Domů - Střípky z mého života - Fotky

Krásy Šumavy – Lipno

Letos jsme už podruhé zavítali do jižních Čech, a to na „klasickou“ dovolenou, tedy dovolenou v hotelu. Naplánovala jsem rozmanité poznávací výlety, vše se samozřejmě odvíjelo od počasí. Proto jsem zdolání Medvědí stezky určila na den, kdy mělo být nejchladněji (ehm, tedy v den, kdy nepanovaly tropy a dalo se chodit i náročnými cestami), zatímco den, kdy teploty dosahovaly nelidských výšek, jsme zasvětili cyklovýletu okolo Lipna. Ano, letos jsem chtěla poznat kraj, který jsme na loňské dovolené z časových důvodů nezvládli navštívit, tedy okolí Lipna. Šumava je oblast mému srdci velice blízká, však jsem ji nenavštívila poprvé… Letos byla blízkost Lipenské vodní nádrže přímo požehnání v úmorných vedrech. Bylo nám tam moc krásně, sice jsme se domů vrátili poštípaní od komárů a ovádů, ale, jak jsem předpokládala, všechny útrapy tamního prostředí jsou již zapomenuty a v paměti zůstávají prožitky objevování, spočinutí v kráse, naslouchání zpěvu přírody a chvíle odpočinku.



Sobota 27.7.2013

Ve dvě hodiny jsme dorazili do Černé v Pošumaví (s přestupem v Českém Krumlově), živí a zdraví, v očekávání dovolenkových dní. První cíl byl jasný: co nejdříve po ubytování mazat k asi 200 m vzdálenému Lipnu. V tom horku se ani nic jiného dělat nedalo, na výlet už bylo pozdě, o pálícím slunci nemluvě. A na hotelu se nám nechtělo zabíjet čas. Takže jsme se převlékli do plavek, vzali deku, půlku melounu, kterou jsme si z Prahy za tímto účelem přivezli (ještěže mě to napadlo!) a nějaké to čtivo a vyrazili se koupat. Voda byla skvělá, u hladiny jako kafe, vyhřátá od sluníčka, u dna zase příjemně chladivá. Zaslechli jsme tamního, který říkal, že takhle vyhřátou vodu za padesát let nepamatuje.


Osvěžující Lipno... takový jsme měli od koupaliště výhled!



Osvěžující meloun... velký přítel v horku.






