie cholery v českých zemích uprostřed 19. století. Tehdy přišly pro „zázračnou vodu“ desetitisíce lidí. Pramen vytryskl již 27. prosince 1831 a teprve 30. září 1832 zmizel. Vody bylo tolik, že ačkoliv byla čerpána dnem i nocí, nebyla nikdy vyčerpána.
Studánka je proslulá svými léčivými účinky. Chemickou analýzou bylo zjištěno, že voda je velice čistá, chudá na minerály, slabě radioaktivní a obsahuje nepatrné množství stříbra. Tím se vysvětluje, že uchována v lahvích se po dlouhou dobu nekazí. Byla proto čerpána i pro lodě na zámořské cesty.
Jedna z pověstí o vzniku tohoto místa vypráví o starém slepém a chromém muži, jemuž se několik nocí po sobě zdálo o léčivé lesní studánce, ve které se zrcadlil obraz Nejsvětější Trojice. Viděl v tom znamení, a proto si umínil, že s pomocí dobrých lidí studánku vyhledá. Po mnoha marných pokusech přece jen lidé starce dovedli ke křemešnické studánce, on se v ní umyl a v té chvíli jej všechny neduhy opustily a on nejenže prohlédl, ale začal chodit bez berlí. Na památku je uložil do dřevěné kapličky, kterou nechal postavit u zázračného pramene. Později byla postavena kaple zděná a kostel.


Měli jsme tedy štěstí, že pramen právě vyvěral. V blízkosti Zázračné studánky a v blízkosti kaple Sv. Jana Křtitele (s krásným a věrným vyobrazením, které jsem viděla poprvé, totiž křest Ježíše Janem Křtitelem) se také nachází poustevna. I o zdejších poustevnících se opět něco dočítáme:
Povinností poustevníka bylo střežit kostel Nejsvětější Trojice, žil však jen z toho, co vyžebral. Situace se změnila k lepšímu díky pelhřimovskému měšťanu a zámečníkovi Tomáši Houčkovi, jenž roku 1737 pořídil závěť, v níž odkázal částku 1 000 zlatých na fundaci pro eremitu na Křemešníku. Kromě toho si Houček poblíž poustevny vymínil postavení kaple se zvonem, na který měl poustevník v určený denní i noční čas zvonit. Díky fundaci poustevník dostával na živobytí od městské rady každoročně 30 zlatých, 5 strychů žita, 3 věrtele pšenice, 1 strych ječmene, 3 věrtele hrachu, 2 měřice soli, 24 liber másla, 22 liber sýra, 8 sáhů dřeva a půl soudku piva z každé várky.
Františkánští terciáři měli v zařízení svého obydlí větší volnost, zatímco ivanitská řehole měla pro tento případ jasně stanovené přísné předpisy: „Cella má býti malá, ale čistá, k nížto malý stoleček bez koberce neb jiné okrasy a stolice bez zábradlí; klekadlo a na něm krucifix a umrlčí hlava na oltářku, papírové obrázky; totiž Nejsvětější Trojice Boží, blahoslavené Panny Marie, sv. Otce Ivana sv. patrona pouště, nádobí k jídlu a pití hliněné nebo dřevěné, všechno sprosté. Přitom k odpočinutí prkno a pod ním umrlčí truhla, na prkně (bez strozoku modrace, aneb peřin) k ležení a k přikrývání sprostá deka a spáti má v tunice.“
Podobně tomu bylo také ohledně oděvu: „Sprostý, dlouhý, hřebíčkový barvy soukenný hábit až po paty, s ouzkéma rukávy, a pro teplo a práci tunica, aneb spodní oděv. K tomu přišpičatělý škapulíř dva prsty dlouze pod páskem na znamení svých ouduv od zlých žádostí mrtvení a kapuc k vyobrazení dětinské nevinnosti a sprostnosti a k zaopatření hlavy. Přitom pláštíček ruku šířky od kolen dlouhý. Pásek k tomu černý kožený, dva prsty široký, se sprostou železnou přezkou, při kteréhožto uvazování vždyckny ke cti vázání Pána Ježíše v zahradě Getsemanské Otče náš a Zdrávas Maria má se modliti, a na něm prostřední černý dřevěný růženec s dřevěným černým křížkem. Dále střevíce a černé nebo hřebíčkové barvy punčochy nositi, v žádných sandáliích ani v pantoflích vycházeti; na cestu černý klobouk a hůl jako staří Otcové na způsob „T“ býti má. Jak dlouhého starého a sešlého věku není a přirozené teplo u něho neubejvá, nemá košili na jeho tělo přijíti; potní šat na ramenách jest k potřebě při velikém horku, v práci a na cestě; přitom spodky černý aneb hřebíčkové barvy plátěné, soukenné nebo kožené vždy míti má.“
Posledním křemešnickým poustevníkem byl Matěj Šperka. Jeho smrí dne 14. listopadu 1803 poustevnický život na Křemešníku zaniká.


