Domů - Střípky z mého života - Fotky

Jizerské hory

Letos jsme rozmýšleli nad třemi možnými místy trávení dovolené. Jak nadpis říká, rozhodli jsme se prozkoumat nejsevernější část naší země, Jizerské hory. Vzhledem k letošnímu zvláštnímu létu jsem se potichu modlila, aby počasí vyšlo, zejména poté, co jsem si v průvodci přečetla, že ze všech evropských hor právě Jizerkám bezpečně patří první místo, co se denního úhrnu srážek týče. Řekla bych, že se vše povedlo, ale o tom až níže. Ještě vás budu chvíli poučovat. Jizerské hory se víceméně dají rozdělit na dvě části, drsnější severní část s pravým vysokohorským terénem a mnoha vyhlídkami a turisticky méně náročný, ale samozřejmě krásný jih s nepoměrně více rozhlednami. My jsme si vybrali sever, což nyní kvituji s povděkem, protože trasy byly většinou opravdu náročné a v pozdějších letech nevím, nevím, jestli bychom vše zvládli tak, jako nyní.


Voda, kameny, stromy, nebe, panorama - vše v jednom.



Sobota 16.8.2014

Očekávání:
Po ubytování se projít po Lázních Libverda, sejít do Hejnic, prohlédnout si poutní chrám a také výstavu v místním Centru duchovní obnovy.
Skutečnost:
Lázně Libverda v překladu znamenají „milý ostrov“, městečko je opravdu hezky udržované, ale v hotelu, kde jsme byli ubytovaní, byla recepční příjemná „jak beďar na zadku“, žel, právě na ni jsme měli smůlu při příjezdu i odhlašování pobytu. Na druhou stranu, nebydleli jsme v žádném pětihvězdičkovém hotelu, takže to zkrátka musím brát jako takovou daň. Ale jinak hotel byl moderně zařízený, tichý a dobře situovaný. Po zabydlení jsme se vydali do Hejnic a mohli jsme obdivovat velkolepý kostel, jednoznačnou dominantu širokého okolí. Hezká byla i výstava Česká krajina v obraze, kde jsme viděli mnoho výjevů z kraje jizerského. Pak jsme zašli do místní restaurace Ořešník, kterou vřele nedoporučuji, hnusné (avšak rychle stravitelné, jestli mi rozumíte…) jídlo, zakouřeno, záchody děs běs. Takže zde jsme byli naposledy, po celý zbytek dovolené jsme rádi chodili do útulné restaurace U zeleného stromu, kousek od našeho hotelu v Libverdě.


Neděle 17.8.2014

Očekávání:
Lázně Libverda - vyhlídka „Dobrého ducha MUHU“ – u Spálené hospody – Streitův obrázek – Smrk – pramen Jizery – Smědava (nástup bus) – Lázně Libverda (výstup bus)
Skutečnost:
Lázně Libverda – vyhlídka „Dobrého ducha MUHU“ – u Červeného buku – Streitův obrázek – Smrk – pramen Jizery – Tišina – Hubertka – vyhlídka „Hájníkova kohouta“ – Lázně Libverda
První velmi náročná túra – výstup na Smrk, nejvyšší vrchol Jizerských hor. Počasí nám přálo první polovinu výletu, na vrcholu Smrku jsme museli v útulně přečkat asi čtvrthodinový déšť, pak už nepršelo, ale byla zatažená obloha. Cesta na nejvyšší jizerskou horu Smrk byla dlouhá a náročná souběžně s tím, čím výše jsme byli. Nakonec jsme se vydali jinou cestou, pochopitelně o něco málo kratší. Jak stoupáme, tím rychleji dýcháme a častěji odpočíváme, přičemž se kocháme stále kouzelnějšími panoramaty. V jednom zvlášť náročném úseku výstupu jsme potkali pramen osvěžující vody, dobré také bylo, že nepanovalo vedro. Na rozhledně na Smrku fučelo šíleně, jedno malé dítě se pak bálo jít zpět dolů po schodišti, ale nakonec to také zvládlo, i přes počáteční řev a brek. Dolů jsme sešli po tzv. Nebeském žebříku, naštěstí pro nás to bylo takřka bez námahy (ehm, takřka, sestup po kamenech není pro klouby ideálka, jak jsem se osobně přesvědčila, ale o tom později). Na úbočí jsme se vydali po vrstevnici k prameni posvátné řeky Jizery, která dala Jizerským horám jméno. To jsme stanuli přímo na česko-polské hranici, kde se ze mě stala „malá Jaruna“ a skákala jsem sem a tam přes hraniční čáru s nadšeným komentářem: „Čechy, Polsko, Čechy, Polsko…“ :-). Ale také jsem své průvodce poslala napřed, abych vzdala úctu nejen bytosti Jizery, ale i dalším přírodním bytostem hor. Mou řeč však nelze dát do slov. Nakonec jsme nedošli na Smědavu, kde bychom prostě nestihli autobus, ale prošli jsme trasu, která měla být částí jiného výletu. A to přes bukovou oblast Tišina a chatu Hubertka. Ale to jsme už neřešili, byli jsme už hodně unavení, čekala nás delší, pěší trasa až do Libverdy. Naštěstí cesta byla už nenáročná, navíc jsme se pokochali i u další Libverdské vyhlídky, nazvané „Hájníkova kohouta“. Zcela hotoví jsme prošli celým městečkem, naštěstí nás později v restauraci vzpružila točená Kofola, večeře a po ní cappuccino.


