Domů - Střípky z mého života - Fotky

Historií políbené Teplicko

Tak jako každý rok na jaře, i letos jsme díky mé práci mohli zavítat zdarma na Anifest do Teplic. Protože Teplice už za ty roky známe jako své boty, rozhodli jsme se poznávat více jejich okolí. Kvůli nepřízni počasí jsme nezvládli výlet na zámek Duchcov, ale jak jsme se shodli, na to bude ještě času dost, až budeme staří. Návštěvy zámků jsou při podzimu života ideální, protože zámky leží na rovinách, vždy u nich najdete nějakou tu restauraci nebo kavárnu a upravené zámecké parky přímo zvou k nenáročným a pomalým procházkám, případně k odpočinku na lavičkách. Kdežto my, dokud to jde, chceme poznávat nepřístupná místa naší země (o čemž svědčí především naše trampy, ať v Českém ráji, v Královéhradeckém kraji nebo v Českém středohoří), takže různé naučné stezky, více či méně známé přírodní rezervace, kopce a hory, nedotčené a tedy divoké lesy nebo hradní zříceniny, to vše je náš šálek čaje.

Proto jsme tedy zavítali na Doubravskou horu, prošli jsme oseckou naučnou stezku, navštívili jsme již zaniklý Juditin klášter a po necelém roce jsme se vrátili do Českého středohoří, konkrétně k jeho největšímu vodopádu. Všude na nás čekala krása přírody ve své přirozenosti, rozhledy do okolní krajiny a lesů ještě jarně se zelenajících, dýchali jsme čerstvý vzduch, ať voňavě jarní nebo zemitý promísený s tlejícím listím po dešti připomínající nám podzim, všude jsme se dobře najedli (musím vyzdvihnout hlavně svíčkovou, která nám dodala spoustu sil a vnitřního ohně, který se nám moc hodil při putování zelenými hvozdy). Co často pochytím, jsou domněnky, že tato část České republiky neskýtá moc výletních míst, a že tamější příroda není čistá. Už loni, když jsme putovali Českým středohořím a žasli jsme nad jeho nedotčeností, jsem i já připustila a omluvila se za svůj nesmyslný názor na tento kraj. Pamatuji se, jak se mi nechtělo věřit, že v tamějších vodách mají svůj domov mloci. A nyní mohu argumentovat zcela konkrétně, mloka jsem totiž právě u Vaňovského vodopádu spatřila na vlastní oči. Bylo to v divoké přírodě setkání první v mém životě, pro manžela to bylo setkání po třiceti letech :-). Až těžko věřit tomu, že o pár kilometrů dál je ryze průmyslové město Ústí nad Labem, kde bych žít nemohla. Ale znovu připomínám, stačí ujít pár kilometrů a ani to nemusí být pohádkových devatero kopců… stačí jeden, dva :-)… a ocitnete se v neobjeveném přírodním království.

Doubravka a Doubravská hora


Doubravská hora se vypíná nad Teplicemi, oživuje ji suťový les plný mladých buků, které v jarním slunci obzvláště krásně září zelení. Jeden z obyvatelů bučiny mě přivábil a pohladil s takovou laskavostí, jakou dovedou dávat jen tyto stromy. Každý druh stromu má jiné vyzařování a buk mi připadá obzvlášť přátelský a uklidňující. Na vrcholu hory se tyčí zřícenina Doubravka. Když se člověk dívá na výhodnou polohu, na silné a pevné zbytky zdiva, těžko se věří, že hrad byl v 17. století dobyt švédskými vojsky. Zříceninu tamní neustále zvelebují, pamatuji, jak byla ještě před pár lety zarostlá roštím a nyní byl lepší výhled a navíc jsme si mohli odpočinout na vyhlídkových odpočívadlech.










































Zaniklý klášter benediktinek


Tato teplická památka byla založena u teplého pramene (dnešní Pravřídlo), který byl kdysi dávno uctívaným místem Keltů. Jako vždy, kde takzvaní pohané měli svá posvátná místa, tam křesťané vystavěli svoje chrámy, kapličky nebo křížové cesty. Tehdejší románští stavitelé uměli dělat svou práci opravdu poctivě, když se většina zdí dochovala do dnešní doby, jaký to rozdíl oproti dnešním fušerským výtvorům Ukrajinců. V klášteře byla vyvěšena i mapka, jak tehdy byly bohatší kláštery uspořádány. Věděli jste, že ke klášteru patřily domy pro poutníky i významné hosty, obydlí a dílny řemeslníků, mlýn nebo pivovar?





















Úlomek kachle z kamen se ztvárněným vyobrazením "Kristův vjezd do Jeruzaléma".