No, nebyl žádný med být poustevníkem. A je pravděpodobné, že tito lidé měli k Bohu blíž než dnešní instantně duchovní, jakkoli se mohou „chlubit“, že mluví s Bohem, anděly nebo co všechno dokáží. No jo, z tepla domova, obklopeni hezkými věcmi a miliony knih, to se to vymýšlí… Ale zpět. Od Zázračné studánky stoupáme na vrch Křemešník, procházíme křížovou cestou, zastavujeme se u Božího hrobu. Hned za ním je pak kostel, právě začíná nedělní mše, váhám, jestli nejít dovnitř si kostel prohlédnout, ale přeci jen, věřící nejsem, takže nejdu. Vypravíme se na rozhlednu Pípalka a ukáže se, jak to dopadá, když dáte blbci funkci. Ač se to nechce věřit, rozhledna je v červnovou neděli zavřená kvůli malování! Fakt nechápu a se mnou další lidé. Jeden pán, místní, nadává jak špaček, že dnes je dokonalá viditelnost, vzal si s sebou i dalekohled a musí se obrátit a vrátit se domů. I já jsem hodně zklamaná, lidí se sjíždí hodně a neuvidí nic. Dáváme si alespoň na posilněnou oběd a jdeme si pohovět v lese. Zde, v tichu, měkkém světle a obklopeni zelení ležíme, ani nevím, jak dlouho… Po čase se zvedáme, scházíme z Křemešníku do údolí a vydáváme se do vesnice, kde chceme přenocovat. Přecházíme přes pole, louky, vísky, lesíky… Horko začíná být ale únavné, často si ve stínu dáváme přestávku. Konečně docházíme do cíle, nakrmíme pěknou travou pár koníků, kteří se zde pasou a opatrně vybíráme místo k táboření. U vesnice si vždy dáváme pozor, aby nás někdo neviděl a nehnal nás odsud. Naštěstí se nám to ještě nestalo, ale stejně… Když příhodné místo objevíme – na pokosené louce, zajdeme do vesnice na večeři. Pak se vrátíme na louku a čekáme, než zapadne slunce, tedy nějaké dvě hodiny :-). Ale nevadí nám to, je krásný, vlahý večer. Nečekaně se také pokocháme vycházející lunou v úplňku, zpočátku si říkáme, co to v tom lese tak svítí? Než milému dojde, že to bude asi měsíc :-). Pak už tedy jen čekáme, až se vynoří zpod lesa… dnes je silný úplněk, takže dění na obloze je působivé. Po nafocení jdeme do stanu a spát.


Tábor Slunečná paseka.



Jeden ze tří Ivaniných rybníků.



Stříbrná studánka



Zázračná studánka, vlevo od ní poustevna.



V dřevě vytesaný výjev křestu Ježíše na průčelí kaple.



Uvnitř kapličky.



Milá, více než sto let stará báseň.



Mariánský obraz u vchodu.



Křemešnický kostel.



Opět jeden zářící keř.



Ne, nespletla jsem se, jen jsem autenticky vyfotila les z mé ležící perpektivy.
Vidíte, jak na sluníčku schne a hřeje se složený stan?






Další reportážní fotografie - odkrevování nohou :-).



Mám ráda takovéto výhledy - když mohu na stínech v krajině sledovat, jak jdou mraky na nebi...






Nebe na zemi... vetknuté v čekankách...






Pěšina vedoucí do nebes...



Pole a pastviny ve večerním slunci.



Pole s klasy už ve slunci zapadajícím.







Pondělí 24.6.2013

Už nad ránem mě probudily zvuky deště dopadajícího na stan. Bylo nám jasné, že předpovědi se naplnily a my musíme tramp přerušit. Vzhledem k tomu, že by nás ubytování stálo víc, než cesta do Prahy a zpátky na místo dalšího putování, jedeme domů. Má totiž vydatně pršet jak dnes, tak zítra. Na netu, na důvěryhodných portálech o počasí zjistíme, že se můžeme držet plánu a ve středu vyrazit do rozlehlého přírodního parku Česká Kanada. Ostatně, tím možná završíme – aniž by to byl úmysl, jen nám to teď dochází - snad vše s českým přívlastkem :-). Český ráj, Český les, České Švýcarsko, České středohoří (navíc jsme už nakousli i Českomoravskou vrchovinu). Pokud vás napadá ještě nějaká krajina „Česká“, budu ráda, když mi dáte vědět. V Praze využijeme čas k přeprání věcí, odpočinku, plánování a také k dobalení několika potřebných věcí, které jsem původně zapomněla. Obzvlášť mi bylo líto, že jsem doma v krabičce nechala svůj amulet, který mám už léta, a který mě doprovázel při všech našich trampech a většině cest do přírody. Můj dřevěný přívěsek s vyrytým srpečkem luny na kožené šňůrce. Takže… vlastně jsem ráda, že jsem se mohla domů vrátit. Jen si zoufám nad okolnostmi, vydatný déšť totiž opět zvedl hladiny řek a zejména právě na Vysočině a na řece Sázavě a způsobil povodně… Když jsem prorokovala, že na Stvořidla musíme hned v sobotu, protože se bojím následného deště, netušila jsem, že se trefím až tak moc :-(.



