Domů - Střípky z mého života - Všehochuť - Adventní

Adventní - rok 2016

Letos bude úvod stručný, jasný, výstižný. Nemám letos tolik času na stránky, ale mohla bych to brát i jako poselství pro sebe i pro vás, že žít na netu a nenajít si čas na sebe a vnitřní rozkvět, na to je tato doba příliš výjimečná. A nemyslím tím jen dobu adventní…



Neděle 4.12.2016

Už ve čtvrtek jsem chtěla zveřejnit první adventní příspěvek, ale časově mi to prostě nevyšlo… Dám ho na stránky o něco později, ale zato vám napíšu o našem včerejším skvělém výletu. Protože bylo celý den krásně slunečně, využili jsme toho a vydali se na Karlštejn. Ne na hrad, ale na vyhlídku, kterou jsem objevila na jaře a kterou jsem ukázala i milému. Musím říci, že toto pravé zimní a mrazivé počasí mi naprosto vyhovuje. Nadšeně jsem tedy sešla z cesty ke křížku a šla jsem rozoranou mezí, kterou se mi kráčelo krásně, protože na ten svah slunce nedosáhne, takže drny byly jaksepatří zmrzlé a při chůzi jsem navíc mohla obdivovat mrazem ozdobené lístečky, stébla a listy. Když jsme u křížku přešli na stranu, kde slunce svítilo, vylezla jsem si na balíky slámy, kde jsem si hodnou chvíli poležela a nabírala sílu slunečního svitu. Pak mě milý odvedl do lesa, kde byla sotva znatelná pěšinka, kterou jsme se vydali vzhůru prozářeným lesem. Na pomyslném vrcholu jsme se vydali směrem ke Karlštejnu a vtom se před námi otevřela nová a turistům skrytá vyhlídka, celá zalitá sluncem. Představte si, objevila jsem tam i slunéčko sedmitečné, které mi i v prosinci (!) lezlo po dlani. Neuvěřitelné. Pak jsem berušku zase dala na zem, protože je mi jasné, že až slunce zapadne, prudce se ochladí, tak aby se mohla někam zakutat. Také jsem dostala chuť udělat něco, co člověk ve městě běžně nezažije, takže jsem za pobaveného úsměvu mé drahé polovičky začala lézt na strom, abych měla ještě lepší výhled do kraje a hlavně zážitek. Hned jsem si vzpomněla na hlášku z jednoho filmu. A něco na tom je, umět se spontánně radovat a odvázat se :-D. Ba co víc, cestou ze stromu jsem musela být romanticky chycena do náručí. Sluníčko se ale už pomaličku chystalo za kopec, takže jsme se z vrchu vydali i my. A zase jsem našla dárek, který jsem nečekala – vlašský ořech. Takový ten čerstvý, jako právě spadlý ze stromu. Jak se do lesa dostal, nevím, ale čekal tam na mě, milý jej rozlousknul a já si na něm pochutnala – byl výborný. V obci Karlštejn, v údolí, kam už slunce nesvítilo, jsme se posilnili horkou medovinou a já se ještě zašla podívat do muzea betlémů na vyhlášený královský betlém. Kromě něj tam byly vystaveny i další betlémy a já se zase pěkně adventně a vánočně naladila… Tak, a jako už poněkolikáté, zapomněla jsem doma foťák i mobil, takže nemám z výletu vůbec žádnou fotku. Zato jsem ráno, když jsem šla na Náplavku na trh, vyfotila labutě, nad kterými jsem se rozplývala, zatímco jsem čekala na tramvaj. Tato fotka navíc budiž předvoj pro další adventní příspěvek, který bude o dalším prožitku, tentokrát duchovním.


Z Vltavy vás zdraví bělostné labutě.




