Domů - Střípky z mého života - Všehochuť

Poklady Českého ráje

Dle filozofie filmu Jízda dva lidé v červnu 2010 vyrazili na dovolenou - trampskou, dobrodružnou, nespoutanou, objevitelskou, svobodnou a odevzdanou síle a darům Nebes i Země. Původní mi sdělený plán měl svůj cíl v Krušných horách, ovšem v předvečer odjezdu mi bylo oznámeno, že jedeme do Českého ráje :-)). To tedy bylo znamením k zahození všech plánů… alespoň protentokrát, po této dovolené jedeme na týden do Českého Švýcarska, kde to bude převážně v mé režii ;-). V Českém ráji bylo opravdu jako v ráji, navzdory vesměs pesimistickým předpovědím o deštivém počasí se vše vydařilo… nebylo ani moc horko, ani moc zima, většinou bylo polojasno, zkrátka na pěší putování po krásách části země české bylo dokonalé.
Pokud máte chuť, pročtěte si tento cestovní deník, který jsem v průběhu putování pravidelně psala do zápisníčku. Přiložené fotografie jsou z mobilu. A milému bych chtěla, že… že je zázrak a nikdy jsem nebyla schopna si ani představit, že… *



Sobota 12.6.2010

V poledne vyjíždíme z Hlavního nádraží, vystupujeme ve stanici Liběchov u Mělníka. Prvním cílem je jeskyně Klácelka. V pískovcových skalách jsou vytesány sochy blanických rytířů v nadživotní velikosti… něco takového jsem v životě neviděla. Navíc jsou tam vytesány postavy trpaslíků, kteří pro rytíře kují zbraně. V jednom bloku je vytesána květina v obrazovém rámu. Také je z jedné skály vytvořen symbol kalicha, ale ten je, žel, již rozbořený. Po krátkém odpočinku jdeme k Čertovým hlavám – obrovské vytesané hlavy čertů ve skalách. Zkoumáme nejbližší okolí a chceme si odpočinout na skalní plošině – stačí jen překonat cca padesáticentimetrovou skalní průrvu. Můj milý mě jistil, to ano, ovšem… Tam to šlo, ale jak zpátky… to už nebyla taková legrace. Překročit to už nešlo, takže nás oba ve stejnou chvíli napadlo jediné řešení – přeskočit. Oddechli jsme si, že to dobře dopadlo. A to jsem ještě netušila, že je to jen začátek :-). Nadto jsem i při trampování byla oděna jako vždy do dlouhé sukně, takže jsem musela být o to opatrnější, protože přeci jen nedovoluje stejné pohyby jako kalhoty. Přítel se o mě staral přímo rytířsky, ovšem chlácholení „tu nejtěžší cestu už máme za sebou“ jsem slýchala tak často, že se už ani nedalo brát vážně :-)). Poté již jdeme k tábořišti, cestou se zastavujeme u třešně. Na louce, kterou chceme přejít, nás zastihne liják, takže vyčkáme, až přestane a dešťovou vodou zachytáváme do misek a zalijeme jí výhonky čočky zítra na snídani. Když přestane pršet, rozbalíme stan a chystáme se ke spánku. Ptáci venku zpívají ještě drahnou dobu. V noci nás budí bekání srnců – neskutečný řev. Odtud zřejmě pramení úsloví „řve jako na lesy“. Také nějaké zvířátko hlučně ometá okolo misek s čočkou za stanem, to dostanu i já trochu strach.



Zásadní otázka: "Jak se odsud dostanu?"