Středa 26.6.2013

Za deště jsme v poledne vyjeli z Prahy autobusem Student Agency do Jihlavy, kde jsme přestoupili do autobusu, který nás odvezl do obce Kunžak v Jihočeském kraji. Zde drobně prší, ale odhodlaně vyrážíme vstříc věcem příštím. Jdeme po červené, míjíme rybník, u jehož přítoku je vidět, jak moc v minulých dnech pršelo, voda se nejspíš i trochu vylila z koryta. Kráčíme podél potoka Struha, který zavlažuje i lesní, nesmírně čisté, jezírko. První dojem z České Kanady je úchvatný, všude kolem nás se rozprostírá krásný a nedotčený les, čistý vzduch je prosycen vůní země a jehličí, zurčí potůčky a kromě nás nikde nikdo. Jediným mínusem je zima, ale oblečení jsme víc než dobře a zahřívá nás také svižný zátěžový pohyb. V podvečer se rozhodneme v lese rozbít tábořiště, abychom se zahřáli a nabrali síly pro příští dny. Zkušeně tedy najdeme nesvažité místo, odmeteme šišky a větvičky a připravíme vše na noc. Já se navleču do co nejvíce vrstev, což znamená dvoje tenké ponožky, jedny tlusté, termo prádlo na nohy, tepláky, horní thermo, nátělník, ledvinový pás z ovčí vlny, triko s dlouhým rukávem a mikinu. Usínám pak brzy po zachumlání se do spojených spacáků, v šest hodin. Několikrát se ještě krátce probudím, poslouchám, jak postupně utichá ptačí zpěv, ale pak už usínám opravdu.


Brána do České Kanady.



První z mnoha čistých vod v hlubokých lesích skrytých.



Lesní jezírko.



Kampak asi vedeš, cestičko?







Čtvrtek 27.6.2013

Ráno se probudím nejprve tak v šest, v sedm, ale opět usínám. Skutečně se probudím, až když je venku už světlo a ptáci zpívají. Vyspaná jsem dorůžova, aby ne, když jsem spala plných 14 hodin (slovy čtrnáct hodin), což je především na mě, ranního skřivana a noční sovu zároveň, úctyhodný výkon :-). Asi jsem potřebovala pořádně „dobít baterky“ a kde jinde, než v lese, tedy v absolutní tmě a „civilizačním“ tichu… Můj milující muž se ke mně tiskne, rozvaluje se přes celý stan a já spím namačkaná na stěně stanu, ach jo… holky, nečekejte, že po svatbě s vámi bude zacházeno v rukavičkách :-))). Dělám si legraci, můj milý se naopak mnohokrát během putování ukázal jako kavalír. Ve stanu ještě v objetí poleháváme a vychutnáváme teplo spacáků. Důkladně se oblékáme, bojím se zimy venku, ale tím, jak jsem zahřátá, to není tak strašné. Na batohu si ještě nechávám sušit vlhké botasky ze včerejška, balíme stan a míříme k rybníku Zvůle. Cestou si dáváme k snídani sebáky z domova (tedy jídlo s sebou – namazanou housku). Příjemná cesta nám pěkně utíká, zastavujeme se u Ďáblova chleba. Neděste se názvu, jde o působivý kamenný útvar připomínající rozkrojený chléb. Jistě se k němu váže i nějaká pověst, která velikému přírodnímu útvaru dala jméno. Pokocháme se, kameny pohladíme a pokračujeme. Ostatně, tamní oblast se jmenuje Stodůlky, jsme tam tedy jako doma :-D. Cesta vede z kopce, do údolí s rybníkem Zvůle a stejnojmennou vesnicí. Pomalu, ale jistě začíná svítit slunce, prohlédneme si tedy a obejdeme rybník. Po chvíli hledání najdeme restauraci. Zjistíme, že u rybníka je prostor vyhrazení ke stanování, ale je kompletně podmáčený… Zlatý les! Dáváme si skromný oběd a na cestu si bereme topinky. Projdeme se po poloostrově, kde jsou k vidění skalní misky, žel, díky suchu prázdné… Sucho však není na cestě, pročež, ač jsem se snažila, zahučím do mokřadu. Ale co, jen voda, to za chůze uschne. Ještě před opuštěním Zvůle si chladíme nohy v lesním potůčku, jako vždy v České Kanadě je čisťounký jako sklo. Za vsí je skalní útvar připomínající jeskyni, u něj teče pramen, takže si opláchneme obličej a já ošetřím pleť na obličeji krémem (miluji polní podmínky, třeba když si malé zrcátko opřu o kámen a snažím se zahlédnout svůj odraz v maličkém prostoru…). Vracíme se stejnou cestou a míříme na Vysoký Kámen, cestu nám zpříjemňují básnická díla umístěná v lese na cedulích. Na jednom z odpočinkových míst sníme topinky, kousek dál vidíme dřevorubce kácet stromy, od té doby je uvidíme častěji. Z Vysokého Kamene, ač je to nejvyšší bod České Kanady, není žádný výhled, ale kameny jsou úchvatné, nacházíme i naplněné misky a jiné krásy. Odtamtud jdeme do vesnice Kaproun, u železniční zastávky je památník zapomenutého českého giganta Járy Cimrmana. My, coby cimrmanologové jsme toto místo nemohli nenavštívit, ačkoli jsem se o jeho existence dozvěděla náhodou. A byla to šťastná náhoda :-)! U zastávky Kaproun se skvěle pobavíme a také položím na památník kámen sebraný cca 500 m před vesnicí. Doplním ještě vodu u Cimrmanova pramenu a jdeme po kolejích úzkorozchodné železnice, abychom si zkrátili cestu. V oblacích, kterými krásně prosvítá slunce, vidím symbol domu… že by tolik toužebné znamení do budoucna pro nás? Jdeme poté střídavě přes louky a lesy, sem tam vidíme nějaké stavení. Míjíme Hamerský rybník, kdysi (a možná, že ne tak dávno) veliký, ale nyní vypuštěný a krajinu odvodňuje strouha. Kousek dále sejdeme k potoku a osvěžíme a nabíjíme si unavené a horké nohy. Uvědomím si, že miluji táboření, připomíná mi partnerství. Totiž, nikdo to nemusí chápat, ale cítíme se šťastní a naplnění a to nám nikdo nemůže vzít… Ach jo, po našich vandrech se mi bude v důchodu stýskat, to vím. Pak už ale hledáme místo k přespání, v lese se rychleji stmívá, takže to máme tak akorát. Jako vždy odhrabáváme šišky, připravujeme se na noc… a uléháme.


