Domů - Střípky z mého života - Fotky

Za zviřátky na Konopiště

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Děti si velice často pletou názvy historických památek. Zejména pak názvy tří zámků. Jsou to Křivoklát, Kokořín a Konopiště. Tak, tolik má ujetost na hlášky z filmů :-), v tomto případě parafráze z Pelíšků. Ale je to tak, skutečně si i ve svém věku pletu tyto tři středočeské hrady začínající na písmeno K. Ještě se nabízí přiřadit k nim i Karlštejn, ale ten je natolik jedinečný, že si jej nepletu. Zato i nyní, když jsem povídala rodině, kde jsem byla na výletě, tak jsem se v polovině případů spletla a řekla úplně jiné místo. Přitom Konopiště je pro mě z osobních a citových důvodů místo významné. A vidíte, stejně to není nic platné. Pletu si je odjakživa i navzdory mé lásce k historii a turistice a budu se plést až do smrti. Je to pro mě podobná karma, jako že vyjma štrůdlu (z kupovaného těsta), chleba a vánočního cukroví nedokážu zdárně upéci žádný moučník. Prostě nedokážu, už to ani nezkouším, jsem smířená s tím, že na pečení sladkého jsem prostě vemeno.

Ale zpět do ledového lednového, zasněně zasněženého dne, na můj další výlet v osamění. Prošla jsem si oboru konopišťského zámku, došla do formální části zahrady, která ve sněhovém hávu vypadala obzvlášť hezky a jedinečně. Velkou cenu pro mě mělo a má, že jsem opět měla celý zámek „pro sebe“, opět jsem tam byla sama. Až odpoledne jsem tam začala potkávat lidi (i když i odpoledne jsem měla jedno místo „pro sebe“, ale o tom až později), jinak jsem si užívala samoty, svobody a ticha. Nasytila jsem svůj cit pro krásu pohledem na sněhové čepice na stromech, na zamrzlý zámecký rybník, na úchvatnou alej, kterou jsem kráčela ke kostelu na Chvojně. Až na místě jsem zjistila, že jde o místo posvátné, protože kostel stojí na místě pradávného keltského hradiště tvaru elipsy. Protože Keltové byli velice vnímavý národ, kmenový druid vybral pro jejich město energeticky pozitivní místo, jehož duchovní síla stoupá tím víc, čím blíž vrcholu jste. To jsem si přečetla na turistické ceduli, a přestože energiím nerozumím, tak je to místo opravdu příjemné a jak jsem již psala, cesta alejí vzhůru bylo něco nádherného a k rozjímání vybízejícího. Doufám, že se sem někdy na jaře nebo v létě ještě vrátím, abych si nabíjející zónu pořádně prohlédla a prošla. Nyní to kvůli sněhu nebylo tak jednoduché.

V nadpisu jsem uvedla, že jsem se tu setkala se zvířaty. Kromě mnohých zpěvných ptáků jsem se potkala s mnoha žabanty a koroptvemi. Procházeli kolem mě i vcelku blízko. Překvapila jsem je v Růžové zahradě. Ta je totiž, jak jsem zjistila, v zimě pro návštěvníky uzavřená. Jenže když jsem se kolem vracela zpět, kovaná brána byla otevřená a ve sklenících se čile (ale asi ne nadlouho) pracovalo. A já jsem, zcela nepovšimnuta, proklouzla do zapovězené zahrady. To, že tu asi nemám co dělat, jsem zjistila brzy. Nenašla jsem ve sněhu ani jednu stopu lidskou, zato bažantích se tu skvělo nespočet. Ostatně, žabanti na mě koukali jako na zjevení a nevěřícně se začali schovávat. To víte, mít v zimě zahradu pro sebe a pak mezi vás přijít nečekaný návštěvník jiného druhu, to je opravdu překvapení :-). Brzy jsem ale mazala zpět, strachujíc se, aby mě nezabásli, když jsem tam neměla co dělat :-).