Neděle 28.7.2013

Dlouho jsem přemýšlela, co v jednom z nejtropičtějších dnů naší dovolené podniknout. Nakonec jsme se vydali na Stožeckou skálu. Toto místo jsem chtěla navštívit pro přírodní krásy na cestě i v cíli. Ostatně, s milým jsme si povídali a shodli se, že zatímco jiní lidé spěchají k turistickému cíli (hradu, zámku, vrchu, lázním), pro nás je sama cesta cíl. Často se zastavujeme, a to i na delší dobu, vnímáme to, co nás zaujme, fotíme i turisticky nezajímavé záběry, nespěcháme do cíle. Jsme si totiž vědomi toho, že nic se nedá opakovat. Ostatně, o tomto dostaneme během dovolené ještě dvakrát důkaz, ale to napíšu později. Od železniční zastávky Černý kříž jdeme zčásti po rovině, procházíme jedinečnými šumavskými loukami a lesy, zkušeně si chladíme nohy v říčce, postupně cesta lehce stoupá. Úsek největšího stoupání vede naštěstí lesem, ale ke konci si už všichni přejeme, aby se před námi už otevřel obraz s kapličkou. Je totiž už dost úmorné horko, není divu, dle varování meteorologů panuje nejtropičtější den v roce. Když zdoláme lesní cestu, která se pozvolna mění v krajinu až pralesního charakteru, vidíme před sebou konečně vyřezávanou dřevěnou kapli Panny Marie, u které, protože je to poutní místo, pramení i léčivá voda. Stožecká kaple je jedna z nejkrásnějších kaplí na Šumavě, jen škoda, že voda teče jen slabým pramínkem (což je u tohoto pramene běžné, navíc, když panuje takové sucho, tak není divu…). Naštěstí zásoby vlastní vody máme, takže si krátce oddychneme, v prameni si jen opláchneme obličej. Zaujme mě, že lidé, kteří sem přicházejí, vůbec o prameni nevědí, všimnou si ho až díky nám… jenže už patří k mé praktické povaze zjistit si z literatury i z netu všemožné informace, vše dokonale naplánovat a zorganizovat, neboť, jak jsme se už nesčetněkrát přesvědčili: štěstí přeje připraveným. Jen málo turistů si v tomto horku troufne i na zdolání Stožecké skály, já s mužem k nim tedy patříme. Vrchol se tyčí 200 metrů nad kapličkou, ale cesta je vzhledem k pralesnímu podrostu obtížná. Odměna je však sladká. Rozprostírá se nám ohromující výhled do kraje, nejen na obec Stožec, kam povedou naše další kroky, ale i na okolní vrchy Šumavy, to vše za skvělé viditelnosti a v přítomnosti velikého kříže. Jen neradi se loučíme s tímto místem, ale přiznám se, že se těšíme na osvěžení, které nás čeká v údolí a později také v našem dočasném bydlišti, respektive ve vlnkách Lipna. U Stožecké kaple se ještě posilním několika sušenkami a scházíme z vrchu dolů.
Na rozcestí chvíli debatujeme o tom, jestli jít po značené cestě, ale zajít si několik kilometrů, nebo riskovat a jít přímo dolů neznačenou lesní cestou. A to do vesnice Stožec. Nakonec tedy scházíme přímo, leč docházíme k rozcestí. A teď, kudy dál? Po průzkumu cesty můj milý rozhodne jít vpravo. Jenže jdeme pořád po rovině, tj. po vrstevnici a to ne, podle mapy, kterou si nesu v paměti, máme jít přímo dolů a přebrodit říčku. Na mé důrazné naléhání se tedy otočíme a vracíme se na rozcestí. Naši blízcí se raději vrátí k rozcestníku cest a půjdou po značené, my odvážně jdeme dál, ovšem z rozcestí tentokrát vlevo. Zdání klame – cesta, kterou můj milý zavrhl jako ztrácející se, vedla pořád dál a dál do údolí. Brzy vycházíme z lesa na mýtinu a už zdola slyším zvuky řeky. Nic nám nemohlo udělat větší radost, rychlými kroky jsme sešli dolů a zjistili, že voda je velice čistá, nikdo nikde, takže jsme se tu rozhodli strávit nějaký čas :-). Plavky jsme neměli, takže jsme se koupali v rouše Evině a Adamově. Ostýchavost mi nedovoluje odhalovat cizím lidem a zejména mužům to, co je v dnešní době bráno za normální, svobodné a sexy. Tentokrát jsem však byla s milým, tedy s tím, před kterým nemusím nic skrývat, v onom meandru říčky nebyla živá duše, takže jsem mohla být bez obav, že by mě někdo cizí spatřil. Nedovedete si vůbec představit, jak dokonale chladivá, osvěžující a průzračná voda je ve Studené Vltavě! Jak nádherné je ponořit se do nehlubokého koryta a živého vodního proudu, nechat se hladit slunečními paprsky, na oplátku hladit oblázky a rostliny na dně říčky a kochat se přitom svěží zelení prodchnutou vůní lesa. Krom loňského osvěžení u vodopádu Bobří soutěsky jsem nic horku tolik ulevujícího a adrenalinem prodchnutého nepoznala. Mohli jsme jen děkovat přírodě, která nám tuto lázeň přichystala a odvaze, která nás na toto nedotčené místo zavedla. Dokonale jsme se osvěžili, vycachtali a potěšili. Po nějaké době – a s těžkým srdcem – jsme Studenou Vltavu přebrodili, prošli jsme vysokými travinami a dostali se na koleje. Po nich jsme za dvě minuty došli k silnici a za okamžik i do vesnice. Tam jsme si prohlédli tamější geologickou expozici, musím říci, že pro mě byly kameny učiteli uvědomění si nicotnosti našeho času vůči stáří Země a poznání vlastní malosti vůči Stvořiteli. Když člověk stojí tváří v tvář kamenu, který, jak jsem se dočetla, tu byl už před 360 miliony let, slova uvědomění a úžasu nestačí vyjádřit pokoru, která snad v každém člověku vyvstane. Já, se svými nicotnými starostmi i radostmi se skláním před kamenem granulitem, který toho viděl víc než já, který nikam utéci nemůže, a který ve své letité moudrosti nedává ani žádné moudro a poučení. Je pouze němým svědkem vědeckého bádání vepsaného na cedulce, ačkoli nejvíc člověk pozná z „mezi řádky“. Po zastavení se u kamenů jsme si prohlédli informační centrum Šumavy, dřevěné vyřezávané informační tabule o přírodě byly opravdu poučné, ale už jsme se těšili na nějaký chlazený nápoj a poté cestu zpět.


šumavská louka



Tento obrázek na božích mukách se mi moc líbil...
Dojímavé ztvárnění mateřské něhy a lásky Panny Marie k Ježíškovi...



První a hned takto poetické setkání se Studenou Vltavou...



Druhé setkání...



O harmonii podobné krásy bychom se chtěli pokusit i na naší zahradě, ač až takto se nám to možná nepodaří...



první šumavská panoramata :-)



Stožecká kaple



Ale my se dlouho nezdrželi a stoupali dále touto náročnou cestou.



Přicházíme na vrchol.



Výstup stál za to... ten pocit se nedá penězi zaplatit.



Mám ráda i takovéto "stíněné" výhledy.



Chtěla jsem vyfotit i kříž.



A to i takto... a nakonec fotka ukazuje jasnost oblohy v ten den...



Stožecká kaple je krásně zasazená do přírody, nejen tím, že je ze dřeva.



Sestupujeme po neznačené stezce a už slyšíme zvuky vody.