Přírodou a dějinami Oseka


A opět něco z přírody. Ale ještě strpení, když jsme vystupovali na osecké vlakové zastávce, naše kroky směřovaly k místnímu cisterciáckému klášteru, který v krajině ční do daleka. Cituji ze vstupenky: „Perla severních Čech. Dílo, které překonalo věky, studna plná historických skvostů z období románského, gotického a barokního. Místo klidu, ticha a Boží přízně.“ Klášter nám svým členěním připomínal jihočeský klášter Zlatá Koruna (který byl pro nás ale zklamáním), a docela správně, v obou našli domov cisterciáčtí mniši. Klášter v Oseku na nás ale působil příjemněji. Dokonce (pšššt!) jsme pořídili i fotky, ač se tam nesmělo fotit. Milá paní průvodkyně nám (opět jsme měli štěstí být na prohlídce sami samotincí) řekla třeba takové zajímavosti, že velkolepé varhany se skládají z více než 6 000 (!) píšťal, to je neuvěřitelné! Nebo že vitrážová okna v hlavní spojené chodbě byla původně barevná, hned jsem se zasnila, jak krásně muselo vypadat světlo dopadající na kamennou podlahu.

Protože jsme z chladných klášterních zdí vylezli vcelku prolezlí zimou, zamířili jsme na osecké náměstí a v hezké restauraci jsme si dali oběd. Udělali jsme výjimku a vybrali si z hotovek, a to svíčkovou, která byla skvostná a o níž jsem už psala. Odtamtud jsme se vydali na naučnou stezku Přírodou a dějinami Oseka, kterou jsem vybrala osobně… odpusťte mi samochválu :-), ale byl to skvělý plán, protože tak krásný a zároveň poučný výlet jsme snad ani nečekali. Přírodu snad ani netřeba popisovat, však se na tu divokou vznešenost podívejte. Všechno jarně pučelo, výhledy nás obdarovávaly vrchy zářivě zelených, ale i neolistěných stromů, kilometry jsme zdolávali z větší části po cestičkách zasypaných ještě podzimním listím a skalní útvary dotvářely krásu krajiny. A rovnou vám mohu prozradit jedno z ponaučení. V závěrečné části naučné stezky jsme se zastavili u Salesiovy výšiny. Jde o mohutný skalní útvar a kamenné bloky, které lesík proměňují v málem prales. Nu a já na to největší skalisko, resp. na jeho výstupek přímo zvoucí k posezení chtěla vylézt. Uvažovala jsem, že bych jako žena neměla tak riskovat, ale chtěla jsem originální fotku, cesta nebyla nijak náročná, tak jsem se usadila, muž fotil… A když jsem sestupovala dolů, tak jsem špatně došlápla a už jsem letěla. Žuch, chvilka ticha a následně můj nářek. Milý se lekl, jestli jsem si nezvrtla kotník. Naštěstí to nebylo nic vážného, sedřený kousek dlaně o kámen a ušpiněná sukně, mohlo to dopadnout mnohem hůř, ale improvizované ošetření (kdy jsme měli jen trochu vody a kapesníky) a následné zacelování rány mě neustále ubezpečovalo o tom, že zkrátka ne všechny nápady jsou dobré.

Tak a vrátím se ještě o sedm kilometrů zpět, navštívili jsme totiž zříceninu hradu Rýzmburk. Moc jsme se těšili, hrady a zříceniny máme moc rádi, mimo jiné i pro jejich špatnou dostupnost a tedy minimum turistů :-), ale samozřejmě také pro lidmi neudržovanou přírodu okolo, takovou, jakou milujeme. Rýzmburk nás ale ohromil, svého času to byl rozlehlý a členitý hrad, dokonce jsem jej srovnávala s Karlštejnem. Později jsme se dočetli, že Osecký hrad je jednou z největších zřícenin u nás, což mou domněnku potvrzuje. Hradní páni si nechali důmyslně vybudovat ochozy, zdálo se nám dokonce, že dvojité zdi, nade vším ční zbytky vysokých věží a okolo zní ticho. O hradě jsem nikdy neslyšela, ale patří k námi navštíveným zříceninám k nejkrásnějším (a že jsme jich už dost navštívili…). Tak a zase naučné stezce postoupím, zastavili jsme se totiž u bývalé štoly, kde se těžilo převážně stříbro. A opět poučení, tentokrát o tom, jak jsou ženy intuitivní. Díru ve skále jsem zdálky vyfotila, ale měla jsem z ní divný pocit. Můj milý mi říkal, ať jdeme blíž, ať si to můžu vyfotit pořádně, ale já prostě nechtěla. A to jsem nebojácná, kvalitní horory jsem vášnivě sledovala už od raného mládí… teď už je cíleně nevyhledávám, ale nevadí mi, jsem vnitřně zocelená (jak můj táta říká, „připravená na život“)… nemám problém projít nočním lesem nebo v noci navštívit hřbitov… Ale zde mi něco bránilo jít blíž, nakonec jsem opatrně šla... manžel mě vedl za ruku, udělala jsem pár obrázků a s úlevou jsme to místo rychle opustili. Vrtalo mi hlavou, co to ve mně způsobilo, jestli tam třeba nestraší. A ano, mé srdíčko mělo, jako vždy, pravdu. Na hotelu jsme se pak dočetli, že od štoly byl často slyšet nářek, který se za temných nocí rozléhal po okolí. Ve štole byli pohřbeni vojáci, z nichž jeden z nich nikdy nenašel klid, jeho mrtvola se nikdy nenašla a prý se voják toulá lesem a hledá své kamarády. Kdysi zde také zahynuli horníci. V Čertově díře hledal kdysi nocleh jeden zbloudilec, ale nikdo ho od té doby neviděl, praví se, že ho horní odmítli pustit zpět. Proto jsem tedy měla takové zvláštní a děsivé tušení, jako by okolo bylo zhmotněné zlo. Vyplácí se tedy nepotlačovat své cítění, je nám vždy ku pomoci.



