Domů - Střípky z mého života - Všehochuť

Co se mi zdálo


Sem budu zapisovat své sny, ne osobnějšího charakteru a už vůbec ne odžitkové, ale takové, které, řekla bych, mohou něco ukázat i dalším lidem.


Pozlátko církve (rok 2006)


Byla jsem na prohlídce nějaké památky, kde kdysi žil Ježíš. To místo mi doporučili moji rodiče. Nemohla jsem se do oné místnosti dostat. Uvnitř ale lidé byli, a to židé, kteří nás tam nechtěli pustit, protože v něj nevěří. Řekla jsem nahlas, že by měli být tolerantní a respektovat ostatní. Dveře se pak otevřely.

Vešla jsem i s dalšími lidmi dovnitř, jako první jsem se podívala na zlatý svícen na dvě svíce. Nějakou dobu jsem jej pozorovala a pak jsem si uvědomila, jak ta místnost vlastně vypadá dost honosně. Hlavně postel, byla jsem nemile překvapená tím, že byla doslova obložena nadýchanými peřinami a polštáři protkávanými zlatem. Přišlo mi to jako šílenost a šokující zjištění, protože Ježíš přeci nežil takhle marnivě. Chtěla jsem hned odejít, nelíbilo se mi tam. Ke dveřím jsem se ale dostávala hodně těžce, ode dveří se vinul ohromný zástup lidí, kteří se tlačili dovnitř, dychtiví vše vidět. To jsem se už rozčílila, protože nejenže si lidé Ježíše přizpůsobili podle svého, ale kromě toho tohle místo má být když už, tak k rozjímání a ne k bezduché zvědavosti.


(Ne)Normálnost (rok 2007)


Byla jsem mladá slečna z bohaté rodiny, bylo mi asi dvanáct let, sen se odehrával ve 30. nebo 40. letech dvacátého století, soudě podle oblečení a účesů. Byla jsem s rodiči na prodloužené jako doprovod svého staršího bratra. O taneční přestávce k nám přišel a povídal si s námi. Byl krásný, urostlý a já ho obdivovala… on byl pro mě mužský vzor.

Pak střih o něco (o pár let?) později, byla jsem doma a cítila jsem, že se bratrovi něco děje. Byla zrovna zima a on byl v horách, zřejmě byla válka. Viděla jsem vnitřním zrakem obraz, kdy on střeží nějakou budovu. Je sněhová vánice a on v dálce zahlédne nějakého muže. Vypadá, že ten muž se ztratil, a že je postřelený. Bratr jde tedy k němu a chce mu pomoci. Ten muž ho ale chce zajmout jako rukojmí, zachová se podle, v momentě, kdy ho bratr táhne za sebou na svém kabátu, tak ho přepadne. Bratr s ním pak bojuje, ale on na něj namíří pistolí a smrtelně střelí. Vtom jsem propukla v zoufalý pláč, běžela jsem to říct rodině, že je třeba ještě čas ho zachránit, ale nikdo mi nevěřil. Můj otec šel se známými na večeři, já jsem za ním běžela, ať mě vyslechne. Pak jsem viděla další obraz, tentokrát rakev s mým bratrem obsypanou věnci a květinami. Zase jsem se vrátila do reality, uviděla jsem otce, který seděl u stolu s množstvím jídla a já jsem pro něj vzduch. Pochopila jsem, že nic nezmůžu, že bratrovi už není pomoci. Nepřestávala jsem plakat.

Bratr byl v horách skutečně zabit. Rodina mě dala zavřít do blázince, protože to prostě nebylo normální, že jsem to vše viděla předtím, než se to stalo, navíc od té doby jsem vídala další obrazy budoucnosti. Mohla jsem jim ve společnosti zadělat na nepříjemnosti. Byla jsem zavřená za mřížemi a připadalo mi hnusné, jak mě rodina chodila navštěvovat a všichni dělali, jak mě mají rádi. Přitom mě vůbec neznali a nevěřili mi. Začala jsem svou rodinu nenávidět. Slíbila jsem si, že až mě propustí, k rodině se nevrátím a půjdu svou cestou. Na konci snu jsem seděla u stolu v zahradě léčebny a vytvářela jsem obraz přírody pomocí korálků a lepidla. Na obraz jsem také lepila malé kovové lístky.


Boje (rok 2007)


Byla jsem u rodičů doma a přišel se mnou přítel, který je chtěl požádat o mou ruku. Mamka mi ale po tátovi vzkázala, že ať to odloží na jindy, že ona dnes slaví svátek. Já jsem bohužel ustoupila... vzala jsem na ni ohled a přišla "odměna" - můj snoubenec zmizel.