Krásnější "osvěžovnu" bychom snad nenašli...



K takovémuto zázraku cesty nevedou...



Důkaz čistoty Studené Vltavy a kypícího života v ní.



A společnost nám dělala zeleň a květiny.



Rozjímání nad kamenem.



Vstup do stožeckého geoparku.



Masožravky neboli rosnatky... Také jsem je dříve pěstovala.



V infocentru Šumavy ve Stožci.



Krásné, vyřezávané dřevěné informační panely... zde jeden z nich.



Květiny v restauraci... jindy jsem na tak krásné světlo nenarazila.






Pondělí 29.7.2013

Protože na tento den byly hlášeny bouřky a déšť, který jsme tak jako tak po horkých předchozích dnech vítali, nezavítali jsme nikam, kde by nás nečas mohl překvapit. Sedli jsme proto na vlak a jeli do Českého Krumlova. Zde se nám prokázala pravdivost úsloví „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. Těšila jsem se na oběd v Laibonu, ale můj oblíbený pokrm z loňska tam letos neměli, v baru Apotheka měli otevřeno až od pozdního odpoledne, všude bylo mraky lidí, oproti loňské úžasné výstavě Geralda Scarfa se letos nic, co by mě zaujalo, nekonalo. Sice je fajn být ve městě, kde znáte takřka každý kout a víte, kam jít a kde co se dá nakoupit, ale přesto… Nic se nedá opakovat. Strávili jsme tam pěkné tři hodiny, ale představovala jsem si to trochu jinak. Ono je to i jiné, když musíte do města dojet, jste tedy i limitováni časem, loni jsme nic takového neřešili. Poseděli jsme ještě v kavárně, nakoupili pár drobností (mezi nimi i vynikající tamější karamely prodávané na jarmarku u zámku, které jsme pak mlsali a ještě jich něco koupím před odjezdem domů do zásoby…) a vydali se opět „domů“. Bála jsem se, aby nás nestihl déšť, ale zbytečně, navíc kupodivu Lipno ty největší bouře a lijáky obešly, sice se venku blýskalo a pršelo, ale nijak zvlášť silné to nebylo. Ale pěkně se pročistil vzduch a to je hlavní!


Krumlovský zámek stále stojí.



Z loňska mám tuto fotku jen noční, tak ještě za dne...



medvěd






Úterý 30.7.2013

Příběh ve jménu „nic se nedá opakovat“ pokračoval i dnes. Okouzlena loňskými zážitky jsem se toužila vrátit na Kleť, a zatímco loni jsme zpáteční cestu sjeli na koloběžkách, letos jsme chtěli Blanský les poznat pěšmo. Stejně jako loni jsme vystoupili na železniční zastávce Holubov, ale tentokrát jsme nešli po značené cestě, ale o něco málo delší trasou po silnici. Z loňska jsme totiž věděli, že turistická cesta vede přes pole a louky, což, vzhledem k tomu, že večer a v noci pršelo, by to naše boty neuvítaly s nadšením. Cesta příjemně utíkala a v pořádku jsme dorazili k lanovce na Kleť. Ale pak… Boršč nám nechutnal zdaleka tak jako minule, výhled z rozhledny jsme si tolik neužili – oproti loňsku byla horší viditelnost a vítr, observatoř, kterou jsem chtěla navštívit, byla zavřená, koloběžky nás netáhly jako posledně. A ještěže tak, když jsme se vydali z Kletě dolů, začalo drobně pršet. Naštěstí to byl jen takový letní deštík, navíc v lese jsme byli chráněni stromy, ale přesto… Vyzdvihla bych naši radost ze čmeláka, který se kdovíproč začal zavrtávat do země. Možná budoucí matka a královna hnízda, která našla vhodné místo a začala budovat nový domov… ale byl fascinující pohled na maličkého tvorečka, jak se usilovně a s úspěchem dere do nitra země. U toho jsme byli s poprvé a bylo to uchvacující a dojemné zároveň. Blanský les je vlastně pěkný a čistý, ale… nevím, nerada bych tamním bytostným křivdila, ale ze šumavských hvozdů jsem už zažila větší lesní krásu. Možná i proto, že jsme cestou „nepotkali“ žádnou studánku, možná proto, že jsme si nemohli odpočinout na nějaké pasece, nic takového tam není. Na předměstí Českého Krumlova jsem vcházela se smíšenými pocity. Ale jak už jsem napsala u včerejších zážitků – nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, tak to zkrátka je. To samé platí i u zastávky v „našem“ krumlovském baru Apotheka, i tam jsme nebyli zdaleka spokojeni jako loni.


I tuto kapličku znám z loňska.



A krásně ladí s nebesy.



A jako loni chlazení nohou na stejném místě.



Hrozně ráda fotím odrazy na vodní hladině... třeba takovýto.



I rozhledna na Kleti stále stojí.



živá vitráž



výhledy









v restauraci






Blanský les



čmeláčí etuda









Trhám jahůdky.



Ohlédnutí za Kletí.