Mnoho odstínů zelené...



Ďáblův chleba



Tato a následující fotografie patří rybníku Zvůle.















Strouha u Zvůle.



Krásné setkání... Tento kámen je několikanásobná zvětšenina toho, který jsem našla na Šumavě a vzala si domů.



Skalní útvar u Zvůle.



Tento pařez nám připadal jako palác přírodních bytostí.



Ratolesti se mi moc líbí a tato zářila, že jsem ji nemohla nevyfotit.



Další studánka...



Kamenné misky u Vysokého Kamene.






A tady jej máme: Vysoký Kámen.



Nejvyšší bod České Kanady.



Slavná železniční zastávka Kaproun.



Cedule s příběhem Járy Cimrmana.



Socha a také kamínkový památník.



Památník v celé své kráse.



Také jsme přispěli, ku slávě našeho Mistra.



Cimrmanologové celé místo důkladně zmapovali a prozkoumali.



Památné ohniště.



Na žádný detail se nesmí zapomenout :-D.



Značky nás bezpečně vedou k Cimrmanovu prameni.



Opět něco filozofie a historie.



Cimrmanův pramen



Znamení domu na obloze.



Kvítí podél cesty a jásavé klasy trav.



Úzkorozchodná železnice



Hezké místo... květy oživují pastvinu.



Kdysi dávno rybník...