Neděle 13.6.2010

Probouzíme se za stejného koncertu jako jsme usínali večer – za ptačího zpěvu. Má domněnka, že je osm hodin, se ukázala jako mylná, neb je šest hodin. Nezvyklá bolest zad se rozchodí, ale přetěžko, zvlášť, když je takto po ránu zima. Převlékáme se a vyrážíme do nového dne. Posnídáme na kládách u lesa. Následuje výlet k podzemní jeskyni Klemperka. Ta je v zimním období uzavřena, protože je zde zimoviště netopýrů. Temná jeskyně se ukrývá hluboko ve skále, nejprve tedy lezeme po žebříku na skálu a pak po schodech hluboko dolů. Shodou šťastných okolností sem v tuto ranní hodinu přišli místní, kteří nás provedli a vyslechli jsme pověst a výklad. Podle ní chtělo panstvo rytíře Klempera dostihnout, zmizel jim i s koňmi ve skalní rozsedlině, která je teď zastavěná cihlovou zdí. Naše další kroky vedou na hrad Kokořín. Jdeme mimo silnici, krásným údolím skal, mechu, stromů a kapradin. Vyjdeme na věž Kokořína a scházíme do údolí, kde si dáváme oběd a především doplňujeme vodu do čutor. Dále pokračujeme náročnou, strmou cestou mezi kameny a kořeny stromů, námaha se však vyplácí, nahoře nacházíme krásnou vyhlídku a místo k usušení stanu, spacáků, karimatek a bot do deště. Na sluníčku vše usychá velmi rychle a mezitím si vychutnáváme pohled na před námi se rozprostírající borovicové lesy, ohříváme se na kamenech a pak spočíváme ve stínu. Kráčíme lesem, ochutnáváme první dozrávající borůvky a přecházíme polní cestou. Následuje „operace klíště“, obranné kontrolky mého těla hlásí okamžitě přisátí klíštěte. Jak to tak bývá, tak čerstvě zakouslé klíště jde dost špatně vytáhnout, takže protože v ráně zůstalo ještě kousíček, nezbylo nic jiného než ten kousíček kůže odstřihnout. Au au, ale je venku. Na ránu dáváme šťávu z jitrocele a řebříčku. Ještě mi přítel dává dáreček, který nachází na cestě – srdíčko ze zeleného skla. Děkuji za vše. Užíváme si radostných chvil u stromu obaleného třešněmi, žel, kam dosáhne moje maličkost, tam jich moc červených není, přítel po chvíli neohroženě leze až do vrcholu koruny. Raději se nedívám, ale můj klobouček je brzy do poloviny naplněný sladkými plody. Z Mšena přejíždíme do Mnichova Hradiště. Zde si dáváme skromnou, leč vynikající večeři. Vřele doporučuji tamější restauraci U Kvapilů, kde se o nás postarala vlídná obsluha, jaká to změna oproti neochotným lidem z kokořínské restaurace. Pan hostinský se stává prvním z dobrých lidí našeho putování. Nu a až po západu slunce (!) vyrážíme hledat tábořiště, zhruba dva tři kilometry vzdáleného… čili tam dorážíme až takřka za tmy, vysílení stavíme stan na okraji louky. Můj milý si také přinesl jednoho klíšťáka, ale toho po několika minutách vykývne, já mezitím probodávám mozol na noze. Komáří štípance ani nepočítáme. V noci, při usínání v sladkém tichu a tmě stanu slyšíme, jak začíná pršet.



Skála s jeskyní Klemperka.



Cesta vypadá lehce... z obrázku.



