Domů - Střípky z mého života - Fotky

Za mými kořeny na Rokycansko

Jeden krásný červencový víkend jsme strávili u mé pratety na venkově. Tak, jako jsem se do kraje matčiných předků vydala na Vlašimsko, rodinné kořeny z otcovy strany mám na Rokycansku. Silný moment byl navštívit po letech hřbitov, kde je pohřbená moje prababička, na kterou mám jen mlhavé (ale krásné) vzpomínky z raného dětství. Tam jsem prababičce symbolicky před svatbou v duchu představila svého nastávajícího, doufajíc, že by z našeho štěstí měla radost. A letos jsme si udělali výlet na Vršíček u Litohlav, na poutní to místo s barokním kostelem Navštívení Panny Marie. Kostel byl vystavěn jako díkůvzdání Bohu za to, že se Rokycanům vyhnula tehdejší smrtelná morová epidemie, která se šířila krajem a českými zeměmi. Fascinovaly mě schody s vytesanými jmény lidí, kteří přispěli na výstavbu kostela… něco takového jsem ještě neviděla. A zde jsem prožila další silný cit, když jsme si u schodiště četli kamennou desku se jmény zdejších obyvatel, kteří na přelomu let 2012 a 2013 přispěli na obnovu schodiště. Skví se tam jména mých předků, samozřejmě žijeme každý své životy a znám je pouze z doslechu, ale přesto… uvědomění si vlastních kořenů, minulosti, toho, že někam patříte, je naprosto nevysvětlitelně krásný prožitek. Můj milý to nemohl cítit tak, jako já. To mi ale zároveň dalo na vědomí, že na desce vidím svoji minulost, ale člověk, ve kterém je moje přítomnost a budoucnost, stojí po mém boku. Po schodech jsem stoupala s jistou posvátností, toto mé cítění má jistě na svědomí právě vyzařování Vršíčku. Poutní místa mi jsou blízká, vždy tvrdím, že na takovýchto místech měli svá posvátná obětiště a svatyně Keltové, protože byli nepoměrně víc sladěni s přírodou a jejími silami než katoličtí knězi, kteří na těchto silných místech stavěli své chrámy, kaple či sochy světců. To už jsme ale vystoupali až nahoru. Výhled z Vršíčku je sice stíněn stromy, ale to neubírá na kouzelnosti, kraj je to malebný. Nějakou dobu jsme poseděli na kamenech, na zpáteční cestě mě pak zaujal kříž v lesíku skrytý. Kříže utrpení v drtivé většině nefotím, ale tento mi přišel zajímavý, jakoby ke mně mluvil, takže i fotku přikládám. Daleko za Vršíčkem, v lese, jsem se nemohla vynadívat nad krásou přírody a několik dlouhých minut jsem obdivovala divokost tamějšího lesa. Výlet to byl krátký, ale plný překvapení a poznání. A také, pochutnala jsem si na zmrzlině mého dětství, jahodovém Bílém mouřenínovi, kterého seženete hlavně v kraji Plzeňském…










































































25.7.2013


***



Tentokrát mám několik fotografií z podzimního Rokycanska. Počasí bylo jako vymalované, takže jsme se vydali do dosud neprobádaných končin, ochutnali šťavnaté hrušky, jablíčka, ořechy, to vše rostoucí podél cest, nasbírali materiál na adventní věnec, šípky a také naše oblíbené kaštany, léčivé dary přírody, které jsou úplně zadarmo, a které dokáží ochránit před zimními neduhy. Myslím, že jsme za celý den nachytali spoustu slunce do zásoby, a že se budeme moc těšit na jaro, až se sem opět podíváme, strávíme pár příjemných a veselých večerů s příbuznými a až také, až se opět potěšíme se psem (pokud našeho milého vlčáka přes zimu nevykrmí tak, že nebude schopen delší procházky :-) ).






























