Pondělí 18.8.2014

Očekávání:
Lázně Libverda - Hubertka – Tišina – Klínový vrch - Paličník – Hájený potok – Bílý Potok (nástup bus) – Lázně Libverda (výstup bus)
Skutečnost:
Lázně Libverda (nástup bus) – Smědava (výstup bus) – Na Knajpě – Čihadla – Smědava – Klínový vrch – Paličník – Hájený potok – Bílý Potok (nástup bus) – Lázně Libverda (výstup bus)
Vzhledem k tomu, že část původně plánované trasy jsme „dali“ už včera, improvizovala jsem a naplánovala náhradní výlet. Od chaty Smědava, kam nás vyvezl autobus, jsme se vydali do kopce frekventovanou cestou k hoře Jizera, jejíž zdolání jsem však vymyslela na později. Zejména proto, že bylo toho času pod mrakem a výhled by za moc nestál. Šli jsme tedy dál, přes občerstvení na Knajpě, kde však měli ještě zavřeno, dál k rašeliništím na Čihadlech. Cesta to byla nenáročná, po asfaltce, bylo příjemné počasí, už i slunce probleskovalo. Rašeliniště jsou nádherná, a přesto tolik respektu budící. Naštěstí cesty vedou po bezpečných, pevných dřevěných lávkách. Dlužno říci, že zejména díky těmto hlubokým rašeliništím jsou tyto hory a lesy tak krásné a jedinečné. Rašeliniště zadržují hodně vody, ze které čerpá celý kraj. Osobně jsem jimi okouzlena, krajina z výšky i ze země získává pro mě málo viděný punc snovosti a dálných světů. Pak se vracíme stejnou cestou, i když pohodlnější z kopce. Na Smědavě se občerstvíme a vydáváme se na další pouť. Po mírných výstupech kráčíme po hřebeni, cesta trvá hodně dlouho, často měníme oblečení (jeden čas je krásně slunečno, pak se přižene vítr), ale nakonec přicházíme k Paličníku. Výstup na něj je po vytesaných schůdcích i kovových žebřících a řetězech, ale je to v klidu. Zato nahoře tak fučí, až to bere dech. Odvážím se i přes lávku na druhou vyhlídku a žasnu nad výhledem, který se pod námi rozprostírá. Chvilku posedíme, ale pak slézáme dolů a s chutí se zahřejeme a posilníme medovinou, kteroužto placatku jsem prozíravě na farmářských trzích koupila muži před odjezdem. Vydáváme se z prudkého kopce po kamenité, ale hezké stezce dolů. Zde už začíná opět hřát slunce, osvěžíme se u studánky i u Hájeného potoka, podél jehož koryta scházíme dolů. Na jedné lávce si i posedím a rozjímám, za neustálých zvuků plynoucí vody. A scházíme do Bílého Potoka.


Úterý 19.8.2014

Očekávání:
Lázně Libverda (nástup bus) – Hejnice (výstup bus) – Malý Štolpich – Hřebínek – Krásná Maří – Ptačí kupy – Velký Štolpich – Ořešník – Hejnice – Lázně Libverda
Skutečnost:
Lázně Libverda (nástup bus) – Hejnice (výstup bus) – Malý Štolpich – Hřebínek – Krásná Maří – Ptačí kupy – Velký Štolpich – Ořešník – Hejnice – Lázně Libverda
Nejnáročnější túra celé dovolené, jak je vidět z délky příspěvku :-). Viděli jsme a zažili mnoho těžko představitelných krás, ale také útrap, únavy, chůze na autopilota. Kromě přenádherných fotek a vzpomínek si však odnáším i zničené kotníky, které bolely po zbytek dovolené. Vyrážíme z Hejnic do kopce cestou nás provází zurčení Bílého Štolpichu, k jehož vodopádu po čase docházíme. Zde chvíli posedíme, ale protože nás čeká ještě dlouhá cesta, vyrážíme dál, resp. výš. V určité úrovni za sebou necháváme bučiny a vcházíme do smrkových lesů, které nás obdarují houbami a neuvěřitelně obsypaným borůvčím. Na hřebeni pak přejdeme z lesní pěšiny na asfaltku již po rovině, která nás dovede k občerstvení na Hřebínku, kde si po dlouhém výstupu s chutí dáváme Kofolu a párek v rohlíku. Po asi půlhodině odbočujeme na strmý výstup na Ptačí kupy. Výstup je nesnadný a vezme nám hodně sil, ale stojí to za to. Okouzlena výhledem, posilněna adrenalinem a jako první, která se (i v sukni :-)) vyškrábala nahoru, vyskočím a zakřičím z plných plic: „Hurááá!“ Svítí sluníčko, na nebi plují bílá oblaka a celý svět leží u nohou. Na úplném vrcholu, jako vždy, fučí vítr, ale stále se kochám a pořizuji fotografie. Tento výhled, mimochodem kruhový, je totiž naprosto nej z celých Jizerských hor. Ale cenu dává i to, že na tuto vyhlídku asi moc lidí nezavítá. Jsme tam jediní. Ač neradi, scházíme opatrně dolů, a vydáváme se k vyhlídce Krásná Maří. Tam je sice „jen“ částečný rozhled, ale to mu na kráse rozhodně neubírá. Hejnice leží „kousek“ před námi, vidíme i náš hotel, ale k němu se dostaneme až za několik hodin. Teď jdeme opět celkem milou cestou, kterou nám ale jednou znepříjemní několik idiotů cyklistů (kdo se pohoršuje nad výrazem idiot, pak vězte, že idiot je člověk postižený mentální retardací), jejichž neurvalé chování snad ani nebudu popisovat. Nicméně se mi opět potvrdil můj osobní názor, že cykloturisté (ti nové doby, v trikotech) a pěší turisté / trampové jsou až na výjimky odlišné „živočišné druhy“, s jinými záměry. Po rovině začínáme z kopce prudce klesat podél potoka Černého Štolpichu. Po trochu krkolomné cestě přicházíme k vodopádu Velký Štolpich, k jednomu z našich největších vodopádů. Vůbec celá scenerie je víc než působivá, jako bych byla spíš v Kanadě nebo v některé evropské severské zemi… ale to je o Jizerkách známo, že působí jako z jiného světa. Chvilku se kocháme, ale jsme už unaveni, a to nás čeká ještě Ořešník. Po zdánlivé nekonečné cestě k této skále konečně docházíme. Ještě před výstupem se dostatečně oblečeme, navlečeme si kapuce a vydáváme se vzhůru. Zde bych chtěla varovat všechny, co by sem, nedejbože, chtěli vzít děti, ať to rozhodně nedělají. Výstup je úzkou a víceméně kolmou cestou vydlabanou ve skalisku, ale o to tolik nejde. Po obou stranách je hluboký sráz dolů, proto je po obou stranách zábradlí. To je však poměrně vysoko a pro děti je opravdu nebezpečné se sem vydat, protože stačí chybný krok či náhlý poryv větru a… Divím se, že u tabule dole není pro rodiče napsáno něco ve smyslu „Nebezpečné pro děti do 10 let.“ Pro nás to byl vpravdě adrenalinový zážitek, nejsilnější z celého pobytu. Nahoře nás čekala šikmá plocha a upozornila jsem svého milého, že dolů k zábradlí rozhodně nejdu. Ten měl tentýž názor. Cítila jsem ani ne tak strach, jako obrovský respekt k síle a moci přírody, skal a živlů a do údolí jsem shlížela většinou vsedě a nahoře nad tradičním křížem. Fičelo zde opravdu hodně, proto jsme se brzy vydali dolů. Zde mě musel muž navigovat, kam přesně šlápnout. Závratí sice netrpím (samozřejmě kdo trpí závratí v jakémkoli stupni, tak tato vyhlídka je důrazně zapovězena), ale sukně mi jaksi zabraňuje koukat pod nohy :-). Oba se shodujeme, že obdivujeme a zároveň naprosto nechápeme horolezce, protože vše je vlastně riskování života. Od Ořešníku pak jdeme dlouhou cestou dolů z kopce, naprosto vysíleni únavou i dojmy, kráčíme na autopilota a po kdovíjaké době docházíme do Hejnic. Zde nám, žel, v dohledné době nejede autobus, takže do Libverdy jdeme po svých. Neustále se zastavujeme a odpočíváme, vyčerpáni si později konečně sedáme ke stolu a necháme se obsloužit vydatnou večeří, Kofolou a já i cappuccinem, coby odměnou po tomto bohatém dni. A pak hotel, sprcha, Alpa, předpověď počasí na zítřek, televize na půl oka na půl ucha, spánek…