Středa 31.7.2013

Poslední „chladnější“ den, tedy ten, kdy bylo méně než 35 stupňů, nešlo nezasvětit delší a náročnější Medvědí stezce. Tato naučná stezka je jedna z nejstarších v naší zemi a skýtá mnoho lesních krás, vyhlídky a především podivuhodné skalní útvary. Vystoupili jsme v Černém kříži a vydali se po žluté do hloubi lesů. Několik kilometrů jsme kráčeli lesem, zčásti do kopce, zčásti po rovině, kochali se člověkem nezasaženou přírodou, občasnými vyhlídkami a vdechovali ten nejčistší vzduch, jaký v naší zemi můžeme nalézt. Ne nadarmo se Šumavě říká plíce Evropy. Za nějaký čas jsme došli k nečekanému občerstvení Jelení vrchy. Nesli jsme si s sebou svačiny (o které jsem se zčásti rozdělila s mravenečky…), sušenky a pití, ale rádi jsme využili možnosti si sednout, dát si poctivou šumavskou bramboračku a poctivou českou Kofolu. Když jsme opět vyrazili na cestu, mraky nad námi podezřele zešedly a opravdu, když jsme došli do hustého lesa, spustil se déšť. Nebyl nijak vydatný, navíc jsme stoupali, takže jsme měli větší motivaci jít rychleji k největším krásám dnešního dne a také jsme nezmokli, stromy nás chránily. Přesto mi ale déšť trochu zkazil náladu. Brzy jsme došli k Jelenímu jezírku, a to už jsem věděla, že začíná zajímavější část cesty. Kousek za Jelením jezírkem jsme potkali skupinu malých dětí, které tu byly asi na táboře, a výborně jsme se bavili jejich hláškami („Ach jo, dneska pořád jen padám, mám smolný den, asi padací den…“). A to už se nad námi začaly tyčit první skalní útvary – Perník, o kus dál Obří kostky (žel, obehnané stromy, takže fotky těchto obdivuhodných kamenů nejsou takové, jaké bych si představovala) a Kamenná kráska. Zde jsem zjistila, že mé sušenky, kterými muž ještě v Praze opovrhoval, právě díky mé silnější polovičce padly za vlast :-). Takže jsem si utrhla od úst :-) a obětovala i svoji svačinu, beztak jsem hlad neměla a mohla jsem vidět radost v jeho očích :-D. Konečně se opět vyjasňuje nebe, slunce opět přebírá vládu a my využíváme dalšího daru přírody – stružky, která vede jedním travnatým údolím, a kde si s radostí ochlazujeme nohy. Pak ještě kratší a mírné stoupání a odtud už půjdeme jen z kopce.
Dojdeme ke kameni, na který jsem se obzvláště těšila, k Viklanu. Už dříve jsem se chtěla vrátit do Českého lesa a prozkoumat oblast, kde právě jeden viklan také je a nevadí mi, že jsem se s prvním viklanem v životě setkala zde na Šumavě. Je zajímavý pocit sedět v kamenném objetí… O kus dál jsme však došli na místo až pohádkové. Ke skalnímu útvaru Kaple a především Hřib. Tam jsme se dosyta potěšili krásným výhledem do kraje. Já jsem na jednom z obrovských kamenů nesmírně zatoužila po přitisknutí se ke kamenné síle, po nejtišším rozhovoru a po vyjádření radosti přírodě. Proto jsem přivinula svou tvář ke kameni, který, jako by se ke mně nakláněl. Nevím, jak dlouho jsem mu naslouchala a na oplátku i já s ním sdílela své myšlenky a city. „Když tu ten kámen je od třetihor, tak byl rád, že si s ním někdo takový, jako Ty, popovídal a své štěstí předal i Tobě.“, tak krásně mi odpověděl milý na otázku, proč po odpočinku při kameni cítím takovou radost. Ještě nějakou dobu jsme si vychutnávali přírodu v hloubi šumavských lesů, dali si pár borůvek a pak se vydali z vrcholu dolů. Co vám budu povídat, krása na nás čekala na každém kroku, slunce probleskovalo a dávalo zeleni zářivější odstíny, a i když jsme už začali po celodenním putování cítit únavu, na duchu jsme rozhodně unaveni nebyli, příroda do nás vlévala svou živoucí sílu a my jsme si povídali o všem možném. V jednu chvíli jsme neviděli značky a měli jsme před sebou dvě cesty, kudy jít dál. Takže jsme se rozdělili a kdo půjde po správné stezce, pískne. Hádejte, kdo šel správně :-)? Brzy jsme sešli dolů, do železniční zastávky Ovesná. Omlouvám se lesu za nedostatečné vylíčení jeho krásy, o kterou se starají přírodní bytosti, žel, slova mi na to nestačí. Proto doufám, že se mi podařilo to kouzlo zachytit do fotografií.


Na cestě, vysoko nad námi, jsme objevili malé jeskyně.



Kampak nás cesta Medvědí stezky zavede?



Třeba k těmto zajímavým stromům.



Nebo k mraveništi.



