Domů - Střípky z mého života - Fotky

Předjaří v Českém středohoří

Z minulého roku mi zbyly čtyři dny dovolené. A tak jsem si jeden vybrala v pátek 20. února, na který bylo hlášeno ukázkově slunečné počasí. Dlouho jsem hledala, kam bych tak jela. Z těch několika možností, které mi vyplynuly, jsem si vybrala České středohoří, konkrétně trasu z Vlastislavi do Dřemčic, tedy okolo vrchu Plešivec a s výšlapem na Oltářík, tj. horu se stejnojmennou zříceninou. Je odtamtud samozřejmě působivý rozhled po krajině sopečného původu, která je svou bohatostí jednoznačně nejvýraznější důkaz pradávné minulosti naší české země. Nesmírně mě potěšily (a zároveň překvapily) projevy předjaří – zářivé jehnědy, bělostné sněženky, bečící stádo ovcí s jehňátky, trylkující ptáčci, tající sníh a s ním i spousta bláta na cestách, takže jsem co chvíli musela čistit boty o trávu nebo kameny a musela jsem dávat pozor, abych se nevymázla :-). Ale to vše k tomuto období patří a já, ač po zimě trochu unavená z nachozených kilometrů a nezvyklého, proměnlivého pohybu, se už nemohu dočkat dalšího výletu do těchto končin.

Doporučuji pustit si k prohlížení tuto písničku, kterou jsem si v dětství zpívala s kamarádkami. A kterou jsem si včera zpívala na výletě, protože naprosto vystihovala předjarní atmosféru a moji dobrou náladu. A tak si ji budete moci představit i vy...






po výšlapu pole (zkratka, abych je nemusela obcházet :-))



ještě zamrzlá hladina rybníčka



Cesta byla zledovatělá, místy bahnitá…



zbytky sněhu na cestě a ohlédnutí za Plešivcem



Ale tady už vládne jaro! Nesmírně milé shledání...



nahoře na Oltáříku



výhledy do okolí






čedičová skála



spící krása listnatých lesů



Neocitla jsem se ten den v pohádce?



zbrusu nové, vypučené větévky



pohled na Oltářík z údolí



dobrodružně zabahněná cesta s úchvatným rozhledem po ještě rozespalém kraji



Taje sníh a je tedy bláto, ale i to patří neodmyslitelně k předjaří.



A už se blížím k vesnici...



Jasný pozdrav předjaří - skromné sněženky v zahrádce v Dřemčicích.
Jak já si tyto kvítky přála potkat!



A to už fotím z autobusové zastávky. Příslib návratu a dalších dobrodružství...





21.2.2015


***



Dlouho jsem přemýšlela, jestli můj další výlet do Českého středohoří zveřejnit samostatný či jako pokračování předjarního povídání. Ač už astronomicky panovalo jaro (10. dubna), krajina byla ještě rozespalá, jen osamocené keře a stromy začaly pučet, holou zemi probarvovalo jen několik kvítků a sem tam i nějaké to čerstvě rašící stéblo trávy. Navíc, o nadcházejícím víkendu takřka přes noc se mladičká bytostná jara skutečně chopila své vlády a opravdu jakoby přes noc rozkvetly květy sakur, sedmikrásek a bohatě se zazelenal a rozvoněl celý kraj.

Na svém výletě, jehož trasa vedla z Radejčína do Dolních Zálezel, jsem si přesto užila hřejivých slunečných paprsků. A to na Doerellově vyhlídce (jedné z celkem čtyř tamějších vyhlídkových míst), kde jsem si hověla na lavičce, kochala se pohledem na zákruty Labe a vzpomínala na náš tramp před třemi lety. A dalším místem „setkání se sluncem“ byla obyčejná paseka nedaleko turistické trasy, kde vládlo až na ptačí zpěv úplné ticho, a kde jsem se mohla i trochu odhalit a nasát sílu jarních paprsků a hlavně si, letos poprvé, vleže vychutnat kontakt se zemí. Doteď na tyto požehnané chvíle vzpomínám. I na konci tohoto výletu musím tvrdit, že se sem opět plánuji vrátit, neb nedaleko jsou památky připomínající mistra Cimrmana :-), konkrétně na cestě z Dolních Zálezel k Vaňovu (který již z dřívějška s milým známe).



z rozhledny u Radejčína



V dáli se už leskne hladina Labe.



