Domů - Střípky z mého života - Fotky

Pošumavská panoramata

Říkám si, kolik lidí u mých reportáží z cest nejprve čte vyprávění. Tipla bych si, že většina návštěvníků si nejprve prohlédne fotky a teprve potom se dá do čtení :-). Zvláště teď se tomu ale nelze divit, protože jsme putovali tak nádherným krajem naší vlasti a matky Země, že těžko odolat pokochání se obrazy. Nemohu ale nepřipomenout, že přízeň počasí a půvab přírody i historie, to vše nám bylo darováno z dobroty úrovní vyšších a Vůle sféry Božské. Člověk nemá slov... Mé city však dokázala vyjádřit Enya písní Flora‘s Secret a naše prožitky autor tohoto videa:





Sobota 21.6.2014

Vyjeli jsme ze Smíchovského nádraží a okolo 14. hodiny nás vlak dovezl do Janovic nad Úhlavou. Městem jsme jen prošli a zamířili na blízkou Klenovou. Cestou jsme obdivovali takřka šumavské výhledy do kraje. Odpočinuli jsme si u kostelíka a šli jsme na Klenovou, která je zároveň hradem, zámkem i zříceninou. Ohromné sídlo původního rodu Přibíků (později přešlo na rod Harantů), které díky jejich důmyslné politice přečkalo i husitské řádění. Projdeme si hradní zříceninu včetně přístupného parkánu, síní, sklepů, vyhlídkových věží. Na jedné z nich nacházím svatební vývazek – snítku myrty s bílou mašličkou. Dobré znamení pro naše putování? Snad… S průvodkyní projdeme zámek, kde se mi moc líbí krajinářské obrazy Šumavy a také hrací skříňka, která je dodnes funkční, i když kotouče s melodiemi se vlivem neúprosného času občas zlomí. Skříňka líbezně hraje. Z prohlídky Klenové jdeme polními cestami k vesnici Týnec, k jeho orientačnímu bodu – vysoko položenému kostelu. Cestou objevíme třešeň, jež nás pohostí. Jdeme poměrně dlouho, ale je oblačno a fouká větřík, takže se jde příjemně. Ve vsi si dáme na posilněnou Kofolu a pomalu jdeme hledat tábořiště. To najdeme v polích a pastvinách u lesa. Pozoruji úchvatné varhany z paprsků k obzoru se klonícího slunce. Stavíme stan a chystáme se ke spánku.


Nyní se nacházíme kde? Nyní se nacházíme u Janovic nad Úhlavou.



hrad / zámek Klenová









vyhlídka do kraje



barokní sochy světců



A další výhledy, tentokrát z věže...






Staletí stará a pevná síla zdiva...