Pak jsem se ocitla někde úplně jinde, mezi známými i neznámými lidmi. Někdo proti nim, resp. i proti mně bojoval, nějaký "temný mág" nebo jak to nazvat. Viděla jsem, jak u kostela za mřížemi drží nějakou ženu, tu jsem osvobodila, ale dál jsme před ním utíkali. Přes nějakou louku. Pořád jsme viděli a slyšeli o střetech dobrých se zlými... Pak jsme všichni vběhli do nějaké budovy s velikým sálem.

Nějak jsem přemýšlela nad tím bojem. Někdo se ptal, proč na světě není mír. Pak jsem držela v ruce tlustou (nejspíš duchovní) knihu a v ní jsem četla kapitolu o boji, bylo to několik stran. Něco ve smyslu, jak jsou lidi manipulovatelní, protože mají strach, proto válčí. Ten text ale začal brzy mizet, ztrácet se písmo. Až tam zůstala slova nějakého dávného bojovníka, něco jako: "Boj, ten jsem vymyslel já. Lidmi jenom pro lidi." Ten citát tam byl napsaný třikrát a pak začal taky mizet. Až zbyly prázdné stránky. Najednou mi to všechno došlo, jak jsou tyhle boje proti jakémusi nepříteli, ať na duchovní nebo jiné úrovni, zbytečné...

Vtom všechny boje zmizely. Já jsem se předtím mezi těmi lidmi tam ostýchala, byli tam totiž i takoví, se kterými jsem se v minulosti neměla v lásce. Ale jak už nebylo s kým a s čím bojovat, přestala jsem se bát. Všichni jsme se pustili do hry, něco jako slepá bába, byla jsem ve dvojici s jedním bývalým spolužákem... Cítila jsem úlevu a radost.


Nezavrhování (rok 2008)


Byla jsem jeptiškou. Procházela jsem rozlehlou zahradou. Svítilo slunce, všude kvetly a voněly růže, bylo tam hodně kašen i fontán. Otočila jsem se a uviděla jsem, jak se po hlavní cestě blíží návštěva. Hlavní kněz uprostřed, doprovázený staršími knězi a mnichy. S oním hlavním knězem jsem se dobře znala, byli jsme přátelé, takže šel hned ke mně. Natáhl ruku, poklekla jsem a políbila jsem jeho prsten s oranžovým kamenem. Pak jsme se šli projít po zahradě, přivedla jsem ho ke kamenné stěně, kde byl vyryt obrázek známého poutního místa.

Povídali jsme si a vyprávěli si naše duchovní prožitky a poznání. Byli jsme rádi, že se zase vidíme. Došli jsme do zahradního altánu, tam jsme se z radosti našeho setkání přátelsky objali. O to víc mě ohromilo, co vzápětí udělal. Objal mě pevněji, přitiskl mě ke stěně, začal líbat a hladit, říkat mi slova nejdřív svádivá, pak i docela perverzní. Mně to nebylo ani příjemné, ani odporné. Po chvíli jsem suše řekla: „To byste neměl.“ On mě pustil, jako by se probral a začal se mi omlouvat, že nechápe, co ho to popadlo. Viděla jsem, jak je zdrcený, podívala jsem se mu do očí a řekla jsem: „Mně přeci není za co se omlouvat.“


Využití k osobním cílům (rok 2008)


Ve snu jsem měla mužské i ženské tělo (zvláštní, nedovedu to dost dobře vysvětlit… myslím, že záleželo na pohledu, konkrétním vnímání toho kterého člověka). Byla jsem u své kamarádky, ona mě viděla jako muže. Chtěla se se mnou milovat. Věděla jsem, že je to jen proto, že touží po dítěti. Já jsem se k ničemu neměla a ona začala naléhat, že jako chlap ji přeci musím svádět a snažit se. Po chvíli začala mít na mě posměšné a zraňující narážky, se mnou nepohnula, a mluvila z ní tedy uražená ješitnost.

Pak střih, opět už ve svém ženském těle, byla jsem smutná a rozčarovaná z toho, co jsem se právě dozvěděla, z toho, čeho jsou ženy schopné. Ocitla jsem se na břehu moře. Byl zrovna příliv a na hladině se objevilo malé miminko. Bylo opravdu malinké, vešlo se do dlaně. Vzala jsem dítě, zabalila do šátku a držela je v náruči u srdce, aby se zahřálo. Pak jsem s ním šla do města, vstoupila jsem do místnosti, kde seděla moje dávná učitelka a řekla jsem jí, že jsem tohle miminko našla, a že je chci adoptovat. Ona mi začala vysvětlovat postup při adopci, ale že mi pomůže, a že mi dítě určitě nechají.