Je mi trochu smutno z této fotky. Staví se tu a povede tudy dálnice.....



Na rozhledně fičelo, ale vyhlídky byly moc pěkné.



Na cestě k druhé vyhlídce mě vítaly kvítky fialové barvy.



To je ona - Doerellova vyhlídka.



A takovýto výhled se mi naskytl.



Ale zpět na zem - horská květina.



veveruška



pohled na Dubičky



Už u tamního kostela...



další pohled na Labské údolí



Podběl žlutý...



a sasanka bílá...






cesta na poslední vyhlídku



vyhlídka Mlynářův kámen



Do modrozelena zbarvený výhled na Portu Bohemicu.



Kopcovitá krajina vílí perspektivy...



Rozvíjej se, poupátko, nejkrásnější z květů,
od rána až do noci budeš vonět světu...



Moravanský vodopád



pramen Moravanského potoka



Kdybyste věděli, jak překrásné světlo tam probleskovalo...



... a rozzařovalo mechem porostlé kameny.



Vodopád na Moravanském potoce č. 2...



... a č. 3.



Jediná zeleň v lese - břečťany.



Symboly jara: první letošní motýl...



... květiny s velikonoční výzdobou...



... a rozkvetlý keř.





28.4.2015


***



Stejně jako loni i v letošním předjarním čase jsem se vydala do kraje Českého středohoří. Tentokrát jsem si prošla Opárenské údolí. Přes ně se už tyčí dálniční viadukt, dálnice do Německa je zatím ve výstavbě, takže je tam ticho a je slyšet pouze šumění stromů, zurčení potoka a zpěv ptáků, ale dřív nebo později už to tak idylické nebude. Mohla jsem si ale vychutnávat první jarní paprsky o samotě, což miluji. Viděla jsem toho hodně – volně kvetoucí sněženky a bledule, srnky popásající se u potočního břehu, čerstvou zelení zářící první lístky, kozenky s kůzlátky, majestátní zříceninu i kamenné schody v lese připomínající mi dávné časy Keltů. A samozřejmě kachny, ty, jak víte, nesmějí chybět prakticky na žádném výletě :-). Poseděla jsem si i na zemi, ale meze jsou ještě chladné, takže ne dlouho a hlavně na smotané mikině. Na sluníčku bylo teplo, ale ve stínu jsem byla moc ráda za lehkou čepici.



mech krátce před rozkvětem



lesklá i rozčeřená hladina potoka



první setkání s planými sněženkami



budoucí dálniční most - zatím tichá dominanta



u ještě zpola zmrzlého rybníčku



Kačer i kachna protestovali proti focení i plutím proti proudu.



krásné růžové květy



Pohled na mez, který mě (při)vábil k prvnímu letošnímu posezení.



mladičké lístky zářivě prosvícené



meandry Milešovského potoka vinoucího se Opárenským údolím



Zase jsem viděla něco poprvé. Mechový choroš!



Vybavilo se mi Sandonorico z Nekonečného příběhu. Jen Slonovinová věž chyběla.



samotinký plicník lékařský



Podobnou krajinou bych se chtěla toulat na trampu...



Detailní pohled na osvěžující koryto potoka, které dává živou sílu i kamenům.



Hmmm... Tak zrovna náhodou poslouchám Baladu o poľnych vtákoch od Mira Žbirky.......



Opárenský mlýn



Na zdi sedí vodník i s hrnečkem v ruce a čeká na dušičky.



starý kamenný náhon



Hrátky s vodou. Také jsem si vyhrála :-).



Bledulky cinkají jaru na pozdrav.



A křehounké sněženky jsou dalším poslem jara.



Předjaří, a už se takto krásně zelená příroda!



V údolí byla upozornění o zákazu trhání sněženek.
Řekněte mi, jaký pablb by mohl takovou krásu zničit? Ale ano, hloupí lidé jsou...