Osecký opat Vavřinec Scipio (1650 - 1691) dal v minulosti na přístupové cesty k oseckému klášteru
48 odpočivných kamenů pro potřebu unavených poutníků. Do dnešních dnů se dochovaly kameny tři.
Toto je jeden z nich. Dříve sloužily také jako důležité orientační body v krajině.



Kočička odpočivný kámen nepotřebuje...






























Beránek Boží. Vytesán v kamenném stojanu na knihy.






Ptáček nás vítal na úpatí Rýzmburku.



























Tvář vyrytá v kameni.
























Dvojitá zeď.









Obešli jsme půl kraje, na Rýzmburk už koukáme z dálky.






Něco tady nesedí... :-))



Štola Čertova díra zdálky.



Štola Čertova díra zblízka.



Tak, to je ona fotka! :-) Ze Salesiovy výšiny...
























Od Větruše k vodopádu


Pachatelé se vrací na místo činu, vlak nás dopravil do Ústí nad Labem. Od nádraží jsme ušli pár metrů do nákupního centra, odkud každou čtvrthodinu vyjíždí visutá lanovka na Větruši. Větruše je poměrně nově zrekonstruovaný zámeček, nyní je z ní hotel a restaurace. Lanovka na Větruši byla uvedena do provozu před necelými třemi lety a je fajn se na vysoký vrch tyčící se nad Ústím dostat pohodlně za dvě minuty… Od hotelu jsme se vydali k o několik kilometrů vzdálenému Vaňovskému vodopádu, největšímu vodopádu Českého středohoří. Procházeli jsme vlastně po svazích druhého břehu Labe, než na kterém leží hrad Střekov, který jsme navštívili jako první na loňském trampu. Bylo hezké hrad sledovat z jiného úhlu. Na cestě nikdo nikde, bodejď, když je pondělní podvečer :-) a my si tedy můžeme vychutnat lesní atmosféru zcela sami. Žel ne atmosféru ticha, protože to je navzdory vegetaci narušováno rychlostní silnicí podél Labe, ale především frekventovanou železniční tratí. Samotný vodopád pak leží trochu hlouběji v lese, takže tam hluk nedoléhá. Voda padá z velice vysokého skalního masivu, který se klene po obou stranách. Jak jsem ale prozradila v úvodu, vrcholem tohoto výletu bylo setkání s mlokem. Byla jsem unesena, je to krásné, neobvyklé zvíře a moc bych mu přála, aby se mu v této zemi dařilo. Zpáteční cesta vždycky rychleji uteče… A my jsme výlet zakončili v luxusní restauraci Větruše. A nelitujeme. Ceny jen o málo vyšší než v Teplicích a lahodnost jídla trochu jinde, o prostředí nemluvě, jako bychom byli na romantické schůzce :-). Oba jsme si dali grilované kuřecí prso na rukolovém rizotu s pečeným rajčetem a bylo znát, že hotel má jistě své výhradní dodavatele, díky čemuž kuřecí chutnalo opravdu jako kuřecí. Takže, pokud zavítáte do Ústí nad Labem, určitě tuto restauraci doporučuji, pochutnáte si. Pokud bychom nespěchali zpět do Teplic, zcela jistě bychom si dali ještě kávu a zákusek… Ale mé přání bylo stihnout západ slunce, který byl toho večera opravdu nádherný…









Koncentrované jaro.
(Omluvte provozní nepořádek...)



Hrad Střekov, v popředí Masarykova zdymadla. Přes tyto hory jsme loni v červnu putovali...






Půvabný mlok.



Půvabný plicník lékařský.



Půvabný západ slunce.





Ještě mi zbývá napsat o Anifestu, ale ráda bych rozebrala jeden z krátkých filmů, které jsme viděli, a který nám vzal dech… Takže vydržte, co nevidět vše sepíšu a pak zde doplním… Článek naleznete ZDE.


9.5.2013