5.11.2013


***



I když naše další návštěva astronomicky spadala ještě do jara, vládu ten víkend zcela nepochybně převzalo léto. První celý červnový víkend jsme se opět jali prozkoumat další kouty kraje rokycanského. V sobotu bylo ještě únosně, ale přesto jsme se na výlet vydali až ve tři hodiny, vraceli jsme se okolo sedmé, takže slunce už tolik nepálilo a cesta nám příjemně plynula. Ostatně, žádný krpál se nekonal, což bylo samozřejmě další plus v teplém počasí a nadto jsme šli prakticky neustále lesem. Rokycansko se může pochlubit komickým názvem místní oblasti Kokotsko dle již zaniklé osady Kokot (nenechte se mýlit, ve staročeštině to znamenalo kohout). Najdete tam Kokotskou studánku a dva rybníky – a to rybníky Kokotské :-). Zvláště Dolní kokotský rybník je milé místo k odpočinku, je zpola zarostlý, příjemný stín najdete pod statnými duby a těšíte se štěbetáním vodního ptactva a hemžením vážek. Tento rybník nás ale čekal až na konci výletu. Nejprve jsme minuli takřka zcela zarostlý Horní kokotský rybník a pak jsme se po silnici vydali ke studánce, která se může pochlubit velmi silným pramenem lahodné a čisté vody, na kterou se zde stojí fronty lidí, kteří si na erárních kárách odvážejí naplněné barely. Naštěstí hodní lidé nás pustili, když viděli, že máme pouze tři velké a jednu malou lahev. Sešli jsme ještě po proudu pramene a opláchli si nohy a paže v krásně chladivé vodě stíněné smíšeným lesem. Osvěženi jsme se vydali z velmi mírného kopce dolů a po čtvrt hodině chůze zase nahoru lesní cestou na Ostrý kámen. Někdy se mu také říká Čertův kámen, takže možná již tušíte, že se k tomuto místu váže starodávná pověst.

Ve statku „U Blahošů“ stával na dvoře velký kámen, který jim překážel. Jednou na Zelený čtvrtek se přihnala velká bouře. Sedlák právě přemýšlel, jak se kamene zbavit a rozezleně pravil: „Čert, aby ten kámen vzal.“ Ozvala se velká rána a před udiveným sedlákem stanul čert s otázkou: „Čeho si přeješ?“ Sedlák čertu poručil, aby zítra, než kněz v kostele pašije přezpívá, kámen odnesl až na Kokotské rybníky. Čert slíbil s podmínkou, že mu za to dá sedlák svou duši. Sedlák slíbil, chtěje se kamene zbavit. Druhého dne přiletěl za rachotu čert, popadl kámen a vznesl se s nákladem do oblak. Když přiletěl nad Horomyslice, kámen mu spadl do Klabavky. Tím se čert zdržel. Právě dozpívali v kostele pašije. Čert v posledním okamžiku vyhodil kámen tam, kde stojí dodnes Ostrý kámen. Sedlák se kamene zbavil a jeho život byl zachráněn. (Zdroj: informace na místě)

U Ostrého kamene nás čekala velmi zajímavá podívaná – svatební let nových mravenčích královen. Nejprve odlétali samečci a několik minut po nich také samotné královny. Myslela jsem si, že se se samečky spárují až mimo domovské mraveniště, ale chyba, mladé královny jsou oplodněny ještě před odletem. Samečci za pár dní zahynou, kdežto královny už po zbytek života samečky potřebovat nebudou. A poletí hledat a založit nové mraveniště, vychovají první generaci dělnic a nadále budou zajišťovat nové mravenčí potomstvo. Pořídila jsem fotky ze svatebního letu, z odletu královen mám dokonce i video, ale na to si ještě pár dní počkejte. Nu a od Ostrého kamene jsme se vydali k Dolnímu kokotskému rybníku, o kterém jsem již psala. V neděli za svítání (ač jsme ponocovali do jedné do noci) jsem vstala a šla se pokochat východem slunce… jen já sama v širém kraji… Pak jsem ale zase šla spát a probrala se v půl desáté :-). Kromě darů v podobně krásných prožitků jsme si do Prahy odvezli dvě velké lahve té výborné studánkové vody a také květy bezu, které jsem zpracovala do sirupu na zimu a také na kosmatici (recept najdete ZDE na Le blog de Pipi).



mladé smrčky



Světlem rozkvetlý les.



Kořeny připomínající strom...