Já kytičky jen zlehka hladila. A nechala jsem se hladit sluníčkem.



ještě poslední pohled na jarně svěží loučku



Ano, i na hrad, resp. zříceninu jsem vyrazila. Jsou tam vtipné ukazatele :-).



Hrad Oparno chrání hradba nejen kamenná, ale i keřová.



dosud nezelený výhled



Někde tam v dáli je město Lovosice.



Není pochyb, že České středohoří je sopečného původu.



zachovalé sklepení



Tak tahle se mi líbí! Možná proto, že mi strom a stín připomínají blesk.
A já bouřky neskutečně miluji. Ale i proto, že na tom místě v lese bylo krásně...



Zářivě zelené mechové ostrůvky života. V pozadí hrad Oparno.



Tato trať je žel uzavřená. Před třemi lety došlo k sesuvu půdy a od té doby... Nikdo se nemá k obnově. :-(



kozenka s kůzlátky



další fešanda



neodolatelný pohled



a tady ještě zmenšenina



další živoucí ostrůvek Milešovského potoka



Císařské schody v lese. Připomínají pradávnou minulost.



listy krátce před rozpukem



Tyto pupeny sotva odhodily ochrannou "skořápku".



Ale zde jsou už lístky taktak vypučené.



Cesta se vine z vrchů do Lovosic.



Foto už z civilizace - hezká kytička v zahrádce.






***



Následující den jsem jela opět do Velemína, kde jsem přestoupila na autobus, který mě během pár minut dovezl na úpatí vrchu Boreč. Z informační tabule jsem se dozvěděla milý poznatek, že podle legendy se právě na vrch Boreč vydala kněžna Libuše za měsíční noci – jako jediná – a hovořila tam s bohy. Na počátku této báje stála pravděpodobně jedinečnost (alespoň z mého pohledu) tohoto vrchu. Ten je vulkanického původu a ukázal nejen mě, ale i našim předkům sílu živlů. Vrch je „prokután“ mnoha otvory vedoucími hluboko do nitra Země. V zimě se z puklin kouří, celý vrchol kopce je zahalen v dýmu a nikdy nezamrzá. V teplejších obdobích jsou pak vstupy do průduchů posety tisíci kapičkami rosy, opět vzniklé z vlhkosti a rozdílné teploty proudícího vzduchu. To jsem ostatně i vyfotila. Nic takového jsem ještě neviděla. Z Boreče jsem se vydala na Lovoš, tento vyhlídkový vrch jsem z Lovosic obdivovala už loni. Zde jsem zažila nejkrásnější chvíle ne na vyhlídce, ale při cestě nahoru, v březovém háji. Moc hezký výlet to byl :-). Původně jsem měla připravených více fotografií, ale rozhodla jsem se tu vložit jen ty opravdu nej.



Jaro rozpíná svou náruč.



Miska na déšť utvořená srostlými kmeny stromů - no není to nádhera?



břízky s oblými tvary



Stále orosené mechové lístky, které rostou u vulkanických puklin.



Rosa neboli vlhkost se třpytí i na pučících listech.



Letos poprvé ležím na zemi... A užívám si pohled na Lovoš, kam půjdu.



Naše Paní Neposkvrněného početí
(Nossa Senhora da Conceiçao)



Chudák žabant si myslel, že si ho nevšimnu :-)).



V divukrásném březovém háji jsem se zastavila a kochala se.



Ještě bělostné, neolistěné, a přesto už jarní koruny.



Jedny z mála rostlinek již vykukujících na cestě na Lovoš.



Ještě víc vlevo je vrch s Oltáříkem z mého prvního předjarního výletu.



Uprostřed hrdě ční a vládne královna Českého středohoří - Milešovka.



Krásná kvítka podléšky zdobila cestu na posvátný Boreč i z Lovoše.



U Boreče byly podléšky ryze fialové, na svazích Lovoše i takto růžové.



mechem porostlé a světlem prozářené kamenné moře



Teď jsou třešně již odkvetlé, ale tehdy teprve rozkvétaly.





13.5.2016