Domů - Střípky z mého života - Fotky

České korunovační klenoty

Bylo to takové spontánní rozhodnutí ráno 25. května, nad kterým jsem ale jako milovnice historie a ctitelka národního odkazu a hodnot nemohla mávnout rukou. Chtěla jsem na vlastní oči spatřit české korunovační klenoty. Poprvé v životě. Dosud jsem je obdivovala pouze na obrázcích a na fotografiích. Tentokrát jsem se na Pražský hrad vydala s vědomím toho, že budu muset stát v dlouhé frontě, že na prohlédnutí klenotů budu mít jen krátký čas, a že je to hromadná akce, které běžně nevyhledávám. Nakonec ale přesně dvouhodinové stání ve frontě uteklo jako nic, čas u klenotů prožitý opravdově – duchovně je odpočítáván úplně jinak a ta spousta lidí ve mně spíše probudila pocit sounáležitosti a díku za národ, ke kterému mohu patřit. Bez sebemenších stížností se mnou stáli jak staří lidé, tak malé děti. Všichni jsme byli v radostném očekávání. A viděli jsme, že jsme stráženi, a to vojáky, policisty a hradní stráží, což dávalo události ku příležitosti oslav 700. let narození Otce vlasti ještě důstojnější a výjimečnější ráz.

Protože to pár lidí v mém okolí nevědělo, tak napíšu, že výstava českých korunovačních klenotů byla zdarma. Když jsem dorazila na Pražský hrad, zjistila jsem, že fronta končí někde v polovině Starých zámeckých schodů. Nicméně minutu poté, co jsem se zařadila, se zástup lidí začal hýbat. Byly totiž otevřeny jižní zahrady Hradu, takže za chvíli jsem už stála v zahradě Na Valech. Myslela jsem, že budu unavená, budou mě bolet nohy, že se budu nudit (i když jsem si s sebou vzala učení), ale nic z toho jsem nezažila. Leda, když jsem stála už na Býčích schodech (tedy těsně před vstupem do Vladislavského sálu), to mi bylo z mramorového stínu trochu zima, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. Když jsem vystoupila nahoru, zjistila jsem, že vojáci pouštějí vždy po skupinách. Jako poslední ve skupině pustili ještě mě, možná je dlouhá sukně obměkčila a nechtěli mě nechat čekat. Ještě projít kontrolou – nechat si rentgenem zkontrolovat tašku a sama projít bezpečnostním rámem – a mohla jsem vejít do prastarého Vladislavského sálu vyzdobeného v mém oblíbeném renesančním slohu (no dobře, v rozmezí doznívající gotiky a nastupující „znovuzrozené“ éry).


















Už v samém sále člověk cítí dotyk dějin. Úchvatná a možná světově jedinečná stropní klenba, mohutné lustry, čistě renesanční veliké a do výše se vypínající okna prozařující sál, v němž se konaly královské korunovace, korunovační hostiny, rytířské turnaje, trhy s luxusním zbožím a uměleckými skvosty. Dnes se tam konají nejslavnostnější státní ceremoniály jako skládání prezidentského slibu či předávání státních vyznamenání. Stojíte tak maličcí v monumentálním sále, kolem kráčejí vzpřímení příslušníci hradní stráže a lidé okolo mluví polohlasem, někteří jen šeptají. Když jsem přistoupila ke Gočárově vitríně (k slavnému architektovi Josefu Gočárovi mě počínaje letošním rokem pojí více než kdy dříve, brzy vám to povím… výstava korunovačních klenotů je další střípek), vše ve mně se ztišilo. Zní to takto jako klišé. Ale nelze mnoha slovy vyjádřit cit, který se ve vás probudí, když stojíte před prastarými klenoty. Máte pocit, že není vhodné myslet, nahlas promluvit ani dýchat. Omračuje vás zářivý, zlatý jas, čistota drahokamů a perel, vědomí národní hrdosti a pokory před uměním dávných věků. Je to tak posvátný cit, běhal mi mráz po zádech a nechala do sebe nasávat nádheru. Těžko se to popisuje, to se musí zažít.