pole obilno-čekankové



keř ve tvaru srdce



ohlédnutí za Klenovou






Neděle 22.6.2014

V noci se několikrát probudím zimou, takže se ještě víc zababuším do spacáku a zakutám i hlavu, abych nedýchala ten ledový vzduch. Záda mě také bolí, ale vždy si přelehnu a dobrý. Ráno se probudím a stejně jako v poušti se leknu, kolik je hodin. A stejně jako v poušti zjistím, že teprve 7:15. Do stanu ale začíná neúprosně pálit slunce, tak se svlékám a jen lehce oděna vyjdu do příjemného rána ven. Upravuji se, milý jde natrhat třešně k snídani a já pomalu balím. Oba později sbalíme stan a všechny věci a vyrážíme do lesa. Samozřejmě cestou mlsáme třešně, které muž nese v tašce. Od malého rybníčku si vychutnáváme malebný výhled na vesnici Týnec. Vůbec celý zdejší kraj je pohádkově krásný, s úchvatnými rozhledy na kopce s lesy i na údolí s poli a loukami. Dojdeme ke zřícenině kaple Sv. Jana, která se od jiných výrazně liší zvlněnou podlahou, která je vycentrovaná a připomíná černou díru. Spojení s otevřeným kruhovým prostorem po kupoli je o to úžasnější. Dojíme zde zbytek třešní a vydáváme se do obce Loreta, kde si chvilku odpočineme (a podíváme se na černou Madonu ve zdejším kostelíku) a po červené jdeme podél lesů a polí, potkáme další třešeň a s mnohými díky jich opět hodně natrháme. Bytostní nám udělali radost, je krásně, obloha vymetená a třešně se červenají. Pravda, šťavnatější a více osvěžující jsou ty mírně nezralé. Děkujeme ale za všechny. Přejdeme další kus kraje s listnatým lesem a na úpatí příštího kopce se opět kocháme překrásným výhledem do údolí plného zeleně. Říkám: „Viděl jsi někdy něco tak krásného?“ Je to jako v pohádce, šťavnatě zelené prostory se slévají v pole vypadající jako krásná zahrádka, a vše rámují zalesněné kopce, které na obzoru jdou více do modré než zelené barvy a splývají s nebem. To jsou Čechy krásné, Čechy naše! S milým se obejmeme, dáme si pusinku, která chutná sladce po třešních :-), mňam! Jdeme opět výš a v lese, už smrkovém, vdechujeme typickou vůni jehličí a mechu. Zhluboka dýchám léto, které včera započalo.
Po nějaké době docházíme k potůčku, kde milý vyhloubí rigol (protože kvůli suchu je zde málo vody) a poprvé za „trampovou“ sezónu si chladíme v ledové vodě nohy… ách, jaká úleva a příjemné trnutí! Také si zde umyjeme obličej a já se natřu krémem. Pak scházíme z kopce stále dolů a jdeme do vesnice Radinovy, kde si dáme jídlo (nic moc, UHO omáčka) a točenou Kofolu. Z restaurace míříme nahoru do lesů, kde by měl být i pramen. Cestou potkáme starého pána se starým retrívrem a dáme se do řeči. Kam jdeme, a že on za mlada taky takhle chodil na čundry :-). Stoupáme pak do prudkého kopce, až umdléváme, navíc jsme unaveni z jídla, ale nakonec po takřka nekonečné cestě vycházíme na vrchol. Zde jdeme lesy, hledáme pramen, já si slušně podrápu nohy ostrými větvičkami v hustém lese a co hůř, pramen nenajdeme. Naštěstí vody máme dostatečné zásoby, a kdyžtak zítra v lese potkáme potok. Na cestě nevíme, kterým výhledem do kraje se kochat víc. A to nevím, co všechno a jaké krásy zdejšího, sluncem hlazeného kraje na nás v dalších hodinách a dnech ještě čekají. Ale známá pravda, připadá mi, jako by panoramata byla stále kouzelnější. V jednom zákoutí, kde mě milý nechá samotnou a odkud mi připadá krásno zvlášť na dosah, si připadám blíže všemu posvátnému. Kolem mě vše jásá, vzdám po svém díky a obdiv paní Šumavě, bytostné ochránkyni této oblasti. Místo, kde stojím (tj. střední Pošumaví), již spadá pod její vládu. Vzdám také úctu všem bytostem a tvorům, které se o kraj starají. Šumava a Pošumaví totiž dýchají láskou, něhou a vlídností a jak jsem již několikrát na stránkách zmínila, právě zde se cítím skutečně doma (a děkuji i svému muži, že vymyslel trasu právě zde). Když odcházím, ještě se otočím s touhou tvůrčí činností také takto mocně přispívat k chvále Boží. Že jsem prožila něco velkého, pozná z mých očí a úsměvu i muž, který na mě čeká u batohů.
Pak ale pokračujeme dále příjemnou, rovnou cestou a pomalu hledáme místo k přenocování. Muž nakonec rozhodně postavit stan v hustém smrkovém lese zcela bez podrostu, v lese sloužícím výhradně k těžbě dřeva. Je zde více šero, ale to bude jen ku prospěchu. Ještě jíme poslední sebáky (jídlo s sebou) a stavíme stan. Převlékáme se na noc, prohlížíme se navzájem proti klíšťatům (mohu ale prozradit, že za letošní tramp se na nás nepřisálo jediné klíště, což je poprvé!), čistíme si zuby. Ještě ale nejdeme spát, jdeme opět k jednomu panoramatu, který se rozprostírá pár metrů od našeho tábořiště. Bereme s sebou Alpu a také foťák, abych mohla zvěčnit soumrak (příště vezmeme dvě Alpy a vyfotíme západ slunce v Alpách :-D ). Na mezi sedíme asi hodinu, hodinu a půl, já si už po x-té za tramp pochutnávám na šťavnatých koncích stébel trav, které mám odmala ráda. Namažeme si nohy chladivou francovkou. Když mlčky sedíme vedle sebe a díváme se na obzor, sedne mi na dlaň motýl, vyhřívá se u mě několik minut, pak přiletí další motýlek a oba odtančí pryč. Po pár minutách babočka přilétne zpět a sedne na dlaň milému a já ji konečně mohu vyfotit. Obdivujeme hebounké chmýří, které pokrývá motýlí tělíčko, a máme radost z důvěry, kterou nám dal. Po stráni se také procházíme a muž nachází pírko. S ním si hraji a dívám se skrz něj na sluneční paprsky a červánkové nebe, pírko vytváří krásné duhové efekty, když se díváme na oranžové, zapadající slunce. Pokoušela jsem se to vyfotit, ale duhové ornamenty se mi zachytit nepodařilo… Ve vzpomínkách ale zůstávají... Slunce zapadá do mraků, tak by zítra mělo být krásně. A my jdeme spát.