Škola bez okovů (rok 2008)


Prožívala jsem den na střední škole. Od té, na které jsem studovala, se diametrálně lišila. Žádné vzdělání, žádná kontrola myšlení a žádný temný sarkasmus ;-). Ve třídě byla uvolněná, přátelská atmosféra plná pochopení, nešlo o lpění na autoritě nebo o to, kdo je lepší a kdo horší.

Zrovna probíhala výtvarná hodina. Profesorka nám pevně neurčila techniku, úkol či námět… každý ať tvoří dle své fantazie. Protože nedávno skončily prázdniny, většina začala kreslit nebo malovat nějaké dojmy nebo vzpomínky. Zadívala jsem se na jednu spolužačku, která vytvářela zajímavý obraz. Došla jsem k ní a na papíře jsem viděla tahy štětcem, …které se začaly po chvilce rozplývat a vystoupil z nich živý obraz čajové konvice a dvou šálků naplněných horkým čajem. Užasla jsem nad mocí a krásou obrazu, řekla jsem jí, co na papíře vidím a ona byla překvapená, že se mi to ukázalo. Prý to do obrazu skryla. Podotýkám, že ve skutečnosti tato dívka neměla v klasických hodinách výtvarné výchovy valné úspěchy… dalo by se říci, že neměla nadání… a přitom stačil jen jiný přístup a jak najednou osobitě a intuitivně malovala.

V další hodině jsme si debatovali o knížkách, každý o té, kterou si ze seznamu vybral. Já jsem svou knížku nedočetla, ale nikdo mě nijak netrestal, vyučující řekl, že to dopovíme příště. Nebo jestli se nám třeba špatně čte, tak povědět, proč.

O třetí hodině nám profesorka vykládala o nějakém školním projektu. Rozdělili jsme se do sedmi skupin, každá se zabývala určitým tématem, podrobnosti ale ve snu nebyly. Každá skupina měla svou barvu, já byla v oranžové. Profesorka nám pustila pořad, kde byl tento projekt představován a jednotlivé skupiny povídaly o tom, co a jakým způsobem zkoumají. Dívala jsem se na obrazovku, ale nechápala jsem smysl toho dokumentu. Přišlo mi, že je snad jasné, co dělat, můžeme pracovat hned a nedívat se předtím na „šablonu“. Ptala jsem se spolužáků okolo, všimla si mě i profesorka. Řekla jsem tedy nahlas, ať mi někdo odpoví na otázku, na co se to díváme a proč vlastně. Profesorka vyzvala ostatní, ať mi odpoví. Zeptala se pak přímo jedné spolužačky a ta bezelstně odvětila, že neví. Všichni jsme se rozesmáli z upřímnosti odpovědi a hlavně z absurdity toho výukového pořadu. (Mmch, prý jsem se ve i skutečnosti smála ze spaní :-)).)


Otec (rok 2009)


Byla jsem v bytě svých rodičů, stála jsem v chodbě se svým otcem, bylo tam však přítomno velké množství dalších lidí, mně známých i neznámých. Táta po mně chtěl pomoc, protože jsem měla schopnost přičarovat do života to, o co jsem požádala. Sama jsem tento um nevyužívala, přesněji řečeno mě hodně překvapilo, že za mnou v té souvislosti přišel. Nevím přesně, čeho se jeho žádost týkala, ale bylo to něco v rozporu s mým přesvědčením, něco ve smyslu, abych mu kouzlem vylepšila jeho životní úděl. Také proto, že jeho motivem byla vidina zisku bez vlastního rozvoje a přičinění, jsem se k tomu postavila odmítavě. Táta po chvíli přinesl i nějakou knihu, která mi měla být nápomocna. Zůstala jsem neoblomná, kniha nemohla nahradit přijímání života bez osobních přání. Z bezmoci začal být vůči mně hrubý a řval na mě, že jsem povinna ho za všech okolností poslechnout, zdůrazňoval, že je můj otec, vždy byl a vždy bude. Už jsem nevydržela a rozkřikla jsem se, že takovým otcem, jak myslí on, není, že můj pravý Otec je jiný a já Jeho pomoc nebudu zneužívat. V tu chvíli se zcela zklidnil.