Jelení jezírko



Kamenná kráska



zajímavě položené balvany



Viklan









Přicházíme k nejkrásnějšímu místu naší dnešní cesty.



Stromy mohou vyrůst všude...



Krása, víc snad říct nemůžu.



Vypadá to jako oltář slunce.



Však se taky nedaleko nachází skalní útvar s názvem Kaple...



Nejkrásnější chrám, tedy přírodní, vám dá takový výhled zevnitř.



Poznáte, který skalní útvar se jmenuje Hřib? :-)



Rozloučení s tímto kouzelným místem.



zeleň



Perníková skála



svobodné přírodní království



Při pohledu na břízku mě napadá: "Je to rebel!!" :-)







Čtvrtek 1.8.2013

Loni na dovolené v jižních Čechách jsme se chtěli vydat na Vítkův kámen, ale už jsme to nestihli. Proto jsem moc ráda, že jsem mohla slib sobě daný splnit už letos a zříceninu Vítkův kámen navštívit. Z Frymburku, města nacházejícího se o deset kilometrů dál při Lipně než „naše“ Černá v Pošumaví, jsme se přívozem dostali do Frýdavy, osady na druhém břehu Lipenské nádrže. S námi cestovalo přívozem mnoho cyklistů, několik turistů a dokonce i aut. Vydali jsme se do lesa po žluté značce, dopoledne bylo ještě příjemně a cesta šumavským lesem byla osvěžující. Na cestě jsme si všimli skalního útvaru a nenapadlo nás nic lepšího, než se vyškrábat nahoru. Ale už jsem zvyklá lézt i v sukni, i když mi samozřejmě milý musel pomoci nahoru i dolů a navádět, kde se mám chytit :-). Výhled nebyl žádný, ale i tak to bylo milé rozptýlení… V poslední třetině cesty jsme dorazili k malé pasece, kde rostlo množství bodláčí, kolem kterého létalo tolik rozmanitého hmyzu, až oči a uši přecházely… Strávila jsem zde několik minut, i babočka mi zapózovala před fotoaparátem :-). Ale to už byla osada Svatý Tomáš, co by kamenem dohodil, a my jsme se těšili na nějaké pití, takže jsme pokračovali v cestě. Za pár minut už jsme seděli ve venkovním posezení se sklenicí Kofoly, která přišla vhod, protože už bylo poledne. Brzy jsme došli ke kostelu Svatý Tomáš, v zajímavém slohu a zvláště mě zaujala dvojice soch v chrámové lodi, přikládám foto.
Po nenáročném stoupání se už před námi začaly rýsovat hradby Vítkova kamene. Těšili jsme se na výhled do kraje, takže jsme zamířili k pokladně a odtamtud jsme rychle vystoupali nahoru na hradby. Nahoře na nás čekal krásný výhled, byť ráno by to bylo samozřejmě ostřejší, teď v poledne nám světlo bylo méně nakloněno. Ale to jen hudruji a rouhám se, počasí bylo jako malované a přitom nebylo tak šílené vedro (jako následující den nebo v sobotu), takže jsme výlet zvládli bez újmy na zdraví. Z Vítkova kamene máte Lipno a okolí jako na dlani, pod vámi se rozprostírají koberce lesů shrnutých do kopců. Když jsme se na poměrně malé vyhlídkové plošině (tak třetina obvodu hradu) dosyta vynadívali a vše nafotili, sešli jsme dolů. Také proto, že dole v hradu začal vyhrávat jakýsi country zpěvák a to nám tedy ke středověké atmosféře zříceniny vůbec nešlo. Vítkův kámen jako takový je poměrně prťavý, ale přesto jsme jej ještě obešli s obdivnými pohledy na staré zdivo. Pak jsme se vydali na zpáteční cestu, kochali se zrajícími jeřabinami, vůní rozpáleného jehličí a vrátili se opět do Frýdavy, respektive Frymburka. Maje ještě čas, sedli jsme si na posilněnou na kávu. Pak ještě nakoupit nějaké dárečky pro přátele a na autobus. Naštěstí klimatizovaný, takže jsme netrávili půl hodiny v sauně, ale příjemně jsme odpočívali s pohledem upřeným na míjející jihočeskou krajinu. Večer, cestou z večeře, jsme vyšli na mírný svah nad Lipno, kde na nás čekalo velké překvapení – dva páči (pardon, rodinné pojmenování :-) ), kteří na poli hodovali, a kteří až po hodné době odletěli, když jsme se už moc přiblížili. Z vrchu jsme shlíželi na Lipno ve světle zapadajícího slunce. Působilo jaksi snově... jakoby malované pastelkami... připomínající bájný Avalon. A i z těchto chvil najdete níže obrázky, letním večerem dýchající.


přívoz ve Frymburku






Vlnky... Ten kopec v dálce je vrch s křížovou cestou... zítra jí projdu.



Frymburk a jeho dominanta - kostel.



Azuro s velkým A.



cesta na Vítkův kámen






Ani pavučiny zde nejsou obyčejné! Stačí se jen dívat kolem sebe...