Užíváme si ranní idylu u rybníčku s výhledem na Týnec...



zřícenina kaple Sv. Jana Nepomuckého



Vstupte, prosím, s námi...



... úžas je povolen...



Nebeská kupole, nejkrásnější ze všech...



Podlaha také zajímavá... Posvátné kruhy? Zákon zpětného působení? Černá díra? Kdoví...



Ještě jeden pohled vzhůru...



Kráčíme od Lorety vstříc dalším krajinám.






Každý trhá třešně :-).



Okouzlující panorama, v němž se snoubí zeleň stromů i polí a modř vzdálených kopců a nebe.



Loučíme se s Týncem a jeho dominantou - kostelem.



obrázek Sv. Václava



lesní reflektory ze stromků



Jak se dostal do jehličnatého lesa list? Záhada.



Cesta vinoucí se do vesnice Radinovy. My však jdeme nahoru, do lesů a strání...



Nejkrásnější výhled a můj prožitek z celého trampu... s rozhledem na Šumavu.



šťavnatá pastvina



přírodní průhled



zvonky




Pondělí 23.6.2014

Jako vždy se probudím v 7:15. Spala jsem krásně, zima mi nebyla, ale hrozně mě bolí záda z tvrdé země. Zvolna se tedy oblékám, venku se upravím, trochu si zacvičím prostná a jdu s foťákem na naši známou mez, která je nyní rosou obsypána. Jdu znovu obdivovat krásná pošumavská panoramata. Vzdám i obdiv Matce za to, kolika tvorům tato příroda a kraj dává život a obživu…, protože tohle vnímám jako ráj. Když se vrátím, muž už balí stan, takže mu pomáhám. Záda v křížové oblasti už mě naštěstí přestala bolet, takže nasazujeme batohy a vyrážíme do dosud nám neznámých končin, čím dál blíže Velharticím. Jdeme cca pět nebo deset minut lesem a já zavětřím. Cítím slaďoučkou jahůdkovou vůni a zvolám: „Jahody! Někde tu jsou jahody!“ A vlevo od nás je u cesty malý, prosluněný kamenitý prostor a tam je celý palouk jahod! Lesní jahody, skvostnou snídani nám připravili bytostní! Jahůdky nejprve sbírám do dlaně, plnou dlaň pak polykám na čtyřikrát :-). Jaká dobrota! Jsou omamně sladké, voňavé a dají nám mnoho sil na další cestu. Když se dostatečně namlsáme, ještě jednou poděkujeme a jdeme dál lesem. Po rovném úseku však přijdou opět na řadu kopce, a to už je pěkně náročné. Ale už se rozhlížíme a posloucháme, kde uslyšíme zurčení potůčku. Nakonec nacházíme, já si myji vlasy… ehm, se sebezapřením, protože ledová voda na hlavu se lijící je fakt maso! Ani sluníčko zpočátku nepomáhá, ale pak se chvilku vyhřívám a je to zase dobré. Opět stoupáme na kopec a u posledního rozcestníku před kostelíkem Sv. Bartoloměje si konečně dáváme větší snídani – mungo fazolky a kedlubnu. Nasyceni stoupáme výše a cítíme změnu ovzduší, najednou je vše stále zářivější a hezčí. Kdysi tu tedy bylo keltské posvátné místo a já i milý toto vyzařování vnímáme na každém kroku. Slunce pableskuje v kapradí a v listech mladých stromků, všude voní nenapodobitelná vůně rozpáleného jehličí a my staneme na vrcholu, kde stojí rozvaliny kostela Sv. Bartoloměje. Je zde i vyřezaný dřevěný trůn, skoro to vypadá, jako by byl pro přírodní bytosti. Samotný kostel obrůstají kopretiny, kokoška pastuší tobolka a trávy a my jsme zde sami samotincí. Vůbec, oblast Klatovska asi není tak turisticky lákavá, ale tím lépe pro nás, nepotkáváme skoro žádné turisty a máme tedy klid na sepjetí s přírodou a duchovním odkazem.
Jdeme dál, otevírají se před námi další kouzelné výhledy, zeleň krásně kontrastuje a doplňuje se s blankytnou modří nebes. Jdeme z kopce dolů, cestu si užíváme. Najdeme i staré válečné zákopy, přeci jen, jsme poměrně blízko hranic. Dole v údolí, u Podolského mlýna, si osvěžíme nohy a paže, pobaví nás dvě mečící kozenky a skotačící kůzlátka, je to vlastně malé hospodářství – je tu kohout, slepičky, kachny, králíci. Je před námi ale asi nejnáročnější úsek. Prudké stoupání za pravého poledne, to je hrůza. Jdeme částečně lesem, ale také loukami, slunce pálí, všude jsou mravenci, takže si ani pořádně nemůžeme odpočinout. I na jedné louce ty malé štípavé potvory jsou, ale chvilku si lehneme do stínu, jen pak musíme důkladně oprášit batohy. Vidíme žábu a já zavtipkuji: „Mám nápad, já ji políbím, promění se v prince, oškubeme ho a budeme mít peníze na bohatou večeři!“ :-D Pak už jdeme dále, opět se těšíme výhledy, ale nejvíc nás potěší, když jsme nahoře. V každém případě tento tramp nás učí frustrační kompozici. Jen místo slavného cimrmanovského střídání prvků očekávání a dolních prvků zklamání zažíváme nahoře na kopci prvky radosti a dole prvky obav (z dalšího stoupání…) :-). Ale už jsme na vrcholku, jsme na Makově, odkud už stoupáme jen velmi mírně a brzy už úplně rovně. Pak potkáme zázrak – studánku Na Makově, kterou jsme vůbec nečekali. Nadšeně plníme lahve vodou, osvěžíme si ruce a dosyta ochladíme nohy, až trnou, jak se bolest vytahuje. Cestou trháme trochu jahůdek a borůvek, které jsou ještě malé, ale už sladké.
U rozcestí silnice přímo do Velhartic s úlevou hodíme bágly na zem a odpočíváme, já se opět posilňuji a osvěžuji stébly trav. Po čtvrt hodině se vydáváme do vesnice, je horko, ale občas nás stíní stromy. Údolí je velice krásné, musí být štěstí zde bydlet. Prý toto údolí měl rád i Jan Werich, čemuž rozumím. V restauraci, vzhledem k tomu, že je pondělí, nevaří, ale poradíme si, v konzumu vedle kupujeme rohlíky, sýr a Vysočinu a dlabeme na stíněné lavičce u kostela. Výborná večeře za ani ne polovinu sumy jídla v restauraci :-). Máslové Club sušenky si bereme s sebou na později (mmch, doporučuji ty od Sedity, které obsahují 10 % másla, zatímco ty od Orionu jen hnusné rostlinné tuky…). Nasyceni se vydáváme na místní hřbitov, který se stal dějištěm strašidelného příběhu básně od Karla Jaromíra Erbena Svatební košile. Prý se tu nachází výrazně negativní energie a skutečně, když jsem procházela uličkami mezi hroby, necítila jsem se tam tak klidně a mírumilovně, jako na jiných hřbitovech (otázka ovšem je, nakolik to byla skutečnost a nakolik sugesce…). Hřbitovy mám obecně ráda, rozjímám tam a připomínám si pomíjivost života a lidského pachtění. Na štítu kostela na velhartickém hřbitově je znatelný obrys dívčí tváře (resp. smutná ústa, nos a zavřené oči). A opravdu, zvláště zdálky je tento úkaz dobře patrný. Dovolím si uvést závěr známé Erbenovy balady:

Ráno, když lidé na mši jdou,
v úžasu státi zůstanou:
hrob jeden dutý nahoře,
panna v umrlčí komoře,
a na každičké mohyle
útržek z nové košile.

Dobře ses, panno, radila,
na Boha že jsi myslila
a druha zlého odbyla!
Bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala:
Tvé tělo bílé, spanilé
bylo by co ty košile!