Vycházíme z lesa...



... do světla...



... pod stromovou branou.



Horní kokotský rybník



Potůček Kokotské studánky...



... zde je její pramen a lidé čekající na vodu :-).



Ostrý kámen






odlet mravenčích samečků



odlet mravenčích královen



Další les, tentokrát listnatý.



A už jsme u Dolního kokotského rybníka.



Luna na blankytném nebi...









hráz



podpis fotografky :-)






Bylo tak nádherné světlo... zlatá hodina fotografů...






poslední ohlédnutí za krásným rybníkem



Tohle mi připadalo jako svatební slavobrána přírodních bytostí...



opět hra se světlem






Naše krása lesů, kterou jinde ve světě nenajdete...



Studie stébel trav,..



... která, ač mi způsobují v tomto období alergii,...



... mám přesto ráda.



Ohlédla jsem se na milého a rozprostřela se přede mnou tato nádhera...
























Měla jsem chuť zvolat: "Domove líbezný!"



vlčí bob a vedle něj osvícená stébla



světlo v květu máku



světlo v lánu obilí a v jednom květu čekanky



květiny u sousedů



Já vím, rozmazaná fotka, ale moc se mi líbí...



Foceno v 5:00.



Můj přítel k focení - hebký makový květ.






Takhle zrána jsem ještě zvěčnila ranním sluncem hlazené šípkové růže.






kvítky macešek na parapetu



Sbírám bezové květy...








10.6.2014


***



Tentokrát to bude o převážně houbách. Ty totiž v září rostly neskutečně, radost pohledět! Čehož jsme využili, v lese potkávali houby všelikých druhů a ty jedlé, tj. krásné a voňavé hříbky, kozáky či bedly, jsme doma ve velkém zpracovali – osmažili, usušili, naložili do octa. Minulý zářijový víkend zároveň panovalo krásné a vpravdě letní počasí, a tak jsem si, coby velká milovnice hromů a blesků, mohla užít i posledních letních bouřek a duhy.







































































15.9.2014


***



Do „mého“ kraje se zamilováváme čím dál víc. Pevně věříme, že se sem ještě letos vydáme. Poslední víkend před mrazíky (ještě v říjnu) jsme zde prožili podzimní krásu lesa tak, jak jsme to nečekali. Tak nadpozemské a člověka pokořující světlo, které probleskovalo stromy… světlo, které vzniklo z jedinečného podzimně chladného oparu a vzduchu v lese a z baboletních hřejivých slunečních paprsků nad lesem… světlo, ze kterého snad čerpají víly a elfové svou éterickou energii… toho jsem se nemohla nabažit. Neustále jsem se otáčela, obdivovala a fotila. Kromě toho jsem v ochranářské psí společnosti natrhala velkou spoustu šípků na zdravý čaj na zimu, přitom jsem jen v krátkých rukávech sosala vitamin D a další oživující sílu ze slunce. I houby jsme našli, ale ty jsme nechali rodině, minule jsme jich nasbírali a domů přivezli velkou zásobu, kterou ani nestačím v zimě využít.















































1.11.2014


***



Oproti předchozímu plánu, že se ještě do konce loňského roku do kraje rokycanského znovu vydáme, jsme se sem nakonec dostali kvůli nabitému programu či nepřízni počasí až první červnový víkend. Ale to vůbec nevadilo, protože ten víkend byl celý ve znamení tropických teplot, my jsme si dokonce vzali dovolenou už v parný pátek, takže nás tam vlak dovezl už v půl desáté dopoledne a my si tak mohli dosyta užívat voňavé přírody, čistého vzduchu, vlídného i nemilosrdného slunce, přítomnosti lidí mi nejbližších a také správňáckého psa. Protože do inventáře našich hostitelů přibyl zahradní traktor, nemohl můj milý, který jakoukoli techniku miluje, nenabídnout své služby při sekání trávníku. Pro mou drahou polovičku to bylo něco jako odměna a moc ho řízení traktůrku na zahradě a následný odvoz trávy na určené místo v polích bavilo.