Středa 20.8.2014

Očekávání:
Lázně Libverda (nástup bus) – Smědava (výstup bus) – Jizera – Čihadla - Polední kameny – Frýdlantské cimbuří – Hejnice – Lázně Libverda
Skutečnost:
Lázně Libverda (nástup bus) – Smědava (výstup bus) – Jizera – pramen Bílého potoka - Polední kameny – Frýdlantské cimbuří – Bílý Potok (nástup bus) – Lázně Libverda (výstup bus)
Dnes další cesta po náročnějších vyhlídkách. Nejprve druhý nejvyšší vrchol Jizerských hor – Jizera (Smrk dosahuje výšky 1124 m., Jizera pak 1122 m.). Jdeme nám již známou cestou od Smědavy, po výstupu, kde jsme neustále občerstvováni borůvkami, se před námi objevují nakupené kameny s křížem na vrcholu, tedy hora Jizera. Cesta na vyhlídku je úplný čajíček a rozhled fenomenální, kruhový, a i když mnohé cíle známe už ze včerejších Ptačích kup, stojíme zde v úžasu. Naše hory jsou opravdu kouzelné… však to vidíte na fotkách. Z rozcestí pod Jizerou se vydáváme na předešlé rozcestí, kde překračujeme potok Bílá Smědá a jdeme přes louky s typickými smrčky k Poledním kamenům. Ještě se necháme se zlákat odbočkou k prameništi Bílého potoka, které je však skryté kdesi v trávě, takže pokud sem pojedete, tak to můžete s klidným srdcem vynechat. Jdeme stále dolů, ne tak dobrou (protože bahnitou) cestou k Poledním kamenům. K nim přicházíme příznačně zhruba v poledne :-). Já už mám problémy s kotníkem, musím stoupat pomalu a s rozvahou. Nicméně nahoře mě čeká další výhled z trochu jiného úhlu. Z tohoto hřebene již není vidět Ještěd ani vodní nádrž Josefův Důl, zato Smrk je, co by kamenem dohodil. Při cestě dolů už začínám úpět bolestí, takže když sestupujeme k Frýdlantskému cimbuří, muž mě musí po určitou část cesty nést na zádech. Za což mu samozřejmě děkuji. Ale drtivou většinu cesty jdu po svých, poznávám, jak je důležité často odpočívat a kotníky mít v klidu. Docházíme k Frýdlantskému cimbuří, kde si s úlevou sedám a sděluji, že nahoru nejdu, že budu odpočívat. Cesta do údolí je pak hotové utrpení, vede totiž přímo dolů, zcela kamenitou cestou a dovedete si snad představit, jak byly mé kotníky „nadšené“. Každou chvíli jsem sykala bolestí a musela se zastavovat… Každé utrpení ale končí a my docházíme již na příjemnou cestu vysypanou hrubým pískem a drobnými kamínky. Musíme pospíchat, abychom došli včas do Bílého Potoka (delší cestu do Hejnic nedám) na autobus, takže mě manžel podpírá a jdeme svižným krokem. Naštěstí stíháme. Věřím také, že se sem vrátíme, byť na jednodenní výlet, a to už si užiju i výstup na Frýdlantské cimbuří i na podivuhodný Hajní kostel. Dodatek z roku 2016: Návrat na Frýdlantské cimbuří najdete ZDE.