lesní strouha







Pátek 28.6.2013

Doporučuji vám donést si nějaké pití nebo občerstvení, tohle bude dlouhé povídání, ač to tak zrána nevypadalo… Ale ještě noc – bylo mi teplo, tak jsem si v polospánku sundala tričko a tepláky, ráno se ale zase probudím zimou, brr. Takže se zase obleču :-). Před osmou hodinou se už oblékáme do denního úboru, tedy já do sukně a trička, milý do košile a maskáčů. Naším dnešním hlavním cílem je zřícenina hradu Landštejn. Cesta je dost nepříjemná, podmáčená a vede i vysokou, tj. po ránu mokrou travou. Jakmile se dostaneme na asfaltku, musím si vyměnit boty a podkolenky. Odměnou za to vše je nám krásný pohled na menší, ale romantický rybník Punčoška. Brzy se přiblížíme k Landštejnu, jak z fotek vidíte, mohutnému hradu, který založil ve 13. století Přemysl Otakar I. jako románskou stavbu. Hrad však postupně prošel několika přestavbami – gotickou, goticko-renesanční a renesanční. Má za sebou bohatou historii, kterou ukončil zásah bleskem, kvůli kterému hrad vyhořel a stal se zříceninou. Vyšlapeme na vysokou hradní věž, a to i s bágly, uf, pěkná rozcvička… za to se však kocháme výhledy do zalesněné České Kanady. Mě a zejména mého muže upoutají zamřížované dveře a schody do podzemí. Co je za nimi, nám objasní video, které zhlédneme v jedné z místností, kde také probíhá výstava nálezů z hradu (v podzemí se našly úplné poklady – krásné kachle, nádobí, šicí potřeby, ozdoby a jiné). Krátký film nám dal nahlédnout do hradního podzemí, kde se nachází učiněné vodohospodářské dílo, velice propracované, mohli bychom se učit! Podzemí sloužilo jako odvod případné přebytečné vody z hradu. Odvodňovací systém Landštejna fungoval tak, že se nejprve naplnila hluboká studna. Když přetekla, voda stekla do jímky, když přetékala i ta, svedlo se vše do kanálu a poté ven ze skály. Nikdy se tedy nemohlo stát, že by byl hrad vyplaven. Z Landštejna vyrážíme do restaurace napsat pohledy našim blízkým a samozřejmě se také najíst. Já si objednávám kapří hranolky, využiji toho, že jsou čerstvé ze sádek z blízké Třeboně, vynikající zdejší a posilující jídlo završuji medovníkem a čajem navrch. Dobře naladěni odcházíme z Landštejna, procházíme loukami, ve strouze si opět chladíme nohy a já si i myji vlasy, už to potřebují. Jdeme dále lesy a loukami, docházíme do vesnice Stálkov, odkud chceme jít dál ke skalnímu městu, ALE! Je asi pět hodin, když nás osloví pán, který se nás ptá, kam míříme. Dáme se s ním do řeči, představí se nám jako Bob (občanským jménem Jiří Kněžíček, zámečník) a zve nás na pohoštění a přespání ve dřevěném hoghanu (obdoba indiánského týpí) na jeho zahradě. Po chvilce přemýšlení souhlasíme, Bob jede ještě s manželkou do Lidlu nakoupit myslivecké klobásky (pokud nemáte „svého“ řezníka, doporučuji, obsahují největší podíl masa ze všech, žádné sójové a jiné náhražky!) na opékání. My si u něj ukládáme batohy a jdeme se projít po vesnici a do nedalekého skalního města. Po nějaké době se vrátíme a povídáme si, čtu si také Bobův článek, který vyšel v místních novinách, zde je (podle mého) jeho nejzajímavější část:
„Jak Ty vnímáš dnešní dobu, kdy lidé ztrácí zájem o děje v přírodě, kdy přes noční osvětlení obcí a měst nevidí krásu hvězdné oblohy, kdy hlavní zábavou je počítač, sledování bezduchých seriálů v televizi a honba za penězi?“
Nezdá se mi, že lidé ztrácí zájem o přírodu a přes počítač na internetu se dá najít spousty krásných věcí o přírodě ze všech koutů zeměkoule, ale je to o tom, jak kdo ty lidičky nasměruje. Zase budu citovat. Když myšlenky z Knihy lesní moudrosti od E. T. Setona o výchově člověka pobytem v přírodě oslovily zámožného muže a ten naložil několik desítek chlapců z chudé městské čtvrti a odvezl je na pustý ostrov. Tam je vypustil a řekl: „Jděte a pěkně si to užijte.“ Když je po několika hodinách šel zkontrolovat, zjistil, že jsou poschováváni v keřích, kouří, hrají kostky a karty. Nic jiného totiž neuměli. Tak ten pán zjistil, že nestačí lidi do přírody vyvézt, ale také je tam naučit žít. Táboření dá člověku mnoho, byť by tábořil ve městě na zahradě či na střeše rovného domu.
Na poslední část otázky o honbě za penězi se dá odpovědět citátem z knihy O životě a smrti od Axela Munte: „Všechno, co skutečně potřebujeme, si můžeme celkem levně koupit, jen zbytečnosti jsou drahé. Opravdu krásné věci se neprodávají vůbec. Kdykoliv můžeme hledět na východ a západ slunce, na oblaka plující po obloze, na květiny u cesty. Také do síně noci, osvětlené pravými hvězdami, se žádné vstupné neplatí.“


Bob je opravdu člověk, se kterým jsme na jedné vlně a je pro nás zázrak někoho takového, který navíc nezištně pohostí a stará se o nás, potkat. Zvláště v dnešní době. Zkrátka, dobrých lidí je šlakovitě málo… avšak jsou. Opékáme si buřty, chleba, oheň uprostřed hoghanu (ze kterého je kouř veden komínem pryč) krásně hřeje a září, pilní ohniví salamandři nás těší. Dlouho, dlouho si povídáme o hvězdách, přírodě, trampování, lesní moudrosti, Jaroslavu Foglarovi a mnohém dalším. Kdybychom ráno nemuseli dál, rozmlouvali bychom klidně až do rána :-). Bob nám prozradí, že mu příští rok bude šedesát let, má čtyři děti a už i vnoučata. Nemá rád, když někdo vydává cizí moudra za své, to máme společné, ostatně píšu to i na úvodní stránce… Ostatně o moudrech nám Bob řekne, že vše už beztak bylo řečeno. Vypráví nám o rozdělávání ohně indiánským způsobem, diskutujeme o trampské výstroji, o azimutu… Jak říkám, studna témat je nevyčerpatelná, máme si hodně co říct a jsme najednou kamarádi. Okolo desáté hodiny jdeme spát, Bob domů a my dnes na širokých lavicích vystlané karimatkami. Než s milým usneme, díváme se ze spacáků na plápolající oheň, držíme se přitom za ruce… Větší romantiku bychom snad nenašli…