Ze hřbitova už jdeme k tábořišti, milý vše cestou do Velhartic očíhnul a našel příhodné místo v jednom poli nad vesnicí. No pole, je to vlastně jetelina. Tam tedy rozděláváme stan, vděčně chroupeme sladké máslové sušenky (ehm, milý zprvu nechtěl a nakonec jich snědl víc než já… klasika :-D ) a plni dojmů se chystáme k spánku.


ranní panoramata



A jdeme dál!



osvětlená cesta



Pomalu, ale jistě se blížíme k posvátnému místu u kostela Sv. Bartoloměje.



Zmíněný "trůn"...



soulad přírody a historie



Zdivo, kapradiny a panorama...



A nyní zřícenina místního kostela Sv. Bartoloměje.












Tam za těmi kopci leží Velhartice.



Z kopce, to se nám to šlape :-).



půvab českého venkova



souběžná cesta na zemi i na nebi



Romantický rybníček...



... u tohoto domku.



cesta



nečekaná studánka



les na Makově



Velhartice už jsou, co by kamenem dohodil.



pustoprázdná silnice






velhartický kostel



A už jsme na hřbitově.









Vy, kteří jdete kolem, vizte, zdali
bolest Vaše jako bolest má.






obrys dívčí tváře na štítu kostela



Na náhrobku: "Kdo je milován, není zapomenut."
A zde je realita.