O korunovačních klenotech jsem toho už od dětství hodně četla. Obdivovala jsem je i na fotografiích, ale teprve na vlastní oči jsem zjistila, že jejich skutečný jas je nezměrně větší (protože živý) než na obrázcích či v představách. Ostatně, zažila jsem to už před lety s přítelkyní na výstavě Blanky Matragi, jejíž šaty se ve skutečnosti třpytí mnohem, mnohem více než na fotkách. Jak ví nejspíš každý, Karel IV. si nechal Svatováclavskou korunu zhotovit pro svou korunovaci. Ale nebyla to jeho koruna, ani koruna dalších českých králů. Koruna patřila ochránci českého národa, svatému Václavovi, který se od té doby stává i ochráncem a strážcem drahocenného korunovačního pokladu. Ale je tu i další symbolika. Korunovační klenoty jsou uloženy ve Svatováclavské kapli chrámu Sv. Víta. Za dveřmi se sedmi zámky – symbolika čísla 7. Klíče od zámků těchto dveří mají v úschově nejvyšší státní představitelé. Svatováclavská koruna spočívá na sametovém polštáři zdobeném lvem – znakem naší vlasti. Koruna Království českého je obestřena pověstí, že pokud by si ji na hlavu nasadil někdo, kdo není oprávněn ji nosit, do roka zemře. To se stalo osudným nacistovi Heydrichovi a jeho synovi. Myslím, že by se podobné troufalosti a znesvěcení už nikdo neodvážil.

Obdivovala jsem z renesanční doby pocházející královské žezlo a jablko. Po obvodu jablka se odvíjejí biblické příběhy, které jsem ale neviděla, to bych musela stát mnohem blíže. Ale z fotografií je zřejmé, jak mistrovská práce to je. Královské žezlo, zejména pak jeho hlavice, je umně vyzdobená do tvaru kytice se šlahouny. Jak na jablku, tak na žezle jsou samozřejmě vsazeny drahé kameny a perly. Ke korunovačním klenotům patří také meč a plášť, ale ty vystaveny nebyly.















Zato Svatováclavská koruna, ta se skvěla uprostřed, právem, protože je to poklad nejcennější. Jak jsem již zmínila, pochází ze 14. století, ale materiál a rozhodně šperky pocházejí zcela jistě z dávnějších dob, možná již z 11. století. Česká koruna je tak čtvrtá nejstarší evropská panovnická koruna. Drahé kameny zdobící korunu jsou jedny z nejvzácnějších. Nejen díky stáří, což prozrazuje opracování kamenů, které není gotické, ale románské. V gotice se kameny brousily, kdežto doba románská tento způsob ještě neznala a kameny se pouze leštily. Na koruně je 96 drahokamů a 20 perel. Safír krásné chrpové barvy umístěný v čele koruny je třetí největší safír na světě. A vůbec, z deseti největších safírů na světě je šest vsazeno právě do naší královské koruny. Podle knihy Procházky Prahou, ze které jsem právě čerpala, je velký rudý kámen na čelní straně rubín největší na světě. Kniha však byla vydána v roce 1987, takže je třeba autorku opravit. Moderní expertizy prokázaly, že velké kameny jsou rubelity či spinely, které však nejsou tak ceněné jako rubíny. Rubíny však na koruně jsou, drobnější na příčných pásech koruny, spolu se smaragdy a perlami – kamínky jakoby poseté horní část koruny velmi zkrášlují. Tato část koruny je zajímavější tím, že pásy původně tvořily ozdobnou část opasku první Karlovy manželky, Blanky z Valois. Samotná kompozice pásů do rovnoramenného kříže, kříž na vrcholu koruny, který kameny opět dotvořily do kříže stvoření, diadém tvořený čtyřmi liliemi, na jejichž vrcholu je uchycená perla a samozřejmě barvy jednotlivých drahokamů, to vše tvoří výmluvnou symboliku, nad kterou nelze než žasnout. Na závěr jen zajímavost, že v mé knize z roku 1987 hmotná hodnota drahokamů převyšovala 31 miliónů Kčs. Ve stejné hodnotě bylo vyčísleno i dvaadvacetikarátové zlato. Jak ale známo a v knize je také uvedeno, hmotná cena koruny se zdaleka neblíží hodnotě historické (a já dodám, že i národní), která zůstává a bude i nadále nevyčíslitelná.













5.6.2016