Čtvrtek 21.8.2014

Očekávání:
Lázně Libverda (nástup bus) – Frýdlant (výstup bus) – hrad a zámek Frýdlant – Frýdlantský betlém – rozhledna Frýdlantská výšina – Frýdlant (nástup bus) – Lázně Libverda (výstup bus) – vyhlídka „Libverdských pramenů“ – vyhlídka „Hejnické madony“
Skutečnost:
Lázně Libverda (nástup bus) – Frýdlant (výstup bus) – hrad a zámek Frýdlant – Frýdlantský betlém – Frýdlant (nástup bus) – Lázně Libverda (výstup bus) – vyhlídka „Libverdských pramenů“ – vyhlídka „Hejnické madony“
S úlevou kvituji, že dnes nemusím nasazovat těžké pohorky, ale beru si lehoučké baleríny. Dnes nelze jinak, než mít odpočinkový den. Po snídani tedy jedeme do Frýdlantu, kde si projdeme hrad a zámek. I když tedy moc oddychové to nebylo, tamější prohlídka je fyzicky nejnáročnější v naší republice… ale pořád lepší než drsný vysokohorský terén. Chceme jít na frýdlantskou rozhlednu, ale obloha se začíná zatahovat. Nakonec se rozhodneme tam nejít, nejen kvůli pravděpodobně horší viditelnosti, ale také kvůli mým kotníkům, které nechci přetěžovat. Vydáme se jen k pohyblivému betlému, který je opravdu ukázkou nedosažitelného umu českých betlemářských mistrů. Po krátkém zastavení v kavárně se vydáváme zpět (mmch, na autobusovém nádraží nás chytne pořádný slejvák, takže ještě, že jsme na rozhlednu nešli…, jsme teď hezky pod střechou). Vystoupíme u Obřího sudu (už je zase slunečno), kde se opět vydáváme k vyhlídce „Dobrého ducha MUHU“, a poté k dalším vyhlídkám, které uvádím výše. Pokoupíme nějaké suvenýry a také pohledy, večeři si tentokrát dopřejeme brzy.


Pátek 22.8.2014

Očekávání:
Hejnice (nástup vlak) – Oldřichov v Hájích (výstup vlak) –Naučná stezka „Oldřichovské háje a skály“ – Špičák – Skalní hrad – Naučná stezka Viničná cesta - Hejnice
Skutečnost:
Hejnice (nástup vlak) – Oldřichov v Hájích (výstup vlak) –Naučná stezka „Oldřichovské háje a skály“ – Skalní hrad – Naučná stezka Viničná cesta - Hejnice
Den s trasou nenáročnou co do schůdnosti, ale náročnou co do délky. Začínáme v Oldřichově v Hájích, kde stoupáme, ale nakonec nejdeme až na tamější dominantu Špičák. Také proto, že na vrcholu je pouze omezený výhled, já mám stále namožené kotníky a rozhledů jsme viděli spoustu a ještě nejsme u konce. První výhled si užíváme ze Skalního hradu, dále u neznačeného místa, kde se díváme přímo na Ještěd a také z některých míst na Viničné cestě. Lesům jednoznačně dominují buky, a zde mě velmi zaujalo povídání na jedné tabuli naučné stezky. Příroda, ať už z jakéhokoli pohledu, je totiž tvořena několika úrovněmi. To se týká i lesů, jež jsou uspořádány do různých pater. Je jich pět: kořenové, mechové, bylinné, keřové a stromové patro. Každé patro pak v sobě skrývá všechny úrovně vývoje. Pokud se podíváme na přírodu a Zemi z vyšší perspektivy, pak je zde další soukolí. A to vegetační stupně: planární (nížiny - dubohabrové a lužní lesy), kolinní (pahorkatiny – dubohabrové lesy a bučiny), submontánní (podhorské polohy - bučiny), montánní (středohorské polohy - smíšený smrkovo-bukovo-jedlový les), oreální (vysokohorské polohy - smrkový a smíšený smrkovo-bukovo-jedlový les), subalpínský (vysokohorské polohy - smrkový les) a alpínský (polohy nad horní hranicí lesa - kleče). Mimochodem, v jizerskohorských bučinách je zastoupeno pět z českých celkem sedmi vegetačních úrovní. Opět se skláním před Otcem, který dává život tolika živlům, kamenům, houbám, květinám, stromům, živočichům, kteří žijí přesně tam, kde je jim předurčeno. Proč jen člověk si zahrává s osudem a svým duchovním potenciálem a hraje si na Boha… Proč zejména ženy pyšně tvrdí, že dávají život, tedy hrají si na Bohyně… Proč někdo druhým blahosklonně tvrdí a určuje, co je smysl života… Proč se jedině lidé obracejí k Bohu až tehdy, když jim teče do bot, ačkoli předtím tvrdili, jací jsou ateisté… Proč člověk soudí úroveň druhého (úvaha ke mně)… Vše, kromě člověka, ve stvoření přijímá své místo, osud a určení bez námitek, bez boje, netouží něco změnit a dělat se mocnějším, ne-li, nejtroufaleji, božským. Tolik moudrosti, krásy a velikosti je v borůvkovém keříku, prastarém kameni či křišťálovém pramenu… Mám se ještě hodně co učit o odevzdanosti, o nezasahování…


Jizerské pohledy dodalky - část 1.


výhled nedaleko Obřího sudu



stoupání na Smrk I



stoupání na Smrk II



stoupání na Smrk III



Po modré!



Úchvatná panoramata, už kousek před vrcholem.