Pondělí 14.6.2010

Ráno nepříliš radostné, lije jako z konve, máme lehce mokré spacáky… čtvrt hodiny si povídáme, také abychom oddálili vstávání. Kouknu na hodinky, je 8:08, což je dobré znamení. Oblékáme se do nepromoklých svršků, což není tak snadné, vzhledem k vlhkosti uvnitř stanu, díky níž je včerejší oblečení provlhlé. Tedy několik vrstev včetně termo prádla, na nohy igelitové pytle, na to ponožky a do plastových bot, vlasy schovat do kloboučku, na to pláštěnku. Pak balíme do batohů, můj milý jde na průzkum ven, mezitím už prší slaběji, když jdu ven já, přestává pršet úplně, jupí! Balíme mokrý stan a vše další, míříme k nedaleké vesnici a hle, pár metrů od tábořiště je třešeň obsypaná zralými třešněmi. Zázrak! Tam tedy dnes snídáme. Prohlížíme si zříceninu hradu Valečov a přecházíme k Drábským světničkám. Zde jsem donucena vylézt do skalní jeskyně nacházející se vysoko nade mnou :-). K Drábským světničkám je nutné překonat strmý kopec, batohy se nám zdají čím dál těžší, ale stojí to za to, je odtud nádherný výhled do kraje, modrá obloha je poseta beránky a slunce příjemně hladí. Po lávkách a schůdcích přecházíme po různých vyhlídkách. Na vyhřáté plošině sušíme snad vše, co si s sebou neseme. Odpočíváme a spatříme bytost skal, to se nám stane ještě několikrát, jen teď to bylo poprvé. Je to tvář vážného výrazu vystupující z kamene. Do údolí jdeme přes Příhrazské skály, monumentální to dílo přírody. Jsou to vysoká skaliska, procházíme úzkou rozsedlinou. Je zde takový chlad, že se i při letních teplotách zde sráží dech. V lese na dosah ruky (stejně jako ráno v hradě Valečov) k nám přilétá ptáček usedající na kmen stromu, hop hop, píp píp a už je zase pryč. Ve vesnici se před námi objeví cisterna s pitnou vodou, kterou akutně potřebujeme. Od rána si prostě musíme opakovat: „Kdosi nad námi drží ochrannou ruku.“ „Je o nás postaráno.“ „Protože důvěřujeme a neremcáme.“ Po hodině a půl nasedáme do vlaku, kde kupujeme lístky u dalšího dobrého člověka. Pan průvodčí je totiž velmi vtipný a rozptýlí nás v naší utrmácenosti. V cíli, v Malé Skále si to vyšlapujeme k dnešnímu tábořišti, u roubenky pod hradem Vranov. Ještě před tím mě rozesmál milý skřítek ukrytý v podrostu z rostlinek. Ale zpět k roubence. O té jsme si mysleli, že je opuštěná. Ale vyšla z ní mladá kastelánka z hradu a nejenže nás tam nechala přenocovat, ale ještě se ptala, jestli něco nepotřebujeme. Padá rosa, takže v předtuše jasné noci prosím o probuzení v jedenáct nebo ve dvanáct hodin. Ještě jen pro připomenutí sem stručně zmíním svou vizi před usnutím… světelná ženská bytost povstávající ze světelné řeky a pak zavřené dveře s prosvítající září světla, na dveřích je jistý symbol, dveře se otevírají a já usínám. Příteli za zavřenýma očima také vyvstávaly obrazy, jak jsme si později pověděli. Dle mého úsudku to bylo díky působení genia loci - ducha místa. Ke mně obrazy příliš nepřicházejí, proto doporučuji na tomto tajuplném místě pod hradem přespat… a uvidíte :-).



Působivá fotografie z hradu Valečov.



Z Drábských světniček.