Zároveň mi však právě milý na sobotu přichystal překvapení, ze kterého jsem se dlouho vzpamatovávala. V den, kdy panovaly tropické teploty 35 stupňů ve stínu, vymyslel výlet na kolech (která za tím účelem předtím uvedl do provozu). Upozorňuji, že trasu na rozdíl ode mě, která zde trávila všechny prázdniny, neznal, takže nevěděl, že vede i do kopce a především po nestíněné silnici. Radši nebudu odhadovat, kolik stupňů bylo na poledním slunci rozehřátém, nestíněném asfaltu. A nebudu ani prozrazovat, kam jsem milého cestou posílala, a že oslovení nebyla rozněžnělá. Fakt jsem myslela, že exnu. Sice jsme se cestou stavili v arboretu (avšak na vyhlídku jsem - s ostrými námitkami - odmítla stoupat) a pak i v lese, ale pak můj milý pochopil, že vzhledem k tomu, že jedeme na kolech, měl výlet naplánovat po silnicích a ne po lesních cestách, ale především se ukázalo, že s sebou (navzdory mým doporučením) nevzal dostatek vody. Abych to shrnula. Zpět do našeho domu jsem se vrátila rudá jak rak, zpocená, žíznivá, vyčerpaná a pravděpodobně s náběhem na úpal.

Ale je třeba přiznat, že mí příbuzní a můj milý se o mě hezky postarali, muž mě odvedl do sprchy, kde jsem se svlažila vlažnou až studenou vodou, chladil mi tvář studeným mokrým ručníkem, nosil mi vychlazenou limonádu a přichystal grilování (jídla jsem připravila já, ale to už byla maličkost). Nám vzácnou grilovačku jsem si pak skutečně užila a nabrala tak síly, klobásky z Lidlu a hlavně marinované cukíny a lahodná rajčátka z grilu, to vše bylo výborné a společně se sklenkami sektu a s vlahým letním večerem utvořilo hezký závěr dne. V neděli brzy ráno příjemně sprchlo, v poledne jsem, stejně jako loni, šla, opět v ochranářském doprovodu našeho úžasného vlčáka, na sběr bezových květů. Ty jsem doma zčásti nasušila na čaj, zčásti osmažila coby kosmatice a většinu nechala macerovat do osvědčeného sirupu. A kromě milých vzpomínek jsem si odnesla poučení, že příště budu všechny výlety plánovat, či aspoň schvalovat já :-).

Musím ještě zmínit hezký zážitek, když jsem s psékem byla na večerní procházce. Šli jsme známou cestou, ale najednou jsem před námi zahlédla nějaký pohyb. Ukázalo se, že se po okraji silnice v klidu prochází srnka. Což by bylo fajn, kdyby se mnou nebyl lovecký pes. Takže jsem se zastavila, psisko zbystřilo, co, že se to tam vepředu prochází. Zavelela jsem, držela jsem jej na krátko a napadlo mě zakřičet, aby mě srna uslyšela. Ale ona to buď neslyšela, nebo slyšela a dělala, že neslyší :-). Chvilku jsem tedy čekala, a když se stále procházela jak po promenádě, tak jsem vší silou zadupala. To už konečně pochopila a zmizela v mlází. A my jsme mohli pokračovat dál. Pes později ucítil, že tam srnka byla, ale byl už v klidu.



Když mohu říct: "Tady jsem doma."



Fotím, fotím a najednou se vynoří náš pes :-). Milý je ještě skrytý.



ČHMÚ straší vysokou aktivitou klíšťat - cituji:
"Použít repelent. Nevstupovat volně do listnatých a smíšených lesů, do křovin a bylinné vegetace, zejm. na okraji lesa.
Pohyb pouze po zpevněných cestách." Já na sobě žádný repelent, procházím se bosá v trávě na okraji lesa.
Je to rebel!!! :-D Mimochodem, klíště jsem neměla ani jedno... Viz mé vyjádření ZDE.



Všude létaly vlaštovky, jednu se mi podařilo zachytit (to je to černé na nebi).



krásné zelené klasy ječmene



Srnka vs. já a pes. Kdo z koho? :-)



Zajímavá kompozice v měkkém světle.



Štěbetající vrabci na snídani v zahradě. Hezký pohled z kuchyňského okna...