Rozmluva s motýlem... s babočkou paví oko...



kostel Svatý Tomáš



Úchvatná symbolika poslání muže a ženy:
Žena rodící život a vše vznešené, pasivní a kralující city a intuicí (pohár),
muž předávající poznání do světa, aktivní a panující čestností a statečností (meč).



Vítkův kámen



A bez dalších okolků rovnou výhledy na Lipno...






... na Frymburk...



... i na německou stranu.






Vítkův kámen - pohled nahoru.






hradby



zrající dary přírody



Les, už nedaleko Frýdavy...



Už pro nás přívoz jede...



námořnická



hrachory



páč - samec



páč - samička



Ale pak už měli focení dost...



... a vzali kramle :-).



Lipno, jak jsem je do té doby neznala... dokonalé, přes sebe přecházející barvy modři.



I se svými všudypřítomnými a typickými plachetnicemi.



Zapadající slunce vetknulo ochmýřené pampelišce duhový háv.



Sluneční aura pampelišky na břehu jezera.







Pátek 2.8.2013

Poslední celý den dovolené, jak jsem zmínila dříve, bylo opět neskutečné vedro, pětatřicet stupňů Celsia, takže jsem na pátek naplánovala osvěžující a nenáročný celodenní výlet na kole. A to trasou nejpříjemnější a pro tuto dovolenou víc než symbolickou, tedy cyklistickou stezkou podél Lipna. Jako den předešlý jsme začali ve Frymburku, kde jsme si také půjčili kola, které jsem dříve pro jistotu zarezervovala (přeci jen – letní sezóna je letní sezóna). Od půjčovny jsme však ujeli sotva kilometr a já už z kola sesedala. Chtěla jsem totiž využít ještě svěžího ranního vzduchu a projít křížovou cestu nacházející se na okraji města. Byl to jeden z nejkrásnějších letošních cestovatelských zážitků. Já vím, kochám se vším a podobnou chválu píšu často, ale toto stálo opravdu za to. Nejen vyzařováním stezky a tím, že mám křížové cesty ráda, ale i proto, že jsem jí prošla o samotě. Ano, můj muž zůstal na úpatí kopce a hlídal kola, rád také využil chvíle odpočinku (zbytek rodiny jel dál a už jsme se s nimi jen krátce potkali na cestě, ale jeli jsme každý svým tempem). Při výstupu ke kapličce jsem zhluboka vdechovala čistý vzduch, pozorovala jsem třpytící se rosu, obdivovala přírodu a rozjímala nad smutným koncem Ježíšova pozemského života. Čím víc sloupů kalvárie jsem míjela a čím výš jsem stoupala, tím krásnější pohled na údolí se mi naskýtal. Na vrcholu samém, kromě kostelíku, je zbudovaná i vyhlídka, kterou jsem tam vůbec nečekala. Masivní dřevěné stoly a lavice, květiny ve váze, cedule s vyznačením toho, kam náš pohled směřuje. Kdybych měla více času, určitě bych se tam trochu zdržela a více si rozhled vychutnala, ale slunce už by brzy začalo pálit a ještě nejsem u cíle cesty. Tak jsem ještě pořídila pár obrázků a pomalu jsem sešla dolů.
Na kole jsem si začala užívat rychlosti za minimální námahy, malebnosti ubíhajících břehů a hladiny Lipna a krásného počasí. Jelo se nám parádně a vyhlíželi jsme zajímavost, kvůli které jsem vlastně tento výlet naplánovala. Jen pár dní před odjezdem na dovolenou jsem totiž na mapě na Seznamu.cz objevila na cestě mezi Frymburkem a Lipnem nad Vltavou sochu nazvanou Lipenská víla. Název mi zněl neuvěřitelně půvabně, takže jsem ji toužila spatřit na vlastní oči a při té příležitosti mě napadlo prozkoumat vůbec tento kout Lipna, a to nejlépe na kole. Lipenská víla je zasazena do skaliska u břehu, omývá jej voda a vypadá tedy, jako by z vody vystupovala. Bronzová socha stojí u Lipna velice krátce, od roku 2011 a stala se patronkou Lipna. Socha sice odhaluje i ženské křivky, což mi tedy k přírodním bytostem nesedí, ráda bych Lipenskou vílu označila za ochránkyni tohoto jezera, ale kvůli takto vystavenému tělu nemůžu. Přesto se mi socha líbila a rozhodně nelituji výletu za ní, v dopoledním slunci se výrazně a přirozeně tyčila nad hladinou a dodala vodnímu panorama jedinečný a krásný rozměr. A také jsem ji nafotila z cudného pohledu, tak, jak ji vidím já… V sedle kola jsme dále pokračovali a ukrajovali další a další kilometry z naší cesty. Často jsem také zastavovala, abych zachytila alespoň něco z krásných koutů jihočeských. Jelo se nám tak dobře, že jsme v klidu dojeli do zábavního střediska Lipno nad Vltavou, tím jsme jen projeli a