Z rozhledny na Smrku I



Z rozhledny na Smrku II



Z rozhledny na Smrku III



Smrk zdolán!



A už jsme na Paličníku!



zajímavé skalní útvary



dvě vyhlídková místa Paličníku



jeřabiny, lesy, panorama





Jizerské pohledy od země


mohutný buk, mnohem starší než my sami



malebná cesta



Lesy mezi Libverdou a Smrkem jsou rozmanité a nádherné!



Zaujal mě ten červený stromek. V dáli hora Smrk.



cesta na Smrk od Streitova obrázku



Pohled do kraje od Nebeských schodů...
Ve společnosti horských květin a kapradí...



česko-polská hranice



Tišina



Takhle dokonale vystínovaný kmen stromu jsem snad ještě neviděla!



po hřebeni



Paličník



kamenitá cesta do údolí Hájeného potoka



Zdravé kaštany, ani stopa po klíněnce! V Bílém Potoce...



cesta vzhůru na Štolpichy



mechové kameny u vodopádů



Jedny z mnoha obrkamenů, bylo jich tam úplné kamenné moře :-).



cesta na Hřebínek



I samotná cesta k vyhlídkám byla plná čarokrás.



mariánská soška u Krásné Maří



Když se krása bílých bříz snoubí s krásou fialkových vřesů.



Západ slunce v klasech - odměna v údolí po těžké túře.



lesní zeleň a blankytná modř



cesta na Jizeru



Stále stoupáme kamením a borůvčím.



Jizera zdola



Ještě jedno ohlédnutí...



... a už kráčíme dolů.



klečové louky



Tady bych dokázala sedět celý den!



Míříme k Poledním kamenům.



Za jak dlouho asi ten kámen vpravo nahoře spadne?



Ohlédnutí za "libovou" cestou k Frýdlantskému cimbuří.



Zato tahle k hotelu je pohodová, roubená kaštany.



náš hotel v podvečerním světle



Kohout coby znak města Lázně Libverda (společně se fontánou a srdcem).



zákoutí mechů, chorošů, kapradin



cesta na Skalní hrad na Oldřichovském sedle



jizerskohorské bučiny



viklan



Slunce objímá kamení...



Harmonie... Ach, tady žít musí být pohádka!



Oldříšek. Vidíte také ve skalách hlavu?



zvlněné skály



zpod vln



les kousek od Oldřichova v Hájích



Zajímavé skalní útvary byly na každém kroku.



Jako nějaký obraz starých mistrů... Ty barvy, ach!



Další svět, tentokrát odstínů zelené...



Choroš pomož, dřevo oblož!



Kamenné moře na severním úbočí Viničné cesty.



Už scházíme dolů do Hejnic...





Dary bohyně Flory


vřes zdálky



vřes zblízka



mladinké kapradí



zvonky



květy nám neznámé



bodláčky





Jizerské pohledy dodalky - část 2.


pár fotek z cesty po hřebeni









už z výstupu na Ptačí kupy



A jsem nahoře!



daleké obzory světlezelené



daleké obzory tmavozelené s modrým drahokamem nádrže Josefův Důl



"kulaťoučké nebe"



stále z Ptačích kup - pohled na vzdálený Smrk



A to už jsme na vyhlídce Krásná Maří.



Mé doznání: "Miluji Jizerské hory!"



výhled na Polední kameny a Frýdlantské cimbuří (ta skaliska uprostřed)



výhled do údolí z Ořešníku



Opět výhled na Smrk, a zase vypadá jinak!



Triáda - Hejnice, Lázně Libverda, Bílý Potok





Zvířata domácí


krávy a telátka



husy v Bílém Potoce



Potkala jsem zajímavého lázeňského hosta...



Prý si pobyt v lázních užívá a relaxuje,...



...jakožto i masáže a lázeňské procedury doporučuje.



A pak jsme se rozloučily a šly každá svou cestou :-).



prase a březí prasnice



Přišla nás pozdravit, byla velmi přátelská. A jaké drsné štětiny měla!



paví pár



peří hrající tolika barvami a korunka navrch



variace v tmavomodré



pávice ladící s něžnými kvítky vřesu



Ale nejkrásnější jsem tady já, aby bylo jasno! :-D





Zvířata divoká


arachnoland



bělásek



pracující datel



další motýlek






Souměrná pavučina, ještě nedodělaná.



veverka



Vžžžžmm!





Svět nymf a rusalek


český pramen Jizery






Rašeliniště Čihadla...



... plné tůní.






Překrásné odrazy nebe!






monáda v přírodě



Zatím ještě drobné kaskády Hájeného potoka...



... a tady už o něco větší.



Nemůžu si pomoci, ale viděla jsem v tom anděla s napůl rozepjatými perutěmi.



Voda se valí přes velké i menší kameny.



mé rozjímání na lávce přes koryto Hájeného potoka



a z jiné perspektivy a beze mě :-)



kaskády Bílého Štolpichu



malé vodopády Bílého Štolpichu



A to už jdeme podél potoka Černý Štolpich...



jeho, už příkřejší, kaskády



vodopád Velký Štolpich



osvěžující krůpěje prýštící z výšky



horský potok Bílá Smědá





Hrdost být člověk...


hejnický kostel Navštívení Panny Marie



chrámová loď



křišťálový lustr, zdobené sloupy, mistrovská výmalba



detail zvěstování Panně Marii



detail narození Ježíše Krista



mistrovské dílo na kupoli



Duch Svatý v podobě holubice



oltář sv. Františka z Assisi



socha Panny Marie



Jezu Ufam Tobie - Ježíši, důvěřuji Ti



hejnický poutní chrám v souladu s okolní krajinou



obrazy Vladimíra Mencla



výstava v Centru duchovní obnovy



roubenka v Bílém Potoce



symbol Beránka Božího - tamtéž



Ještěd - celý svět nám závidí tento klenot moderní architektury.



hejnický chrám z jiného pohledu a navečer



Eduardovo zřídlo antického stylu v Lázních Libverda



lev - strážce



lázeňská kolonáda za denního světla, opět se znakem města na fontáně - libverdským kohoutem



květinový gloriet



frýdlantský hrad / zámek









roubenka Frýdlantského betlému



celkový pohled na betlém



ústřední motiv s jesličkami



další zákoutí






pohyblivá lanka pod betlémem



frýdlantská radnice



výletní a vyhlídková restaurace Obří sud nad Libverdou



Moc se mi líbila tato kresba u vyhlídky "Hejnické madony".