Ještě bych tu ráda napsala Velký Zákon od Otakara Lešského, který jsem také objevila díky našemu hostiteli:

„Všem, kteří mají mladé srdce.“

Velký Zákon
Slyš Velký Zákon, ten ať Tvůj krok řídí.
Buď bratrem květů, stromů, zvířat, lidí,
a netkni se jich nešetrnou dlaní
jež z neznalosti někdy krutě raní.
Buď synem slunce, cti je myslí čistou,
a v jeho světle ber se stezkou jistou,
neb měsíc klam je, právem noci spánek,
a den chce čin, slyš, volá jitřní vánek.
Měj bystré oko, neviděn vše zhlédni,
tiše kráčej jak zvěř o poledni.
Je hluk Tvým zrádcem, hlupák jenom hlučí,
buď strážcem ticha, který za klid ručí.
Svůj tábor ukryj, oheň střež jak poklad,
však odcházíš-li, zahlaď každý doklad,
že byl tu člověk. Koho stopa zradí,
ten ztrátou práva nedbalost svou hradí.
Měj v úctě vodu, čím je bez ní země?
Jen moudrý pramen hudbou zvoní jemně.
Vše uč se chápat, celičký svět vůkol,
je chránit život posvátný Tvůj úkol.
Buď bratrem květů, stromů, zvířat, lidí,
a miluj ty, kdož Zákonem se řídí.



Květinové, keřové a stromové zákoutí.



Rybník Punčoška












Hrad Landštejn









Výhledy z věže... samé lesy...






Když se nakloníte z věže, otevře se vám tento respekt budící pohled.



Neskutečně silné zdivo věže, staletími nedotknuté.



Pro představu mohutnosti a členitosti hradu...






Na zdi se mi rýsuje postava ženy s dlouhými, vlnitými vlasy...



skalka



Z nádvoří hradu.



Hradní brána... porostlá břečťanem.



Kachle z 15. století - vyobrazení Beránka Božího.



Kachle z 15. století - ornament (sluneční?).



Kachle z 15. století - vyobrazení rytíře.



Kachle z 15. století - vyobrazení klanění tří mudrců.



Kachle z 15. století - vyobrazení klanění tří mudrců.



Před dalším z rybníků - líbil se nám ten stromek.



Takovéto krásně časem vymleté balvany jsme našli mimo turistickou cestu.



Takovou chaloupku bych si přála.



Z naší podvečerní procházky kolem Stálkova.



Bobův osmistěnný, dřevěný indiánský hoghan.



Velký Zákon, okolo indiánské ozdoby.



Pečeme buřty.



"Náš" oheň v temné noci.