Úterý 24.6.2014

Svatojánská noc je magická, měla velký význam pro naše předky a dodnes má silný vliv na dění v přírodě. Proto mě nepřekvapuje, že právě této noci se mi zdá zajímavý a velmi poučný sen. Zdá se mi, že žiji svůj život, ale že před několika lety jsem hrála hlavní ženskou (nebo spíš dívčí) roli ve filmu Rafťáci (podotýkám, že jsem jej viděla pouze 1x :-D ). Sice jsem se kamarádila s Jirkou Mádlem a Vojtou Kotkem, ale měla jsem běžné zaměstnání, jezdila jsem MHD a podobně. Ve filmu jsem hrála dívku, která na rozdíl od ostatních měla jednu přednost – přirozenou krásu. Byla nenalíčená, chodila cudněji oblečená, na propagačních fotkách jsem měla velice jemné rysy tváře a vlnité vlasy po ramena. Byla jsem zapomenuta, za což jsem byla ráda, ale nějak se rozneslo, že já jsem ta tolik jiná herečka, začali se o mě zajímat režiséři, novináři a fotografové, zkrátka, najednou jsem byla slavná. Nadšená jsem z toho nikterak nebyla, má postava měla lidem ukázat význam skromnosti a přirozenosti a ze mě teď chtěli udělat „krásnou“ ženu k obrazu svému. Muži o mě začali projevovat zvýšený zájem a obtěžovali mě, lidé mě zastavovali na ulici a fotili si mě, naopak mé kamarádky se mi začaly vyhýbat a šířit o mně nesmysly. Byla jsem hrozně nešťastná z toho, jak se mi život změnil a zhnusená z toho, čemu se říká sláva a obdiv. Poznala jsem, že opravdu „všechna sláva – polní tráva“.
Ráno jsme se opět v tentýž čas jako kdykoli jindy probudili, tentokrát ale do oblačného rána. Vstali jsme, vše zapakovali a vydali se (naštěstí) suchou jetelinou na asfaltku. V trávě ale rosa byla, jen na jeteli se brzy odpařila. Na západě se tedy udělala modře blankytná „poklička“, jak tomu říkám… Tedy takové okénko, které se postupně rozšiřuje a zvětšuje, jak oblačnost, kterou slunce prostupovalo, mizela. Muž vylezl opět na třešeň a natrhal nám snídani, já jsem se kochala výhledem na Velhartice. Třešně byly červivé, ale co, aspoň budeme mít dávku proteinů :-). Ale také byly zralé, tudíž až moc sladké a my jsme byli brzy přejedení. Mezitím čas postoupil a my jsme se vydali dolů do vsi, abychom byli na hradě v 9:30, kdy hrad otevíral své brány. Velhartice byly svého času velkým a významným sídlem, ne nadarmo zde byly šest let uchovány korunovační klenoty. Slečna průvodkyně nám poutavě vyprávěla o původní podobě hradu, jeho historii a zajímavostech. Byli jsme jen malá skupinka čtyř dospělých a jednoho malého dítěte. Zaujali nás ptáci na nebi, létal tam totiž dravec – poštolka se třemi menšími ptáčky. Myslela jsem, že probíhá lov, ale zjistili jsme, že matka učí svá mláďata létat. Něco takového jsem viděla poprvé, stejně jako všichni ostatní. Matka je vždy trochu nadnesla výše, až poštolčí dítka pískala. Byl to fantastický, poučný a dojemný pohled, který jsem nezapomněla vyfotit. A dobře jsem udělala, když jsme se o čtvrt hodiny později vraceli z prohlídky, matka poštolka i s malými poštolčaty byli ti tam. Ve Velharticích jsme si zašli do restaurace na oběd, já si dala výborný kuřecí řízek s osvěžujícím bramborovým salátem (děkuji za možnost dát si menší porci jídla), muž ne tak výborné kuře na paprice. Napsala jsem tam i pohledy našim blízkým a pak jsme vyrazili do Coop sámošky nakoupit proviant.