ženské sochy kousek od našeho hotelu





Jizerské pohledy dodalky - část 3.


výhledy z Jizery - skalnaté



výhledy z Jizery - zalesněné



výhledy z Jizery - jezerní



výhledy z Jizery - ušlapané



výhledy z Jizery - pohádkové



Ještěd, rozpoznatelný z Jizery jen za výborné viditelnosti.






Ještě pohled s křížem na Jizeře...



výhledy z Poledních kamenů I



výhledy z Poledních kamenů II



výhledy z Poledních kamenů III



Tak rozmanitá a půvabná krajina - to jsou Jizerské hory...



pohled na Smrk



výhled z Frýdlantského cimbuří






výhled z frýdlantského zámku



krajina nedaleko Obřího sudu



výhledy a průhledy ze Skalního hradu I



výhledy a průhledy ze Skalního hradu II



výhledy a průhledy ze Skalního hradu III



výhledy a průhledy ze Skalního hradu IV



A cože to nevidíme... Ještěd! :-)



Opět výhledy a průhledy, tentokrát z Viničné cesty.








Co nám les nadělil


první houba



Studánka, kterou jsme na cestě z Paličníku vůbec nečekali...



... a s velice lahodnou vodou. Mmm...



borůvkami obsypané borůvčí



krásný, malinkatý hříbek



miniaturní skály ve skalách





Horolezci, horolezkyně, horolezčata


Cesta na Ptačí kupy vypadá tak poeticky, což byla, ale byl to také pěkně náročný výstup.



Cesta na Ořešník takhle možná nevypadá tak hrozně...



A co říkáte na tento pohled?



detail schodů, stupínků, zábradlí



To cesta na Jizeru byla oproti tomu úplný čajíček!





Vyhlídky nad Libverdou


vyhlídka "Hájníkova kohouta"



Legenda o libverdském kohoutovi
Kohout na náměstí, na střeše Eduardova zřídla, to není pouhý obyčejný kohout výzdobný. Je to pomníček objeviteli libverdského zřídla. Kohout objevil prameny libverdské kyselky. A byl strašně veliký, mohutný, pln života a kypěl zdravím.
Kdysi dávno za časů, kdy tudy vedla prázdnými a divokými hvozdy stará pohraniční stezka, po které chodívali jenom hajníci a nebylo tu nikdež nic než skály, lesy, oblaka a zase lesy s hlubokými údolími, jimiž se čeřily hojné potoky, bublavé jako libverdský a nebo divoké jako Štolpich, tedy v oněch dávných dobách bylo tu v těch místech, co dnes leží Libverda, také jen takové bažinaté údolí, ve kterém se podél potoka rozkládala širokým pruhem slatina a místy močál. Už tenkrát tu v těch místech bylo sídlo „salikvardy“, tj. takového hajníka, který neobcházel strážní pohraniční stezku, jako jiní hajníci, ale bydlel tu natrvalo a poskytoval pěším strážcům hranic hospodu a lože po únavné hlídkové cestě. Když už se tu „salikvarda“ usadil, založil si malé hospodářství. Jak se ten náš starodávný „salikvarda“ jmenoval, to už dávno nikdo neví. Hlavně, že ten první usedlík měl chalupu, kolem ní pár polí, nějakou louku, dvorek a na tom dvorku prasata, kterým se tu náramně dobře dařilo – i houf slepic, kterým kraloval kohout.
Ten kohout totiž jednoho krásného dne začal náramně tloustnout, jako když ho někdo očaruje. Salikvardovi, jeho ženě a dětem to začalo být nápadné a tak začali toho začarovaného kohouta pozorovat. Sledovali ho, až přišli na to, že ta mlsná „pajčna“ nechodí jako slepice pít z potoka, ale že si chodí do mokřiska nedaleko stezky, mokřiska ostatně hodně nepřístupného, houštinami, stromů a křoví zarostlého, kam bylo dost nebezpečno jít, protože se tam půda pod nohami pořádně prohýbala a houpala. No ale kohouta – ťoť se ví i bahno unese, protože není těžký, byť by ztloustnul sebevíc. Vrtěl salikvarda hlavou, co to může být za vodu, že z ní kohout tak tloustne – ale to ještě nebyl historie konec. Kohout stárl, ale byl pořád statný a plný života, jenže do sta let to přeci jen nevydržel a tak jednoho dne vzal za své. Když ho salikvarda rozřízl, užasl. Tloušťka nebyla od tučnosti, ale za to v něm všechny vnitřnosti byly obrovské. I rozhodl se vyzkoušet vodu na sobě. Prosekal se k studánce, jejíž hladina vybuchovala velkými bublinami, cestu. I tloustl a zdravý byl. Po čase nemohl salikvarda utajit studánku, a tak všichni hajníci chodili ze studánky popíjet. Dali tomu místu jméno Libverda a pověst končí.













vyhlídka "Dobrého ducha MUHU"