už jsme se blížili k hrázi Lipna. Člověk při pohledu na do hloubky zasazenou hráz Lipna cítí tu sílu a pevnost. Ostatně, po krátkém přemýšlení a časovém rozvržení jsme se rozhodli pokračovat do Vyššího Brodu, sjeli jsme tedy prudký kopec, v němž je zasazená hráz a nemohli se nabažit kouzelného koryta řeky Vltavy, která nám silně připomínala Stvořidla… a snad i nějakou pohádku, protože jsme s mužem měli pocit, že ta voda snad ani do tohoto světa nepatří, taková to byla krása… ačkoli už nepatří k Šumavě. Ostatně, fotila jsem pro vás, byť jsem za fotky zaplatila nohama požahanýma od kopřiv :-). Podél překrásné Vltavy jsme stále pokračovali a stále jsme nemohli věřit, co se skrývá „pod“ rušným sportovním a společenským městečkem. A jsou to místa docela neznámá!! Už jsme ale začali mít hlad a žízeň, takže ve vesnici Loučovice jsme zabrzdili na lehký oběd (ve vedru člověk nemá chuť na vydatná jídla) a samozřejmě Kofolu. Dále jsme pokračovali k dalšímu cíli, který jsem naplánovala, a to k Čertově stěně. K místu, které Bedřicha Smetanu inspirovalo k napsání stejnojmenné opery. Pověst nám dává vysvětlení vzniku tohoto ohromného skalního bloku a kamenného moře, ze kterého je zajímavý výhled protilehlou Luč. Pověst si, chcete-li, dohledejte, nechci tu zabírat místo, už tak jsem se rozepsala ažaž :-). Zde jsme se tedy krátce zdrželi, bylo tu totiž docela hodně lidí, ti sem však přijeli autem.
A už jsme vyrazili směrem na Vyšší Brod. Musím podotknout, že dosavadní cesta byla až směšně lehká, vedla po rovině nebo se mírně svažovala, nu a k městu Vyšší Brod vedla jednoznačně krásně z kopce. Opravdu, doporučuji tento výlet na kole každému, do tohoto kousku naší země pojede, stojí to za to. Ve Vyšším Brodě, v tomto vodáckém táboře, jsem chtěla navštívit místní cisterciácký klášter. A to hlavně kvůli nejvzácnější památce, která je zde v letošním roce v rámci 1. Zemské výstavy představena, totiž Závišovu kříži (Vyšebrodský zlatý kříž). K tomu se váže prastará legenda z dob byzantských, je v něm uchován ostatek dřeva z kříže, na kterém zemřel Ježíš Kristus, září zlatem, drahokamy a perlami a je staven na roveň Českým korunovačním klenotům. Milý tedy opět hlídal kola a já běžela pro vstupenky. Z časových důvodů jsem zvolila kratší variantu prohlídky, a to bez průvodce. Navštívila jsem jak podzemí kláštera, tak chrám, kde je legendární Závišův kříž k vidění. Žel, byla na něj taková fronta (složená z cizinců :-/ ), že jsem to vzdala. Ale Zemská výstava trvá pouze do 4. listopadu 2013, jak jsem nyní zjistila, proto bych se sem ještě ráda letos na podzim vrátila, absolvovala s mužem delší prohlídku a podívala se právě na Závišův kříž. Jinak i klášter samotný je krásný, má jistě zajímavou historii, vím, že skrývá i krásný knihovní a filozofický sál a to vše je zasazeno v milém prostředí. Zaujaly mě i suvenýry s duchovní tematickou, ale ani ty jsem si v rámci dovolené nekoupila, ale příště určitě! Takto jsme se vydali na zpáteční cestu, s rozdílem, že cestou na hráz Lipna jsme museli kola vést :-). V jedné z restaurací v Lipně nad Vltavou jsme si dali Kofolu a jeli zpět do Frymburku. Protože už začalo být opět horko, zastavili jsme a osvěžili si nohy ve vodě. Ale skutečně, v tropech je kolo ideální dopravní prostředek :-). Po nějaké době jsme dojeli k naší známé Lipenské víle, ale na tu už padaly ostré sluneční paprsky a fotky už nevypadaly vůbec pěkně… ale to nám nevadilo, ráno jsme toho nafotili víc než dost. Z horka už docela unavení jsme vrátili kola do půjčovny, kde jsme zaplatili směšně nízké půjčovné. Počítali jsme totiž, že zaplatíme 600 Kč za obě kola a pán po nás chtěl jen 260 Kč, tak nevím… Později, za vlahého večera, jsme naposledy navštívili Lipno a pokochali se západem slunce. Poslední noc jsem vyšla ven z hotelu a vpíjela se očima do mihotavé krásy hvězdné oblohy, viděla i dvě padající hvězdy a nemohla se nabažit. Uvědomila jsem si, jak strašně se těším na naši budoucnost na venkově, kde takto budu moci trávit čas mnohem častěji. Pohledu na hvězdy a mléčnou dráhu se máloco vyrovná…, ale proč vám to říkám, to jste jistě cítili mnohokrát…


Vcházím na křížovou cestu.