Pak jsme zamířili na Naučnou stezku Borek, která předčila naše očekávání. Hned na začátku jsme si zchladili nohy v říčce a ještě se těšili stíněnými výhledy na hrad. Cesta nám ukazovala mnohé krásy přírody, ať voňavě, až ospale slunečně letní, tak chladivě lesní s kapradím a lopuchy. Všude se tyčily skály, jako bychom se v čase vrátili do Českého Švýcarska. Podél stezky zurčela říčka Ostružná, cestu příjemně stínily stromy, takže i za poledne se kráčelo hezky. Všude poletovali a mě obletovali motýli a já po nich posílala pozdravy všem bytostem, které se o naši zemi tak dobře a příkladně starají. Objevili jsme i hezký pramen, který nebyl pitný, ale byl důmyslně zbudován na pyramidě z oblázků a k jeho ústí vedl žlábek s malými lopatkami, které poháněl proud vody, na které pableskovaly a tančily sluneční paprsky. Muž se dočetl, že nedaleko, leč mimo naši cestu, je jeskyně. Osobně jsem měla předtuchu, že půjdeme zbytečně, ale vím, že manžel jeskyně miluje, tak vyrážíme. Jeskyně nikde. Zkoušíme najít luční stezičku nahoře na kopci nad silnicí - zkratku :-), kde pochopitelně nemilosrdně žhne slunce. Samozřejmě nic nenacházíme, takže poté, co partner prozkoumá okolí a vrací se s nepořízenou, rázně zavelím k odchodu. Ještě na louce si dáváme chleba se salámem a milý žertuje, že to je vlastně jeden splněný dárek, a to piknik :-D. Abyste rozuměli, k výročí mi daroval sadu kartiček s předtištěnými dárky (kytice, večeře, …) a zážitky (procházka pod hvězdami, tisíc a jeden polibek či právě piknik v lučním kvítí) i kartičky prázdné, kam si mohu napsat přání dle svého výběru. Ale splněné přání jsem mu samozřejmě nezbaštila :-).
Nakonec jdeme po příjemné cestě a po asi hodině docházíme do vesnice Hory Matky Boží, na jejímž okraji se červenají třešně, takže se tam na chvíli zastavíme a mlsáme. Třešně jsou šťavnaté a lepší než ty z rána. Kalvárie mě tolik nenadchla, ale přeci jen… našla jsem sedm lesních jahod přímo pod sloupkem obrázkem a textem „Šimon pomáhá Ježíši nésti kříž“. Tak nějak mi to potvrzuje poznání smyslu Ježíšových slov, na která jsem přišla v poušti. První jahůdku jsem snědla sama, zbylých šest fotím a dělím mezi sebe a milého. Nahoře se opět rozhlédneme po novém kraji, do kterého o pár minut později sestupujeme. Dokonce potkáme potůček, ve kterém si po x-té osvěžíme uchozené nohy.Tím, že si večer Alpou (ale lepší je Lesana) masíruji chodidla, lýtka, ramena i oblast kříže, mě nic nebolí. Ale únavu cítím, ta se ostatně projeví co nevidět. Dojdeme na nádraží, čekáme na vlak, který nás doveze do Žichovic. A právě tam nastává krize. Mám pocit, že do cca 2,5 km vzdáleného Rabí s největší hradní zříceninou v naší zemi vůbec nedojdu. Prostě už nemůžu. Jdu ze setrvačnosti, bez zájmu, každou chvíli se zastavuji, mám předrážděný zátylek, připadá mi, že jsem spálená a je mi vůbec horko po celém těle, prostě něco úděsného. Nadávám, že už toho mám tak akorát, že zítra buď oddychový den, nebo jedu domů. Milý se mnou souhlasí. Každý den nachodíme hodně kilometrů, s plnou polní a samé stoupání do kopců. Navíc jsme zřejmě i přesyceni zážitky a dojmy, ať jakkoli krásnými a vzácnými. Uvědomím si, že dnes je čtvrtý den našeho trampu. Tedy den kritický, což se nám ukazuje v plné parádě a chytám se za hlavu, proč jsme si dnes nedali relax. No, ráno nám to tak hrozné nepřišlo… Zato teď oba meleme z posledního, drápeme se na kopec s městečkem Rabí, s mžitkami před očima se doplazíme do restaurace, kde si objednáváme Kofolu. Naštěstí máme stále chleba, který, obložený Vysočinou, jíme pod hradem a sledujeme zapadající slunce s měkkými paprsky. Neskutečně vyčerpáni stavíme stan, převlékáme se, jako kulturní vložku máme můj hysterický výstup z únavy a přepětí… Nu a pak už konečně jdeme spát :-).