Legenda o dobrém duchu Muhu
Určitě to všichni znáte – Krkonoše mají svého Krakonoše, Orlické hory Rampušáka, Jeseníky Praděda. „Ale co Jizerské hory?“ ptáte se. Jen Jizerské hory dlouhou dobu nic, žádného ochránce, dobrého ducha. A to nikdá nedělá dobrotu mezi lidmi, kteří všelijakou nelakotu vymýšlejí a nedbají dobrého odvěkého zákona věčné a moudré přírody.
A tak se jednoho dne sešli Krakonoš s Rampušákem a mudrovali, co udělat, aby i naše hory měly svého ochránce. Prohlédli si nejdřív kopce, louky a skály od Smrku po Oldřichovské sedlo a přes Černou Studnici až dolů k Jizeře, kde se do ní vlévá divoká Kamenice a dravý Žernovník. Pak se zastavili na dnešním Muchově, tehdy ještě kopci beze jména, a řekli si: „Tady je to pravé místo. Je odsud vidět široko daleko a dá se odtud vládnout nejen nad všemi kopci, lesy i lukami, ale i nad proradným lidským plemenem.“ Mladší Rampušák se svým starším druhem souhlasil, a tak Krakonoš mohl začít čarovat. Nejdříve se na okolní hory snesla mlha a pak vítr měnící se ve vichřici. Ta začala lomcovat skalami, viklany v horách se začaly kymácet a země se chvěla, jako by uvnitř tisíce obrů přehrabovaly své poklady. A pak se právě v místě, kde stáli oba tajemní vládci sousedních hor, náhle otevřela skála a byl vidět vchod do tajemné jeskyně. Když mlha klesla, spatřit Krakonoš s Rampušákem uprostřed podzemí průsvitnou postavu, jakoby spředenou z mlh táhnoucích se ve dnech podymy nad kamenickým údolím. Měla na sobě namodralý plášť s knoflíky z jizerského safíru, ve tváři vodové oči, ne nepodobné tůním na Čihadle nebo Knajpě. Voněla již zdálky jehličím a měla dlouhé prsty, podobné kořenům buků, které nevyvrátí ani ta největší vichřice. Když se jimi duch dotkl země, cítil každý její sebemenší záchvěv, i když přicházel až od Bílého Potoka nebo Černické skály. Když si Krakonoš s Rampušákem prohlédli ducha, jehož stvořili, obrátil se Krakonoš k bytosti v namodralé jeskyni a pronesl několik prorockých vět: „Budeš dbát na to, aby lid v tvém kraji byl pracovitý a spravedlivý, aby chudým křivditi nedal a ve vzájemné lásce žil, nespravedlnost a panovačnost aby trestal a zemi řádně obdělával. A abys mohl zblízka pozorovat život lidí a zvířat, smíš na sebe brát nejrůznější podoby a v případě potřeby se můžeš učinit i neviditelným.“
Krakonoš a Rampušák byli se svým dílem spokojeni a už se chtěli s novým druhem rozloučit a poslat ho do jeho zelené říše, když si Rampušák, dobrý duch Orlických hor, náhle vzpomněl: „Na něco jsme zapomněli!“ „Copak to je?“ zeptal se Krakonoš. „Nevíme, jak mu budeme říkat…“ „Máš pravdu, na to jsem opravdu zapomněl,“ přisvědčil Krakonoš. Byla už noc a odkudsi z Černostudničního hřebene začala houkat sova své táhlé muhúúú. „Co kdybychom ho nazvali Muhu?“ napadlo vládce Krkonoš. A při tom to už zůstalo.










vyhlídka "Libverdských pramenů"



Legenda o libverdských pramenech
Za dávných časů řádil v těchto končinách loupeživý rytíř se svými kumpány. Nikdo mu neřekl jinak než Černej Honza. Jedenkrát zavítal i do Libverdy podívat se na ten zázračný pramen, známý široko daleko mezi lidmi. Když však spatřil, že si ho páni sobě ohradili, aby z něho nesměl pít obyčejný lid, rozčílil se převelice. A velel kumpánům rozbít ohradu, zapálit stavení, které bylo poblíž a studánku zasypat. Chlapi raubíři se na to vrhli jako diví. Což o stavení – shořelo hned, však bylo jen dřevěné – i ohrada padla, ale se zasypáním pramene bylo ouvej…
Loupežníci snaživě zaházeli pramen hlínou, ale kouzelná voda prosakovala dále. Vykopali tedy nedaleko jámu, aby hlínou z ní zasypali ten pramen, jak se patří… ale co čert nechtěl, jak tu jámu kopali, začal z ní prýštit druhý pramen, ještě vydatnější než ten první. Rozzuřil se tenkrát Černej Honza a rozkázal kopat zas o kus dál a hloub, aby zaházeli pořádně oba prameny. Loupežníci kopou a kopou, už mají oba prameny skoro zaházené, když tu najednou i z té třetí jámy vyrazí prudký proud a prýští do výšky, jako když vodotrysk pustíš. A tu Černej Honza vzkřiknul: „Jeden pramen jsem zaházet chtěl a dva docela nové vyrazily. To bych taky mohl kopat do soudného dne a nakonec mi to tu začne proudit ze všech stran.“ A tak se krutý mordýř stal objevitelem dalších dvou pramenů libverdské kyselky.













vyhlídka "Hejnické madony"