Past strachu a lítosti (rok 2009)


Ačkoli jsem byla jinde, než kde bydlím doposud, byla jsem v tom bytě doma. Dívala jsem se z okna na vilovou čtvrť, která se pode mnou rozprostírala. Vše ve městě žilo běžným denním životem, ale ve vzduchu se tetelil neklid. Obloha byla jasná, ale přesto nebyla tak modrá jako obvykle bývá, něco bylo jinak. Byla jsem však jediná, koho to zaujalo. Najednou z nebe spadl kovový kolos, který zcela pohřbil jednu z vilek. Věděla jsem, že se začíná dít něco velmi vážného. Lidé kolem místa zřícení začali procházet a obhlížet, ale klidně, protože rodina tam bydlící byla zrovna mimo město. Někdo pro ně zavolal, že mají zničený celý dům. Ta rodina zakrátko přijela a hned řešili, o kolik majetku právě přišli, rozebírali to také další lidé. Nechápala jsem, co je pro ně v tu chvíli důležité. Sama jsem věděla s jistotou, že je to jen začátek, že tímto začíná lavina nepředstavitelných katastrof, které Zemi zaplaví.

Jak tak uvažuji, vznáší se přede mnou UFO, ale menší, než jaké si představujeme, vypadá k mému překvapení jako hliněný létající talíř. V dlaních mi přistál papírek, na kterém se začalo objevovat toto: „Dnes nastal zlom ve vývoji Země, která projde nesčetnými bouřemi. Ty ale můžeš být od toho uchráněna. Musíš s námi jít sama a hned, rozhodni se.“ Pocítila jsem úzkost navždy odtud odejít a opustit všechny, nechat je tu napospas. Zeptala jsem se tedy, co se stane, když tu zůstanu, jestli by bylo možné, aby pro mě přiletěli až za deset let, až se se všemi rozloučím. Na papír odpověděli: „Neměj strach, vrátíme se pro Tebe a zachráníme Tě za deset let, jak si přeješ. Do té doby Tě žádná katastrofa nepostihne. Ale také viz, že tímto odkladem sis nepomohla, pro nikoho už nemůžeš nic udělat a budeš tady velice nešťastná.“

Sen se mi zdál už před měsícem. Ale před pár dny jsem si na něj vzpomněla a krátce nato v rádiu zazněla píseň Ten Years Gone od Led Zeppelin. Vzala jsem to jako znamení a rozhodla jsem se jej uveřejnit jako poučení pro tuto dobu, kdy je tu už každý sám za sebe. Také mi to nedalo a píseň od LZ jsem zde přeložila, kde si ji můžete i poslechnout.


O tom, co lidé opouštějí (rok 2010)


Ocitám se u monumentálního hradu. Je zbudován z jednolitě šedých, pravidelných kamenů, které do sebe dokonale zapadají. Sleduji, jak přichází povodeň, ohromné vlny jej postupně ukrývají pod hladinu. Nejspíš hladinu moře, možná ale obrovského jezera. Hrad neopouštím, i když okolo něj panuje strašné dění, voda jej chce zničit, ale on stojí pevně a odolává všemu. Obloha je do černa, celou dobu nesvítí slunce. Jsem střídavě nad a pod hladinou (kupodivu je voda čistá), vidím hradní stěny, jak odolávají vodnímu živlu a nepříznivému počasí… a zatím se střídají staletí. V naší době se k němu vydávají ponorky, které zkoumají, jak je možné, že tu ponořen stojí už tolik staletí bez jediné stopy poškození.

Pak se objevuji nad hladinou, jsem v současnosti. Zamračené nebe vystřídalo letní, slunečné počasí. Moře už není temné a rozbouřené, ale jako mávnutím kouzelného proutku je příjemné, klidné a i vlny se postupně zmírňují, až jen vlnky šplouchají na vyčnívající nejvyšší zdi hradu. K ponořenému hradu míří na loďkách turistické skupiny, lidé se po ochozech nad hladinou procházejí. Jsem zmatená, že jsou všichni veselí, že se k hradu takto neuctivě chovají, že nevidí to příkoří, kterým musel projít, že nevnímají zázrak, kdy zcela neporušen přestál tolik staletí. Místo toho tu probíhá závod, soutěžící skáčou ze zdí, plavou od hradu a na břehu pak běží dále k cíli. Mezi lidmi jsou i mí přátelé, kamarádka mě vyzývá, abych také soutěžila. Namítnu, že mám šaty a nic na převlečení, a ona na to, že to nevadí, tak budu plavat oblečená. Voda vypadá opravdu lákavě, bylo by to osvěžující, ale nechci opustit hrad, na který už všichni zapomněli. K závodu se nepřidám, zarmouceně jdu k molu, které lidé k hradu mezitím přistavěli. Jdu na travnatý břeh, kde stojí chaloupka roubenka, procházím se okolo.