Úterý 15.6.2010

Probouzím se třicet minut po půlnoci. Prý se od půlnoci okolo našeho stanu ozývaly tak trochu děsivé zvuky, jako kdyby sova, ale takové houkání to nebylo. Se smíchem říkám, že to byl budíček a až teď se tamním podařilo mě vzbudit :-). Zkrátka, jako si v hotelu můžete objednat buzení telefonem, tak v přírodě taky, ale bude to od jemnohmotných bytostí. Vykouknu ze stanu, vzhlédnu na nebe poseté hvězdami, takže se oblékáme, bereme s sebou nezbytnou baterku a vydáváme se ke kilometr vzdálené vyhlídce, kde bude působivý rozhled. Ovšem noční výlet je vskutku hodný bobříka odvahy. Černočerným lesem kráčíme ruku v ruce, obezřetně, až na houkání sovy se z lesa neozývá nic hlučného. Na vyhlídku samou však vede dost nebezpečná cesta, plná sešlapaných kamenů se strmým srázem po boku. Přítel jde tedy o dva kroky dřív, zastaví se a svítí baterkou na cestu mně. Na vyhlídce se díváme na hvězdy zářící na nebi, plně si to vychutnávám, protože ve městě tohle (mimo jiné) nezažiji. Ale astronomy slibované komety jsme neviděli. Lehneme si pak k sobě na dřevěnou lávku (později si uvědomím, jaká hloubka pod námi byla…) a pozorujeme klenbu nad námi. Připomíná mi to scénu ze Samotářů, jak tři známí leží na mole u rybníka a Jirka Macháček se zeptá: „Hele, proč tady vlastně jsme?“ A oni: „Na UFO čekáme přece.“ „Aha, no jo.“ :-)) Vidíme několik padajících hvězd, z toho dvě oba zároveň, což považuji za dobré znamení. Po nějaké době se opět uvelebujeme ve spacácích.
Důsledkem jasné noci je zima jak morně. To si uvědomujeme v osm hodin ráno, kdy sametový dotyk tmy vystřídaly sluneční paprsky ťukající na celtu a jakés takés ticho lesa v podhradí vystřídal jako vždy budíček ptačího trylkování. Ještě chvíli poleháváme, ale čeká nás celodenní putování, takže se oblékáme, upravujeme a sklízíme vše do batohů. Míjí nás hodná slečna z chaloupky roubenky, která si s sebou na hrad bere kávu nebo čaj v termo hrnku a velké desky… zřejmě kreslí, maluje nebo něco píše. Mile se na nás usmívá a zdravíme se, ještě jednou děkujeme. Ona je v pořadí třetím dobrým člověkem. Přicházíme na hrad Vranov – Pantheon, největší to skalní hrad v Čechách. Podruhé se se slečnou zdravíme, chvíli si povídáme a kupujeme u ní vstupenky, zmrzlinu (po ránu řádně nasytila…), nápoje, pohledy a dřevěnou magnetku s obrázkem hradu… ze spontánní koupě vyvstal nápad z každé společné dovolené si přivézt magnetku na lednici, pročež z Českého Švýcarska, kam jsme jeli v sobotu, jsem si přivezla s obrázkem Křížové hory. Ale ještě jsme v Českém ráji… hrad Vranov je překrásný, ostatně, je vidět, že slečna o působiště pečuje srdcem… na nádvoří, odkud je úchvatný pohled do kraje, pěstuje o v květináčích vzrostlé a vznešené palmy, které ladí s místem a blankytně modrou oblohou. Hrad si prohlížíme sami, některé výstupy jsou takměř horolezecké, ach jo :-). Opět přítel musel jistit a navigovat. Zaujala nás jedna místnost ve skále… vypadá obyvatelně a útulně :-). Zamrazí nás při pohledu na do skály vytesaný reliéf třináctileté dívky, která zde v roce 1957 spadla a zabila se při dětské hře. Obraz klečící smutné dívky s lilií připomíná poslední oběť pád ze zdejší skály. Následuje náročný několikakilometrový výšlap na hrad Frýdštejn, který nás neokouzlil tak jako Vranov. Těsně před cílem procházíme náhodou okolo Přemka Podlahy, který zde natáčí Receptář ohledně jisté chalupy. Budeme v záběru, jak jdeme okolo nich, tak pokud chcete vidět Kamélietku v televizi, máte jedinečnou možnost :-). Po prohlídce hradu míříme k nedalekému lesnímu potoku, kde si musím nutně umýt vlasy, kde jako za starých dob peru prádlo a kde chladíme nohy. Odtud se vracíme opět po červené zpět do Malé Skály. Jedna studentka na výletě, kterých se s blížícím se koncem školního roku koná dost a dost, se přítele náhle se v maskáčích vynořivšího z lesa hrozně lekne a rozkřičí se, což nás všechny rozesměje. Dole v Malé Skále nejprve doplňujeme vodu u pramene, přepíráme prádlo a oplachuji si ruce a obličej. Jdeme na jídlo, pro mě mňam kachýnka a samozřejmě Kofola. V zrcadle se na sebe po několika dnech podívám a překvapuje mě, jak mám vyrovnaný, blažený výraz ve tváři a uvolněný, jiný úsměv. V Praze je to tedy většinou křeč, uvědomím si trochu hořce. Pak si půjčujeme na hodinu kánoi a plujeme po Jizeře, jsme postupně víc a víc sehraní a chápeme co a jak – já pasivní neustálé pádlování na své straně, přítel aktivní kormidlování a pádlování na obě strany dle potřeby. Čekání na vlak si zkracujeme v cukrárně u dortu Marlenka. Jedeme do Lomnice nad Popelkou, zde si dáváme ještě malou večeři – přítel rizoto, já topinky. Opět setkání s dobrým člověkem – laskavou paní servírkou, která nám ještě radí s cestou. Ještě v Lomnici potkáváme pátého dobrého člověka, tak patnáctiletou dívku, která sedí na hřišti na lavičce s kamarády a na vodítku má králíčka – beránka (je roztomilý, jmenuje se Hanne), chvíli si spolu přátelsky povídáme. Když odcházíme, prohlašuji: „V Praze a ve velkých městech je stres, vše je bezduché, prázdné, umělé. Na venkově nacházím mír, poklid, má tady vše smysl. Lidé a zvláště mladí lidé jsou zde jiní, lidští, vřelí, bez agresivity, cigaret a sprostých slov… ach jo. Jsou odrazem zdejšího života.“ Opouštíme městečko, blíží se západ slunce, před rozbalením stanu na zeleném kopci jdeme na vyhlídku B. Smetany, kde se rozprostírá krajina, tiše pozorujeme oranžovo-růžový západ slunce a vzdávám dík. Na cestě podotýkám smutně: „Jestli má být Praha duchovním centrem, nad kterým je údajně vystavěn jakýsi světelný chrám či co, tak teda nazdar. Asi nikdo z novodobých duchovních pisálků nepobyl tady v přírodě, v krajině venkova, jinak si neumím vysvětlit vyzdvihování Prahy.“ Ve stanu si ještě vzájemně masírujeme bolavá záda a nohy. Nejkouzelnější a na prožitky nejbohatší den celého putování končí.