Sobota 29.6.2013

Jsem vskutku drsně probuzena, totiž bolestí zubu, kteréhož citlivost jsem podnítila včerejším horkým buřtem. Zlobil mě už dříve, ale vždy přestal. Tentokrát úpím bolestí ve čtyři hodiny ráno, až nevydržím a vezmu si osvědčenou přírodní medicínu – česnek. Vyjdu ven, kde už začíná být tma na ústupu, česnek rozkoušu, nechám působit na zubu, jak dlouho to vydržím. Účinek je tak silný, že vlivem „vytahování“ bolesti zatancuju na zahradě cosi ve stylu šamana tancem přivolávajícího déšť. Dělám tak v blízkosti totemu, což mě uklidňuje, neboť kde jinde tancovat, že? Zub bolet nakonec přestane… ehm, zub vydrží bezbolestný přesně do návratu do Prahy. Teď už je to dobré, jen budu mít mrtvý zub :-(. Poslední dobou jsem měla všeho plné zuby, tak se mi to všechno splnilo, jak velké ponaučení nenechávat se unášet svými emocemi a nesplnitelnými požadavky na svět! Ale zpět na Bobovu zahradu. Přibližuje se úsvit, dívám se na ještě jasně zářící lunu, zkouším oslovit Matku - Bohyni (symbol luny) a Ta mi odpovídá skrze šumění stromu. Počkám si do svítání, rosa se všude třpytí, takže bude krásný den… Ptáci zpívají víc a víc, kohout kokrhá, až slunce konečně vychází… připadá mi to, jako když vše a všichni vítají Otce (symbol slunce). Rozjímám nad tím, že symbolicky Otec vládne dni, Matka noci, tím je dána dokonalá harmonie, ale jen oba společně mohou dávat život. Tentokrát promlouvám k Bohu, ale přesně si nevybavuji, co jsem srdcem říkala, ani to nemohu dát do slov, ale vím, co v mé žádosti bylo. Pamatuji se, že strom byl tichý, a vždy, když jsem mluvit nakrátko přestala, strom začal šumět. A tak to je, Bůh a Bohyně se mnou nemluví přímo, na to nás dělí příliš velká vzdálenost a stupně lásky… pokud bych slyšela hlas, obrazy, nějaké odpovědi, byly by od pokušitele… více o tom píšu ZDE. Slunce mě zalévá krásnou září a já si jdu ještě lehnout. Je šest hodin a ještě se mi zdá krásný, optimistický a živý sen, který, abych se moc nerozepisovala, jsem vepsala SEM. Ze silného snu se probudím s úlekem, kolik je v realitě hodin, zjistím, že je osm, což mě trochu uklidní. Začneme se tedy hrabat ze spacáků, oblečeme se do „denního“. Bob se za námi ještě staví, povídáme si a on nám dá k dispozici návštěvní knihy. Z nich jsem nadšená, jsou v nich založené i staré fotografie sahající do historie tohoto místa a Bobova života. A hlavně jsou tam zapsané vzkazy a poděkování od těch, kterým zde bylo poskytnuto útočiště. I my, samozřejmě, poděkování napíšeme a na setkání s Bobem nikdy nezapomeneme. Pak už se ale musíme rozloučit, abychom vyrazili na další cestu, ještě si načepujeme čerstvou kojeneckou vodu, která je na zahradě k dispozici.
Vyjdeme z vesnice, kráčíme přes skalní město ke Grasselově sluji. Možná vám jméno Grassel nic neříká, ale znáte jej všichni, ze známého slova grázl. Johann Georg Grassel byl loupežník, který spáchal i dvě vraždy, proto se jeho jménem označuje lump. Prohlédli jsme si sluj, ve které se skrýval před světem a spravedlností… ta si jej ale nakonec našla a byl odsouzen k oprátce. V těchto lesích nacházíme a ochutnáváme první borůvky, každopádně je vidět, jak chladné jaro bylo, nejsou ještě ani zralé jahůdky, třešně, ač jindy (a to jsme jezdili dříve než poslední červnový týden) jsme je na vandru mlsali, až se nám dělaly boule za ušima. Další cesta vede střídavě přes lesy a mýtiny, jako každý den si i teď chladíme nohy, a to na dvou místech v hloubi lesů. Jedno z nich je obzvláště malebné, les je zde prozářen sluncem a voda, jako vždy průzračná, příjemně osvěžuje. Jdeme kolem rybníků, k jednomu z nich se sama vydávám s foťákem, přecházím mýtinu a napadne mě, že sluncem vyhřáté meze jsou ideální místo pro zmije. Pro jistotu popadnu kus dřeva a mlátím s ním před sebou, musí na mě být skvělý pohled :-)). Procházíme kolem zbytků středověkého hradiště a také kolem vojenského opevnění (bunkry, ostnaté dráty), nic z toho nás ale nezajímá. Jsem už hrozně unavená a také mám vlčí hlad, tak jdeme víceméně setrvačností do Slavonic… opět na místo mého dětství, kdysi jsem tu byla se školou v přírodě. Teď se ale začíná dělat horko, slunce pálí, takže doufám, že už brzy dojdeme na náměstí. Konečně! V infocentru požádáme, zda si tam můžeme nechat do šesti hodin batohy a rychle mizíme se najíst. Ve zdejší restauraci hotelu Arkády pojím nejlepší jídlo ze všech! Sním to totiž rekordně rychle a navíc celé velké porce, což je u mě zázrak, jindy bych to zdaleka nedojedla. A co jsem si dala? Kulajdu (zmizí ve mně do dvou minut :-D), medaile hajného Robátka (kuřecí medailonky s omáčkou s hříbky, brusinkami a jalovcem, k tomu hranolky) a dvě chlazené Coca Coly. Jako jsem na loňském trampu porozuměla pojmu „spánek spravedlivých“, pak jsem teď poznala skutečný hlad, z předchozí fyzické námahy a odříkání. I po jídle jsem ale naprosto vyřízená, jedu nadále na autopilota a doufám, že mi živiny z vynikajícího jídla brzy přejdou do krve. Jdeme na prohlídku slavonického podzemí, které je zajímavé, ale prohlídka velice krátká. Vstupné ve výši 120 Kč vidím jako slušné rýžování peněz. Navíc se moc zajímavostí nedozvíme… ale přeci jen, podzemí je z gotického období, sloužilo jako skladiště zásob a úkryt pro měšťany v době bojů. Práce při rubání sklepů byla náročná, za jeden den vykopali pouhých 5 cm chodby. Nyní je ve sklepích až 30 cm vody, to si ostatně vyzkoušíme, naštěstí jsme vyfasovali vysoké holínky a také pláštěnky. Z podzemí zamíříme na „opačný konec“, totiž na vyhlídkovou věž. Z výšky je mnohem krásnější pohled na náměstí než z „člověčí“ perspektivy, protože malebné Slavonice utrpěly stejnou ránu jako Telč, a to všudypřítomné Vietnamce. Ti mi sice nevadí, ale v historických částech takto krásných měst podle mě nemají co dělat, stejně tak jako kýčovité výrobky, které nabízejí. Po prohlídce města zajdeme na zmrzlinový pohár a odtamtud už na nádraží. Vlastně doposud jsme chodili po svých, takže jsem ráda, že tentokrát nás na místo pohodlně doveze vlak. Jedeme na zříceninu Štamberk nedaleko Telče. Stan rozbijeme v lese nedaleko vsi Lhotka (kde jsme si ještě dali mini večeři), skoro za tmy. A naposledy usínáme v objetí přírody, zítra už to bude v peřinách doma.