hrad Velhartice



Ty mohutné sloupy!



průhled skrz zborcený strop a zeď



Výhled ze spojovacího mostu...



... na údolí s vesnicí Velhartice.






věž na skalním ostrohu









roubenka ve skanzenu



roubená sýpka - protipožární



říčka Ostružná



Vodní pramen...



... i se žlábkem a lopatkami.



skaliska



lopuchy



kapradí






Werichova chata






Výhled napravo...



... a nalevo.



ozdoby u kaple na křížové cestě v obci Hory Matky Boží



kaple Sv. Václava



zářivé barvy krajiny pošumavské



řeka Otava



A už jsme u naší největší zříceniny Rabí!






Neskutečně krásné barvy nebes...












Stále krajina u Rabí...










Středa 25.6.2014

Jaké překvapení, budím se opět v 7:15 :-D. Muž říká, že se vůbec nevyspal, protože pořád jezdily auta a vlaky, a na mou otázku, proč si tedy, jako já, nevzal špunty do uší, nebyl schopen odpovědět :-). Trošku sprchne, ale vypadá to, že zataženou oblohou začínají pronikat sluneční paprsky. Sbalíme stan, snídáme mungo fazolky a vydáváme se známou cestou k hradu. Mně mezitím otrnulo, únava, předráždění i bolest nohou zmizely, takže navrhuji, že bychom tu mohli ještě zůstat. Záleží ale samozřejmě na počasí. Paní z krámku u hradu nám dá ochutnat čerstvé bramboráky, které si později také koupíme. Jdeme na první prohlídkový okruh na hradě, co mě zaujme, je jistá dobová zpráva vystavená v rámci expozice, kterou jsem si musela vyfotit. Zde je můj výběr: „Sprostota místo cti vládne u lidí a ani se za to nestydí. Všichni se tímto chováním nakazili a staré dobré pořádky narušili.“ Je víc než zajímavé, že řeči o hrozné době, o úpadku společnosti a zkaženosti mládeži se vedly i v dobách, které si idealizujeme. Ne, doba není hrozná, to je jen krátkozraký pohled. Pokud se budeme soustředit na vše negativní, nemůžeme se divit, že to samé budeme potkávat. Velké to ponaučení pro mě! Pak trochu projdeme město, navštívíme židovský hřbitov, poté obchůdek se suvenýry, kde si kupuji jako upomínku a duchovní symbol malý stromek z drátků a duhově fialových korálků. V infocentru zjistíme na netu, že počasí nevypadá vůbec růžově, ale ještě se nevzdáváme. Jdeme na oběd, pak se projít na vrch Šibeňák, kde nacházíme obrovské borové šišky, pár si jich bereme domů. Pak jdeme na druhý prohlídkový hradní okruh. Ještě, když čekáme na nádvoří, je krásně, leč během dvou minut se přižene něco strašného, těžké šedé mraky a především velmi silný vichr. Na prohlídce s námi je skupinka mladíků, kteří sypou jeden vtip za druhým, máme všichni neskutečně záchvaty smíchu. Jsou totiž oblečeni jako na motýly, takže se snaží (marně…) schovat někam do závětří, jeden si zakasá krátké tričko do kraťasů, což jsem komentovala takto. Jeden z těch fórků třeba zazněl, když nás průvodkyně vybídla, že nyní půjdeme do sklepů, což jeden z kluků komentoval: „Jo!! To jsme chtěli slyšet celou dobu!“ :-D Fakt je, že jsem z prohlídky nic neměla, jako ostatní jsem pořád hledala nějaký kout, kam nefouká a neprší. Vskutku nevšední zážitek, absolvovat prohlídku hradní zříceniny v takovém nečase :-). To ale také znamenalo, že jsme se rozhodli jet domů podle plánu, tj. dnes. Bála jsem se, abych neprochladla, toužila jsem po horké vaně a černé mraky všude na nebi nevěstily nic dobrého, myslím tím pro relaxování. Navíc v bezprostředním okolí Rabí se nic pozoruhodného nenachází. Takže jsme nasedli do autobusu a vyrazili k domovu. Musím podotknout, že jsem tu smršť přežila ve zdraví, neofouklo mě… ale těžko říct, jak dopadli ti vyletnění kluci a dívčina v minisukni… Skvěle jsme se ale pobavili, chudák paní průvodkyně, lidé se spíš smáli, než ji poslouchali :-).