Kvetou ostružiny, tj. v červenci a v srpnu můžu sbírat.



Kvetou šípkové růže, tj. v září a říjnu můžu šípky sbírat.



kraj tolik milý mému srdci



V arboretu jsme objevili tuto hezkou kamennou kapličku.



Pštrosi mají asi strategickou poradu.



Po tomto kopci a krásném výhledu do kraje zase přišlo stoupání a já málem zkolabovala :-).



Jahůdky - některé jsem již obrala, většina ještě dozraje.



Už focené v Praze - košík s pronikavě vonícími bělostnými květy bezu.





15.6.2015


***



Dost možná naše poslední letošní návštěva proběhla v dušičkový čas. Pro mě to bylo na venkovském hřbitově vzpomínání, pozdravení a zapálení svíčky nečekaně silné, protože jsem si opět uvědomila své kořeny – jak jsem zmínila v první ze svých rokycanských reportáží a ostatně, jak jsem celou tuto sérii pojmenovala. Do Rokycan jsme ale nyní přijeli co? Do Rokycan jsme přijeli pracovat! Já jsem posekala celou zahradu, manžel na automatické sekeře (či jak se ten stroj jmenuje…) posekal obrovskou hromadu dřeva na zimu, táta nasekaná polena vozil na kolečku a já jsem je později rovnala. Poslední jmenovaná činnost mi přinesla příjemné odreagování. Díky cvičení mám stále lepší kondičku, takže jsem dříví zvedala a ukládala bez problémů, ale že se mi tak dokonale vyčistí hlava, to jsem netušila. A že to bylo potřeba, po stresech v práci! Zvládli jsme i procházky v lese i po okolí, nasbírali jsme kaštany na zimu pod polštář (o nichž jsem už vůbec nedoufala, že bychom je ještě našli), vyblbla jsem se i pomazlila s naším vlčákem, dosyta jsem se vynadívala na hvězdné nebe i oranžový lunární kotouč, který zrovna vycházel. Na východní části oblohy jsem viděla zvláštní útvar, spousta hvězd, ale jakoby zamlžených, říkala jsem si, jestli jsem toho červeného nevypila nějak moc :-D. Ale milý ten blikající oválek viděl také, naše úvahy došly i k červí díře, což nám snad potvrzovaly i dvě padající hvězdy :-). Nakonec jsme si ale přinesli dalekohled, který nám ukázal, že jde o (asi?) hvězdokupu, která v sobě jistě skrývá mnohonásobně více hvězd, než které jsme viděli pouhým okem, a jež nám později odtajnil dalekohled. Vychutnala jsem si sluneční paprsky, které už ale nemají takovou sílu – na sluníčku jsem si rukávy vyhrnula, ale meze jsou už chladné :-), jen jsem krátce pohladila zemi a dotkla se jemných pavučin uvitých pavoučky poutníčky. No, a když jsem pak došla do stínu, jak jsem byla ráda za dlouhé rukávy! O nočních teplotách nemluvě, to jsem využila svůj funkční zateplený a neprofoukavý kabát. Ta velkolepost jasného hvězdného nebe za tu zimu stála. Krásný víkend, neradi jsme se vraceli do města… Jak bychom mohli, když na Rokycansku cítím svůj domov.



ostružiníkové listí v podzimním hávu



Tento výjev mi připomíná film Melancholia...



Slunce se sklání nad lesy.



Zde v polích však stále svítí a hřeje...



... do dubového listoví.



Ale ano, už i pole barví červánkovými barvami.



Rozloučení s krásným dnem. Ach, ty barvy!



Další den a my jsme v lese sluncem rozzářeným.



barevné koruny stromů



Kráčeli jsme úplným kobercem šustícího listí.



Les jako z pohádky,...



... ve kterém samozřejmě nechybí ani "královští" koně :-).



další taje podzimu









z mojí procházky v úvoze



Slaďoučká jablíčka, škoda jen, že byla tak vysoko, že jsem nedosáhla.



Zářivý měsíček zahradní... jen se dotknout a zachytit sluneční svit!



A závěrečná fotka s naším hlídačem mlsně loudícím oběd :-D.





17.11.2015