Domů - Střípky z mého života - Fotky

Podruhé na Komáří vížce

Po pěti letech (pane jo, to už je fakt pět let!) jsem se, tentokrát sama, ale zato s foťákem, vydala na Komáří vížku, na výrazný vrchol Krušných hor. Nahoru z Krupky, resp. z Bohosudova jezdí sedačková lanovka, která je, mimochodem, nejdelší lanová dráha v České republice. Jako minule, i tentokrát se na vrcholu držela oblačnost. Říkám si, jestli se mi někdy podaří tu být za jasného počasí :-). Ale vůbec mi to nevadilo, šla jsem už známou cestou po zelené k půvabnému Kotelnímu jezírku. Cestou jsem mlsala lahodné bukvičky, které mi moc chutnají, a vzala jsem je i domů milému. Na zřícenině hradu Kyšperk jsem prožila zajímavé dobrodružství, kdy z černočerného podzemí, do kterého jsem zvědavě nakukovala, po chvíli vylétl netopýr a dlouhou dobu poletoval po místnosti. Pochopila jsem, že dole je zimoviště a noclehárna (či spíš denlehárna :-)) netopýrů a nechala jsem je dál nerušeně spát. Beztak bych tam dolů nešla, byla tam neproniknutelná tma a já byla sama a čelovku nebo jiný zdroj světla jsem s sebou neměla. Šla jsem stále z kopce a na jeho úpatí, už u chatové osady jsem narazila na kaštanovník. Ten podaroval mého muže kaštany, které jsem mu nasbírala. Ty své jsem si donesla už ze svého včerejšího výletu na Říp. Pak jsem si ještě pohrála s velkým psem, který ke mně sám přiběhl, a já mu dokola házela jablko. A to mám z většiny psů respekt, ale tomuhle jsem se nějak líbila :-).

Protože se mi ještě nechtělo do civilizace, vydala jsem se mimo veškeré značené cesty ještě vzhůru do kopce. V jednom místě jsem se zastavila, vydýchávala jsem se z namáhavého výstupu a přemýšlela, za jak dlouho asi narazím na cestu. Vtom jsem ve svém zorném poli zahlédla nějaké hnědé zvíře a zaradovala jsem se, že je to nějaký velký pes, a že jsem tedy nedaleko svého cíle. Ale kdeže! Ani mnou domnívaná srna to nebyla. Byla to krásná laň, v klidu došla až na vzdálenost nějakých patnácti metrů a pozorně si mě prohlížela. A v houští za ní čekalo na její povel celé stádo vysoké. To jsem ještě nikdy nezažila, takhle zblízka si hledět s laní z očí do očí… Po půl minutě nejspíš zjistila, že ode mě nehrozí žádné nebezpečí a coby vedoucí samice dala pokyn zbytku své skupiny, rozběhla se do lesa a za ní přes paseku běžely další laně, koloušci a jeleni s mladým i docela vzrostlým parožím. Kolem mě běželo minimálně třicet těchto ladných zvířat, připadala jsem si jako v krásném snu. Jako kdybych dostala důvěru a mohla na vlastní oči pozorovat chování, komunikaci a půvab vysoké i její hbitost. Všechna čest, zvěř se vůbec nezadýchala a zlehka vyběhla strmý kopec, který jsem já těžkopádně zdolávala. Ještě nějaký čas jsem slyšela jejich pobekávání. Ale musela jsem dál, takže samozřejmě utekli. Byl to pro mě jeden z dosud největších prožitků setkání se zvířaty, laně jsou zvířata pro mě velmi cenná a symbolická. A cítím se tedy velmi šťastná, že právě ve chvíli, kdy jsem v klidu odpočívala, skupina laní, jelenů a kolouchů byla tak blízko mě.



pár fotek z lanovky na Komáří vížku












už nahoře



rozhled z Richardovy vyhlídky



těžební vozík



Komáří vížka



výhledy do kraje






už v lese



Zde jsem jedla a nasbírala bukvičky.



Úctyhodný strom!



cesta ke Kotelnímu jezírku



příjemné posezení na poctivých dřevěných lavičkách



celkový pohled na Kotelní jezírko



Září září, na léto jde stáří... Podzim už se vybarvuje.



světlo skrze listy bukové i kapradinové



ze zříceniny Kyšperku









Průhled ze zdiva ven do přírody...



Jdem odehnat ty paparazzi!



Pes hypnotizuje jablíčko a čeká, až mu je aportuji. Byl úžasný!



Tady si i lehnul do uctivé vzdálenosti, abych se mu jablko nebála hodit.



Laň zjišťuje, jestli jsem v poho...



... a pak dovolí i svému stádu projít kolem mě.





25.9.2014