Legenda o hejnické madoně
V nedaleké vesničce Lužec bydlel se svou nemocnou ženou a dítětem řemeslník sítař a řešetář. Chodíval přes hejnické lesy za prací a odpočíval na skalním ostrohu nad říčkou Smědá pod voňavou lípou. Jednoho dne léta páně 1159 pod lípou usnul a zdál se mu podivný sen, který ovlivnil život jeho i celého okolí. Ve snu uviděl lípu zalitou září, na větvích seděli andělé a jeden z nich mu pravil: „Jsi na zázračném místě, na kterém se zalíbilo Otci. Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu půjde kolem, se mohl zastavit a mít účast na milosti. Tobě se pak za odměnu uzdraví žena i dítě.“ Když se sítař probudil a o svém snu přemýšlel, nabýval stále většího přesvědčení, že nejde jen o pouhý sen, ale o vnuknutí Boží. Rozhodl se uposlechnout Božího slova a hned příštího pátku se vydal na cestu do nedaleké Žitavy prodat své zboží a za stržené peníze koupit u řezbáře sošku Panny Marie. Když však přišel k řezbáři, zjistil, že mu všechny ty peníze nestačí, snad jen na starou malou madonku, na niž si vzpomněla řezbářova žena. Sošku zakoupil, vrátil s ní do Hejnic a vložil ji s velkou úctou do duté lípy, pod níž se mu zdál sen. Naplněn hlubokou vírou, že na přímluvu Matky Boží vrátí Bůh jeho ženě a dítěti zdraví, poklekl, sepjal ruce a prosil Boha o pomoc. Stalo se to, co andělé předpověděli: žena i dítě se uzdravily.
Zázračné uzdravení nezůstalo samozřejmě utajeno. Tato velká novina se vyprávěním po osadách roznesla po celém okolí, a tak lidé začali se svými starostmi putovat k lípě s usměvavou Madonkou a zde pokorně prosili o pomoc. Aby se zde mohla sloužit mše pro poutníky, rozhodli se lípu pokácet, na její pařez postavili madonku a nad ní roku 1211 postavili dřevěnou kapličku. Ani to pro množství poutníků nestačilo a roku 1252 byla postavena nová, kamenná kaple s gotickým klenutím, které lze spatřit dodnes. Toto požehnané poutní místo bylo ve velké úctě nejen lidu prostého, ale i u pánů frýdlantských. Proto se také postupně kaple měnila v dnešní barokní chrám Navštívení Panny Marie.












Nebesa


duha při západu slunce






pyramida na Ptačích kupách



slunce v jasanových listech



ještě jedna z krásných Ptačích kup



krása v údolí po velmi náročné túře






Foto z Jizery, ale tentokrát toho úžasného nebe!



probleskující slunce na Poledních kamenech



přísná, neústupná tvář v mracích



hořící oblaka zrána



meditující pohled z trávy v lese





Závěrem

Nemohu nezmínit přivinutí se k velkému kameni, který mě přitáhl. Žel, zanic si nemůžu vzpomenout, kde jsem si mohla na chvilku odpočinout, přitisknutá čelem k chladivé a maličkými krystalky tvořené hornině. Snad se kámen na mě pro to zlobit nebude. Ale byla to výjimečná chvíle, vzhledem k tomu, že skály byly na každém kroku, a také vzhledem k útrapám cesty za krásou, díky nimž jsme měli jen málo energie. Dovolená totiž byla opravdu náročná, nachodili jsme za celý týden zhruba 120 kilometrů vysokohorským terénem, na což jsme náležitě pyšní. Pro mě jsou to vzpomínky i bolestivé a také pobízející k tomu koupit si nějaký zpevňovač kotníků, který se na horských túrách určitě neztratí a já tak minimalizuji nepříjemné namožení tolik potřebného kloubu. Nicméně každá bolest jednou pomine, hodně mi pomáhal častý odpočinek s nohou v klidu. Při bohatém programu, který jsem vymyslela, musím jen upřímně poděkovat svému tělu, že tu námahu zvládlo a nedošlo k vážnějšímu úrazu. Teď už je samozřejmě vše v pořádku.
Také bych ráda vzdala nejhlubší díky dobrému duchu Muhu, vládci Jizerských hor a také všem tamním přírodním bytostem. Všude na nás čekala čistá příroda, neuvěřitelná štědrost lesů (jmenovitě borůvky, maliny, ostružiny, houby), průzračná a osvěžující voda (a to jak horských studánek, potoků a vodopádů, tak léčivých minerálních pramenů v Lázních Libverda), dechberoucí vyhlídky do širého kraje, jejichž, mnohdy nebezpečné, výšlapy jsme zvládli bez potíží a také víc než vlídné počasí. Počítali jsme s občasnými přeháňkami, ne-li s deštěm, ale nakonec jsme neustále připravené pláštěnky vůbec nevyužili. Jsme za to samozřejmě nesmírně rádi! A opět se potvrdilo, že štěstí přeje připraveným. Slunce nás hřálo naprostou většinu pobytu, ale jak známo, na horách (a u Jizerek to platí obzvláště) se často mění počasí. Takže určitý čas nám bylo hrozné vedro a sundávala jsem si spodní termo, abych pak zase oblékala fleesovou bundu a zavazovala si šálku kolem krku, o občasném silném větru, zejména na skalních vyhlídkách, nemluvě. Obecně tam bylo chladno, ale u horských túr je to jenom ku prospěchu, mnohem lépe se chodí a dýchá. Ale do Prahy jsem se vrátila opálená, navíc po celodenních výletech jsme měli takřka každý večer zčervenalé tváře námahou, sluncem i ošlehané větrem. Toto zčervenání ale zklidnil hluboký, sladký spánek :-).
Jak jste postřehli, tak fotografie z vyhlídek jsem rozdělila na tři části, a to proto, že najednou by jich bylo pohromadě tolik, že by vám z nich šla hlava kolem. Z každého výhledu nám bylo milo na duši, které se krása dotýká tím víc, že za jejím dosažením stála fyzická námaha, síla vůle a vytrvalost. Tak zase někdy na horách!
Dodatek z roku 2016: Návrat na Frýdlantské cimbuří najdete ZDE.



A ještě jedna má zvlášť oblíbená fotografie


cesta světlem posvěcená





8.9.2014