Na tu skalní vyhlídku jsme se uprostřed noci vydali.



Středa 16.6.2010

Na mou prosbu jsem probuzena někdy v 1:30 a jdu se dívat na hvězdy… zde na kopci nad sebou mám opravdový hvězdný chrám… oproti včerejší podívané je zde vidět o tolik mlhovin více… jakoby závoj nevěsty s perličkami a démanty hvězd, i těch, které jsou dál, těch, co kvůli slabému, ale přeci jen světelnému smogu okolo Malé Skály nebyly vidět… Tentokrát si noční podívanou vychutnávám sama. Ráno, navzdory spojeným spacákům, je nám zima, takže už okolo sedmé hodiny vstáváme za mnohohlasého zpěvu ptáčků (bude se mi v Praze stýskat!). Jdeme o pár metrů dál k poli a lesíku. Jako vždy sušíme věci – karimatky a stan. A také věším prádlo na šňůru mezi stromy a příteli to tolik evokuje staré časy, že při tom pohledu se smíchem prohodí: „Tak co mámo, co bude k obědu?“ :-) Mezitím, co vleže dopisuji v zápisníčku deník, můj milý vyráží hledat na pole acháty, chalcedony a křišťály. A nachází. Totiž toto místo k tábořišti nevybral náhodou, ale protože jej zajímají naleziště kamenů, ale také zkamenělin či pokladů dle pověstí u hradů zakopaných. Já se k němu později přidávám, těžko se hledá, lépe by bylo, kdyby pole bylo oseté například kukuřicí. Vracíme se do Lomnice, zastavíme se u dětského hřiště, odkud zrovna odchází mládež (opět, v klidu, bez hluku a klení), opět masáž zad na lavičce a pak chvíli relaxuji na houpačce. Na nádraží si starší ženy stýskají nad dnešní dobou, bezcitnou zvláště k mladým lidem, nad tím, jak schopní lidé tu nenajdou práci… rozpláče mě to… přítel říká, že si prošel stejnou cestou jako já… protože člověk zavřený v kanceláři neví o lidských osudech a trápeních a setkání s tím je pak bolestné. Přejíždíme do Staré Paky, kde se uvelebujeme na jedné vyhlídce, slabou hodinku tam poležíme a opět přejíždíme, tentokrát do Nové Paky. Tam chce přítel navštívit Muzeum drahých kamenů, kde jsou vystaveny nalezené kameny také z přilehlých oblastí. Tato místa jsou opravdu bohatá na naleziště. V suvenýrech mi pak kupuje „odznak bobříka odvahy“ za noční výlet lesem a skalami, přívěsek na krk ve tvaru květiny z bílé perleti. Ještě něco málo pro naše blízké a už se jdeme najíst do blízké restaurace. V jejím jídelním lístku nás pobavily doprovodné texty – úryvky ze starých článků: Šachový klub Polák Nová Paka určil si letos o valné hromadě za povinnost: „Naučiti své členy správně hráti šachy!“; inzeráty: Víte co je nového? Že u Žemličků už mají zmrzlinu; z jídelního lístku: a něco pro holata: Pata a Mata smažený kuřecí řízek s bramborem (bez záruky). A odtud už navečer míříme zpět do Prahy, protože po pěti dnech nás už hodně bolí nohy a záda a přeci jen nás od soboty čekají ještě horské túry.