Pro někoho to bude možná nepochopitelné, ale celý den jsem kvůli tomuto snu plakala, kdykoli jsem si na něj vzpomněla. Proto jej sem vpisuji, abych mohla kdykoli vybavit ten zvláštní cit. Pro mne ten hrad byl velice blízký, nedovedu však vysvětlit, proč. Bolí mne pomyšlení, co se s ním za ty věky stalo. Později se mi dostalo výkladu, že ostatní lidé přehlíží stálost, přehlíží to, co přetrvává staletí a radši se pokouší o své vítězství. Už chápu…


Co je v životě důležité? (rok 2010)


Kratičký sen. Potvrdil mi něco velmi důležitého o druhých i o sobě. Objevuje se obraz kašny, nádherné, okázalé, se sochou, která chrlí krůpěje vody. Je však za krátkou chvíli vystřídána kašnou modernější, vyskládanou jednoduchou mozaikou, není zdobená. Opět je vystřídána kašnou zdobenější a ta zase tou prostší a tak dále. Střídají se stále rychleji. Pak hlas důvěrně mi známý řekne: „Je jedno, jak kašna navenek vypadá. Důležité je, že má v sobě hodně vody.“


Společný cíl v partnerství (rok 2011)


Ve snu jsme se já a můj partner proměnili v ptáky. Já byla sova, můj milý byl pták létající ve dne, ale přesto jsme byli oba spolu. Já jsem měla létat poprvé a můj partner mě to učil. Měli jsme totiž důležité poslání. Odevzdat králi kdesi v dálce vzácný klenot, který jsem nesla na hrudi. Pro mě to ale byla velikánská vzdálenost a nemohla jsem si vzpomenout, jakým směrem máme letět. Proto jsme vzlétli strašně vysoko, celý kraj jsem viděla naprosto jasně a ostře, ale zatočila se mi hlava z jisté síly, co nahoře na nebi byla. Proto jsme se snesli zase níž a můj milý najednou řekl: „Král je na východě.“ Když jsem se obrátila k východnímu obzoru, byla tam krásná bílá oblaka a za nimi zářilo slunce. Radostně jsem vykřikla: „Máš pravdu, musíme letět na východ, podívej se na oblohu tam!“ A rozletěli jsme se tím směrem.


Zaslouží si lidé dary nebes? (rok 2012)


Mířila jsem se svým milým na naše oblíbené místo uprostřed sadů, kde zároveň chystáme mít svatbu. Když jsme vystoupali do altánu, vypadalo to tam ale úplně jinak než ve skutečnosti, byly tam zdi (ty se zrovna natíraly na růžovo) se zasklenými okny, které tam vůbec nejsou… Dívala jsem se od stěny, která nebyla zasklená, do přírody a na nebe. Z oblohy se v tu chvíli začala snášet nějaká bytost, brzy jsem poznala, že je to bájný kůň Pegas, s nadpozemsky bělostnými perutěmi a tělem. Rychle jsem svého nastávajícího zavolala, ať se jde honem podívat. Pegas k nám dolů přiletěl, byl nejen až neskutečně krásný a zářivý, ale i vznešený a něžný. Oba jsme se s ním těšili, hladili jsme ho, on k našim hlavám tiskl svou hlavu, vychutnávali jsme si tyto šťastné okamžiky.

Pak jsem Pegase viděla zavřeného ve stáji a nemohla jsem pochopit, jak to lidé mohli udělat. Prostě se ho zmocnili a sloužil jen k předvádění se… jenže on už nebyl tak krásný a čistý, jako když k nám slétl z nebe, byl smutný a odevzdaný. Vzala jsem ze země zmuchlaný papír a začala jsem ho jím krmit. Chtěla jsem, aby lidé viděli, že když toto mytické zvíře přivážou a nedovolí mu létat, mohou ho klidně krmit odpadky, protože ho to stejně zničí. Nechápu, proč jsem mu ve snu nepomohla, ale byla jsem ve snu hrozně rozčarovaná z toho, že lidé, místo toho, aby měli k Pegasovi úctu a radovali se z něj, si ho přivlastnili a jen ho využívají.