Vzkazy pro Boba, které mě zaujaly, či přímo dojaly k slzám...












Jak Bob rozdělává oheň po indiánsku.



Totem na zahradě.



Skalní město u Stálkova.






Grasselova sluj



Zase jedno z pěkných zákoutí v lese...



... a na mýtině...



Moc se mi tento most líbil.



Další z řady jihočeských rybníků...






Kontrast...



Mě i milého zaujal rozzářený stromek vykukující za velkým stromem.



Podloubí ve Slavonicích.



Jedinečná průčelí slavonických domů.






Takto provedený strop nás ohromil...






Slavonické podzemí - všude voda.



Náměstí v celé své kráse.



Tajemství střech a dvorků.



Momentka - líbila se mi procházející žena v šatech.



zvonice



Veleznámé psaníčkové sgrafito.










Neděle 30.6.2013

Ráno nejsem dobře naložená, už na mě citelně doléhá únava a přetažení. Když vyrazíme na náš poslední výlet, už mě dovede vyvést z rovnováhy i to, že cesta je místy bahnitá. V jednu chvíli ztratím nervy úplně, dá se říct, že se sesypu… Rozpláču se jako malá holka a už nechci jít nikam. Můj milý mě utěšuje, v té chvíli tolik nevnímám jeho slova, ale pamatuji si, že mi řekl, že i když mi to neříká, že hrozně oceňuje to, jak jsem všechno zvládla, a že si mě za to neskutečně váží. Ať tak či tak, odmítám jít nahoru, prostě už nemám síly nést těžký batoh do krpálu. Muž mi tedy galantně pomáhá nahoru a vrací se pak zpátky pro oba naše batohy. Je zlatý! Nahoře, kde si i konečně dáváme snídani, se uklidním a postupně se mi vrací chuť si Štamberk prohlédnout. Díky řádění husitů tu jsou jen zbytky zdí, ale i tak je zde krásně… úžasný ranní výhled do kraje a klid a ticho lesa. Strávíme tu nějaký čas a pak se pomalu vracíme (já už bágl zase nesu…) do vesnice. Jdeme směrem k Telči… mohla bych povídat o kráse tamější krajiny, ale jsme trochu přepadlí z toho, že čas v přírodě se nám krátí. Ano, v poledne nasedáme do vlaku a blížíme se ku Praze, ale obdařeni prožitky, krásou, moudrostí a bohatstvím.


Na Štamberku.









Výhled na krajinu Vysočiny.



Mám ráda prosvítající paprsky ranního slunce.









kamenné moře



Rybníček na návsi Lhotky.



A toto je poslední rybník našeho putování...



Podobné křivky mraků i vrby...



Milé překvapení na jedné železniční zastávce :-).







Květiny


zvonky



vlčí bob



Byl všude, kam jsme v České Kanadě přišli.



Luční potěšení...






Květy prorůstající plotem... idyla venkova.



Soulad modří nebe a květů.





Zviřátka


Vážka u Stvořidel.



Pejsek pod Křemešníkem :-).



babočka



Z pole na mě vykouklo kotě :-).



Kdo najde uši, má bod!



Ví někdo, co je to za zvíře? Rychlé pohyby křídel, dlouhý sosáček... Viděli jsme poprvé.



Trpělivý pejsek.





Sakrální památky, které mě zaujaly


Kaplička ve vsi pod Křemešníkem.



Obrázek na stromě u Zázračné studánky.



Křížová cesta na Křemešníku.



Boží hrob tamtéž.



Výzdoba kaple.



Další krásný obrázek.



Kaplička ve vsi Zvůle.



boží muka



Soška na jednom z domů.



Velký a působivý obraz z Telče.





Nedělní chvilka poezie a nedělní pohádka













Kouzlo slunce a luny




























Ještě dvě půvabné fotografie s poselstvím


Na rozcestí dvě cesty mohou vypadat podobně, ale přesto každá z nich zavede do jiných krajů...



Voda (tedy city) je předurčena osvěžovat, oživovat a těšit.





10.7.2013