Plot chaloupky na cestě mezi Vranovem a Frýdštejnem.



Ještě letos však pod širák jet na pár dní chceme a příští dovolená se bude rozhodně konat v tomto duchu. Vrátili jsme se unaveni, ale nadšeni, odpočatí a s mírem v duši. Poznali jsme toho hodně, o sobě samých i sobě navzájem, o lidech, přírodě, zákonitostech světa. Ve vlaku se díváme z okna a můj milý praví: „Teď je příroda v Tobě, takže Ti ještě neschází.“ Jako by hleděl do mé duše. Poznali jsme, čeho se lidem ve městech nedostává… hned večer v metru nás oba upoutají výrazy zdejších obyvatel… nešťastné, sklíčené oči… i když jsou oblečeni do značkového oblečení, i když mají všechny vymoženosti, šťastni nejsou, chybí jim volnost, kterou ve městě nenacházejí. Jdeme podchodem metra a proti nám jde masa lidí, přítel trefně říká: „Matrix je systém, Neo. Nenech, aby do Tebe strkali. Teď máš, máme jiné vyzařování.“ A opravdu, lidé nám uhýbali. Druhý den už mám v očích slzy a svěřuji se, že mě tohle město ničí. Zcela přirozeně - a už jsme o tom mluvili delší dobu – jsme dospěli k tomu, že z Prahy odejdeme. Jednou. Do domku na venkově. Protože: Systém lidi k bytí potřebuje, chce vše, nedá zadarmo nic a vyčerpá na duchu i těle. Příroda lidi k životu nepotřebuje, požaduje málo, dá zadarmo vše a nijak nevysílí.


27.6.2010


***


Smutno je mi na duši, když vidím, jak je příroda drancována. Tohle byl jeden z našich prvních cílů na našem prvním trampu po Českém ráji. Čertovy hlavy u Liběchova. Dřív tu býval les, borovicový, voňavý, skýtající příjemný stín a přátelskost po náročném výstupu. Dnes to tam vypadá takto...



Nakolik bylo nutné vykácet les???



Fotku jsem našla náhodou na internetu. Ještěže vzpomínky a fotky nám zůstaly, s úplně jinou atmosférou, s jinou, než s výrazem vysušené země a žalujících pahýlů, ještě nedávno stromů. Neskutečně se mi z tohoto obrázku svírá srdce... :´-( Jenže tohle se už nedá vrátit zpět. Lese a skály, odpusťte nám, lidem...


9.10.2012