Ale naprosto nejmilejší shledání bylo s medvědem. Věděla jsem už z dřívějška, že v tamějším medvědáriu je medvěd (jak jsem později zjistila, jeho jméno je Jiří). Ale tehdy, na romantické schůzce, jsem na něj štěstí neměla. Ani teď jsem s tím nepočítala, tím spíš, že mrzlo, až praštělo. Prošla jsem zámeckou branou a shlédla do hradního příkopu, jehož vybavení bylo pod sněhovou peřinou, plechová vrata do medvědí ložnice pootevřená, ale medvědí stopy ve sněhu nikde. Takže medvěd si užívá zaslouženého zimního spánku. Obcházela jsem zámek, obdivovala a fotila ptactvo a než jsem odešla, ještě jednou jsem se u medvědária zastavila. A v plechových vratech vidím medvědí hlavu. Ta se vůbec nehýbala, chvíli jsem ji pozorovala a ptala se sama sebe: „Ta hlava tam předtím byla nebo ne?“ Váhavě jsem sáhla po foťáku, ačkoli jsem si myslela, že budu jak blázen fotit nějakou reklamní maketu medvěda. Ale kdeže, při přiblížení objektivu jsem zjistila, že medvěd pro mě háže očkem :-D. Za chvilku se vydal do výběhu, jeho huňatá, ebenová srst krásně kontrastovala s mrazivým bílým sněhem. Vypadalo to, jako by nevěřil, jak se mu jeho království změnilo, udiveně našlapoval ve sněhu, ale stále v blízkosti brlohu. Já se pořád usmívala a smála, vesele jsem na méďu volala a chválila ho, mlaskala a mávala, prostě, moje vnitřní dítě bylo za těch pár minut úplně spokojené. Musela jsem se smát, když jsem viděla jeho kožich obalený slámou. Méďa si sem tam zívnul, rozhlížel se, očichával sníh a koukal nahoru na mě. Skoro si říkám, jestli jeho pohled nevyjadřoval: „Ach jo, Tys mě nějakým vyzařováním probrala z dřímoty a tady venku je sníh, se kterým jsem nepočítal…“ Ještě nějakou dobu jsem se těšila z Jiříkovy přítomnosti, obdivovala jeho hustý kožich se světlou náprsenkou, jeho roztomilý čumáček i upřímné pohledy, které jsme si vyměnili. Pak ale, když viděl, že ze mě nic nekápne, medvěd se mnou rozloučil a rozvážně se vrátil zpět do svého teplého brlohu a na slámu, kde se záhy začal uvelebovat. To už jsem ale jen slyšela. Musím vám říci, že tento zážitek jsem absolutně nečekala a byla jsem v těch chvílích velmi šťastná. Tak Jiříku, sladký spánek přeji a doufám, že se zase někdy uvidíme :-).



Tuto zimu poprvé zcela zmrzlá hladina.



Pohádkový zámek, sluncem i lunou střežený.



zasněžená cesta, brána i věže



sousoší Neptuna






v pozadí zámek



Jen v zimě holé stromy odkrývají takovýto pohled na zámek. Jindy je výhled zakrytý listím.



Sestříhané keře jsou navíc navysoko pocukrované sněhem.



vstupní brána



romanticky zasněžená lucerna



Jiřík se hezky usmívá. Fakt jsem si nebyla jistá, jestli to JE skutečně skutečný medvěd :-).



Ale! Mazlík už leze z brlohu do zasněženého světa.



Jak je, brouček, ještě obalený od slámy, na které si předtím hověl.



Tomu pohledu se nedá odolat! :-*



Kdybyste nevěděli, jak medvěd zívá... :-)



"To si děláš srandu! Vylezu kvůli Tobě ven a tady leží studený sníh!"



méďa Jirka ve svém království



Krátce musí zkontrolovat, jestli je vše v poho.



Tak ještě jeden neodolatelný pohled jen pro mě...



..., a už míří zase do pelechu.



V parku je i dřevěná socha medvěda.



Křížová cesta z 18. století, jejíž nové obrazy malovaly děti z umělecké školy.



Mé oblíbené zastavení. Ježíš utěšuje plačící ženy. Na "vrcholu" elipsovitého tvaru Kalvárie.



Obraz piety. Navíc zasazené do čistě briliantově se blyštícího sněhu a slunce.



Uprostřed stojí kamenná Lurdská jeskyně.



žabantí stopy na lesní cestě



Jak půvabně mohou vypadat smrčky!



To je ona krásná, zimou orámovaná cesta alejí, která vede na Chvojen.



Už se blížím k posvátnému hradišti / kostelíku Chvojen.



Kostel se vypíná vstříc modrému nebi.



mimikry :-D



krásní žabanti



A další pernatec - tentokrát kovový kohout jako korouhvička.



Chvojenský kostel na místě s pozitivní energií.



Škoda, že sluníčko už utíkalo. Mít čas, vydala bych se k tomu stromu zářícímu v oblacích.



Odnáším si svůj zimní suvenýr - žabantí pera nalezená na okraji pole.



Znovu obcházím rybník...



... a kochám se výhledem na Konopiště.



Zajímavé světlo, že?



U hráze je kousek rybníka nezamrzlý. A vzadu je silueta kostela Chvojen.



Socha, ale nevím, koho.



zajímavé symboly



Už jsem v lidmi opuštěné Růžové zahradě. A kdo najde bažanta, má bod :-).



Jen krátce jsem se kochala touto poklidnou krásou. Je tak trochu zapovězená...



Něco takového člověk běžně nespatří. Přitom to tolik povznese duši...



Zimní víla vystupuje z lesa.



A nyní série fotografií zvířat, která mě na výletě potěšila.



Procházející se bažantí slepičky...



... i pestrobarevní samečkové.



Strakapoud pilně pracuje.



mezi holými větévkami zářící sýkora koňadra



nepřehlédnutelná červenka



a staří známí kosáci



Zachumlaná kočička zrzečka - už v Benešově.



Zaujal mě nejen vánoční věnec, ale poté i vtipná cedule.



A ještě jedna zasněžená fotka - krmelec v oboře zámku Konopiště.



Když se snoubí um přírody i člověka a to vše rozzáří bělostný sníh a vlídné slunce...




4.2.2016