Pondělí 5.12.2016

Jak jsem naznačila v předchozím příspěvku, tento bude o labutích. Respektive o labuti, která mi opět – jako je tomu v poslední zimy zvykem – vplula do snu. Opět sem svůj sen vypíšu, i když se řadí spíše mezi osobní sny… do mého adventního času zkrátka patří. Ve snu jsem se dostala na místo, které vypadalo jako bývalý lom nebo dávno vyvřelá sopka. Uprostřed byla dvě jezírka, jedno větší, které bylo mezi lidmi známé, a druhé menší, které bylo vidět, když člověk vylezl do výšky na skálu. Z té vyhlídky jsem viděla, jak na jezírku, na stříbřité hladině poklidně pluje labuť. Pak se najednou na skále udělala dřevěná lávka, na které člověk nemusel udržovat balanc. A z té jsem spatřila u jezírka nádherného ledňáčka, který se nořil do jezerních vod a pak ulovil rybku, která byla krásně duhová. Toť můj sen první adventní neděle. Vím, jaké poselství pro mě má (je, mimochodem, 22:22), a i když mám teď čas hodně nabitý, budu se snažit, abych předvánoční čas prožila s vnitřním klidem, abych ani labuť, ani přibyvšího ledňáčka nepřehlédla a mohla jejich pohádkový půvab obdivovat.






Středa 21.12.2016

Jako takřka celý tento rok vkládám nový příspěvek později, než jsem plánovala. Ačkoli rozhodně zde nemám takový skluz jako třeba u fotografií, kde mám na pořadníku ještě naše výlety z léta… I k tomuto psaní jsem si musela odběhnout od přípravy na zítřejší hodiny angličtiny, kterážto rozhodně nepatří k nejsnazším na čas i energii, i když se tam učím hodně praktického do života. No ale zpět k Vánocům. Na ty se samozřejmě připravuji, perníčky mám napečené, teď je ještě musím ozdobit, až dodělám ta anglická cvičení, krátkou esej a naučím se slovíčka, tak se na zdobení cukrovou polevou vrhnu. Letos jsem poprvé pekla v našem novém krásném bytě, starý, který mi přinášel jen trápení, jsme nechali v minulosti. Ano, už jsme v bytě opravdu doma (i když nyní žijeme v mé rodné čtvrti, takže je to spíš ve stylu „dobří holubi se vracejí“ :-)) a jsem tu šťastná. Adventní věnec už nám v neděli plápolal, úklid a výzdobu udělám nadcházející víkend, včera jsem poprvé pálila františka a opět se začínám vánočně nalaďovat a rozněžňovat. Nejen, že letos je to pečení ozvláštněné novým místem a novou energií, ale dokonce mi byl k ruce nový pomocník, kterého jsem si už dlouho přála a až letos jsem našla toho pravého. Je to hmoždíř, krásný kameninový a s potiskem rozmarýny – mé milé bylinky, která mi utěšeně roste v kuchyni na okně (ano, mám v kuchyni okno, jaký to zázrak!). Byla to láska na první pohled a hned jsem si hmoždíř musela odnést. Už jednou mi pomohl cosi na vaření rozmělnit (ale už tedy netuším, co to bylo…) a nyní jsem jej využila, protože jsem zjistila, že nemám dostatek mletého hřebíčku, který mi dosud mlela maminka. Ale teď jsem si jej mohla nadrtit sama, vlastníma rukama a v mém milovaném náčiní. Čerstvě drcený hřebíček mi provoněl kuchyň a vypadá to, že napřesrok už budu do těsta na perníčky (a samozřejmě i do dalšího cukroví) přidávat jen čerstvě mleté koření. Je to úplně jiné a moc mě to bavilo, i když jsem ze začátku váhala, zda to dovedu nadrtit opravu najemno. Takže tady máte fotografii mého „miláčka“. Jinak uvedu ještě jeden vtipný střípek z nového bytu. Pekla jsem poprvé v nové troubě a – jak je nejspíš každé hospodyňce známo – každá peče jinak. A tato peče velmi silně zespoda. Čili první plech perníčků byl krásný shora, ale zespoda byl krapet přičmoudlý :-). Takže jsem musela změnit svůj dosavadní způsob pečení a ty další plechy už byly v pořádku. Snad jsem si tedy pravidlo „jednoho plechu“ odbyla.