Deváté zastavení... a výhled.



Už nahoře...



v kapli



Vyhlídka nahoře na kalvárii dává nový, ne tolik známý pohled na Lipno.



Osmé zastavení - Ježíš utěšuje plačící ženy.



Lipenská víla



Ještě pohled na Lipno z okolí sochy...



Rozhled na mohutnou vodní plochu za jasného počasí.



hráz



A za ní taková krása.



Připomnělo nám to náš tramp a Stvořidla.



Čertova stěna






Luč před námi a kamenné moře pod námi.



A ještě jeden výhled z Čertovy stěny...



socha Prakrálovny



klášter Vyšší Brod



Další socha Prakrálovny, tentokrát nad vchodem, vyřezávaná ze dřeva.



krásně vyřezávaný rytíř



Sklepení kláštera s klenutými stropy.



Známý výjev z hradu Karlštejna - Karel IV. a Anna Svídnická drží Závišův kříž.



chrám



ženský kruh



Výjev ze zjevení v Lurdech.



A už jedeme zpět - odpoledne už sluneční paprsky pableskují na hladině.



marina






Parník udělal obrovské vlny... opravdu, Lipno je jihočeské moře :-).



Děkujeme za zbudovanou, pohodlnou cyklostezku plnou krás!



A vlastně, tady je, v odpoledním slunci...



Zapadající slunce zbarvilo koleje...



... i Lipno samotné.



oranžáda



Jezero se ukládá ke spánku...







Sobota 3.8.2013

Chtěla bych se zmínit i o tomto dni, přestože jsme už odjížděli. Ale do Českého Krumlova jsme dorazili už v jedenáct a jízdenky do autobusu Student Agency jsem koupila až na druhou hodinu. Takže jsme měli čas ještě na krátkou prohlídku města. Já jsem si koupila karamely (mňam, jak se budou na zimu hodit!), ještě jeden obrázek a také plakát z loňské výstavy Geralda Scarfeho a také nějaké pozornosti přátelům. Také jsme si ještě prošli zámecké zahrady, chtěli jsme se podívat také na otáčivé hlediště, žel, zrovna probíhala zkouška divadelního souboru… Ale květiny kvetly, byť jsem je litovala, protože zem byla letos vyschlá skutečně na troud. Á, to jsem vám neřekla, bylo opět šílené tropické vedro, takže jsme, jako tomu bylo ostatně i v neděli, ve čtvrtek a v pátek, hodně pili a také se osvěžovali termální vodou ve spreji a přitom se ovívali vším možným. Ten den jsem ale pořídila vzácné fotografie a nelituji, že jsme v horku byli ve městě. Před odjezdem jsme se stavili v restauraci na Kofolu a také jsem ochutnala letně lehké caprese (tj. plátky rajčat, mozzarelly, doplněné pestem), které bylo pokapané balzamikovým octem. Nevím, proč jsem si myslela, že chutná kysele a divně, naopak, je výborné a skvěle ochutí nejen toto jídlo. Určitě si musím domů balzamiko koupit!


Našla jsem nový výhled na krumlovský zámek.



opravený jez



růžičky v zahradách



Ukázka sklářského řemesla, v pozadí zámek.



A ještě jeden pohled na zámek, z nově budovaného parku.







Závěrem

Dovolená se nám víc než povedla, poznali jsme další krásy naší milované země a získali nové zkušenosti, které jsou k nezaplacení. Protože jsem letos fotky nijak tématicky neřadila, dovoluji si váš zájem a pozornost odměnit na závěr těmi, dle mého, nej fotkami z každého dne. Úmyslně nepíši nejkrásnějšími, protože nechci některé obrázky nadřazovat ostatním, a také proto, že vlastně nejde o nejkrásnější fotky. Ale zachycují jedinečné kouzlo léta a také ten nejlepší moment z toho kterého dne. Opět jsme prožili „něžná“ ohromení z krásy a vůbec příhody, na které budeme celý život vzpomínat. Šumavo a jižní Čechy, buďte pozdraveny!


Neděle
Jedno z nejlepších a nejkrásnějších osvěžení v našem životě.



Pondělí
Nečekaně jsme mohli nahlédnout do koncertní síně, kterou připravovali, krásně barevně osvícené.



Úterý
Intuicí vedená jsem zvedla lopuchový list a pod ním jsem našla kolemjdoucím skryté slaďoučké jahody.
Ne náhodou byla jedna z nich ve tvaru srdce...



Středa
S jedním z těchto kamenů jsem si hověla v náručí.
Nikdy nezapomenu!



Čtvrtek
Obrázek připomínající legendami a kouzly opředené jezero Avalon.



Pátek
Světlem požehnaný vrch s křížovou cestou.
Prostředí mé samoty.



Sobota
Dudák krásně hrál i zpíval hezké české lidovky.
Klobouk dolů před jeho oděním, v tom nelidském vedru...





31.8.2013