Sdílená radost – dvojnásobná radost (rok 2013)


Jdu na náměstí a vidím přijíždět svatební kolonu. Nevěsta je jedna moje kamarádka E., ale spíš to symbolizuje někoho, koho vnitřně znám, protože vypadala jinak než ve skutečnosti. Nevěsta je krásně oblečená do starodávných bílých šatů, ne ale přímo svatebních. V ruce třímá žezlo z překrásných, neznámých květů, tytéž květiny má vetknuté také ve vlasech. Napadne mě, že je jako bohyně, ostatně archetyp světlé bohyně má zřejmě zobrazovat. Jsem nepopsatelně šťastná, že ji vidím. Pak přijíždí další moje kamarádka, nevěsta L., která má opět jiné vlasy než ve skutečnosti, zrzavě-hnědé rovné vlasy spadající až na zem. Oblečená je do zelených šatů, zvláštních, éterických. Symbolizuje archetyp královny, královny víl, však má také ve vlasech korunku. Mám opět velikánskou radost ze shledání a z toho, že má svatbu. Přeju jí vše nejlepší, říkám jí, že bude šťastná, protože manželství štěstí přináší. Jsem naprosto nadšená, pomáhám nevěstě s květinovou výzdobou, připravujeme slavobrány a louče. Vidím, že obřad bohyně už skončil a jdu jí, jako poslední, blahopřát. Moje prožívaná radost a štěstí zní ze srdce tak silně, že to nevěstu rozpláče. Tento sen byl tak krásný, tak pozitivní, jako už dlouho nepamatuji… a přitom stačilo jen sdílet blažené chvíle života a oslavovat v srdci. Zejména, když jde o bytosti hodné následování.


Davům neznámá krása (rok 2014)


Ocitla jsem se s mamkou a sestrou na zájezdu ve Florencii, městě, které jsem navštívila kdysi na základní škole. Všichni turisté v naší skupině po příjezdu začali fotografovat památky, které však byly zpola skryté za ošklivými paneláky. Zklamalo mě to, to město si pamatuji jinak. Celá velká skupina se vydala na prohlídku města, natěšení přecházeli nějaký most k těm šedivým budovám, ale já jsem se od nich oddělila, vydala se jinam a objevila jsem jakýsi průchod, za nímž byl vnitřní dvůr. A v něm - turistům neznámá - kvetoucí zahrada. Vytáhla jsem fotoaparát a chtěla si to vyfotit. Když jsem ke květinám poklekla, zaujal mě jeden keřík, který se nade mnou tyčil, byl to šípkový keř. V tu chvíli se stal zázrak, nebe se zvláštně zbarvilo a ty šípky začaly neuvěřitelně nádherně zářit, jakoby se z nich staly veliké rubíny. Byly to živé barvy, chvíli to byly rubíny, chvíli šípky svítily jako zlato. Nedostávalo se mi slov díků, jen jsem pokorně klečela a okouzleně, o samotě a bez dechu jsem vzhlížela k nebi, zapomínajíc na vše ostatní.


Klíč k Labutímu jezeru (rok 2017)


U sestry jsem si pustila náhodný kousek Labutího jezera. Zrovna probíhal královský ples (kdyžtak se podívejte na video zde), princ tančil s černou labutí. Všichni přítomní měli na tváři umělý a pro mě i šílený a hrůzný výraz smíchu. Tenhle „úsměv“ a „smích“ jsem už v jednom snu viděla a sama dobře vím, co přináší člověku a lidstvu. V sále vířil taneční rej plný barev, hudby, veselí… a sleposti. Pak bál přerušil obraz bílé labutí princezny. Nevypadalo to tak, jak to známe z baletu. Byla nevýslovně nádherná a nevinná, její taneční kroky provázela ještě vroucnější hudba, než jak ji známe…, ale nedokázala jsem plně vidět její krásu. Tančila nadpozemsky, osaměle, ve stínu, byla chráněná zvláštním světlem, které ji halilo do tvaru připomínajícího mi poupátko nebo oříšek. Nikdo jiný tu bílou labutí princeznu neviděl, princ, hosté a dvořané v tanečním sále nerušeně tančili a soustředili se na své představení. Tedy jiné vyústění než v klasickém podání, nikdo, kdo se vrhne do víru plesového veselí, není minimálně v tomto životě hoden spatřit „tajemství hlubší než hlubina sama“ (jak pravil Lao’c). Ani já ne, proč bych jinak bílou labuť neviděla v její plné skutečnosti?


26.2.2017