Můj milý hmoždíř umlel a rozvoněl hřebíček.



A zde svými barvami hezky ladí s nebesy.



Tak, to jsem, prosím, psala už na začátku prosince a pak jsem prostě vůbec nestíhala. A to hlavně kvůli studiu, učila jsem se na zkoušku z českých dějin (od Sámovy říše do období vlády Karla IV.), která byla fakt těžká, profesor skoro všechny vyrazil. Až na pouhé čtyři lidi, mezi kterými jsem naštěstí byla já. Ale po zvládnutí jsem necítila radost a úlevu, ale bylo mi zle z předchozího napětí a stresu, dlouho mi ani nedošlo, že jsem ten vědomostní masakr přežila a nebudu muset jako drtivá většina třídy na opravný termín a učit se to znovu. O Vánocích se ostatně taky budu muset učit na další zkoušky, první pátek v lednu mám zápočet z angličtiny a pak ještě další tři předměty, které musím zvládnout. A to nepočítám počítačové projekty, které ještě musím do konce roku poslat, a kterými se pomalu prokousávám, ale taky to není žádný čajíček. Tak to jen, abyste věděli, proč s příspěvky tak meškám… a moc mě to mrzí. Ale nevím jak, ale už jsem zvládla napéct a také ozdobit stromeček, tradici adventního věnce jsme také dodrželi. Nyní mám už i volno z práce, takže je to (i stran školy, protože přednášky už nemáme) o něco volnější, ale mám zase dostaveníčka s rodinou a přáteli, musím dodělat vánoční úklid, prát a v návaznosti žehlit, dozdobit domov a vystavit betlém, zhlédnout do Vánoc nějaké pohádky (zatím jsem stihla jen krásnou Princ a Večernice). Tak zítra se zase ozvu, teď už to mám s časem přeci jen příznivější. Mějte se krásně, předvánočně, mí věrní čtenáři…


Pátek 23.12.2016

Tak, odběhla jsem od posledního úklidového záchvatu (stojím si za tím, že oslava narození Krista a zimního slunovratu si zaslouží generální úklid, výzdobu a večeři v slavnostním prostředí), abych vám ještě vylíčila jeden z mých letošních adventních zázraků. Vztahoval se k době, kdy jsem se připravovala na zkoušku, na ten den jsem si vzala v práci volno. Jenže po několika dnech, kdy mě lehce pobolívala hlava, jsem se i ten den probudila s bolavou a horkou hlavou. Už jsem si v kuchyni vyndala naši lékárničku, abych si vzala prášek. Ještě jsem pro něco odběhla do ložnice. A tam jsem najednou cítila dotyk shůry. Nevím, jestli to taky znáte, ale občas ke mně přijde nepopsatelná energie, jakoby pableskování těsně nad mojí hlavou, vždy mě to donutí když ne pokleknout, tak alespoň sepnout dlaně a upozorňuji, že to není žádné vědomé a rozumové gesto, je to pro mě v takovou chvíli tak samozřejmé a přirozené, jako je automatické nadechovat se a vydechovat. Jsem si jistá, že ta síla jsou světlé paprsky, které mi pravděpodobně předává můj duchovní průvodce. V tu chvíli mě ale hlava okamžitě přestala bolet. Hned, jako mávnutím kouzelného proutku. A to jsem už byla po několika bolavých dnech opravdu na cestě vzít si prášek, abych zvládla duševně náročný den. Skutečně nejsme nikdy sami, a třebaže se nadpozemské a nás převyšující sféry připomínají jednou za čas, vždy je to zázračné. A mně to – zejména v letošním náročném a na zklamání hojném roce – připomene, že lidé mi nikdy nemohou dát to, co dostávám od Boha. Už zítra je připomínka zázraku, který nám byl darován.
„A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.“ Micheáš 5,1


23.12.2016