židovský hřbitov



Konírna hradu Rabí s výstavou fotografií Ludmily Škvorové.









Když si zpětně procházím fotky, docházím ke třem zjištěním. Že jsme byli ve skutečné pohádce. Putovat pohádkovým krajem, který máte díky výstupům na kopce neustále jako na dlani, kterýžto pocit se nedá vůbec popsat. Jistě, pohádka byla vykoupená fyzickou námahou právě těch výstupů. Ale o to sladší odměna je. Další zjištění bylo, že nám Pán Bůh dopřál milosrdné počasí, kdy bylo krásně, slunce svítilo, obloha byla posetá beránky, ale nebylo horko (no, ale při zdolávání kopců nám, pravda, hic byl…). I za to jsme vděčni, protože bez krásné modře oblohy by tak krásné fotky nevznikly a bez naducaných obláčků by si slunce nemohlo tak vyhrát se světlem a občas stínit. Nu a třetí věc je, že jsem si uvědomila, jak moc jsem hrdá na to, že jsem se narodila, žiji a nadále budu věrně žít v naší krásné zemi české. Ve své vlasti nikdy nemohu být sama, jako mé sudičky mě hýčkají přátelské přírodní bytosti, potkávám známé stromy, obdivuji a leckdy ochutnávám plané rostliny, ptačí zpěv je všudypřítomný a historické památky mi připomínají kus historie a života mých předků. Už léta nejezdím na dovolenou do zahraničí, protože vím, že nikde jinde nezažiji takový pocit štěstí, spřízněnosti a dojetí než v náruči domoviny.



Dary přírody


Něco třešní...






Krásný a lahodný jetel...



Je to tak dávno, co si motýl sednul na Tvou dlaň,
teď zavři oči, řeklas: "Co se má stát, to se staň!"
Otevřu oči, koukám... motýl tam sedí dál...



Lesní jahody...



... a výborná snídaně.



jahůdky z hradu Velhartice



a z kalvárie Hory Matky Boží





Zviřátka


hrdličky na hradě Klenová






kozenky tamtéž



motýl v trávě



kozenky a kůzlátka z hospodářství na Podolí



žába



kráva s telátkem



A to je ona jedinečná fotka poštolek z Velhartic!



kuře, resp. kuřecí řízek :-)))



Kachna prostě nesmí chybět!



poetický výhled





Průhledy odněkud někam


Takový schody do nebe...



vyřezávaný výhled na sochy



průhled od hradu k zámku Velhartice



ze zříceniny hradu Rabí na místní kostel



na kraj kolem Rabí





Hra světla


kaštan, vyhlídková věž a Panna Maria Immaculata



hrad Klenová



k obzoru se klonící slunce při slunovratu aneb varhany



nádherný, přenádherný západ slunce



má hra s pírkem



Slunce díky pírku házelo divukrásné efekty a ornamenty...



To je, prosím pěkně, krása pošumavské krajiny!



Ve světle zapadajícího slunce...



... a za denního světla. Aneb najdi 5 rozdílů :-).



prosvětlené rostliny vroubící cestu ke kostelu Sv. Bartoloměje



světlo v kapradí



ranní paprsky u hradní brány ve Velharticích



Náhoda - jen jsem zvedla hlavu...



... a spatřila jsem dvoubarevné javorové listí a světlo v něm...



Ach...



Hra slunce v travních stéblech...



a konečně západ slunce








Speciální pozdrav pro čtenáře


peace & love





30.6.2014